NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Měl chuť na strážníkův prst

Měl chuť na strážníkův prst.

(Zemský trestní soud v Brně.)

Rudolfa Málka zná pan starosta a všichni občané v Poštorné jako chasníka pořádného, který nekrade, a pokud není opilý, ani jinak neublíží. Ale to je právě ten kámen úrazu: pokud není opilý, neboť hned pod tím napsal starosta do vysvědčení: Rudolf Málek se rád opije a pak už nějakou tu výtržnost také ztropí. Dosud vyrovnávaly se jeho delikty, vzniklé z opičky, pouze u soudů přestupkových a teprve nyní dotáhl to výš — až k zemskému soudu trestnímu. Však to už musil strážníkovi nakousnout prst a jinému občanu pohrozit rozpáráním břicha.
V neděli 10. ledna potkal se s kamarádem Decem a pozval ho na trochu toho nápoje. Ve dvou prý se to lépe táhne, a poněvadž právě nebyl volební aniž jiný suchý den a protože po sobotní výplatě ještě něco v kapse zůstalo, nebylo překážek v nezkrotné touze po získání růžové nálady. „Pojďme k židovi,“ řekl, a kamarád, který u sudu neznal náboženských rozdílů, souhlasil. Žid naléval a křesťané pili. Reservu si neukládali a pili tak, aby byl výčepník s výdělkem spokojen. Těžko říci, kolik každý z nich prolil hrdlem. Je známo přece, že hosté dělají furianty a udávají číslici vyšší, zatím co šenkýř zase rád naříká nad špatnými výdělky a po vyrovnání účtů operuje ciframi nižšími. A tak Málek tvrdí, že ta jeho opice stála tehdy čtyřicet korun, čemuž odporuje hostinský, tvrdě, že to byl jen nevinný kocourek za sedm kaček a že řádná opice v jeho hostinci není vůbec k mání.
Ale tato věc měla významu jen pro získání polehčujících okolností a ty soudní dvůr uznal. Důležitější je to, co se odehrálo cestou z hostince. Málek a Dec potkali kdesi ve tmavém koutku městyse Poštorné občana Studeného, jenž před časem nezapsal se dobře u Málka nějakým svědectvím, kterým mu pomohl k několikadennímu vězení. Tuto okolnost připomněl si Málek při spatření Josefa Studeného, chytil ho pod krk a otázal se významně svého kamaráda:
„Máš u sebe křivák? Já ho propíchnu!“
Kamarád ovšem k takové operaci nože nepůjčil a tak byl život Studeného zachráněn. Na dlouho to však nemělo být. Málek předpověděl Studenému smrt brzkou a strašlivou: „Při nejbližší příležitosti břicho ti rozpářu a přestaneš dýchat.“
Tato věta svědčila o střízlivém stavu Málkově, neboť nebylo v ní nesouvislosti. Je jisté nebo aspoň velmi pravděpodobné, že člověk s rozpáraným břichem přestane dýchat, nenajde-li se velmi rychle někdo, kdo by ho zašil. Proto se také občan Studený ve společnosti svého soupeře dlouho nezdržoval a požádal strážníka Grbavčiče o doprovod k domu. Strážník poznal hned na chvějícím se občanu, že mu hrozí nebezpečí. Třebaže se Damoklův meč nevznášel nad jeho hlavou, přece nutno uznat situaci za vážnou, neboť pořádný perořízek, namířený na břicho, může také vykonat dílo zkázy.
Nejbližší okamžik dokázal, že obava napadeného Studeného nebyla bezpodstatnou. Svědčil o tom stín jakési tajemné postavy, krčící se u domku občana Studeného. Strážník Grbavčic i jeho chráněnec věděli ihned, že to tam číhá Málek, a podařilo-li se mu sehnat někde křivák, že je odhodlán provésti svůj nepěkný úmysl. Proto šel na to Grbavčic jménem zákona a velmi energicky vytáhl postavu z temného úkrytu.
„Co se mnou zamýšlíte?“ otázal se ten, jenž tu v noční době neměl co dělat.
„Nic zlého,“ odpověděl strážník. „Jen na radnici vás chci zavést.“
„A to se nedám.“
„Uvidíme, který z nás bude silnější,“ prohodil strážník, ale hned zavolal Ježíše a Marii, neboť ucítil v ukazováčku své pravé ruky Málkovy zuby. Zatím co pásl se Málek na strážníkově ukazováčku, zaměstnávaly se jeho ruce služebním pláštěm, který za chvíli vypadal jak turecká fangle. Nakonec to strážník přece jen vyhrál. I s nakousnutým prstem přemohl Málka a odvedl ho na radnici, kde už z nejednoho bouřliváka udělali hotového beránka.
Před senátem v. r. Neudeka měl Rudolf Málek hned dva delikty: nebezpečné vyhrožování a maření úředního výkonu. Viny však necítil. Vším prý je vinna ta opice za čtyřicet korun a pak občan Studený sám. On prý hádku začal tím, že dal obviněnému notný políček. Vše, co následovalo, podnikl Málek v rozčilení i v opilosti a nemůže soudu bližšími podrobnostmi posloužiti.
Svědek Studený vylíčil soudnímu dvoru, jak to na člověka působí, když mu někdo hrozí rozpáráním břicha. To prý nejprve zamrazil na tom břichu, pak se to rozleje po celém těle a člověk vidí v duchu bránu nebeskou, na kterou se dosud domníval míti dost času.
„Věřil jste, že by mohl Málek výhrůžku splniti?“
„Nevím, jak bych to mohl říci, ale v takových okamžicích věří člověk na všechno.“
„Měl jste strach?“
„Strach jsem neměl, ale bál jsem se.“
Potom svědčil strážník Grbavčic. „Doprovodil jsem pana Studeného k domu a tam už na něho čekal Málek. Zatkl jsem ho, on se bránil, chytil jsem ho, on se mně zakousl do prstu.“
„Nu a co myslíte, čeho tím kousnutím chtěl docílit?“
„Byl rozzloben a chtěl asi tu zlost něčím zakousnout.“
„Myslím váš služební výkon...“
„Ten chtěl asi zmařit, ale potom už šel jako ovečka.“
Šest měsíců bude Málek v žaláři uvažovat o tom, je-li radno ve zlosti zakousnout se do strážníkova prstu anebo dokonce se zabývat rozpáráním břicha svého bližního.

Citace:

Měl chuť na strážníkův prst. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 8, s. 96-97.