NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 12750.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Smlouva o udělení a převzetí zastoupení obce při provozování kinematografické licence jest smlouvou zmocnitelskou, nikoliv služební. Nároky ze smlouvy té nelze uplatňovati na pracovním soudě.
(Rozh. ze dne 7. července 1933, R I 633/33.)
Žalobou, zadanou na krajském soudě, domáhala se žalující obec na žalovaném zaplacení 164654 Kč 44 h, tvrdíc v žalobě toto: Se žalovaným uzavřela v roce 1925 smlouvu, podle které byl žalovaný povinen za roční odměnu 18000 Kč vésti správu jejího biografu, totiž správu obchodní a administrativní pod dozorem biografického odboru, maje právo přijímati a propouštěti veškeré zaměstnance a stanoviti jim mzdy, a převzal plnou zodpovědnost za prosperitu městského biografu. Smlouva se žalovaným z roku 1925 byla v roce 1927 změněna, žalovaný zůstal nadále obchodvedoucím biografu, ale odměna nebyla mu vyplácena ve formě služného, nýbrž vyměřena podle volné úvahy po návrhu biografického odboru ze zisku převyšujícího ročně 24000 Kč a nebylo-li by docíleno zisku toho, neměl žalovaný obdržeti žádnou odměnu a byla sjednána oboustranná pololetní výpověď a povolen byl paušál na cesty do Prahy k nakupování filmů 2000 Kč. Podle změněné smlouvy nesměl žalovaný svému nástupci předati více než 30 filmových programů, žalovaný však objednal daleko větší počet filmů, než na jaké měl zmocnění, na žalobkyni byly podávány různými firmami o zaplacení filmů žaloby, které žalobkyně vyrovnala a zaplatila celkem i s útratami 164654 Kč 44 h. Námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Žalovaný byl úředně schváleným zástupcem městského biografu a mimo to obchodvedoucím žalobkyně, od roku 1924 až do roku 1930 nakupoval filmy, měl na starosti správu a provoz biografu mimo proplácení účtů, odměna za to byla mu libovolně Stanovena po návrhu biografického odboru ze zisku, převyšujícího ročních 24000 Kč a nebylo-li zisku toho, neobdržel žalovaný nic, žalovaný za čistý zisk neručil, výpověď stanovena vzájemná, pololetní, u nemocenské pojišťovny pojištěn nebyl, ale byl pod vrchním dozorem biografického odboru. Žalobkyně provozovala kino na svůj účet a činila platby, kdežto žalovaný na svůj účet nic nepodnikal a platy na svůj účet nečinil. Vzhledem k těmto okolnostem bylo námitce věcné nepříslušnosti vyhověti. Pokud žalovaný byl úředně schváleným zástupcem městského biografu ve smyslu ministerského nařízení čís. 191 ř. zák. z r. 1912, není tento poměr sice služebním ve smyslu § 1151 obč. zák., jest jím ale poměr jeho jako obchodvedoucího městského biografu, neboť žalovaný byl povinen žalobkyni po určitou dobu konati služby na základě soukromé úmluvy, byla smluvena i odměna i doba výpovědní, žalovaný byl odvislým na zaměstnavatelky, podléhaje ohledně výkonu práce její disposici a risiko práce nenesl žalovaný, nýbrž žalobkyně, která provozovala kino na svůj účet, nikoliv žalovaný, jde tedy o spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelkyní ze služebního poměru, založeného soukromoprávní úmluvou a žalobkyně ve sporu tom se'dožaduje náhrady pro nároky právě z toho služebního poměru a jest tedy pro vyřízení sporu toho příslušný soud pracovní podle zákona ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a n. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Stěžovatelka čerpá nárok proti odpůrci ze smlouvy, která má původ v nařízení ze dne 18. září 1912 čís. 191 ř. zák., upravujícím otázku kinematografické licence. Podle § 9 tohoto nařízení nesmí býti provozování kinematografické licence propachtováno, licence může však býti provozována zástupcem (obchodvedoucím). K tomu je ovšem třeba úředního povolení, které může býti uděleno jen, je-li to nutné vzhledem k osobě majitele licence, jako na př. u osob právnických, nebo z jiných důležitých důvodů. Poněvadž stěžovatelka je osobou právnickou, je na snadě, že si ku provozování kinematografické licence zřídila zástupce v osobě odpůrcově. To vyložil již soud procesní. Poměr zástupce k majiteli kinematografické licence je poměrem plnomocenským. Nelze ovšem upříti, že odpůrce jako zřízený zástupce mohl býti zcela dobře i zaměstnancem stěžovatelčiným, znaky však, které napadené usnesení pro poměr služební uvádí, nejsou příznačné jen pro smlouvu služební, nýbrž se hodí zcela dobře i na smlouvu plnomocenskou a nelze z nich proto usuzovati, že šlo o smlouvu služební, to tím méně, že proti smlouvě mluví důvody, přes které přejíti nelze. Odpůrce je povoláním stavitel, nepodléhal sociálnímu pojištění a nebylo tvrzeno, že má nárok na dovolenou. To vše mluví proti služební smlouvě. Kdyby platila původní smlouva z roku 1925, nemohl by vzniknouti ani stín pochybnosti o tom, že odpůrce byl samostatným podnikatelem, a nikoliv pouhým zaměstnancem, neboť podle smlouvy té nesl celé risiko podniku sám. Tato smlouva, i když byla v roce 1927 změněna a risiko odpůrce vyloučeno, podporuje stanovisko stěžovatelčino, že o smlouvu služební nešlo, neboť ani z pozměněné smlouvy nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že strany chtěly poměr plnomocenský změniti v poměr služební. Rozlišuje-li soud procesní v napadeném usnesení pojem »zástupce« od pojmu »dílovedoucí«, není to správné, neboť oba pojmy jsou podle § 9 uvedeného nařízení totožné a nedá se proto z toho, že smlouva mluví o »obchodvedoucím«, pro stanovisko odpůrcovo, které sdílí i soud procesní, nic vytěžiti. Za tohoto stavu věci měla však býti námitka věcné nepříslušnosti zamítnuta, poněvadž spor tento nepatří k výlučné příslušnosti soudu pracovního, nýbrž dle hodnoty věci před soud procesní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud neposoudil věc nesprávně, dospěv k úsudku, že tu nejde o spor mezi zaměstnavatelkou a zaměstnancem ze služebního poměru, založeného soukromoprávní úmluvou a že tedy pro vyřízení sporu toho není příslušný soud pracovní podle zákona ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a n., nýbrž dovolaný krajský soud. Smlouva, o niž jde, má svůj původ v nařízení ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem veřejných prací ze dne 18. září 1912, čís. 191 ř. zák. Není o tom sporu, že žalobkyně je majitelkou kinematografické licence, která je podle § 1 cit. nař. nepřenositelná. Podle § 9 nař. nesmí se provozování veřejných kinematografických představení propachtovati, avšak podle § 9 (2) smí se provozování díti zástupcem (obchodvedoucím), bylo-li úředně schváleno, což platí jmenovitě v tom případě, získají-li licence právnické osoby, jež jinak by oprávnění jim udělené ani vykonávati nemohly. O takový případ tu jde. Žalobkyně zřídila si zástupce, jehož ku provozování licence potřebovala, v osobě žalovaného a týž byl pak, jak nesporno, příslušným správním úřadem jako obchodvedoucí schválen. Předmětem smlouvy mezi stranami byla tedy v podstatě zastupitelská činnost žalovaného. Nesejde na tom, jakým způsobem byl tento poměr dohodou stran blíže upraven, jaké hospodářské výhody obec povolila žalovanému, jak si zabezpečila nutný dozor nad jeho činností a pod. Smlouvu jest posuzovat! jednotně podle jejího účelu, kterým bylo udělení, pokud se týče převzetí zastoupení obce při provozování kinematografické licence. Tento poměr sluší považovati za plnomocenský a nikoli za služební poměr, byť i při jeho upravení byly v smlouvu zahrnuty různé složky námezdního poměru. Opírá-li žalobkyně vymáhaný nárok o tuto smlouvu, nejsou splněny předpoklady příslušnosti pracovních soudů podle § 1 zák. čís. 131/1931.

Citace:

č. 8771. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 350-353.