NPD documents search: Právní prakse, 2 (1937-38) - K článku "Je možný rekurs proti usnesení o přisouzení nákladů sporů, když žalobní žádost omezena byla za řízení první stolice na útraty sporu?"

Vězeňský dozorce na ženském oddělení.

(Zemský trestní soud v Brně.)

Služba dozorců vězňů není záviděníhodná. Udržovat v klidu a pořádku celou řadu odvážných a namnoze vzpurných zločinců vyžaduje napětí nervů i fysické síly. A tak by si mnohý myslil, že služba v ženském oddělení věznice je pro dozorce značnou úlevou oproti službě mezi trestanci mužského rodu. Ale není tomu tak. Na ženském oddělení je dozorce vydán často svodům zavřených krasavic, a běda mu, kdyby se jen jedenkrát neopanoval, a povzbuzen němou zřetelnou nabídkou, dovolil si toho nejmenšího! Vydal by se úplně všanc zchytralé trestankyni a nechtěl-li by pak nad jejím jednání mhouřit obě oči, stěžovala by si jeho představeným, že ji dozorce obtěžoval, a měl by na krku disciplinární řízení.
Jeden výstižný příklad, svědčící o slastech dozorce na ženském oddělení, tvořil předmět žaloby, vlastně dvou žalob, jež projednával v těchto dnech zemský trestní soud v Brně.
Fráňa Zajícová je už starší ženou. Za svých mladších let, když její obličej nehyzdily ještě četné vrásky, hledávala výživu pod matným světlem pouličních svítilen. Jistě klidila i chvilkové úspěchy, neboť by se byla uchýlila k poctivějšímu zaměstnání. Konečně se vdala, když byla častěji vystřídala ulici s celou trestnice. Tu za krádež, tu za pochybný život či jiné trestné činy propadávala trestu.
Tříměsíční žalář za křivé svědectví byl již jedenáctým jejím trestem. To už byla provdána, ale přesto ráda vzpomínala dob uplynulých, kdy pouhým úsměvem dobývala srdce rytířů a prázdnila jejich tobolky. A tu vždy mysl její ovládne otázka málo skromná, ale u takových žen ne neobvyklá: Zda ještě dnes našli by se mužové, kteří by jejím svodům odolali? Luštění takové otázky ponechává své bujné fantasii, která zhusta popřává jí sladkých okamžiků s muži fešnými, zámožné a vysoce postavené nevyjímaje. Tak se v myšlenkách oddala také lásce s nějakým maďarským hrabětem a kamarádkám v žalářní cele ráda vyprávěla o tom svém štěstí. I jiné hrdiny svého láskyplného románu si vymýšlela a nakonec ubožák věřila, že jí přítelkyně v utrpení závidí ta četná dobrodružství. A ony se jí zatím smály, nazývajíce ji po straně hloupou, domýšlivou husou.
Mladý dozorce vězňů asi chovankám brněnské věznice, zvláště těm mladším, nebyl lhostejným. Mezi sebou říkaly mu „modré očko" a jistě tady o něm hovořily více než o těch starých. A snad Fráňa se také někdy zamyslila: Zda „modré očko“ dal by se chytit na její úsměv? Fantasie odpovídala: „Ano. Vždyť i on se na tebe směje. Jen si dohře všimni, jak tě vyznamenává svojí přízní a jak touží po okamžiku, kdy by s tebou byl samoten!“ Myšlenky, které se potom rojily v hlavě trestankyně Fráni, týkaly se jen „modrého očka“. Usmíval se na ni, štípal ji do tváře, hladil po vlasech a líbal.
A když byla propuštěna, přemýšlela Fráňa doma dále. Vzpomněla si, že „modré očko“ jen nelíbal, ale že šel dále. Jednou na zámečku, když dozíral na její práci, po druhé a po třetí v justičním paláci na místě, které v souvislosti s posvátnou láskou nelze ani uvésti. A jak byl tehdy rozčilen, jak ji prosil a sliboval vše možné. Ba dokonce i peníze jí přislíbil. Dvě stě nebo tři sta korun za mlčení...
Fantasie Fráni rostla a hlavně pokud se týkalo slibované odměny, dala se myšlenkami úplně ovládnouti. Napsala „modrému očku“ dojemný dopis, v němž vylíčila svoje útrapy po těch třech sladkých okamžicích. Muži se prý musila doznati, ten se nyní opíjí, bije ji a vyhání z domu. „Modré očko“ však neprozradila a žádá za to dvě stě korun československých. Nedostane-li tento obnos do lhůty té a té, dozví se všecko žena dozorcova a ovšem také soudy, které přísně poklesek dozorcův potrestají.
První dopis adresát z nevysvětlitelných příčin neobdržel a následoval proto druhý, doporučený, s nímž si náhoda zahrála ještě podivněji. Místo do rukou adresátových dostal se na stůl presidia zemského trestního soudu, kde požadavky bývalé trestankyně vyvolaly pochopitelný zájem. A výsledkem bylo pak dvojí trestní řízení: proti dozorci pro zločin svádění ke smilstvu, proti Fráni pro zločin vydírání.
Nešťastný dozorce nevěděl opravdu, jak se k té cti dostal. Rozhodně prý ani nejmenších styků s Fráňou neměl. Napověděl, že by to mohl být akt msty, poněvadž nedovolil kdysi Fráni návštěvu v pracovních hodinách a udal ji, když chtěla odhodit na ulici pro svoje známé moták.
Svědkyně L., která sdílela žalářní kobku s Fráňou, vysvětlila případ jinak. Fráňa prý trpěla fixní ideou, že ji četní mužové milují, chlubívala prý se, že měla v Uhrách známost s nějakým hrabětem, jinde s jinými vysokými pány, a nikdo v čele jejímu povídání nevěřil. O obviněném dozorci prý také byla jednou řeč, ale tehdy se Fráňa nařknutí jiné kamarádky bránila.
Jinak ze spisů vyšlo najevo, že Fráňa živila se také prostitucí, byla vícekráte trestána a přílišné víry se jí nemůže dát.
Soudní senát, jemuž předsedal vrch. rada Dr. Přerovský, pak osvobodil dozorce ze zločinu svádění ke smilstvu a odsoudil Fráňu za zločin vydírání na jeden měsíc těžkého žaláře nepodmínečně.

Citace:

Vězeňský dozorce na ženském oddělení. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 28, s. 334-335.