NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 7577.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): Do jaké míry zvyšují se podle zák. 99/21, vl. nař. 247/22 a zák. 287/24 pensijní požitky státního hlavního horára, pensionovaného před převratem vládou uherskou?
(Nález ze dne 24. listopadu 1928 č. 26915.)
Věc: Emil R. ve V. proti ministerstvu zemědělství o pensijní požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl jako hlavní horár výnosem býv. uher. min. orby ze 17. května 1918 dnem 1. června 1918 na vlastní žádost s ohledem ke své služební neschopnost na základě služ. doby 36 roků 1 měsíce a na základě posledně požívaného platu 800 K a 500 K osobního přídavku dán dočasně do výslužby a pense stanovena částkou 1196 K s 264 K bytného. — Dle výnosu gfř v Bratislavě z 10. ledna 1920 byly tyto odpočivné požitky převzaty prozatímně čsl. státem. Žádost za reaktivování byla zamítnuta rozhodnutím žal. úřadu z 5. dubna 1922. Na základě zák. č. 99/21 a vl. nař. č. 247/22 byla pak st-li upravena pense od 1. ledna 1921 dle 4. plat. stupně podúřednického úhrnným obnosem 6.805 Kč 20 h (t. j. 92% pens. základny 3510 Kč — 2008 Kč služného s 50% pražského místního přídavku 702 Kč a příslušné přídavky) a zvýšena dle zák. č. 287/24 od 1. ledna 1925 na 5161 Kč 20 h (t. j. 92% pens. základny 5610 Kč = 4905 Kč a 50% místní přídavek pro Prahu 702 Kč) s jednotným drah. přídavkem dle druhé rodinné třídy ročních 3360 Kč.
Dne 1. října 1926 podal st-l žádost, v níž se domáhal zařazení do stavu novopensistů a dodatečného vyplacení vyšších pens. požitků připadajících na předešlá léta. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti té.
O stížnosti nss uvážil:
St-l domáhá se zvýšení pens. požitků od 25. srpna 1922 na dobu příští. Jakým způsobem dospívá k tomu, že zvýšení jím požadované mu náleží právě od 25. srpna 1922, není ze stížnosti patrno, avšak lze míti za to, že za rozhodný pokládá den, kterým vl. nař. z 8. srpna 1922 č. 247 Sb. nabylo platnosti (§ 19 cit. nař.). Toto nařízení jest však vydáno k provedení zák. č. 99/21, jenž upravuje pens. požitky zaměstnanců v něm uvedených od 1. ledna 1921 a nebylo nařízením č. 247/22 na tomto termínu nic změněno. Redukuje-li však stížnost sama nárok pouze na dobu od 25. srpna 1922, může i nss jen toto období bráti za základ.
Nesprávnost úpravy požitků shledává st-1 především v tom, že bylo mu přiznáno pouze 92% pens. základny, ačkoliv vzhledem ke služ. době 35 roků přesahující měl prý nárok na plných 100% a dovolává se při tom § 2 zák. č. 287/24.
Pokud jde o dobu před 1. lednem 1925, přehlíží však, že cit. § 2, i kdyby ho bylo lze vůbec na st-le užíti, nevztahuje se na tuto dobu, poněvadž zákon ten upravuje materii v něm obsaženou teprve od 1. ledna 1925 počínajíc a nemá zpětné účinnosti. Že by jinými normami byla procentní sazba požitků pro dobu předcházející bývala změněna, stížnost netvrdí a také tvrditi nemůže, přihlíží-li se zejména k ustanovení čl. 1. § 1 odst. 1 zák. č. 99/21, dle něhož jest odpočivné požitky vyměřiti beze změny dosavadní procentní sazby. Ježto je nesporno, že původní sazba st-li přiznaná činila 92% akt. požitků, která nějakým pozdějším aktem změněna nebyla, jeví se námitka stran tohoto období bezdůvodnou.
Ale ani za dobu po 1. lednu 1925 nelze stížnosti dáti za pravdu. Ze znění stížnosti, jež vytýká, že se služ. doba neredukovala na 35 roků, je patrno, že st-l, dovolávaje se § 2, má na mysli pouze 1. odst. tohoto §u, který se však na st-le, jehož služ. poměr rakouskému zákonu z 19. února 1907 č. 34 ř. z. nepodléhal, nevztahuje. Ale i kdyby st-1 měl na mysli odst. 2 § 2 lit. a), ačkoliv námitka v tomto směru není nikterak konkretisována, nelze jeho nárok uznati, poněvadž přiznání této výhody, t. j. dodatečné propočtení služ. doby dle § 11 zák. čl. LXV:1912 a z toho vyvěrající zvýšení procentní sazby, lze přiznati dle 3. odst. § 2 jen na písemnou přihlášku oprávněné osoby. Že by st-l takovou přihlášku byl učinil, stížnost netvrdí.
Pokud se stížnost domáhá jednotného drah. přídavku dle 2. rod. třídy 3.360 Kč již před 1. lednem 1925, je rovněž bezdůvodná, poněvadž institut jednotného drah. přídavku byl pro pensisty zaveden teprve zák. č. 287/24 a to od 1. ledna 1925; od 1. ledna 1925 byl však st-li tento jednotný drah. přídavek přiznán.
Stížnost béře však v odpor i základnu pensijní dovozujíc, že za základ neměl býti brán plat 4. stupnice podúřednické dle čl. 1. § 3 zák. č. 541/19, nýbrž plat 13. stupnice, jenž dle § 4 cit. zák. odpovídá st-lově služ. době; tím pak že se mění i místní přídavek. Právní názor stížností hájený lze shrnouti v to, že při st-lově přeřazení do stupnice služného státních zaměstnanců, náležejících do kategorie podúředníků dle čl. 1. (§ 3 zák. č. 541/19), má býti platová stupnice vypočtena dle služ. doby a postupových lhůt v § 4 uvedených, takže by st-l vzhledem ke služ. době 35 let převyšující musel býti zařazen do 13. plat. stupnice a nikoliv do 4. stupnice.
Toto stanovisko nebylo lze uznati správným.
Dle § 1 odst. 2 zák. č. 287/24 upravují se odpočivné požitky zaměstnanců jmenovaných v odst. 1, kteří za činné služby nepodléhali ustanovením zák. č. 541/19 podle tohoto zákona jen pod tou podmínkou, že byly jejich základní odpočivné a zaopatřovací požitky upraveny podle zák. č. 99/24. Zák. č. 287/24 nemění, vyjma ustanovení § 2, které, jak dovoženo, zde nepřichází v úvahu, nic na zařazení zaměstnance do té které platové stupnice, nýbrž béře za základ zařazení provedené dle zák. č. 99/24. Dle tohoto zák. (čl. 1. § 1) jest odpočivné požitky vyměřiti beze změny dosavadní procentní sazby na základě akt. požitků, které podle stupnice zákonem č. 541/19 zavedené odpovídají akt. požitkům, jež byly rozhodný pro výměru dosavadních požitků odpočivných a zaopatřovacích. Pro přeřazení do stupnice čl. 1. § 3 zák. č. 541/19 není tedy rozhodnou služ. doba a postupové lhůty § 4 tohoto zák., jak za to má stížnost, nýbrž pouze výše akt. požitků, která tvořila základnu pro výměru dosavadních požitků odpočivných a jen tato tvoří tertium comparationis pro uvedené zařazení. (Srovn. též nál. Boh. A 6832/27.) Že by s tohoto hlediska st-lovo zařazení do 4. platové stupnice bylo nesprávné, stížnost nevytýká.

Citace:

č. 1593. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 341-342.