NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

LVI. Domnělý záporný kompetenční konflikt mezi zemským správním výborem v Praze a nejvyšším soudem stran zřízení chodníku.

(Usnesení ze dne 12. prosince 1927 č. 471.)
Výrok: Návrh zamítá se pro nepřípustnost.
Důvody: Město Ú. změnilo v roce 1907 svůj polohový plán tak, že některé staré veř. komunikace zrušilo a nahradilo je novými. Při tom byla učiněna mezi městem a spolkem Verein für chemische und metallurgische Produktion v Ú.. (zkráceně Spolek), jehož zájmům změna prospěla, úmluva, schválená v sezení ob. výboru dne 17. června 1907. Město odstoupilo Spolku ze svého a z veř. majetku určité pozemky do vlastnictví, jiné pozemky přešly z držení Spolku do držení města. Spolek zavázal se vykonati některé práce související s úpravou nových komunikací a zaplatiti městu na další jejich úpravu 145572 Kč 80 h. Město prohlásilo »ohne eine diesbezugliche Verplichtung dem Vereine gegen- uber einzugehen«, že z této sumy pořídí na určitých nových komunikacích vozovku a kanalisaci, dále že položí na západní straně K-ské silnice 4 m široký, žulový chodník, pokud jeho položení nebylo uloženo již Spolku stav. povoleními a že zřídí další chodník v jiné ulici. Smluvený peníz 145572 Kč 80 h byl v roce 1909 městu zaplacen, chodník na K-ské silnici nebyl však městem položen ve smluvené jakosti. Město zřídilo místo něho chodník ze štěrku se dvěma řadami pískovcových ploten v šířce asi 1,3 m uprostřed. Spolek, jenž jest vlastníkem všech pozemků na západ od K-ské silnice, kde měl býti chodník položen, postavil tam v roce 1925 nový dům č. p. 1810. Ve stav. povolení z 21. srpna 1924 uložila mu jako stavebníkovi přes jeho poukazování na úmluvu z roku 1907 měst. rada jako stav. úřad podle § 92 stav. ř. z 8. ledna 1889 č. 5 z. z., aby podél nového domu zřídil do 4 neděl po skončení stavby chodník v délce 31,20 m a v šířce jedné pětiny silnice, solidním a v městě obvyklým způsobem, a aby předal jej do roka do vlastnictví obce. Spolek stěžoval si do tohoto příkazu k osk-i, a když stížnost neměla úspěchu, k zsv-u. Odvolávaje se na jednání z roku 1907, navrhl, aby byl pří- kaz zříditi chodník zrušen a vypuštěn ze stav. konsensu. Stížnost byla rozhodnutím zsv-u z 23. října 1925 zamítnuta s odůvodněním, že naříkaný bod 20 stav. povolení odpovídá předpisům § 92 stav. ř., zda však a pokud v daném případě stanovením oné podmínky byla porušena smlouva z roku 1907, jest otázkou, již rozhodnouti přísluší řádným soudům. V důsledku tohoto rozhodnutí podal Spolek dne 24. února 1926 u kraj. soudu v Litoměřicích žalobu na obec města Ú., v níž uznává správnost rozhodnutí stav. úřadů, ale dovozuje, že město, jako právnická osoba soukr. práva sprostila jej již smlouvou z roku 1907 úplatně po- vinnosti, položiti chodník na sporných místech, a že převzala tím soukromoprávní závazek, sprostiti jej pro případ, že by mu byla stav. úřadem uložena taková povinost, plnění podle § 1404 o. z. o., neb splniti tuto povinnost za něj. Tvrdí, že uložené mu povinnosti nemůže býti sproštěn jiným způsobem než zřízením chodníku, proto navrhuje v prvé řadě, aby žal. obec byla odsouzena, by sama zřídila chodník tak, jak to bylo jemu nařízeno stav. úřadem, v případě však, že by jej mohla sprostiti plnění jiným způsobem, aby byla odsouzena prostě k tomuto oproštění. Připojuje dále návrh určovací, že město jest i pro budoucnost povinno, kdykoliv mu budou v dalších stav. povoleních dány nové pří- kazy, položiti chodník na K-ské silnici, sprostiti jej i tohoto dalšího plnění. Žalovaná obec vznesla proti žalobě námitku nepřípustnosti pořadu práva. Procesní soud ji zamítl, vrch. zem. soud v Praze jí vyhověl a odmítl žalobu s odůvodněním, že žalobní návrh tak, jak jest stylisován, vnáší oklikou na pořad práva otázky, jež jsou stav. řádem vyhrazeny rozhodování samosprávných úřadů a byly jimi již pravoplatně vyřízeny. Na rekurs Spolku potvrdil nejv. soud usnesením z 21. prosince 1926 rozhodnutí vrch. zem. soudu z jeho důvodů a doložil, že žaloba cílí k nepřípustnému přezkumu rozhodnutí samosprávných úřadů pořadem práva, dále že nejde o převzetí obligačního plnění podle § 1404 o. z. o., nýbrž o plnění, uložené Spolku ve veř. zájmu a podle veřejnoprávních předpisů.
Spolek spatřuje v rozhodnutích zsv-u v Praze a nejv. soudu, tedy posledních přípustných stolic ve správním i soudním řízení, záporný kompetenční konflikt, poněvadž zsv svým, ve formě zamítnutí stížnosti vydaným, rozhodnutím vyslovil, že rozhodovati o právech Spolku, nabytých z ujednání z roku 1907, nepřísluší samosprávným úřadům, nýbrž řádným soudům, ale nejv. soud tuto příslušnost popřel. Spolek navrhuje, aby konfl. senát rozsudkem uznal, který úřad, neb který soud jest v této věci příslušným.
Nejv. soud poukázal, byv vyzván k projevu o tomto návrhu, na důvody svého rozhodnutí. Zsv na stejné vyzvání zdůraznil, že toliko stavebník má podle stav. řádu zákonnou povinnost splniti podmínku stanovenou stav. úřadem, a že stav. úřad může tento závazek uložiti pouze jemu. Dodatkem o příslušnosti řádných soudů mělo býti jenom vysloveno, že rozhodování o tom, zda a pokud skutečné provedení stavebníkova závazku v daném případě bylo smlouvou přeneseno na město, zda provedení závazku stavebníkem samým příčilo by se smlouvě, a jaké nároky by vznikly stavebníkovi z takového porušení smlouvy proti městu, nikoli však proti stav. úřadu, přísluší soudům.
Pro návrh Spolku na rozhodnutí o záporném kompetenčním konfliktu není zákonných podmínek.
Konfl. senát není povolán, aby přezkoumával usnesení správních úřadů, nss-u a nejv. soudu o jejich vzájemné příslušnosti, zák. z 12. listopadu 1918 č. 3 Sb. přikazuje mu toliko rozhodování o komp. konfliktech mezi řádnými soudy a správními úřady neb mezi nss-em a řádnými soudy. Komp. konflikt jest tu, když buď i soud i správní úřad si osobují příslušnost v téže věci, neb když oba ji popírají. Nutným předpokladem konfliktu jest totožnost nároku, o němž má býti rozhodnuto. Tato totožnost nemůže býti posuzována podle právních skutečností, z nichž se nároky uplatňují, neboť na základě jedné a téže skutečnosti mohou býti vzneseny různé nároky, o nichž jednati přísluší různým úřadům, nýbrž podle jejich obsahu, vyplývajícího z učiněných návrhů.
Aby bylo lze spolehlivě zodpověděti otázku, zda v daném případě nejv. soud i zsv popřely svou příslušnost v téže věci, třeba zkoumati, jakých výroků se Spolek v každém z obou řízení domáhal a jak o nich bylo příslušnými instancemi rozhodnuto.
I. V řízení správním domáhal se Spolek výroku, že není povinen vyhověti příkazu na zřízení chodníku, poněvadž obec si dala zřízení chodníku toho od něho odkoupiti. Tím domáhal se výroku, aby uznáno bylo právem, že obec zavázavši se soukromoprávní smlouvou neuložiti Spolku veřejnoprávní závazek zřízení chodníku, i když jinak budou zákonné podmínky pro uložení této povinnosti dány, není oprávněna příkaz takový proti němu vydati. Naproti tomu nežádal Spolek v řízení správním vydání výroku, že obec jest povinna chodník sama zříditi. S hlediska
takto vymezeného petitu má výrok zsv-u tento obsah a smysl:
1. Pro posouzení zákonnosti výměru obce jako stav. úřadu, jímž Spolku uloženo zříditi chodník, jest rozhodným jedině ustanovení § 92 stav. řádu. S hlediska této otázky — jež jedině může tvořiti předmět kognice zsv-u — jest soukromá úmluva, mezi Spolkem a obcí uzavřená, beze všeho právního významu, neboť obec nemůže se vůbec a zejména ani soukromoprávní úmluvou vzdáti práv a povinností vyplývajících z její úřední kompetence jako úřadu stav.
2. O otázce, zdali a pokud stanovením podmínky — t. j. vydáním úředního příkazu zříditi chodník — porušila obec nějaký závazek ze smlouvy, nepřísluší rozhodovati úřadům stav., nýbrž řádným soudům.
II. V řízení soudním domáhal se Spolek rozsudku jednak kondemnačního, aby obec byla uznána povinnou zříditi chodník, in eventum, aby byla odsouzena jinakým způsobem Spolek liberovati od uložené jemu povinnosti zříditi chodník — jednak výroku určovacího, že obec jest povinna v budoucnosti Spolek od ev. obdobné povinnosti liberovati. Jak již shora bylo uvedeno, nedomáhal se Spolek v řízení stavebním výroku, aby obec byla uznána povinnou zříditi chodník, a také zsv o takovémto petitu nerozhodl. V této části jest tu tedy dosud jen odmítavé rozhodnutí nejv. soudu, nikoli však komp. konflikt.
Oboje další žalobní žádání mají co do právní povahy stejný základ — v obou se žádá, aby obec Spolek liberovala od povinnosti zříditi chodník. Jak si Spolek toto liberování představoval, z petitu samého patrno není. Chtěl-li tu Spolek žádati, aby obec jako nositelka soukr. práv majetkových splnila nějakou smluvní svoji povinnost, jež by ve svém efektu znamenala faktické sproštění Spolku od splnění uložené mu povinnosti veřejnoprávní, pak platí i zde totéž, co řečeno shora při petitu prvém, neboť ani takovýto petit Spolek v řízení stavebním neuplatňoval. Měl-li naproti tomu Spolek na mysli petit toho obsahu, aby obec jako úřad stavební, plníc svůj smluvní závazek, odvolala příkaz zříditi chodník, resp. v budoucnosti se zdržela vydání příkazu takového, pak jde sice v podstatě o týž petit, který Spolek vznesl také již v řízení stavebním, neboť otázka, zda obec jako úřad stav. směla, resp. smí vydati nějaký úřední příkaz, jest totožná s otázkou, zda příkaz ten jest zákonný či nezákonný. O tomto petitu však Ú jak shora již ukázáno — zsv meritorně rozhodl, pročež ani po této stránce o negativním konfliktu řeči býti nemůže.

Citace:

č. 6860. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 426-428.