— Čís. 6804 —
284

Čís. 6804.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Souhlasný názor nižších soudů, že nestačí souhlas manželova opatrovníka k rozluce (§ 16 písm. b) rozl. zák.), neodporuje zřejmě zákonu (§ 16 nesp. říz.).
(Rozh. ze dne 16, února 1927, R I 65/27.)
Návrh manželky, by byla povolena rozluka manželství, soud prvé stolice pro tentokráte zamítl a poukázal navrhovatelku na pořad práva. Důvody: Vyšetřováním bylo zjištěno, že manželství rozvedeno bylo dne 23. října 1920, tedy po působnosti zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. a že od rozvodu toho uplynul více než jeden rok. Podle §u 16 písm. b) zákona jest podmínkou rozluky, že oba man- želé souhlasí s rozlukou. Jelikož bydliště manžela navrhovatelky Leona D-a, jest již od května 1925 neznámo, jak vyšetřením bylo zjištěno, bylo navrhovatelkou žádáno za ustanovení opatrovníka pro Leona D-a a byl jako opatrovník ustanoven JUDr. Hynek K., advokát v J. Opatrovník tento ovšem souhlasí jménem Leona D-a s rozlukou pro nepřekonatelný odpor. Dle názoru soudu nelze však nahraditi souhlas manžela k rozluce pro nepřekonatelný odpor prohlášením opatrovníka k činu, protože podle výslovného znění §u 16 písm. b) cit. zák. jest pod- — Čís. 6805 —
285
mínkou rozluky souhlas manželů. Jedná se zde totiž o osobní projev strany, na základě něhož se změní statusový poměr strany. Všeobecná tendence zákonných ustanovení ohledně opatrovníků směřuje k tomu, že jest povinností opatrovníka, by chránil práva jím zastoupené strany, ne však by svým prohlášením nahradil projev nepřítomné strany, kterým by se tato vzdala práva, zejméno práva statusového. Ježto tu tedy není podmínky §u 16 písm. b) cit. zák., že druhý manžel s rozlukou pro nepřekonatelný odpor souhlasí, bylo návrh zamítnouti. Výrok, že se navrhovatelka odkazuje na pořad práva, opírá se o čl. II. čís. II. nař. vlády ze dne 27. června 1919 čís. 362 sb. z. a n. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, poukázav k jeho důvodům a dodal vzhledem k obsahu stížnosti: Opatrovník ustanovený manželu podle §§ 270 a 276 obč. zák. má dle zákona právo zastupovati ho ve všech věcech, zejména majetkových, vyjmouc však případy, kde jde o osobní právo v nejvlastnějším toho slova smyslu. V případech těch nutným jest souhlas manžela samého, což zejména platí i v projednávaném případě, a nemůže souhlas ten nahražen býti prohlášením opatrovníka. Při tom jest nerozhodno, že s rozlukou souhlasila matka Leona D-a a jeho příbuzní. Ani dopis ze dne 29. ledna 1925, podpisem Leona D-a opatřený a stěžovatelkou předložený tu nepadá na váhu, neboť dopis ten o souhlasu k rozluce výslovně nemluví, nehledě ani к tomu, že jedná se o dopis ryze soukromý. Souhlas k rozluce musel by býti dán osobně u soudu, třeba v cestě právní pomoci, pokud se týče před úřadem povolaným v projednávaném případě soud zastupovati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Výrok nižších soudů, že prohlášení opatrovníka Lva D-a a Dra. Hynka K-a k povolení rozluky manželství nestačí, a názor rekursního soudu, že ani nestačí dopis Lva D-a ze dne 29. ledna 1925, nelze vzhledem k ustanovením §§ 16 a násl. rozlukového zákona a čl. II vládního nařízení ze dne 27. června 1919 čís. 362 sb. z. a n. považovati za zřejmě nezákonný. Rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 957 sb. n. s. dovolává se stěžovatelka neprávem, jelikož se netýká rozlukové věci a má jiný skutkový podklad.

Citace:

Čís. 6804. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 310-311.