NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8515 —
Č. 8515.

Lékárny (Podk. Rus): I. * Rozhodnutí o udělení lékárnické koncese dle § 134 zák. čl. XIV/1876 přísluší se zřetelem na ustanovení zák. č. 2/18 Sb. ministerstvu zdravotnictví. — II. Majitelé lékáren již existujících jsou v řízení o povolení ke zřízení nové lékárny oprávněni uplatňovati toliko takové námitky, jejichž obsahem jest obrana proti ohrožení existenční schopnosti jejich vlastních lékáren, nikoliv námitky, směřující proti potřebě nové lékárny ani proti osobní způsobilosti uchazečově.
(Nález ze dne 25. března 1930 č. 4801.)
Věc: Ph. Mg. Konstantin K., Ph. Mg. Emanuel J., Ph. Mg. Edmund T., Adolf M. a Elemér L., vesměs v Užhorodě (adv. Dr. Ondřej Spurný z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (vrch. min. kom. Dr. Jaromír Reininger) o koncesi lékárnickou.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím udělil žal. úřad v základě § 134 zák. čl. XIV:1876 Ph. Mg. Aladáru L. právo ke zřízení a osobnímu provozování nové veř. lékárny v Užhorodě a zároveň námitky dnešních st-lů proti povolení nové lékárny zamítl. — — — — — —
Stížnost vznáší především výtku nekompetence a to v dvojím směru:
a) jednak proto, že na Podk. Rusi je podle § 134 zák. čl. XIV:1876 k udělování lékárnických koncesí příslušno min. vnitra, a b) jednak z toho důvodu, že i kdyby k tomu bylo příslušno min. zdrav., bylo by musilo býti povolení uděleno ministrem Drem T., který dne 2. srpna 1927 byl ministrem zdrav, a nikoli ministrem Drem Gažíkem, který nař. výměr vydal a podepsal. — Obě tyto námitky nejsou důvodny.
Je pravda, že udělovati povolení ke zřízení lékáren bylo v § 134 zák. čl. XIV:1876 přikázáno do kompetence ministra vnitra. Avšak zákonem z 2. listopadu 1918 č. 2 Sb. — Č. 8515 —
byly zřízeny nejvyšší správní úřady ve státě čsl. a mezi ním také úřad pro správu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Zákon č. 2/18 nemá co do místního rozsahu působnosti nejvyšších správních úřadů (nyní ministerstev) žádného ustanovení a vztahuje se proto podle § 4 zák. ze 13. března 1919 č. 139 Sb. jejich místní působnost a tudíž i působnost min. zdrav, na celé území státu čsl.
Věcná příslušnost min. zdrav. nebyla sice dosud žádným zákonem přesně a jednotlivě vymezena, avšak již z obsahu označení, jehož zák. č. 2/18 při zřízení úřadu toho užil (»úřad pro správu veř. zdravotnictví a tělesné výchovy«), plyne nade vší pochybnost, že do jeho kompetence náležejí všecky záležitosti, jež se dotýkají veř. zdravotnictví, pokud by ovšem nebyly výslovně přikázány resortům jiným. A že by zřizování lékáren nebylo záležitostí veř. zdravotnictví, nelze zajisté důvodně tvrditi a to tím méně, když zák. čl. XIV:1876, v jehož oddíle XVI. (§§ 124—138) jsou předpisy o lékárnách obsaženy, je sám nadepsán jako zákon »o úpravě zdravotnictví« a když statut o lékárnách, vydaný na základě § 137 zák. čl. XIV:1876 nařízením uher. min. vnitra ze 4. června 1883 č. 22370, v odstavci druhém § 8 přímo označuje lékárnu jako instituci veřejně zdravotnickou.
Z řečeného vyplývá,že předpis § 134 zák. čl. XIV:1876 o příslušnosti ministra vnitra k povolování lékáren doznal zákonem č. 2/18 změny potud, že kompetence tato přešla dnem vyhlášení a zároveň nabytí účinnosti posléze zmíněného zákona, t. j. dnem 4. listopadu 1918, na čsl. ministra veř. zdrav. (viz také nál. Boh. A 5820/26).
Pokud se týče námitky druhé, hájil při veř. ústním líčení zástupce žal. úřadu názor, že námitka tato, míříc na organisaci úřadu, je nepřípustná.
Nss nemohl se však k tomuto názoru přikloniti v uvážení, že st-lé, namítajíce nepříslušnost ministra Dra G. k udělení nař. povolení, vytýkají vlastně nullitu správního aktu, tedy zmatek, k němuž dlužno soudu přihlédnouti z povinnosti úřední. V příčině té pak sluší uvésti toto:
Podle § 72 úst. listiny stanoví president republiky, který z členů vlády řídí jednotlivá ministerstva. — Dne 2. srpna 1927, kdy uděleno dnešní zúčastněné straně povolení zříditi v Užhorodě novou lékárnu, byl skutečně ministrem zdrav. Dr. T. Avšak podle sdělení presidia min. rady z 27. září 1929, kterého se nss-u k jeho dotazu dostalo, bylo vzájemné zastupování ministra zdrav. Dra T. a ministra unifikací Dra G. dle přípisu presidentovy kanceláře z 5. února 1927 presidentem republiky schváleno a trvalo až do doby, kdy ministr Dr. G. byl svého úřadu sproštěn, což se stalo rozhodnutím presidenta republiky z 27. února 1929. Byl tedy dne 2. srpna 1927, t. j. v den vydání nař. rozhodnutí, Dr. G. ve smyslu § 72 úst. listiny jako zástupce ministra Dra T. řízením min.-a zdrav, presidentem republiky pověřen a tudíž k udělení sporného povolení ke zřízení lékárny po zákonu příslušný.
Ve věci samé formuluje stížnost řadu námitek, které podle jejich povahy a obsahu možno shrnouti a roztříditi asi takto:
1. V řízení, na jehož podkladě bylo nař. rozhodnutí vydáno, nebylo přihlédnuto k okolnostem, na něž dlužno podle § 134 zák. čl. XIV:1876 — Č. 8515 —
při rozhodování o žádosti za povolení nové lékárny vžiti zřetel, t. j. k počtu obyvatel, existujícím již lékárnám a místním poměrům. V tom, že se tak nestalo, spočívá jednak podstatná vada řízení, jednak nezákonnost.
2. Důvody, o které žal. úřad opřel svůj výrok v tom směru, že zřízením nové lékárny nebude ohrožena existenční schopnost žádné ze stávajících lékáren, jsou dílem se skutečnými poměry v odporu (přiměřenost poměru počtu lékáren k počtu obyvatelstva, městského i venkovského a nižší sociální a kulturní úroveň obyvatelstva venkovského) anebo nemají ve spisech podkladu (pravděpodobná výše ztráty jednotlivých lékáren), dílem jsou důvody ty takového rázu, že se o ně úsudek o event. ohrožení existeční schopnosti lékáren st-lů opírati nedá (stálé rozšiřování města a tudíž jeho vzrůst teprve v budoucnosti, frekvence a soustředění přílivu obyvatelstva z okolí ve středním městě).
3. Schválení stanoviště nové lékárny odporuje předpisu § 8 shora cit. lékárnického statutu, podle něhož tam, kde jest v jednom místě více lékáren, tyto mají býti umístěny rozděleně a ne vedle sebe a sice tak, aby se zřetelem na možnost existence lékárny bylo lze té neb oné lékárny dosáhnouti snadno z každé části místa. Budou totiž v nepatrném rozsahu dvou domovních bloků na šíř a skoro v téže ulici na délku čtyři lékárny, ač veř. zájem naopak žádá rovnoměrné rozdělení jich po městě.
4. Město i župa se vyjádřily, že nová lékárna není vůbec nutná a kdyby přece měla býti povolena, že by ji bylo povoliti jen na periferii města, kde lékárny dosud není. Posudek ten měl žal. úřad podle zákona respektovati.
5. Ph. Mg. Aladár L. nemá předepsané formální kvalifikace a mimo to jest, jako nejbohatší člověk v Užhorodě, pro udělení oprávnění takového i s hlediska sociálního (kumulace kapitálu) osobou nejméně žádoucí.
Poněvadž nss jest podle § 2 zák. o ss povolán chrániti proti rozhodnutím a opatřením úřadů správních toliko subj. práva stran, bylo především uvážiti, do jaké míry poskytuje zákon st-lům postavení strany v řízení správním a pokud v důsledku toho mohou rozhodnutí, jímž bylo zřízení nové lékárny povoleno, naříkati stížnosti k nss.
Podle § 134 zák. čl. XIV:1876 může býti povolení ke zřízení nové lékárny odepřeno jen tehdy, když se zřetelem na počet obyvatel, stávající již lékárny a místní poměry jest dostatečně prokázáno, že nová lékárna je nejen nadbytečná, ale že by také ohrožovala existenci takto rozmnožených lékáren. V § 17 opětně již zmíněného statutu lékárenského pak se stanoví, že kdyby se v řízení o žádosti za povolení nové lékárny zjistilo, že by jejím povolením existence lékáren takto rozmnožených byla ohrožena, nesmí se před uplynutím jednoho roku o nové žádosti vůbec jednati, v následujících pěti letech pak jen tehdy, když se dostatečně prokáže, že se poměry od té doby zřízením nových komunikačních linií, továren aneb jiných průmyslových podniků neb následkem jiných okolností takovým způsobem změnily, že v tržbě existujících lékáren se dosáhne značně příznivějších výsledků než dosud. V § 18 statutu — Č. 8516 —
konečně se doporučuje lékárníkům ve vlastním jejich zájmu vésti za účelem případného důkazu o tom, že by nová lékárna ohrožovala jejich lékárny, obchodní knihy.
Ze všech těchto ustanovení dlužno usuzovati, že majitelé veř. lékáren jsou v řízení o zřízení nové lékárny oprávněni uplatňovati toliko takové námitky, pokud jejich obsahem jest obrana proti ohrožení existenční schopnosti jejich vlastních lékáren, nikoli však námitky, které směřují ať již proti potřebě resp. zbytečnosti nové lékárny anebo proti osobní kvalifikaci uchazeče o ni, stejně jako ani proti porušení předpisu § 8 cit. statutu o místním rozdělení lékáren po městě, daného výlučně v zájmu veřejném a nikoli k ochraně soukromých zájmů majitelů dosavadních lékáren, ačli by ovšem tito v porušení předpisu toho nespatřovali zároveň ohrožení existenční schopnosti svých vlastních lékáren, což by arci výslovně a právě z tohoto důvodu musili tvrditi (srov. Boh. A 3256/24).
Zkoumaje námitky, uvedené shora pod č. 1—5, s tohoto hlediska, musil nss nejprve jako nepřípustné odmítnouti námitky č. 3, 4 a 5 vůbec (onu pod č. 3 proto, že st-lé z vytýkaného porušení předpisu § 8 statutu ohrožení existenční schopnosti svých lékáren nedovozují), námitku pod č. 1) pak potud, pokud z rámce této, st-lům pří zřizování nové lékárny jedině poskytované ochrany vybočuje.
Zbývá tedy toliko zkoumati, zda žal. úřad námitky st-lů z tohoto důvodu vznesené zamítl právem, což stížnost popírá. Ve směru tomto uvažoval nss takto:
Úsudek úřadu o tom, zda zřízením nové lékárny nastane okolnost, jíž st-lé se obávají, jest výsledkem hodnocení všech skutečností, majících vztah k hospodářskému zajištění určité lékárny. Správnost tohoto úsudku nemůže nss přezkoumati po stránce věcné, nýbrž pouze po stránce formální, totiž potud, zda rozhodnutí samo, případně řízení jemu za základ sloužící, netrpí některou z vad, uvedených v § 6 odst. 2 zák. o ss.

Citace:

č. 8515. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 575-578.