Čís. 8771.

Nelze vykonali exekuci povolenou rakouským soudem k vydobytí nároku, jenž podle tuzemských zákonů spadal pod příslušnost československých státních soudů (§ 80 čís. 1 ex. ř.). Čl. 256 b) odst. 2 mírové smlouvy St. Germainské byla naprosto vyloučena příslušnost rakouských soudů, aniž byly v platnosti ponechány úmluvy stran o příslušnosti rakouských soudů podle § 104 j. n.
(Rozh. ze dne 8. března 1929, R I 112/29.)
Exekuční soud v Praze odmítl výkon exekuce povolené usnesením vrchního zemského soudu ve Vídni. Důvody: Vymáhající strana v žádosti o povolení exekuce se odvolává na rozhodnutí vrchního zemského soudu ve Vídni ze dne 5. září 1927, tedy soudu cizozemského. Vzhledem k tomu musil se exekuční soud obírati otázkou, zda exekuce — Čís. 8771 —
327
byla povolena na základě exekučního titulu, jenž může býti také v území Československé republiky uznán. Toho bylo nutně zapotřebí, ježto zde není případu zmíněného ve vládním nařízení ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z. a n. (exekuční titul vznikl dne 5. září 1927, tedy po 28. říjnu 1918). Soud uznal, že výkon této exekuce by byl v rozporu s ustanovením § 80 čís. 1 ex. ř., rozsudek vídeňského vrchního zemského soudu nemůže býti v tomto případě považován za zde platný exekuční titul pro místní nepříslušnost. Smlouva Saint-Germainská ze dne 20. září 1919 (čís. 507/21 sb. z. a n.) ustanovuje v části X, oddíl III § 16 v případě kompetenčních konfliktů mezi úřady obou států nástupních, 1. řízení rozhodčí, 2. smíšený soud rozhodčí, konečně 3. řádný soud v bydlišti dlužníka. Kompetenční konflikt zde již byl, avšak žalující, nyní vymáhající strana se nesnažila jej odstraniti v mezích mezinárodní smlouvy. Neobrátila se na rozhodčí soud, aniž se dožadovala věcně příslušného soudu v místě dlužníkova bydliště. Ježto dlužník má trvalé bydliště na Král. Vinohradech a nemovitý majetek má v tomto státu, byl vídeňský soud k zahájení a vedení sporu místně nepříslušný. Tato nepříslušnost byla ve sporu namítána a přes jasné znění mírové smlouvy žalující strana nepředložila spor k rozhodnutí jedině příslušným československým soudům. Nemůže tedy nyní spravedlivě požadovati, by právě tyto opomenuté soudy jako exekuční titul uznaly rozhodnutí nepříslušného rakouského soudu. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Nařízením vlády republiky Československé ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z. a n. a ze dne 18. června 1925, čís. 141 sb. z. a n. jest zaručena mezi republikou Československou a republikou Rakouskou vzájemnost v příčině exekucí podle spisů a listin zřízených v republice Rakouské a není podle názoru soudu rekursního vzájemnost ta se zřetelem na ustanovení § 3 vl. nař. čís. 141/25 obmezena na exekuční tituly vzniklé po 28. říjnu 1918. Avšak i při tomto hledisku zůstalo v platnosti ustanovení § 80 ex. ř., zejména § 80 čís. 1 ex. ř., podle něhož přísluší zdejším soudům právo před povolením exekuce, pokud se týče výkonem exekuce povolené v republice Rakouské zkoumati, zda právní věc podle ustanovení o příslušnosti v tuzemsku platných mohla býti zahájena ve státě cizím, republice Rakouské; to plyne z celého obsahu vládního nař. čís. 145/19, které ve svém odstavci čtvrtém mluví sice, v jakém směru neplatí i na tituly exekuční republiky Rakouské ustanovení § 81 čís. 1 a 4 a § 83 ex. ř., použíti však ustanovení § 80 ex. ř. i na takové tituly exekuční nevylučuje a tudíž ustanovení to v platnosti zachovává. Při zkoumání přípustnosti exekuce povolené v republice Rakouské na zdejším území správně vyslovil prvý soud, že výkon povolené exekuce, opírající se o rozhodnutí vrchního zemského soudu ve Vídni ze dne 5. září 1927 byl by v rozporu s ustanovením § 80 čís. 1 ex. ř. Soud rekursní sice nesouhlasí s důvody, které v té příčině v napadeném usnesení uvedl prvý soud s odvoláním se na ustanovení smlouvy Saint Germainské ze dne 10. září 1919, čís. 507/21 sb. z. a n. část X. oddíl III. § 16, proto že v souzeném případě nejde o pohledávku ve smyslu čl. 248 citované smlouvy. Že výkon povolené exekuce byl by v rozporu s ustanovením — Čís. 8771 —
328
§ 80 čís. 1 ex. ř., vyplývá však z článku 256 čtvrtý odstavec citované smlouvy, podle něhož spory toho druhu, jakým jest také spor, exekučnímu titulu shora uvedenému za podklad sloužící, vzniklý mezi příslušníkem československým a mezi příslušníkem republiky Rakouské, odňaty jsou rozhodování soudů rakouských a přikázány výslovně k rozhodování zdejším řádným soudům. Tímto ustanovením upravena jest zejména otázka kompetence k projednání sporů druhu naznačeného a pozbyla tím také všeho významu prorogační doložka v trhové smlouvě ze dne 2. ledna 1915. Smlouva Saint-Germainská jest ve státě Československém platným zákonem ve sbírce zákonů a nařízení uveřejněným a doznaly jím proto předpisy o soudní příslušnosti změny, pokud by se nesrovnávaly se smlouvou. Jest tudíž rekursní soud shodného názoru s prvým soudem, že an dlužník bydlí trvale v Král. Vinohradech a rovněž nemovitý majetek má v území tohoto státu, byl vídeňský soud k zahájení а k provedení sporu místně nepříslušným. Správně poukázal v tom směru prvý soud k tomu, že nepříslušnost byla ve sporu namítána, že k ní nehleděno a spor nevznesen na zdejší soudy a že tudíž nemůže vymáhající strana spravedlivě požadovati, by právě tuzemské opomenuté soudy jako exekuční titul uznaly rozhodnutí nepříslušného soudu cizozemského. Při tom je proto nerozhodno, zda vymáhaná suma zní na šilinky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Tvrzením, že mírová smlouva není zákonem, přichází rekurent do rozporu nejen s rekursem, v němž hovoří o ustanoveních této smlouvy jako o závazných zákonných předpisech, nýbrž i s exekučním titulem, neboť v tomto dovozuje se přípustnost pořadu práva z ustanovení téže smlouvy mírové i dalších smluv mezistátních. Není proto třeba zabývati se blíže touto námitkou, o jejíž odůvodnění se rekurent ani nepokusil. Podobného rázu jsou i ostatní vývody dovolacího rekursu. Exekuční titul zní ovšem na rakouské šilinky, neboť týče se útrat mezisporu provedeného u rakouského soudu, ale útraty sporu jest jako příslušenství hlavní pohledávky posouditi co do vykonatelnosti exekučního titulu jako tuto. Hlavní pohledávka spočívá na smlouvě z roku 1915 a není třeba dovoditi, že nemůže zníti na šilinky, nýbrž že mohla býti smluvena jen ve starých korunách rakousko-uherských. Nezáleží ani na tom, že pohledávka ta jest splatná po 1. lednu 1925, byvši vypovězena k tomuto dni, nýbrž rozhodné jest, že spor vedený u rakouského soudu, v němž vyšel exekuční titul, týká se zmíněné smlouvy uzavřené dříve, než nabyla působnosti mírová smlouva St. Germainská (sr. čl. 256 b) odst. 2 této smlouvy na str. 2175 sb. z. a n. z roku 1921). Ježto žalovaný (povinný) má bydliště v území Čsl. republiky a jde o hypotekární pohledávku zajištěnou na nemovitosti ležící v témže území, jde o spor, jenž podle zákonů Čsl. republiky spadá pod příslušnost československých slovenských státních soudů. Tím jest vyloučena i účinnost doložky, kterou se podle § 104 j. n. podrobily strany příslušnosti soudu ve Vídni, ježto článkem 256 shora zmíněným byla naprosto vyloučena příslušnost rakouských soudů, aniž byly v platnosti ponechány úmluvy stran o příslušnosti rakouských soudů podle § 104 j. n. Nelze proto uznati příslušnost rakouského soudu, jenž vydal exekuční titul, ani podle § 104 j. n., a není pro vykonatelnost exekučního titulu v území Čsl. republiky splněna náležitost § 80 čís. 1 ex. ř.

Citace:

č. 8771. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 350-353.