Č. 3215.

Pozemková reforma: I. Státní pozemkový úřad jest oprávněn vysloviti, zda určitá smlouva o pronájmu zabraného majetku podléhá jeho souhlasu podle § 7 záb. zák., a zda smlouvu bez tohoto souhlasu uzavřenou pokládá za platnou. — II. Výrok takový může stpú učiniti i bez návrhu stran. — III. Prodloužení pachtovní smlouvy s podmínkou odkládací anebo pouhé pactum de contrahendo?
(Nález ze dne 5. února 1924 č. 2088.)
Věc: Michal A. ve S. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (min. taj. Dr. Frant. Bureš) o prodloužení pachtovní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Právní zástupce svěřenství s-ckého a l-ckého oznámil stpú, že se zesnulý držitel svěřenství Robert A. zavázal dle svého dopisu z 18. července 1914 pachtýři dvora Z., Emilu H., že mu prodlouží pachtovní smlouvu, uzavřenou původně na dobu do 31. března 1922, na dalších šest roků a předkládaje originál pachtovní smlouvy i s dodatkem z 10. října 1921 o jejím prodloužení na dalších 6 roků žádal, aby prodloužení to bylo stpú-em vzato na vědomí, a aby smlouva opatřena byla schvalovací doložkou.
Obvodová úřadovna v Praze považujíc ono podání za žádost o udělení souhlasu k prodloužení smlouvy pachtovní, vyzvala právního zástupce, aby předložil prohlášení pachtýře, že se podvoluje každoroční revisi stpú-u, že pachtýř ponese ze svého výlohy s revisí spojené, jakož i že se vzdá náhrady škody a ušlého zisku z důvodu případné výpovědi stpú-u; kromě toho pak žádal úřad jiné ještě doklady.
Proti tomuto vyzvání podaly obě strany odvolání k stpú v Praze namítajíce, že se prodloužení pachtovní smlouvy nestalo za platnosti zák. záb., nýbrž již v roce 1914, a nelze tedy přípustnost prodloužení onoho pachtu posuzovati dle § 7 zák. záb., naopak nutno míti za to, že prodloužení ono jest vůči stpú-u účinným i bez souhlasu tohoto úřadu. Proto také prý nebylo žádáno o souhlas, nýbrž pouze o to, aby prodloužení smlouvy bylo vzato na vědomí.
Na dotvrzení toho, že smlouva o prodloužení pachtu uzavřena byla již v roce 1914, dovolávali se oba st-lé dopisu dřívějšího majitele statku z 18. července 1914, zaslaného správě velkostatku v S. tohoto znění:
»Vyhovuji prosbě za prodloužení pachtu, již Emil H., pachtýř dvora Z., osobně mi přednesl, a to pod tou podmínkou, že jmenovaný provede přestavbu starého ovčína a novostavbu stodoly dle předložených a ode mne schválených plánů.
Po splnění této podmínky budiž prodloužení pachtovní smlouvy až do 31. března 1923 obvyklým způsobem opatřeno.«
St-l Michal A. brojil mimo to též proti jednotlivým požadavkům obv. úřadovny v příčině předložení různých dokladů.
Stpú výnosem ze 27. listopadu 1922 zrušil nař. výměr obv. úřadovny a sám rozhodl ve věci v tom smyslu, že odepřel vzíti k úřadní vědomosti prodloužení pachtovní smlouvy dle dodatku z 10. října 1921, schváleného držitelem velkostatku Michalem A. dne 12. října 1921, poněvadž prodloužení pachtu potřebuje svolení dle § 7 zák. záb. a jest bez něho neplatné.
V důvodech svého rozhodnutí uvedl stpú, že ze znění obou rekursů nabyl přesvědčení, že držitel panství nemínil svým podáním vymoci si svolení k pronájmu dle § 7 zák. záb., a že tudíž obv. úřadovna posuzovavši podání st-le Michala A. jako žádost za souhlas k smlouvě pachtovní dle § 7 zák. záb. rozhodla přes meze žádosti strany, následkem čehož bylo nutno zrušiti celý výměr její, aniž bylo potřebí zabývati se jednotlivými ustanoveními jeho.
Vlastní pak rozhodnutí své ve věci odůvodnil stpú takto:
»V daném případě jde o výslovné prodloužení smlouvy pachtovní po vypršení umluvené doby (§ 1113 a 1114 o. z. o.). Z opisu listu zesnulého držitele svěřenského velkostatku S. Roberta A. zjistil stpú, že jmenovaný přislíbil Emilu H., že jeho pachtovní smlouvu o dvoře Z., jejíž platnost měla vypršeti dnem 31. března 1922, počínaje tímto dnem prodlouží na dalších šest roků.
Předpokladem pro prodloužení smlouvy bylo, že nájemce provedl přestavbu starého ovčína a novostavbu stodoly a to podle plánů pronajímateli předložených a jím schválených. Teprve po splnění této podmínky mělo býti prodloužení pachtovní smlouvy až do 31. března 1928 obvyklým způsobem provedeno.
Strana pachtující nabyla tudíž listem A-ovým nesporného nároku, aby, splní-li podmínky shora uvedené, byl jí pacht obvyklým způsobem prodloužen, nenabyla však již tímto slibem prodloužení samého.
Obvyklým způsobem uzavírání i prodlužování pachtovních smluv o velkostatcích i dvorech jest v Čechách forma písemná. Také dosavadní smlouva pachtovní jest písemná.
Prodloužení skutečné nastalo teprve písemným dodatkem na základě onoho písemného prohlášení zesnulého držitele připojeným k staré smlouvě dne 10. října 1921. Dodatek tento přihlášen byl dne 17. října 1921 u berního úřadu v K. k vyměření poplatků. Již z této okolnosti jest zřejmo, že strany samy považovaly teprve tento dodatek za prodloužení smlouvy a nikoliv ono písemné prohlášení, na základě něhož mělo býti prodloužení provedeno.
Považuje tudíž stpú teprve zmíněný písemný dodatek na smlouvě pachtovní datovaný dnem 10. října 1921 za prodloužení smlouvy pachtovní.
Jde tu tedy v pravdě o nový pronájem, který uzavřen byl za platnosti zák. záb., a vyžaduje tudíž dodatek, v němž změněno i pachtovné, rozhodně svolení dle § 7 zák. záb. (srv. nál. nss ze 4. května 1922 č. 6172). Ustanovení §§ 17 a 18 zák. záb. se na tento případ nevztahuje.«
Vycházeje z tohoto právního názoru rozhodl proto stpú, že se dodatek k smlouvě pachtovní nebere k úřední vědomosti, poněvadž potřebuje svolení dle § 7 zák. záb.
Proti tomuto rozhodnutí podává st-1 stížnost k nss, ve které vytýká, že úřad neprávem má za to, že smlouva o prodloužení pachtu uskutečnila se teprve vyhotovením písemného dodatku k původní smlouvě, neboť ve skutečnosti stalo se prodloužení pachtu perfektním již splněním suspensivní podmínky, na niž dohodou stran bylo vázáno, totiž provedením přestavby ovčína a novostavby stodoly před 28. říjnem 1918.
Dále vytýká stížnost, že úřad nebyl oprávněn prohlásiti smlouvu o prodloužení pachtu za neplatnou, ježto jednak není kompetentním rozhodovati o soukromoprávní platnosti smluv, jednak vybočil zmíněným výrokem svým z mezí petitu stran.
Nss nemohl tyto poslední námitky uznati důvodnými.
Podnět k rozhodnutí úřadu zavdala žádost st-le, aby úřad vzal na vědomí, že pachtovní smlouva o pachtu dvora Z. byla prodloužena na dalších šest let, a aby písemný dodatek k této smlouvě opatřil schvalovací doložkou.
Mezi úřadem a st-lem není sporu o tom, že podání ono nelze pokládati za žádost o souhlas k propachtování zabraného majetku, nýbrž za žádost o prohlášení, že prodloužení pachtovní smlouvy nepodléhá omezení vyplývajícímu z § 7 zák. záb., ježto se stalo před platností zák. záb., resp. před 28. říjnem 1918. Úřad odepřel vyhověti tomuto petitu a prohlásil, že nemůže vzíti na vědomí ujednané prodloužení pachtovní smlouvy, poněvadž smlouva uzavřena byla za platnosti zák. záb. a jest tudíž neplatná. Výrokem tím nevybočil úřad z mezí své kompetence, neboť stpú-u přísluší zajisté vysloviti, zda určitá smlouva o pronájmu zabraného majetku podléhá jeho souhlasu dle § 7 zák. záb. a zda sám smlouvu bez tohoto souhlasu uzavřenou uznává za platnou či nikoliv, neboť jde o věc upravenou zákonem záb. (§ 7 zák. o poz. úřadě z 11. června 1919 č. 330 Sb.).
Zda úřad výrokem svým vybočil z mezí návrhů strany, netřeba vůbec zkoumati, neboť stpú může i ex officio, bez návrhu strany, vysloviti, zda určité právní jednání uzavřené o zabraném majetku pokládá s hlediska § 7 zák. záb. za platné či nikoliv.
Ve věci samé jest spor o to, zda smlouva o prodloužení pachtu dvora Z. uzavřena byla před 28. říjnem 1918, jak tvrdí st-1, či až za platnosti zák. záb. po 24. dubnu 1919, jak domnívá se žal. úřad.
St-1 stojí totiž na stanovisku, že smlouva o prodloužení pachtu byla uzavřena ústně mezi tehdejším majitelem velkostatku a Emilem H. starším již v roce 1914, a to pod odkládací podmínkou, že pachtýř provede přestavbu stodoly a novostavbu ovčína, a tvrdí, že již splněním této podmínky nastalo prodloužení pachtovní smlouvy a nikoli teprve písemným dodatkem k smlouvě pachtovní.
Naproti tomu úřad se domnívá, že strana pachtující nabyla z dopisu R. A., zaslaného správě velkostatku v S., právního nároku na to, aby pacht dvora Z. byl jí za splnění podmínek v tomto dopise uvedených prodloužen obvyklým způsobem na dalších šest roků, že však prodloužení to stalo se způsobem obvyklým t. j. formou písemnou teprve dře 10. října 1921, kdy již platil zák. záb.
Dle toho pokládá úřad ujednání mezi stranami provedené před sepsáním zmíněného dodatku za pouhé pactum de contrahendo a má za to, že teprve písemný dodatek jest vlastní smlouvou o prodloužení pachtu, kdežto st-1 považuje již ujednání z r. 1914 za vlastní smlouvu pachtovní, písemný pak dodatek za pouhé písemné vyznačení toho, co již dříve mezi stranami platně bylo umluveno.
Otázku, jaký charakter má ujednání z r. 1914 a jakou povahu zmíněný písemný dodatek k smlouvě datovaný dnem 10. října 1921, nemohl stpú řešiti s účinkem právní moci schopným, nýbrž jen jako předběžnou otázku práva soukromého pro vlastní svůj výrok o tom, zda prodloužení pachtovní smlouvy podléhá omezení dle § 7 zák. záb.
Z toho plyne, že nss může správnost tohoto řešení, jež tvoří součást skutkové podstaty nař. rozhodnutí, přezkoumati jen s hlediska § 6, odst. 2 zák. o ss, tedy zejména po té stránce, zjednal-li si úřad pro řešení uvedených otázek dostatečný skutkový základ, a není-li výrok jeho v odporu se spisy.
Nss shledal, že výrok úřadu není prost těchto vad.
Pokud především onoho dodatku se týče, nepresentuje se tento dle svého znění jako písemná smlouva o prodloužení pachtu, nýbrž jako písemné osvědčení toho, co již dříve mezi stranami platně umluveno bylo (arg. slova: »V základě písemného prohlášení držitele svěřenského panství S., L. dto Z. 1914 .... , kterým předchozí pachtovní smlouva prodloužena byla na dalších šest let, vyznačuje se prodloužení hořejší pachtovní smlouvy na dobu od 31. března 1922 do 31. března 1928«). Z toho plyne, že dodatek onen nelze pokládati za vlastní smlouvu o prodloužení pachtu, a že opačné zjištění úřadu jest v odporu se spisy.
Avšak ani závěr úřadu, že dle dopisu dřívějšího majitele statku z 18. července 1914 ujednáno bylo mezi stranami pouhé pactum de contrahendo v příčině budoucího uzavření smlouvy o prodloužení pachtu, nemá ve spisech opory.
Z prvého odstavce tohoto dopisu plyne jasně, že prodloužení pachtu samo a nikoliv teprve budoucí uzavření smlouvy o něm, učiněno bylo závislým na provedení přestavby stodoly a novostavby ovčína. To ostatně plyne i z toho, že jednalo se o prodloužení pachtovní smlouvy již existující, v níž veškeré hlavní i vedlejší modality smluvní byly již přesně určeny, takže nelze mluviti o pouhém přípravném jednání pro budoucí smlouvu o prodloužení pachtu. Splněním odkládací podmínky nabyla smlouva o prodloužení pachtu plné účinnosti a závaznosti.
Za tohoto stavu nelze druhý odstavec tohoto dopisu, dle něhož po splnění dotčené podmínky mělo prodloužení pachtovní smlouvy býti obvyklým způsobem opatřeno, vykládati jinak, než že po splnění oné podmínky mělo prodloužení ono i na písemné smlouvě býti vyznačeno, jak se pak také skutečně stalo. Názor úřadu, že pro prodloužení pachtu umluvena byla forma písemná, a že před sepsáním písemné smlouvy nebylo zde prodloužení pachtu, jest tedy v odporu se spisy.
Pro tyto vady musilo naříkané rozhodnutí býti zrušeno dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3215. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 521-525.