NPD documents search: České právo, 1 (1919)

Čís. 745.

K pojmu zřejmé nezákonnosti ve smyslu § 16 nesp. říz.
Závažným důvodem, by povolena byla dědici lhůta dle § 118 nesp. říz., může býti též naděje, že nalezena bude závěť, žadateli příznivější.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R I 933/20.)
Vdova po zůstaviteli, dne 22. února 1920 zemřelém, žádala na soudě, by jí byla poskytnuta do konce prosince 1920 lhůta ku podání dědické přihlášky, tvrdíc, že zůstavitel zanechal poslední pořízení, jež dosud nemohlo býti nalezeno. Pozůstalostní soud žádosti vyhověl. Rekursní soud nevyhověl stížnosti sester zůstavitelových. Důvody: Dle § 118 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. je přípustno, by dědici ze závažných důvodů povolena byla lhůta na rozmyšlenou k dědické přihlášce, po případě by mu prodloužena byla lhůta k přihlášce dědické již povolená, a vyžaduje se jen, že lhůta ta nesmí býti delší jednoho roku. V tomto případě zemřel zůstavitel 22. února 1920 a vdova uvádějíc, že zůstavitel zanechal písemné pořízení, jež dosud nalezeno býti nemohlo, má za to, že by mohla utrpěti majetkovou újmu, kdyby k pozůstalosti ze zákona se hned přihlásila, a žádala proto, tvrdíc, že dosud, do konce srpna 1920 povolené lhůty pro nemoc využíti nemohla, by jí poskytnuta byla další do konce prosince 1920 jdoucí lhůta ku podání přihlášky dědické. Právem proto prvý soudce z těchto zajisté závažných důvodů další do konce prosince 1920 jdoucí lhůtu k uvedenému účeli udělil, když dosud roční lhůta § 118 nesp. říz. překročena nebyla.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle spisů není tu podmínek § 16 nesp. říz. pro změnu souhlasných usnesení nižších soudů, vydaných v řízení nesporném. Že by napadená usne- sení byla stižena zmatečností, nebo že by byla v zřejmém rozporu se spisy, stěžovatel ani netvrdí a vady v tomto směru nelze při přezkoumání spisu shledati. Přichází tedy jen v úvahu, lze-li usnesení druhé stolice vytýkati »zřejmou protizákonnost«. Ani této vady tu není. Zřejmá protizákonnost znamená, že otázka, o kterou jde, je v zákoně řešena určitě a přesně, takže nemůže vzejíti pochybnost o úmyslu zákonodárce a že přes to bylo vydáno rozhodnutí odporující předpisům zákona. Takového případu tu není. Co lze považovati za »závažné důvody« pro povolení lhůty na rozmyšlenou k dědické přihlášce, po případě pro její prodloužení, sluší posouditi svědomitou úvahou veškerých okolností. Rekursní soud nevyvrátil sice podrobně jednotlivých důvodů stěžovatele proti povolení lhůty až do konce roku 1920, vyslovil však, že by pozůstalá vdova mohla utrpět majetkovou újmu, kdyby se musila ihned ze zákona k pozůstalosti přihlásiti; rozhodl tím, že zájmům stěžovatelek nepřiznává takové převahy před opačným zájmem vdovy, že by bylo ospravedlněno zamítnouti návrh vdovy na prodloužení lhůty až do konce roku 1920. Tento názor sdílí i nejvyšší soud. Důvodům stížnosti, »že je velmi nepravděpodobno, že by testament mohl býti ještě nalezen, že jednostranný ohled na manželku obmezuje právo sourozenců, že vdova, i kdyby se přihlásila k dědictví ze zákona, mohla by, nalezne-li se ještě testament, přihlášku svou vždy ještě opříti i o testament« nelze přiznati rozhodného významu, kdyžtě bylo již v úmrtním zápisu poukázáno na to, že dle sdělení dlouholetého úředníka zůstavitelova existuje skutečně testament, povolávající vdovu za universální dědičku, a nelze přehlížeti, že by vdově pro případ zamítnutí její žádosti mohla po případě vzejíti citelná, nenahraditelná škoda, a to tím spíše, že stěžovatelky samy uvádí v dovolací stížnosti, že jsou ve špatných hmotných poměrech.

Citace:

č. 745. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 646-647.