Čís. 4384.

Dopravní řád železniční.
Refakcii ve smyslu vyhlášky ze dne 6. září 1919, čís. 288 Věstníku pro železnice a plavbu nelze přiznati zboží, které bylo dopraveno do stanice odesílací po lodi. Vlečkou ve smyslu vyhlášky ze dne 17. ledna 1920, čís. 19 Věstníku jest rozuměti jen koleje, sloužící výhradně účelům jednotlivých hospodářských podniků a tvořící příslušenství těchto podniků, pro něž byly zřízeny. Stanicí odesílací jest pouze místo, kde bylo zboží odevzdáno dráze k dopravě. Stanice Loubí jest stanicí pobočnou.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1924, Rv I 1304/24).
Zásilka soli byla dopravena lodí do Loubí a odtud po dráze přes Děčín do Trutnova, sídla žalující přijatelky zboží. Zaplativši dopravné domáhala se žalobkyně na dráze vrácení rozdílu, oč by byla doprava přišla laciněji, kdyby se byla stala přes Německo (Loubí-Liberec). Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní byla rozepře odvolacím soudem posouzena správně. Jest nesporno, že podle původní vyhlášky ze dne 6. září 1919, čís. 288 Věstníku pro železnice a plavbu nebyl nárok na vrácení rozdílu mezi dovozným zaplaceným podle domácího nákladního tarifu, a mezi menším dovozným, jež by se musilo zaplatiti, kdyby zásilka byla přepravena aspoň částečně po sousedních cizozemských železnicích, vázán na nějakou podmínku, týkající se dovezení zboží na stanici odesílací. Teprve vyhláškou ze dne 17. ledna 1920 č. 19 Věstníku bylo stanoveno, že zboží musí býti do stanice odesílací dovezeno a ze stanice určení odvezeno buď povozem neb vlečkou. Důvod, proč došlo k tomuto omezení, nebyl zjištěn, a nelze proto posouditi, měla-li jím býti podle úmyslu železniční správy dotčena doprava z labských překladišť, tolik jest však jisto, že nová podmínka musí býti vykládána přesně, že tedy refakcie nemůže býti přiznána zboží, které bylo do stanice odesílací dopraveno po lodi. To uznala i žalující firma sama, neboť odůvodnila zažalovaný nárok tím, že v daném případě musí býti pokládán za odesílací stanici Děčín, a že koleje, po kterých bylo zboží z labského překladiště v Loubí do stanice v Děčíně dopraveno, sluší pokládati za vlečku. Odvolací soud prohlásil toto odůvodnění právem za mylné. Za stanici odesílací ve smyslu vyhlášky o soutěžních refakciích a železničního dopravního řádu lze pokládati jenom železniční místo, na kterém bylo zboží odevzdáno dráze ku přepravě. Od tohoto místa počíná přeprava železniční, a nelze již mluviti o dovezení zboží na stanici odesílací. Místo, kde bylo zboží odevzdáno dráze ku přepravě, musí býti patrno z nákladního listu a sice z podacího razítka dráhy. Na každém nákladním listu jest předtiskem, předepsaným železničním dopravním řádem, toto razítka označeno výslovně jako razítko stanice odesílací. Železniční dopravní řád sám mluví v §u 61 pouze o razítku výpravny a připouští vedle výpravny hlavní i výpravny pobočné, při čemž přiznává přepravě zboží z těchto pobočných výpraven vliv na dodací lhůtu (§ 75 (3) č. 1). Za takovou pobočnou výpravnu sluší pokládati také stanici Loubí, poněvadž přijímá jen zboží, došlé po vodě na labské překladiště, podle nákladního listu a uzavřené nákladní smlouvy musí však tato pobočná výpravna, která v daném případě přijala zboží k železniční přepravě a opatřila nákladní listy svým razítkem, býti pokládána za stanici odesílací a nikoliv hlavní výpravna v Děčíně. Proto nezáleží na tom, že v kilometrovníku státních drah není stanice Loubí uvedena, ani na tom, že dráha počítala dovozné do Trutnova, jako stanice určení, až z hlavní stanice Děčínské a převozné z Loubí do Děčína zaúčtovala odděleně pod názvem: »vlečné«. Důsledkem správného názoru jest ovšem, že zboží, podanému v Loubí k železniční přepravě, nelze přiznati nárok na soutěžní refakcie, neboť jiné než po vodě došlé zboží se tam nepřijímá, tento důsledek není však, jak dovolatelka míní, nemožný, nýbrž naopak mohl býti přímo zamýšlen. Z vydané vyhlášky nelze vyčisti, že by bylo úmyslem železniční správy vyloučiti soutěžné refakcie pouze při zásilkách reexpedovaných, a vývody dovolacího spisu, pokud se snaží prokázati, že ohledně zásilek došlých po Labi neplatí důvody, ze kterých byly refakcie při reexpedovaných zásilkách odepřeny, nejsou nijak přesvědčivé. Z toho, co bylo uvedeno o stanici odesílací plyne také, že vlečkou ve smyslu vyhlášky o soutěžních refakciích lze rozuměti jenom koleje sloužící výhradně účelům jednotlivých hospodářských podniků a tvořící příslušenství i těchto podniků, pro něž byly zřízeny, nikoliv však koleje mezi labským překladištěm v Loubí a nádražím Děčínským. Tyto slouží veřejné dopravě mezi dvěma stanicemi a výpravnami zboží a jsou tedy, nikoliv pouhou vlečkou, nýbrž částí veřejné železniční trati.

Citace:

č. 4384. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 644-646.