Č. 12198.


Pojištění pensijní: I. Otázku, jsou-li dány s hlediska § 1 odst. 1 bod 3 pens. zák. č. 26/29 Sb. zákonné předpoklady normální pensijní povinnosti smluvního zaměstnance v redakci časopisu, řeší si příslušné úřady (§ 133) zcela samostatně; zda u osoby té jsou splněny také předpoklady účastenství na pojištění novinářském (odst. 1 § 124), a zda a jak o této otázce bylo rozhodnuto orgány k tomu povolanými (§ 124 odst. 10), nemá tu žádného právního významu. — II. Ustanovení § 2 č. 4 zák. č. 26/29 Sb., podle něhož z pojistné povinnosti pensijní jsou vyňati zaměstnanci nucených svazků územních, nevztahuje se na zaměstnance pensisty. — III. Pobírání pense z dřívějšího zaměstnání u nuceného svazku územního není hlavní výdělečnou činností ve smyslu § 2 č. 2 pens. zák.
(Nález ze dne 7. prosince 1935 č. 20076/35.)
Prejudikatura: ad II. a III. srov. Boh. A 11135/34, 11228/34.
Věc: Firma Deutsche nat.-soz. Zeitungs- und Veriagsgenossenschaft«, zaps. společenstvo s r. o. v K., proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Úřadovna A Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila výměrem z 27. dubna 1931, že Josef L., jako redaktor v zaměstnání u stěžujícího si společenstva, podléhá od 1. dubna 1930 pens. pojistné povinnosti podle zák. č. 26/1929 Sb. Odvolání společenstva zemský úřad v Praze nevyhověl v podstatě z těchto důvodů: Podle § 2 odst. 4 cit. zák. nepodléhají pojistné povinnosti a jsou z ní vyňati zaměstnanci státu a jiných územních svazků, tedy i zemí, t. j. kteří jsou v činné službě, nikoli pensionovaní. Pense, kterou vyplácí Josefu L. mor. zemská pokladna v Brně, nyní 1100 Kč, jest jen výslednicí jeho dřívější činnosti, nikoli činností samou či zaměstnáním, a nelze tu proto užíti ani ustanovení § 2 č. 2 cit. zák., které srovnává více činností zaměstnancových a vyslovuje, že za hlavní výdělkovou činnost považovati jest činnost spojenou s vyšším příjmem. Poněvadž pensi nelze považovati za výdělečnou činnost vůbec, nutno zaměstnání Josefa L. jako redaktora u odvolatele pokládati za zaměstnání jediné. — Nař. rozhodnutím potvrdilo min. soc. péče toto rozhodnutí z důvodů v něm uvedených, k nimž dodalo: Podle ustanovení § 1 bodu 1 č. 3 zák. č. 26/29 Sb. podléhají zaměstnanci v redakcích, administracích a výpravnách časopisů, pokud nejsou zaměstnáni čištěním, úklidem, hlášením návštěv, posílkami, rozmnožováním písemností pouze cestou chemickou, mechanickou nebo podobnými pracemi, pojistné povinnosti pensijní. Není popřeno, že Josef L., jako redaktor časopisu »Deutsche Volksbote« v K., je v zaměstnání, zakládajícím pojistnou povinnost pensijní. Skutečnost, že L. je pensionovaným zemským úředníkem, není důvodem výluky z této povinnosti, a odkaz odvolání na ustanovení § 2 č. 2 cit. zák. není odůvodněn, ježto požitek státní pense nelze pokládati za hlavní výdělečnou činnost, vedle níž by byla činnost, podrobená pojistné povinnosti, jen zaměstnáním vedlejším. Zákon dále vyjímá z pojistné povinnosti jen aktivní zaměstnance státní, nikoli státní pensisty (bod 4 § 2 cit. zák.), a dále jen osoby, požívající starobního důchodu podle § 20 odst. 1 cit. zák. Osoby, které na základě předchozí veř. služby požívají již zaopatření, nejsou z tohoto důvodu vyňaty z pens. povinnosti, vstoupí-li do služ. poměru ve smyslu § 1 pens. zák.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Z nař. rozhodnutí jest zřejmo, že jeho judikátním obsahem jest kladný výrok žal. úřadu o pens. pojistné povinnosti L., opřený o ustanovení § 1 odst. 1 bodu 3 pens. zák. č. 26/29 Sb., podle něhož pojištěním povinni a podle ustanovení tohoto zák. jsou pojištění smluvní zaměstnanci v redakcích časopisů, vyjímajíc osoby zaměstnané podřadnými pracemi tam vyjmenovanými nebo jim podobnými.
Stížnost nepopírá, že L. na základě smluvního služ. poměru jest zaměstnán v redakci časopisu »Deutscher Volksbote«, který vydává stěžující si společenstvo, ani nenamítá, že jest tam zaměstnán takovými pracemi, jichž vykonavatelé jsou podle cit. zák. ustanovení z pojistné povinnosti vyňati. Zákonné předpoklady pens. pojistné povinnosti ve smyslu tohoto předpisu jsou tedy nesporné.
Nezákonnost nař. rozhodnutí shledává stížnost v tom, že žal. úřad chybuje prý v jádru věci, poněvadž v tomto sporu nejde o normální pens. povinnost, nýbrž o pojištění novinářů podle § 124 pens. zák., jehož odst. 10 ustanovuje, že právo účastenství na tomto pojištění mají pouze pojištěnci, jichž novinářská činnost jest jejich hlavní výdělečnou činností, a jsou-li členy odborových organisací novinářských, které budou ministerstvem soc. péče připuštěny k součinnosti na tomto pojištění. Stížnost pak dovozuje, že tyto zákonné předpoklady účasti na novinářském pojištění u L. splněny nejsou, a že již proto bylo zákona nesprávně použito.
Z obsahu této námitky vysvítá, že stížnost vychází z právního názoru, že pojistná povinnost jmenovaného jako zaměstnance v redakci časopisu podle § 1 odst. 1 č. 3 pens. zák. není dána proto, že u něho nejsou dány předpoklady účastenství na pojištění novinářů ve smyslu § 124 tohoto zák. Tento právní názor je však mylný.
Podle 1. odst. § 124 pojištěnci, podléhající pojistné povinnosti podle tohoto zák., zaměstnaní jako novináři, musí býti přihlášeni k pojištění vyšších dávek podle zásad tam uvedených. Z ustanovení toho plyne jasně, že při pojištění novinářů jest vždy primérní otázkou, zda osoba, o kterou jde, podléhá vůbec pojistné povinnosti podle všeobecných ustanovení § 1 pens. zák. a není z ní vyňata podle § 2 tohoto zákona. Teprve když jest především kladně rozřešena otázka pojistné povinnosti určité osoby, a jest jisto, že jde o pojištěnce podléhajícího pens. pojistné povinnosti, sluší až na druhém místě zkoumati, zda jde o pojištěnce zaměstnaného jako novinář, na něhož se vztahují předpisy o pojištění novinářů. Nelze proto argumentovati opačně, totiž tak, že, nejsou-li dány zákonné předpoklady účastenství na pojištění novinářů, stanovené v 10. odst. § 124 pens. zák., dotčená osoba pojistné povinnosti nepodléhá vůbec. Taková argumentace nejen že nemá žádné opory v zákoně, ale příčí se zřejmě samému doslovu 1. odst. § 124. Tento rozhodovací postup má také svůj procesní význam kompetenční, neboť o odvolání z výměrů nositelů pojištění o pojistné povinnosti rozhoduje zemský úřad a v dalším instančním pořadí min. sociální péče (§ 133 pens. zák.), kdežto spory o právu účastenství na pojištění novinářů rozhoduje s konečnou platností kuratorium novinářského pojištění (§ 124 odst. 10 in fine tohoto zák.). Žal. úřad obmezil se proto v nař. rozhodnutí správně toliko na řešení otázky, zda L. podléhá vůbec pojistné povinnosti, a otázkou jeho pojištění jako novináře se nezabýval. Bezdůvodně mu tedy vytýká stížnost, že chybil v jádru věci, ježto v tomto sporu nejde o normální pensijní povinnost, nýbrž o pojištění novinářské. Pro otázku, zda jsou dány zákonné předpoklady normální pens. povinnosti L., kterou si řeší příslušné úřady úplně samostatně, podle toho, co bylo řečeno, nemá a nemůže míti žádného právního významu, zda jsou u něho splněny také předpoklady účastenství na pojištění novinářském, ani zda a jak o této otázce bylo rozhodnuto orgány k tomu povolanými.
Žal. úřad uznav, že jmenovaný jako zaměstnanec v redakci časopisu podléhá pens. povinnosti podle § 1 odst. 1 č. 3 pens. zák., vyslovil dále, že vynětí z pojistné povinnosti podle § 2 bodu 4 se na něho nevztahuje, ježto se týká jen aktivních stát. zaměstnanců, nikoli však pensistů, a že požitek státní pense nelze pokládati za hlavní výdělečnou činnost ve smyslu § 2 bodu 2 pens. zák.
Stížnost proti tomu namítá, že pensijní zákon nikde neustanovuje, že státní pensisté, uchopí-li se jakékoli výdělečné činnosti, podléhají pens. povinnosti, a snaží se dále dovoditi, že hlavní výdělečnou činností ve smyslu předpisu § 2 bodu 2 pens. zák. sluší rozuměti ten výdělečný zdroj, který poskytuje osobě výdělečně činné životní existenci, tedy hlavní výdělek, z něhož uhrazuje v podstatě svou výživu. Poněvadž příjem z redaktorské činnosti u L. činí jen asi polovici jeho pens. požitků jako býv. zem. úředníka slezského, jest po názoru stížnosti jeho redaktorská činnost jen jeho výdělečnou činností vedlejší, pensijnímu pojištění nepodléhající. Oběma těmito spornými otázkami zabýval se nss již opětně a vyslovil v nál. Boh. A 11135/34 právní názor, že ustanovení § 2 č. 4 zák. č. 26/29 Sb., podle něhož z pojistné povinnosti pensijní jsou vyňati zaměstnanci státu, nevztahuje se na stát. zaměstnance pensisty, a dále, že pobírání pense z dřívějšího státního zaměstnání není hlavní výdělečnou činností ve smyslu § 2 č. 2 cit. zák. Při názorech těchto setrval nss i v pozdějším nál. Boh. A 11228/34, setrvává při nich i v tomto sporu a co do bližšího odůvodnění jich odkazuje podle § 44 j. ř. na důvody v cit. nál. obsažené. Podotýká k nim jen tolik, že úvahy, z nichž nss při tom vycházel, platí stejně i o zaměstnancích pensistech nucených svazků územních, které pens. zák. č. 26/29 Sb. v příčině vynětí z pojistné povinnosti klade v § 2 č. 4 úplně na roven stát. zaměstnancům, a o nichž, co se týče povahy pobírání pense, platí totéž, co o pobírání pense z dřívějšího stát. zaměstnání.
Citace:
č. 12198. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 675-678.