NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 11210.

Vojenské věci: I. * Důstojníky z povolání býv. rakouské, uherské neb rakousko-uherské armády, přeložené býv. vojenskou správou do výslužby a současně zařazené do konkretuálního státu důstojníků na odpočinku ve zvláštních a místních službách, kteří v době státního převratu (28. října 1918) konali v této skupině činnou službu s požitky pensijními doplněnými na výši požitků aktivních, nelze považovati za gážisty ve výslužbě ve smyslu § 16 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb. — II. * Nárok takovýchto vojenských gážistů na zaopatřovací požitky vůči čsl. státu předpokládá podle § 97 odst. 1 věty druhé zák. č. 76/1922 Sb., jakož i podle § 2 zák. č. 194/1920 Sb. včasné podání přihlášky o převzetí do čsl. armády.
(Nález ze dne 12. dubna 1934 č. 7317.)
Věc: Karel S. v O. (adv. Dr Frt. Jakubec z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o vojenské výslužné. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, býv. nadporučík rakouské armády z povolání, žádal podáním z 30. prosince 1926 o přezkoušení důvodů, které byly podkladem pro jeho zařazení do počtu mužstva v záloze, a o sdělení, jak byla vyřízena jeho původní přihláška do čsl. armády, resp. jak se má v tomto případě zachovati, uváděje, že v době státního převratu byl přidělen v muniční továrně Viktor A. v O. u Vídně, obdržel od likv. min. války ve Vídni rozkaz provésti likvidaci továrny a že v této době podal po ústní informaci u čsl. zastupitelského úřadu ve Vídni koncem února nebo počátkem března 1919 přihlášku o přijetí do čsl. armády a to přímo k mno doporučeným dopisem; že však doklad o tom nemůže předložiti.
Mno výnosem z 15. března 1927 oznámilo k této žádosti st-li, že přihláška jeho do čsl. armády nedošla a nemohla proto býti vyřízena a že také st-l neprokazuje, že přihlášku skutečně podal, naopak že byl od likv. min. války ve Vídni v červnu 1919 pensionován, o zaopatřovací požitky že se vůbec nikdy nehlásil a že byl proto zařazen jako vojín v záloze do kmenového počtu p. pl. 10. Současně vyžádalo si mno od býv. min. války ve Vídni výnos tohoto č. j. 1372/1 odd. z roku 1914, jímž byl prý st-l dnem 1. dubna 1914 přeložen do výslužby ve zvláštních a místních službách a zároveň povolán do činné služby. K tomuto dožádání odpovědělo spolkové min. fin. ve Vídni (vojenský likvidační úřad) přípisem z 22. dubna 1927, že žádaný výnos býv. min. války nemohl býti přes úsilovné pátrání nalezen.
Dalším podáním z 20. března 1929 oznámil st-l, že o svém pensionování likvidačním min. války ve Vídni nebyl nikdy žádným úřadem zpraven i pensijního dekretu neobdržel a snaha jeho o získání důkazů o tom, že přihlášku o přijetí do čsl. armády podal, že zůstává bez úspěchu a proto žádal, aby mu bylo dovoleno podati dodatečně duplikát přihlášky o přijetí do čsl. armády jako gážisty ve výslužbě. K této žádosti sdělilo mno výnosem ze 6. června 1929, že neshledává nijakých důvodů, aby jí vyhovělo, a vrátilo st-li vojenskou knížku.
Podáním z 31. prosince 1930 žádal st-l mno o přiznání zaopatřovacích požitků podle § 11 vl. nař. č. 514/1920 Sb., a to se zpětnou platností od jeho pensionování v červnu roku 1919, uváděje, že po svém vyřazení z kadetní školy v roce 1909 sloužil nepřetržitě až do státního převratu v roce 1918, resp. do června 1919, byl pak dnem 1. dubna 1914 podle P. V. Bl. č. 10/1914 přeložen do výslužby jako »k řadové službě nezpůsobilý, místních služeb schopen«, ponechán však v činné službě u bývalého hulánského pluku č. 13 jako skladištní a hospodářský úředník, v kteréžto funkci jej zastihla válka. V roce 1915 byl prý jmenován nadporučíkem (P. V. Bl. 1916 str. 4853 uvádí jej jako vyznamenaného nadporučíka). O svém pensionování likvidujícím min. války že se vůbec nedověděl a dekretu neobdržel. K této žádosti připojil st-l jednak čestné prohlášení z 31. prosince 1930, že obdržel své poslední vojenské požitky v činné službě od leteckého arsenálu ve Vídni a od té doby že žádných nedostává, dále čestné prohlášení ze dne 18. června 1931, že před svým propuštěním z činné služby vojenské v červnu 1919 obdržel od úřadu »Staatsamt für Heerwesen« ve Vídni prozatímní odbytné ve výši jednoroční gáže, t. j. asi 7000 K a osvědčení vydané okr. úřadem ve Velkém Meziříčí z 19. února 1931 o tom, že jest podle § 1 odst. 1 ústav. zák. č. 236/1920 Sb. státním občanem Čsl. republiky.
Tuto žádost mno výnosem z 19. října 1931 zamítlo z důvodu, že st-l nepodal ve stanovené lhůtě žádost o převzetí do činné služby v čsl. armádě a není tedy gážistou z povolání nepřevzatým do činné služby v čsl. armádě ve smyslu cit. ustanovení § 11 vl. nař. č. 514/1920 Sb.
Na to st-l novou žádostí z 27. října 1931, odvolávající se na ustanovení § 16 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb. a prováděcí výnos mno ve V. V. 1920 č. 66 čl. 682 B, jakož i na úmluvu římskou a vídeňskou, domáhal se toho, aby o jeho nároku na zaopatřovací požitky bylo znovu rozhodnuto.
Mno nař. rozhodnutím i tuto žádost zamítlo z těchto důvodů: »Ustanovení § 16 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb. stejně jako t. zv. římské úmluvy o pensích č. 194/1926 Sb. nemůžete se důvodně dovolávati, poněvadž jste byl při převratu, jak sám pravíte v podání z 31. prosince 1930, v činné službě. Z nároku podle t. zv. vídeňské úmluvy o pensích č. 195/1926 Sb. jste se zřetelem na § 2 zák. č. 159/1926 Sb. vyloučen proto, že — jak již bylo vysloveno ve zdejším výnosu z 19. října 1931 — jste nepodal ve stanovené lhůtě žádost o převzetí do činné služby v čsl. armádě. Jak již bylo podotknuto v cit. výnosu, tvrdil jste sice v dřívějších podáních, že jste zmíněnou přihlášku podal. Tvrzení to jste však neprokázal a mno žádná taková přihláška také nedošla.«
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost řídil se nss těmito úvahami:
Zákon č. 194/1920 Sb. přiznává vojenským důstojníkům z povolání býv. armády rakousko-uherské (rakouské, uherské) vůči Čsl. republice nárok na vojenské zaopatřovací požitky podle zákonů a nařízení platných v býv. říši rakousko-uherské v den 28. října 1918, avšak v nejvyšší výměře zaopatřovacích požitků VI. hodn. třídy, a) aktivním důstojníkům, slouživším nejméně 10 let skutečně, jestliže přihláška jejich o převzetí do čsl. armády včas podaná byla meritorně zamítnuta (§ 2 — srov. Boh. A 1834/23, 2859/23 a j.), b) pensistům, jimž byly zaopatřovací požitky přiznány již býv. státem rakouským, uherským, nebo mocnářstvím rakousko-uherským (§ 5), v obou případech však s podmínkou, že nejpozději dnem 1. ledna 1910 získali a od té doby nepřetržitě měli v některé obci Čsl. republiky domovské právo, a vyloučil z nároku ty, kteří se stali čsl. státními příslušníky teprve opcí podle ustanovení mírových smluv s Německem, Maďarskem a jinými státy (§ 2 odst. 5, § 5 odst. 3 cit. zák.). Prováděcí nař. k tomuto zák. č. 514/1920 Sb. obsahuje pak bližší předpisy, a to pro skupinu shora pod a) uvedenou v §§ 11 až 15, pro skupinu b) v § 16, který v odst. 2 stanoví, že zaopatřovací požitky nejvýše ve výměře shora zmíněné jest přiznati gážistům býv. rak.-uher. armády ve výslužbě, kteří nepodali přihlášky o přijetí do čsl. armády, pokud jsou splněny podmínky uvedené v dalším odstavci (3), totiž jednak že vyhověli shora zmíněnému předpo-
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 40 kladu co do státního občanství, jednak že není u nich vylučujících důvodů § 4 zák. č. 194/1920 Sb. (jež v daném případě nepřicházejí v úvahu).
Na těchto ustanoveních nastala změna zákonem č. 159/1926 v souvislosti s t. zv. úmluvou římskou a úmluvou vídeňskou potud, že § 2 cit. zák. přiznává nárok na vojenské zaopatřovací požitky vůči Čsl. republice i těm býv. aktivním gážistům rakouským (ad a), v den 3. listopadu 1918 na odpočinek nedaným a do služeb Čsl. republiky nepřevzatým, pokud na ně měli již nárok podle ustanovení býv. mocnářství platných v den 3. listopadu 1918 (čl. 1 a 2 vídeňské úmluvy č. 195/1926. Sb.), jednak vojenským pensitům (ad b), kterým byly dne 3. listopadu 1918 již býv. vládou rakouskou pense poukázány (čl. 1 úmluvy římské č. 194/1926 Sb.) — jestliže se stali čsl. státními občany podle mírové smlouvy St. Germainské, ať ipso facto, ať opcí nebo reklamací.
Rozšiřuje tedy zákon č. 159/1926 Sb. nárok na vojenské zaopatřovací požitky i na takové býv. vojenské důstojníky z povolání ať aktivní, či pensisty, kteří — jak § 2 cit. zák. výslovně praví — »co do státní příslušnosti nevyhovují podmínkám §§ 2 a 5 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb.; jinak však ustanovení tohoto zákona a zákonů jej doplňujících zůstávají nedotčena« (viz též čl. 8 vídeňské i římské úmluvy č. 194 a 195/26 Sb.). Platí proto beze změny ustanovení zák. č. 194/1920 Sb., pokud se týkají u aktivních důstojníků býv. armády povinnosti k včasnému podání přihlášky a meritorního jejího zamítnutí, resp. u pensistů býv. armády požadavku, aby jim zaopatřovací platy byly již v době státního převratu přiznány, pokud se týče poukázány bývalým státem.
V daném případě odepřel žal. úřad st-li nárok na zaopatřovací požitky v podstatě z důvodu, že byl st-l v době státního převratu v činné službě, ale neprokázal, že podal včas přihlášku o přijetí do čsl. vojska, takže se předpisů platných pro pensisty býv. armády (§ 16 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb. a úmluvy římské č. 194/1926 Sb.) nemůže dovolávati. Naproti tomu stížnost sice nepopírá, že st-l včasné podání přihlášky neprokázal, čímž implicite uznává, že nárok na zaopatřovací požitky nemůže uplatňovati jako býv. aktivní gážista z povolání podle § 2 zák. č. 194/1920 Sb. a § 1 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb., resp. podle § 97 odst. 2 zák. č. 76/1922 Sb., — ale stojí na stanovisku, že st-l byl v rozhodné době (k 28. říjnu 1918) ve výslužbě a proto jako pensista přihlášky nemusel podle § 16 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb. podávati, resp. podání její prokazovati, a dovozuje, že byl st-l již v roce 1914 na základě superarbitrace do výslužby přeložen, že jako poručík ve výslužbě v místních službách požíval až do roku 1919 pense, které se nikdy nevzdal a která mu byla zvlášť účtována a vyplácena vedle částek, jež za služby jako skladištní důstojník k doplnění pense na aktivní plat dostával, že také při vypuknutí války byl jeho superarbitrační nález potvrzen a st-l zůstal v dosavadní službě, takže mu prý přísluší nárok na zaopatřovací platy podle § 16 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb. a římské konvence (č. 194/1926 Sb.). Jest tedy na sporu pouze otázka, zda. st-l byl v době státního převratu aktivním gážistou býv. armády, či nikoli. Při rozhodování o nároku na vojenské zaopatřovací požitky podle zák. č. 194/1920 Sb., resp. zák. č. 159/1926 Sb. jest otázka zmíněná součástí skutkové podstaty nař. rozhodnutí a nss může tudíž závěr, k němuž žal. úřad v tomto směru dospěl, přezkoumávati toliko v mezích § 6 odst. 2 zák. o ss, zdali totiž byl získán cestou procesně bezvadnou a zda vyplývá logicky ze skutečností úřadem zjištěných.
Po té stránce jest ze správních spisů, zejména z opisu kmenového listu st-lova zřejmo, že sice byl st-l v hodnosti poručíka jako »k řadové službě nezpůsobilý, místních služeb schopen« přeložen dnem 1. dubna 1914 do výslužby, ale současně byl přidělen k hulánskému pluku č. 13 jako skladištní důstojník, zařazen do konkretuálního stavu důstojníků na odpočinku ve zvláštních a místních službách s pořadím od 1. listopadu 1912, povýšen v tomto poměru dnem 1. května 1915 na nadporučíka, přeložen dnem 30. dubna 1919 do neaktivního poměru v záloze a dnem 1. června 1919 zpět do výslužby, dále že st-l ve svém podání k mno z 31. prosince 1930 sám uváděl, že byl od roku 1914 v činné službě, v době státního převratu že tuto konal jako dozorčí orgán muniční továrny, jsa přidělen leteckému arsenálu ve Vídni, a že provedl z rozkazu likv. min. války ve Vídni ještě v roce 1919 likvidaci zmíněné továrny, takže sloužil činně nepřetržitě od 18. srpna 1909 až do června 1919; celkem 9 let, 9 měsíců a 14 dnů.
Podle toho měl žal. úřad pro svůj úsudek, že st-l konal v době státního převratu činnou službu v býv. armádě, dostatečný podklad ve spisech. Na správnosti tohoto zjištění nemění nic ani skutečnosti, které uplatnil st-l pro oporu svého tvrzení, že byl v době státního převratu rakouským pensistou. Neboť st-l byl zařazen — jak shora uvedeno — do skupiny konkretuálního stavu důstojníků na odpočinku ve zvláštních a místních službách, která zahrnovala podle bodu XI organisačního předpisu pro armádní stav A-1-xx (N. V. Bl. část 12/1895 příl. 1) jen důstojníky přijaté k aktivním službám na systemisovaná místa, tvoříc část armádního stavu aktivního, který za účelem povyšování byl rozdělen na 3 skupiny (a to podle bodu II cit. org. př. 1. důstojníky ve zvláštních službách, 2. důstojníky v místních službách a 3. důstojníky v kancelářských manipulačních a jiných pomocných službách); dále jest nesporno, že se služební doba ztrávená v takovémto poměru započítávala jak pro postup, tak pro výměru pense (srov. »Gebührenvorschrift« I. díl § 18 bod 5); pro důstojníky této skupiny vyžadovalo se dále podle výnosu z 31. prosince 1909 odd. 1 č. 11805 (N. V. Bl. část 1, 1910 č. 1 příl. 1) povolení k sňatku ve smyslu bodu B) b), resp. C) a) § 13 služ. př. A-36, a podle výnosu z 9. listopadu 1912 odd. 1 č. 10333 (N. V. Bl. část 39/1912 příl. č. 39 čl. 449) byli tito důstojnici i co do kvalifikačního popisu ve smyslu služ. kn. A-47 (bod 8) postavení na roveň důstojníkům aktivním. Za tohoto stavu je nepochybno, že sluší důstojníky ty považovati za důstojníky z povolání v činné službě, jak tomu nasvědčuje i znění § 2 b) zák. č. 41/1887 ř. z.; přeložení jich do výslužby pro nezpůsobilost k řadové službě za současného jich zařazení do oné zvláštní stavovské skupiny důstojníků ve výslužbě ve zvláštních a místních službách, spojené s dalším konáním
40* činné služby v této skupině, jest tudíž pouze převodem do jiné aktivní stavovské skupiny důstojníků z povolání, odpovídající jich tělesné, resp. duševní schopnosti (srov. obdobné ustanovení § 99 zák. č. 76/1922 odst. 1).
Podle toho byl i st-l v době státního převratu důstojníkem býv. rakouské armády z povolání v činné službě, který mohl uplatniti nárok na vojenské zaopatřovací platy pouze s hlediska ustanovení § 2 zák. č. 194/1920 Sb., jehož předpoklady — jak již řečeno — nesplnil, nikoli podle § 5 téhož zák. a § 16 odst. 2 vl. nař. č. 514/1920 Sb. ve spojení s římskou úmluvou č. 194/1926 Sb., protože není rakouským vojenským pensistou ve smyslu těchto zákonných ustanovení. Jest proto nař. rozhodnutí v souhlasu se zákonem.

Citace:

Č. 11210. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 839-844.