Čís. 1485.

Ke skutkové podstatě zločinu podílnictví na krádeži dle §u 185 tr. zák. stačí, že věc byla objektivně ukradena; nezáleží na tom, aby bylo zjištěno, komu a kým byla ukradena; nestačí však pouhá »domněnka«, že původ věci není vyjasněn.
Pro kvalifikaci §u 186 b) tr. zák. stačí jediný čin podílníkův.
Rozhoduje o tom, zda mají býti vykonány oba tresty (§ 6 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.), není soud vázán na důvody dřívějšího rozsudku.
(Rozh. ze dne 8. února 1924, Kr I 410/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Marie Ch-ové a Jana R-a do rozsudku krajského soudu v Chrudimi že dne 15. února 1923, pokud jím bylí uznáni vinnými: Marie Ch-ová zločinem podílnictví na krádeži dle §§ů 185, 186 b) tr. zák. a přestupkem §u 477 tr. zák. a Jan R. zločinem podílnictví na krádeži dle §§ů 185, 186 písm. b) tr. zák. a pokud jím byl nařízen výkon trestu žaláře, uloženého Marii Ch-ové rozsudkem krajského soudu v Chrudimi ze dne 7. března 1921 v trvání tří měsíců a Janu R-ovi rozsudkem téhož soudu ze dne 13. dubna 1922 v trvání dvou měsíců, a nevyhověl v zasedání neveřejném odvolání obžalovaných z téhož rozsudku do výroku, jímž jim nebyl povolen podmíněný odklad výkonu trestu a jímž byl ohledně obou odvolatelů nařízen výkon trestu, Uložených jim dřívějšími rozsudky, mimo jiné z těchto
důvodů:
Ke zmateční stížnosti Marie Ch-ové: Zločinu podílnictví na krádeži dle §u 185 tr. zák. se dopouští, kdo věc ukradenou ukrývá, na sebe převádí nebo dále odbývá. Dle doslovu a smyslu zákona stačí, že věc byla objektivně ukradena, a nezáleží pro trestnost podílnictví na tom, aby bylo též zjištěno, komu a kým byla věc ukradena. Netrpí proto rozsudek ani formální, ani právní vadou proto, že v něm nejsou individuálně zjištěni ani zloději řemenů ani osoby okradené. Naproti tomu vyžaduje arci podřadění pod § 185 tr. zák. nepochybného výroku, že věc je skutečně ukradená, a nestačila by pouhá domněnka, že původ věci není objasněn. Napadený rozsudek zjišťuje však, že řemeny, nalezené u stěžovatelky, byly ukradeny, a uvádí pro své přesvědčení důvody formálně dostatečné a logické, a tudíž zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) vyhovující. Nezdají-li se tyto důvody stěžovatelce postačitelnými a přesvědčivými, nedoličuje tím zmatku nedostatku důvodů dle §u 281 čís. 5 tr. ř., jejž má snad na mysli, nýbrž napadá jen zastřeně a oklikami volné hodnocení průvodů a založené na něm přesvědčení soudcovské, což však je v řízení zrušovacím, hledě к předpisům §§ů 258 a 288 čís. 3 tr. ř., zásadně nepřípustno. Tvrdí-li stížnost v této souvislosti, že jsou tu pochybnosti i o tom, zda řemeny byly odcizeny Janu K-ovi a Františku Ch-ovi a zda jsou totožnými s řemeny u stěžovatelky nalezenými, ocitá se v rozporu s opačným zjištěním soudu.
Ku zmateční Stížnosti Jana R-a: Podřadění činu stěžovatelova pod ustanovení §u 186 b) tr. zák. je správné. Ustanovení toto mlúví sice o »věcech vícekráte ukrývaných«, ale zákon míní těmito slovy zřejmě totéž, co by byl přesněji vyjádřil slovy: »třeba vícekráte ukrývaných věcí«; neníť důvodu, pro který by zásada, vyslovená v §u 186 b) tr. zák., totiž že zločinnost podílnictví jest založena výší ceny předmětů podílnické činnosti, neplatila také tehdy, když tento důvod zločinnosti je zjednán jediným činem podílníkovým, zvláště když tento výklad §u 186 b) tr. zák. je v souhlasu se zásadou §u 173 tr. zák., dle níž pro vypočtení výše ceny, rozhodující o zločinnosti krádeže a jiných trestných činů proti cizímu majetku (dvorní dekrety ze dne 20. března 1812, čís. 981 a ze dne 4. května 1816, čís. 1244 sb. z. soud.), je lhostejno, zda plyne peníz nebo cena z jednoho nebo z několika trestných činů téhož druhu. Poněvadž věci, které jsou předmětem napadeného rozsudku a jež byly ukrývány, pokud se týče na sebe převedeny obžalovaným R-em, převyšují objektivně daleko cenu 200 KČ, ba i 4000 Kč, bylo jednání obžalovaného podřaděno právem §u 186 b) tr. zák., zvláště když dle tohoto ustanovení je lhostejno, zda pachateli bylo známo, že cena ukrývaných atd. věcí překročila hranici zločinnosti.
Odvolání obžalovaných směřuje proti výroku, nepovolujícímu jim podmíněný odklad výkonu trestu a nařizujícímu výkon trestu, jenž byl dřívějším právoplatným rozsudkem podmínečně odložen. Pokud odvolání uvádí, že nyní projednaná trestní věc jest mnohem starší, než trestní věci, pro něž byli odvolatelé podmínečně odsouzeni, a dovozuje, že kdyby bylo vše najednou bývalo projednáváno, byl by vyměřen býval jednotný trest a následkem toho byl by býval celý trest odložen podmínečně, jelikož soud uznal tehda obžalované hodnými tohoto zákonného dobrodiní, jest podotknouti, že soud, rozhoduje dle §u 6 čís. 4 druhé věty zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. o tom, zda mají býti vykonány oba tresty, t. j. nejen trest vyměřený jeho rozsudkem, pro čin spáchaný před prvějším rozsudkem, nýbrž i trest tímto prvějším rozsudkem podmíněně uložený, není vázán důvody dřívějšího rozsudku, nýbrž rozhoduje o podmíněném odkladu obou trestů úplně volně, přihlížeje к oběma trestným činům v jejich souvislosti. Posuzuje věc s tohoto stanoviska, považuje nejvyšší soud za správný výrok nalézacího soudu, že oba tresty mají býti vykonány. Naději, že se oba obžalovaní bez výkonu trestu polepší, vylučují okolnosti, že čin opakovali, že běží o velký počet zašantročených věcí, že u obou obžalovaných nejde o chvilkové pochybení, a že čin spáchali z chamtivosti, nikoli Z nouze, ježto oba odvolatelé žijí v dosti uspořádaných majetkových poměrech. Soud, jenž povolil oběma obžalovaným dřívějšími rozsudky podmíněný odklad trestu, rozhodl o stejném činu obžalovaných, spáchaném však v menším rozsahu a lze důvodně míti za to, že by byl obžalovaným nepřiznal tohoto zákonného dobrodiní, kdyby všechny činy obžalovaných byly bývaly předmětem jediného trestního řízení.

Citace:

č. 1485. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 102-104.