NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Jak život klíčí a umírá...

Nesmí už sám do Prahy.

(Zem. trestní soud v Praze.)

Strejc z venkova se přijel podívat na Prahu. Vyjde z nádraží a již prý nevěděl, kam dříve uskočit. Bylo půl deváté večer. Ze světel mu přecházely oči. Zůstal proto stát na kraji chodníku v Hybernské ulici. Nějaká slečna do něho vrazila. Lekl se, že i tady někomu překáží, a ohlédl se, aby viděl, kdo ho dloubl. Slečna se také ohlédla. Hezká byla a na strejce se usmívala. „Vida, doma na mě žena, jenom pořád bručí a v Praze se na mě holky smějou!“ řekl si strejc a blaženě se usmál. Slečna si tento jeho úsměv přivlastnila a přistoupila k němu. „Poslechnul, drahoušku, mně se zdá, že se v Praze nevyzná.“ Tak nějak prý to řekla. Strýc se již přesně nepamatuje. Byl prý jak ve vidění, když ho taková krásná, navoněná slečna v hedvábných šatech tak pěkně oslovila. Řekl jí, že by byl moc rád, kdyby mu ukázala Prahu, a slečna projevila ochotu splniti toto jeho přání.
Strýc byl hned kurážnější. Povídal, že by chtěl v Praze něco užít a že by snad bylo lepší, kdyby jeli elektrikou, když prý je Praha moc veliká. Slečna však namítala, že elektrika jezdí jen postranními ulicemi, a vedla strýce stále někam do kopce. Myslil prý, že jdou na Hradčany, ale byli na Žižkově.
„Budete spát někde u příbuzných?“ zeptala se ho slečna, a strýc jí řekl, že v Praze příbuzných nemá. „Tak víte co? Zrovna tady je hotel. Zajdeme tam na večeři a můžete se zeptat, mají-li pro vás pokoj.“ Strýc byl nadšen její starostlivostí a přímo zářil, když slečna sama objednala k večeři „takové cizinecké jídlo“, jak strýc říká. „Byly tam všelijaký salámy, rybičky, sulc a taky tenhle kaviár — moc dobré to bylo.“
Když snědli to cizinecké jídlo, objednala slečna sama pokoj a povídala, že se musí jít podívat, dala-li pokojská „drahouškovi“ čisté povlaky. „Drahoušek“ šel ovšem také a dopadlo to tak, že k ránu chytili lidé strýce, který vyběhl z hotelu ve spodním prádle, a volali patrolu, aby se ujala ubohého blázna. „Dvě stě mi vzala a utekla! Pusťte mě! Nebo jste s ní všichni spřažení?“ křičel strýc a chtěl se vytrhnouti těm, kteří ho drželi. Svoji silou i křikem utvrzoval však jen lidi, kteří se sbíhali, v přesvědčení, že je skutečným bláznem. Najednou se však strýc nahnul k uchu jednoho strážníka, něco mu chvíli šeptal, pak ukázal prstem, strážník skočil а zе zástupu zvědavců vylovil namalovanou holku, na kterou strýc ukazoval. Z toho, jak začala křičet, že je nevinná a že neví, co od ní ten bláznivý parola chce, poznali strážníci, že se strýc nemýlil. Byla to jeho průvodkyně Prahou. Vyčkala, až strýc usnul, zazpívala prý mu při tom dvě ukolébavky a každou z nich si ocenila stokorunou, které vzala strýci z kapsy kabátu, položeného přes židli. Strýc však zaslechnul klapnutí dveří, vyskočil, zjistil, že byl okraden a tak, jak ležel, se pustil za zlodějkou.
Minulou sobotu již nebylo toto pětatřicetileté děvče ke strýci tak roztomilé, jako tehdy v Hybernské ulici. Před samosoudcem vrch. r. Dobromírem Součkem zapomněla Vanna Burešová všech lichotek a svému „drahouškovi,“ říkala: „Na koho se vytahujou? Já jsem poctivá vyšívačka!“ Tvrdila, že ten pán neměl nic a ona že sama za něho zaplatila večeři i hotel. To všechno prý z lásky, a on se jí takhle odměnil.
Soudce sice vyslechnul tuto často opakovanou pohádku, ale odsoudil vyšívačku do těžkého žaláře na jeden měsíc, nepodmíněně. Tvrdila, že je nevinná, ale trest přijala a když ji odváděli, povídala strýci: „Až pojedou zase do Prahy, tak si vezmou ženu s sebou.“
„To vezmu,“ povídal strýc. „Samotného mě už žena do Prahy nepustí.“ Povídal to ale nějak smutně.

Citace:

Nesmí už sám do Prahy. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 8, s. 95-96.