Č. 12242.
Učitelstvo: 1. »Jinou dobou« podle platných předpisů pro nárok na výslužné nebo jeho výměru (započitatelnou ve smyslu § 33 učit. zák. č. 104/1926 Sb. nelze rozuměti dobu, jež byla ztrávená ve službě učitelské. — 2. Předpis § 63 věty 2. mor. zem. zák. č. 18/1870 ve znění zák. č. 39/1906 z. z. (mor., podle něhož se přerušením služby nezrušuje vpočitatelnost dovršené již doby služební, je-li prokázáno, že se přerušení nestalo vlastní vinou a přičiněním učitele, pozbyl platnosti předpisy dílu 4. (Odpočivné a zaopatřovací platy) učit. zák. č. 104/ 1926 Sb.
(Nález ze dne 28. prosince 1935 č. 18524 /34.)
Prejudikatura: ad. 1. Boh. A. 12241/35.
Věc: Markéta W. v M. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a nár. osvěty o zápočet služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem ze 17. března 1931 zšr v Brně přeložila st-lku, učitelku ručních prací, k její žádosti podle § 68 odst. 1 vl. nař. č. 162/ 1928 Sb. koncem měsíce dubna 1931 na trvalý odpočinek. Pro výměru výslužného byla st-lce započtena služební doba ztrávená ve službě školní po přerušení služby, t. j. od 1. listopadu 1909.
V námitkách prodaných proti tomuto výnosu dovozovala st-lka, že má právní nárok na zápočet také doby od 1. ledna 1898 do 31. března 1907, ztrávené v službě školní před přerušením této služby, a dovolávala se předpisu § 63 zem. zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. mor. o tom, že nezaviněné přerušení služby nebrání započitatelnosti služební doby, ztrávené před přerušením. Přerušení služby u st-lky bylo nezaviněné, neboť bylo způsobeno tím, že st-lka byla podle § 92 ob. obč. zák. povinna následovati svého manžela do jeho nového služebního působiště.
Zšr v Brně výnosem z 18. března 1932 námitky st-lčiny zamítla jako bezdůvodné v podstatě z této úvahy: St-lka se vzdala služby školní v L. z vlastního rozhodnutí a byť i příčinou tohoto rozhodnutí bylo, že st-lčin manžel byl přeložen na jiné místo, nejde tu o zrušení služebního poměru bez st-lčiny vlastní vůle. Pohnutky, určující vůli, pokud tkvějí v poměrech soukromého, rodinného života, jsou při otázce, čí přičiněním byl služební poměr zrušen, irelevantní a nelze pro aplikaci ustanovení § 63 cit. zák. dovolávati se ustanovení § 92 obč. zák. V daném případě nebylo naprosto žádného působení školním úřadem na st-lčino rozhodnutí při resignaci na místo, není takto splněna podmínka pro vpočitatelnost období před přerušením, kterou připouští cit. ustanovení § 63 zem. zák. mor. jen tehdy, je-li prokázáno, že přerušení se nestalo vinou a přičiněním učitele, a není proto u st-lky právního nároku na vpočitatelnost onoho období pro výslužné a jeho výměru.
Odvolání st-lčino žal. úřad zamítl z důvodů rozhodnutí zšr-y a dodal, že, resignovala-li st-lka na své dosavadní místo, o kteréžto skutečnosti není pochybnosti a již st-lka opětovně doznává, nemůže právem uplatňovali započtení období před přerušením služby. Do pense jest započitatelnou pouze doba služby nepřetržité, jak plyne z ustanovení § 34 učit. zák. ve spojení s § 33 odst. 1 téhož zák., jakož i z předpisu § 63 zem. zák. mor. ze 24. ledna 1870 č. 18 ve znění zem. zák. mor. ze 4. května 1906 č. 39 z. z. Rozhodnutí zšr-y je tudíž ve shodě se zákonem a poukaz st-lčin na § 92 obč. zák. míjí se s účinkem. Poukaz na rozhodnutí zšr-y v Brně ze 7. dubna 1917 nemá rovněž místa, ježto jde o započtení rozhodné pro výši požitků a nikoliv pro započtení do pense. Poněvadž tedy subjektivní práva st-lčina nikterak dotčena nebyla, bylo rozhodnutí zšr-y potvrditi.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost dovozuje, že podle §§ 33 a 34 zák. č. 104/1926 Sb. je do výslužby započitatelná též doba, která byla dosud pro pensi započitatelná. Podle § 63 zák. ze 24. ledna 1870 č. 18 z. z. mor. ve znění zák. ze 4. května 1906 č. 39 z. z. mor. je započitatelná doba, ztrálvená ve službě učitelské před nezaviněným přerušením služby. Rovněž podle § 27 posl. odst. zák. ze dne 23. května 1919 č. 274 Sb. je započitatelná pro výslužbu veškerá služba bez rozdílu, ztrávená v počáteční službě Školní. V této argumentaci vychází stížnost z předpokladu, že předpis § 63 cit. mor. zák., resp. i předpis § 27 parit. zák., pokud se v nich po názoru stížnosti stanoví započitatetnost i služební doby, ztrávené před přerušením služby učitelské, pro výměru výslužného, zůstaly v platnosti i za účinnosti zákona učitelského č. 104/1926 Sb. Tento předpoklad stížnosti nemohl nss uznali správným.
Předpisem § 32 učit. zák. č. 104/1926 Sb. byla ustanovení platná pro státní učitele, na něž se vztahuje služební pragmatika učitelská (zák. č. 319/1917 ř. z.), týkající se výslužného, zaopatřovacích požitků a pensijního příspěvku, uvedena zásadně v platnost pro učitelstvo obecných a občanských škol i se změnami a doplňky, vyplývajícími ze současného zákona platového (č. 103/1926 Sb.), ze zákona učitelského a ze zákonů pozdějších. Vláda současně zmocněna, aby tyto předpisy, pokud potřebí, nařízením přizpůsobila zvláštním potřebám služby na obecných a občanských školách. Vládni nařízení č. 162/1928 Sb. (služ. pragm. učitelstva škol národních), vydaná na základě tohoto zmocnění, odkazuje v § 50 co do nároku učitelů na odpočivné platy ( výslužné, odbytné) na předpisy §§ 32 až 35 učit. zák. V § 33 učit. zák. se pak praví, že pro nárok na výslužné a jeho výměru se započítá nepřerušená služba učitelská, konaná po dosažení kvalifikace předepsané pro zatímní ustanovení a dále jiná doba, která je podle platných předpisů pro nárok na výslužné nebo jeho výměru započitatelna. Jest v daném případě uvážiti, zdali touto jinou dobou, započitatelnou pro nárok na výslužné nebo jeho výměru, lze rozuměti také dobu ztrávenou ve službě učitelské. Nss má za to, že nikoli, na pokladě těchto úvah:
Praví-li se v § 33 učit. zák. nejprve, že pro nárok na výslužné a jeho výměru se započítá nepřerušená služba učitelská, pák nelze důvodně míti za to, že slovy »jiná doba, která je podle platných předpisů pro nárok na výslužné nebo jeho výměru započitatelná«, míněna je také doba ztrávená ve službě učitelské před přerušením této služby, neboť při opačném výkladu by nebylo srozumiteíno, proč by byl zákon stanovil zásadně započitatelnost jen nepřerušené služby učitelské, kdyby byl zároveň v téže větě připustil započitatelnost i přerušené služby učitelské podle jiných předpisů. Toto stanovisko je dále v souhlase také se shora cit. předpisem § 32 učit. zák., neboť vztáhl-li tento předpis na učitelstvo škol obecných a občanských ustanovení o výslužném, platná pro státní učitele, vztáhl na ně také ustanovení § 1 zák. ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z. o zaopatřovacích požitcích civil. stát. zaměstnanců (státních učitelů) atd., podle něhož je pro nárok na odpočivné požitky a jich výměru rozhodnou nepřetržitá činná služba.
Správnost uvedeného stanoviska podporuje i další úvaha, že, uvedl-li § 17 učit. zák. pro učitele obecných a občanských škol zasadně v platnost ustanovení služ. pragm. státních učitelů (zák. č. 319/1917 ř. z.), vztáhl na učitele obecných a občanských škol také § 94 zák. č. 319/1917 ř. z., obsahující předpis, že vystoupením ze služebního poměru učitel ztrácí veškerá z poměru toho plynoucí práva pro sebe a své příslušníky. Obdobný předpis byl pojat také do § 77 služ. pragmatiky učitelstva škol národních č. 162/1928 Sb. Z tohoto předpisu plyne, že ze služebního poměru zrušeného resignací nemůže učitel, i když se do učitelské služby vrátí, jíž žádných práv vyvozovati. Kdyby zákonodárce byl chtěl z těchto zásadních, nyní i pro učitele škol obecných a občanských platných předpisů stanovití v § 33 učit. zák. výjimku, byl by to zajisté jasně vyslovil a neučinil by to pouhým odkazem na platné předpisy, dovolující zápočet »jiné doby« pro nárok na výslužné a jeho výměru.
Není-li však předpisem § 33 odst. 1 učit. zák. »jinou dobou« míněna také doba, ztrávená ve službě učitelské, pak platí o této službě bezvýjimečně zásada o započitatelnosti jen nepřerušené služby učitelské pro nárok na výslužné a jeho výměru. V důsledku toho jest však považovati za zrušený ustanovením § 46 odst. 1 učit. zák. také stížností dovolaný předpis § 63 mor. zák. o právních svazcích učitelstva ve znění zák. ze dne 4. května 1906 č. 39 z. z. mor., podle něhož se nezrušuje přerušením služby vpočitatelnost dovršené již doby služební, je-li prokázáno, že přerušení nestalo se vinou a přičiněním dotyčného učitele, a rovněž předpis § 27 odst. 3 parit. zák. č. 274/1919 Sb., pokud ovšem by v něm vůbec mohla býti spatřována norma o započitatelnosti pro nárok na výslužné i takové doby, která byla ztrávená v počáteční službě školní před přerušením služby — neboť jde o předpisy o pensích a zaopatřovacích platech, které odporují učit. zákonu č. 104/1926 Sb.
Nemůže-li však st-lka svůj tvrzený nárok na zápočet doby, ztrávené před přerušením služby učitelské, důvodně opříti o předpis § 63 mor. zák. o právních svazcích učitelstva, po př. § 27 parit. z. č. 274/1919 Sb., pak odpadá pro nss nutnost zkoumati s hlediska těchto předpisů, zda přerušení služby se stalo vinou nebo přičiněním st-lky, neboť jde o skutečnosti pro rozhodnutí předloženého sporu nerozhodné. Nelze proto uznati, že žal. úřad porušil zákonem zajištěná práva st-lky, zamítl-li nárok její na zápočet doby od 1. ledna 1898 do 31. března 1907, ztrávené ve službě školní před přerušením této služby, pro výměru výslužného.