Čís. 1751.
Pozůstalostní soud může odmítnouti dědickou přihlášku, je-li ze spisů neb jiných skutečností (zakládací listiny rodinného svěřenství) zřejmo, že podateli dědické právo nepřísluší. Pokud působí v řízení nesporném rozsudek, vydaný v předchozím řízení sporném. Působivost dlužno přiznati i rozsudku býv. nejv. soudu ve Vídni, jenž byl vynesen před 28. říjnem 1918. Není-li v zakládací listině jinak stanoveno, nabývá čekatel práva na držbu rodinného svěřenství smrtí jeho dosavadního držitele.
(Rozh. ze dne 4. července 1922, R I 714/22.)
Pozůstalostní (svěřenský soud) zamítl dodatečné dědické přihlášky Josefa hraběte R-a, Anny hraběnky W-ové a Filipa, hraběte N-a ku sveřenské pozůstalosti po Filipu hraběti S-ovi jakož i přihlášky prvých dvou ku svěřenské pozůstalosti po Gisele hraběnce C-ové. Rekursní soud nevyhověl rekursům jmenovaných tří přihlašovatelů.
Nejvyšší soud nevyhověl jich dovolacímu rekursu.
Důvody:
Usnesení v odpor vzaté neodporuje ani zákonu ani spisu a není tu
podmínek § 16 pat. z r. 1854.
Dovolací rekurs Josefa hraběte R-a. Mylným je náhled tohoto stěžovatele, že usnesení pozůstalostního a rekursního soudu, odmítající jeho dědickou přihlášku, odporují § 122 pat. z r. 1854. Předpis tento přes jeho kategorické znění nelze vykládati v ten rozum, že by pozůstalostní soud byl bezvýminečně povinen přijati každou dědickou přihlášku vyhovující předepsané formě, i když je jisto, že osoba jako dědic se přihlašující dědického práva nemá a že přihláška proto nemůže vésti k odevzdání pozůstalosti. Pozůstalostní soud je povinen zkoumati přihlášky dědické i po této stránce, pokud nepřekročí tím mezí formálního zkoumání. Zejména jest povinnost ta odůvodněna, bylo-li podáno více přihlášek dědických sobě odporujících; tu záleží na tom, by osoby, nemající zřejmě dědických nároků, nebyly odkazovány na pořad práva a by nedošlo ke sporům buď již předem rozhodnutým anebo předem bezvýsledným. Zkoumáním přihlášek po této stránce a rozhodováním o nich nepřekročuje soud pozůstalostní mezí, vykázaných mu řízením nesporným, neboť nerozhoduje o sporných právech dědických, je-li ze spisů a jiných skutečností patrno, že dědického práva tu není. Jest proto uvažovati o tom, zdali měl rekursní soud skutečně nevyvratitelné důvody pro rozhodnutí, že dědické přihlášce Josefa hr. R-a — jakož i ostatních stěžovatelů — nedostává se dědického titulu. Titulem takovým jest tu zakládací listina fideikomisní, rodinná smlouva ze dne 17. května 1830, a bylo uvažovati o tom, zda stěžovatelům přísluší nástupnické právo ke svěřenství z této smlouvy. Vyplývá-li již nutně z doslovu této smlouvy, že přihlásivší se dědic není nejbližším čekatelem, k nástupnictví povolaným, anebo bylo-li odepřeno právo to přihlášenému dědici právoplatným rozsudkem soudním, byly přihlášky dědické odmítnuty po právu, aniž byl tím porušen předpis § 122 pat. Rekursní soud, a s ním shodně i soud pozůstalostní, odmítl přihlášku Josefa hr. R-a vzhledem na rozsudky vynesené ve sporech Gisely C-ové a Zdenky S-ové proti otci jeho Bedřichu hr. R-ovi. Jmenované čekatelky svěřenství poukázány byly pozůstalostním soudem dle § 125 pat. z. 1854, by nastoupily žalobou na Bedřicha hr. R-a. Ke sporům těm zavdaly podnět úmrtí posledního držitele svěřenství, Filipa hr. S-a, o jehož pozůstalost posud jde, a dědické přihlášky sporných stran sobě odporující, a šlo v nich o zjištění, zdali Bedřichu hr. R-ovi přináleží právo dědické podle uvedené zakládací listiny. Spory zahájeny byly u zemského soudu v Praze ohledně fideikomisního jmění, o něž jde v tomto pozůstalostním řízení, jakož i u zemského soudu ve Vídni ohledně dalšího fideikomisního jmění v zakládací listině uvedeného. Ke konci vedeny byly pouze spory zahájené u zemského soudu ve Vídni, kdežto u zemského soudu v Praze ponecháno bylo řízení v klidu. Účel toho je zřejmý, neboť pro oba tyto soudy byl třetí stolicí nejvyšší soud ve Vídni, a výrokem učiněným v jednom sporu rozhodnut byl i spor v klidu ponechaný. Důsledkem rozsudku vyneseného ohledně části svěřenství bylo prohlášení Bedřicha R-a ze dne 24. srpna 1918, jímž vystoupil z kruhu čekatelů celého svěřenství. Rekursní soud má právem rozsudky vídeňského nejvyššího soudu za rozhodné i pro další řízení pozůstalostní. Význam rozsudku pro řízení nesporné je posuzovati dle jiných zásad, než jaké platí pro řízení sporné. To přináší sebou již povaha řízení nesporného, kde soudce není vázán přísnými formami procesního práva. Nejde tu o věc rozsouzenou v procesním slova smyslu, vyžadující naprostou totožnost stran i sporného předmětu. V řízení nesporném nerozhoduje se znova o sporném předmětu, nýbrž uvažuje se o tom, jak působí rozhodnutí ve sporu vydané na poměry, jež mají býti upraveny řízením nesporným. Rozsudky shora uvedenými rozhodovalo se o tom, zda Bedřich hrabě R. má dědickou způsobilost podle zakládací listiny jakožto speciálního zákona, a byla jimi rozhodnuta otázka nástupnictví jeho ve svěřenství po posledním držiteli tohoto, t. j. po zůstaviteli. Rozhodnutí to dostačilo úplně, aby dle něho posouzena byla dědická způsobilost syna jeho Josefa hrab. R-a, a dle toho naloženo bylo s dědickou přihláškou tímto podanou. Rozsudky těmi, opírajícími se o ustanovení rodinné smlouvy ze dne 17. května 1830 jako speciálního zákona bylo vysloveno, že Bedřich hrabě R. jest vyloučen podle této rodinné smlouvy z dědictví a nástupnictví v část svěřenského jmění, a že mu právo dědické a nástupnické na toto jmění nepřísluší. Rozsudky ty, t. j. jak výrok rozsudkový, tak i důvody, jest posuzovati jako celek, neboť jen dle toho lze určiti význam jich pro toto řízení pozůstalostní. Vzhledem k tomu působí rozsudky ty ohledně veškerého jmění svěřenského v zakládající listině uvedeného, a nezáleží na tom, že byla jimi vyslovena nezpůsobilost žalovaného k dědictví pouze ohledně části svěřenství, jež není předmětem tohoto řízení pozůstalostního. Rozsudek upírající dědickou způsobilost k části svěřenství z důvodů naprosté nezpůsobilosti, spočívající v poměru rodinném, jenž odporuje zásadám stanoveným zakládací listinou, působí ohledně celého svěřenství. Působnost jeho i co do předmětu jest absolutní. Týž účinek mají však uvedené rozsudky i co do osob. Nezáleží na tom, že stranami rozepře byli Bedřich hrabě R. a ne jeho potomstvo, rozsudek zní pouze proti němu, avšak právní povaha sporného předmětu přinesla sama sebou, že rozsudek ten působí již podle zásad zákonného práva dědického i proti potomstvu osoby, jež byla z nástupnictví vyloučena, vylučuje tím i přímé descendenty vyloučeného. Rozhodováním o dědické způsobilosti založené rodinou smlouvou na základě rodinných a příbuzenských vztahů jak k zakladateli svěřenství, tak i k poslednímu držiteli určují se rodinné poměry, přiznávají a odepírají se práva vyplývající z poměru rodinného. Působnost rozsudku takového není omezena pouze na sporné strany samotny, nýbrž je všeobecná. Nezáleží proto na změnách, jaké nastaly v osobách sporných stran, nýbrž rozsudek, rozhodnuvší o rodinných poměrech působí absolutně i proti všem dalším osobám. K důvodům rozsudkovým bylo nutno přihlédnouti, ovšem jen tak dalece, pokud mělo býti zjištěno, zda důvody vyloučení z nástupnictví týkají se jedině osoby Bedřicha hr. R-a, anebo celého jeho rodu, tudíž zda účinky rozsudku vztahují se i na jeho potomky. Není proto správná výtka, že usnesení rekursního soudu opírá se o důvody rozsudkové. Tyto slouží jen k vysvětlení, jakým způsobem došel procesní soud k rozhodnutí obsaženému ve výroku rozsudkovém. Pro řízení pozůstalostní je nerozhodno, podle kterých průvodů došel procesní soud k přesvědčení, že žalovanému nedostává se dědické a nástupnické způsobilosti. Zde dostačí, že bylo uznáno na nezpůsobilost vyplývající z ustanovení rodinné smlouvy a stihající i potomstvo žalovaného. Nezáleží dále na tom, že stěžovatel uplatňoval ve své přihlášce dědické i jiné důvody dědického práva. Jediným titulem dědického práva je rodinná smlouva ze dne 17. května 1830, a vztah stěžovatelův k této smlouvě byl uvedenými rozsudky platně vyloučen, takže nemůže z této smlouvy pro sebe žádného práva dovozovati. Rekursní soud, odmítnuv dědickou přihlášku stěžovatelovu k pozůstalosti po Filipu hr. S-ovi posoudil věc správě po stránce právní a není tu tvrzené nezákonnosti. Totéž platí i o usnesení, kterým odmítnuta byla přihláška dědická k pozůstalosti po Gisele hr. C-ové. I tu jeví uvedené rozsudky svůj absolutní účinek. Po odmítnutí přihlášek dědických nemá stěžovatel zájmu na dalším řízení pozůstalostním, a není proto třeba uvažovati o rekursu jeho do dalšího usnesení rekursního po případě pozůstalostního soudu.
Dovolací rekurs Anny hraběnky W-ové. Nesprávné je tvrzení tohoto rekursu, že i rekursní soud zkoumal dědickou přihlášku stěžovatelčinu po stránce hmotné a ne formální. K vyvrácení této námitky postačí poukaz na důvody napadeného usnesení. Rekursní soud posuzoval přípustnost dědické přihlášky té jako v případě hořejším pouze se zřetelem na právoplatné rozsudky nejvyššího soudu vídeňského v usnesení tom blíže naznačené. Posouzení působnosti těchto rozsudků na řízení pozůstalostní je rázu formálního, neboť týče se výhradně právní stránky, ne však sporných skutkových okolností. Rozsudky těmi bylo vyřčeno, že stěžovatelce nenáleží nástupnictví ve svěřenství. Těmto rozsudkům jest přiložiti týž právní účinek na dědickou způsobilost stěžovatelky, jak tomu bylo v případě prvním ohledně Josefa hr. R-a, to tím spíše, ježto nenastala změna v osobách původních sporných stran, a rozsudky mimo to týkaly se přímo pozůstalostního jmění. Postačí tudíž poukázati stěžovatelku na právní vývody co do působnosti rozsudků shora uvedené. Vzhledem k absolutní povaze výroku soudcovského v rozsudcích oněch obsaženého nezáleží v tomto řízení na tom, že druhá sporná strana — Gisela hrab. C-ová i Zdenka hrab. S-ová — před podáním této opětovné dědické přihlášky zemřely. Rozsudek ten nepůsobil proti nim samotným, nýbrž působí vzhledem k své absolutní povaze oproti stěžovatelce vzhledem ke všem dalším pretendentům, vylučuje čekatelku naprosto z dědictví a nástupnictví ve svěřenství. Právem stihl proto dědickou přihlášku stěžovatelky k pozůstalosti po Gisele hr. C-ové týž osud, jako přihlášku k dědictví po Filipu hrab. S-ovi. Nerozhodno jest, že rozsudky ty byly vyneseny nejvyšším soudem vídeňským, neboť stalo se tak před 28. říjnem 1918, tedy v době, kdy týž nejvyšší soud byl třetí soudní stolicí pro zemi, v níž leží velkostatky tvořící jmění pozůstalostní a v níž působí i rekursní soud. Cizozemským stal se nejvyšší soud ve Vídni teprve dne 28. října 1918. Právem uznal proto i soud rekursní účinnost rozsudku vydaných oním soudem před uvedeným dnem pro toto řízení pozůstalostní, nehledě ani k tomu, že rozsudky těmi byly rozhodnuty sporné otázky vyskytnuvší se v témže řízení pozůstalostním, a že k nim došlo na popud soudu pozůstalostního podle § 125 nesp. říz. Nesprávným je výklad stěžovatelky, že Gisela hrab. C-ová, uznavší silnější právo Zdenky hr. S-ové, vzdala se tím svého nástupnického práva. Prohlášení to, jak patrno je z protokolu, nestalo se v tom úmyslu, nýbrž učiněno bylo jen vzhledem k určité osobě, t. j. Zdence hr. S-ové a jedině z toho důvodu, by mezi nimi nedošlo ke sporu podle § 125 nesp. říz. Jedině Zdenka hrab. S-ová, a nikdo jiný mohla z prohlášení toho vyvoditi důsledky ve svůj prospěch. Jmenovaná dědička, po případě její dědici, vzdala se však práva z prohlášení onoho, a byla Gisela hr. C-ová uznána právoplatným usnesením ze dne 2. října 1918 č. 1060 jedinou dědičkou fideikomisní. Nezáleží na tom, zda odmítnutá dědická přihláška byla anebo nebyla obnovením původní přihlášky dědické. Uvedené rozsudky působí svým absolutním rázem neplatnost každé další přihlášky dědické k tomuto svěřenství. Vzhledem k nedostatku práva dědického a tím i jakéhokoli zájmu na projednání pozůstalosti není třeba rozhodovati o rekursu do dalšího usnesení.
Dovolací rekurs Filipa W-a. Odmítnutí dědické přihlášky tohoto stěžovatele odůvodněno jest ustanovením zakládací listiny a spisy pozůstalostními. Ustanovení její, pokud stěžovatel se jich dovolává, jsou dostatečně přesná a určitá, k výkladu jich není třeba sporu, a mohl rozhodovati podle nich o nástupnictví stěžovatelově i soud rekursní. Stěžovatel doznává, že byl s posledním držitelem svěřenství příbuzen v 7. stupni, stejně jako Gisela hrab. C-ová a Zdenka hrab. S-ová, avšak že je mladší než tyto. Odstavcem 6 čís. 2 rodinné smlouvy povolány jsou k nástupnictví ve fideikomis po vymření mužských potomků: »Die Töchter desselben (des letzteren F. C. Besitzers) und ihre männliche Descedenz« a kdyby těchto nebylo, »die dem, F. C. Besitzer dem Grade nach nächste, und unter mehreren gleich nahen die älteste Blutsverwandte und ihre männliche Descendenz« atd. Stěžovatel dovozuje, že jakо mužský potomek po ženské příbuzné ze 4. stupně (pravnuk Bernardiny W-ové) jest nejblíže povolaným, že jeho právo je silnější než právo zemřelé Gisely hrab. C-ové anebo Zdenky hrab. S-ové, jež jsou příbuzné po ženě ve vzdálenějším stupni. Avšak, jak je ze spisu patrno, obě jmenované jsou jako pravnučky Jana Jiřího S-a, staršího bratra Bernardiny W-ové nejen stejně příbuzné, nýbrž i rodem starší, a nelze proto přisvědčiti náhledu stěžovatelovu o jeho lepším právu příbuzenském. Zakládací listina zde jedině rozhodná nečiní rozdílu mezi příbuzenskými právy stejného stupně, a nemůže proto stěžovatel dovozovati pro sebe přednostního práva před Giselou hrab. C-ovou jako uznanou dědičkou. Úmrtím téže nenabyl stěžovatel dědického a nástupnického práva o pozůstalost po Filipu hrab. S-ovi. I když pozůstalost tato záležela ve svěřenství, neplatí tu jiná zásada než § 537 obč. zák. Stěžovatel odporuje bezdůvodně správnému názoru rekursního soudu, snaže se účinky dědického nápadu spojiti teprve s odevzdáním svěřenství. Zakládací listina takového ustanovení neobsahuje, je proto posuzovati účinky dědického nápadu podle obč. zákona, tomu vyhovuje pak úplně napadené usnesení. Jakmile nejbližší čekatel dožil se nápadu, nabývá práva na držbu svěřenství, a jest při rozhodování o dalším nástupnictví posuzovati věc tak, jako by se byl skutečně v držbu uvázal, třeba tomu tak skutečně nebylo. Tomu nejsou na úkor §§ 797, 819 a 809 obč. zák., jimž stěžovatel snaží se dáti jiný význam, než jaký skutečně mají.