NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 10681.

Nebyl-li navržen výmaz zápisů, jež se staly po žádosti o poznámku pořadí (pro zcizení nemovitosti), zároveň se žádostí, podle níž byl povolen vklad zcizení nemovitosti v poznamenaném pořadí, nýbrž teprve později, jest tuto knihovní žádost zamítnouti.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1931, R I 187/31).
Majitelé nemovitosti navrhli výmaz zástavních práv, jež byla vložena na nemovitosti po žádosti o poznámku pořadí pro zamýšlené zcizení, nabyvše již před tím nemovitosti v pořadí poznámky. Knihovní soud návrhu vyhověl, rekursní soud žádost zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Výrok napadeného usnesení jest správný, vyhovuje stavu věci i zákonu. Správnost jeho odůvodnění netřeba rozebírati, protože žádosti, kterou rekursní soud zamítl, nemohlo býti podle § 57 knih. zák. vůbec vyhověno. Žadatelé nenavrhli proti přesnému doslovu § 57 knih. zák. výmaz zápisů, které byly vymoženy po podání žádosti za poznámku, zároveň se žádostí, podle níž byl povolen vklad zcizení nemovitosti v poznamenaném pořadí. Vklad ten byl povolen na žádost ze dne 8. února 1930, kdežto o výmaz zápisů, které byly vymoženy po podání žádosti za poznámku, bylo žádáno teprve podáním ze dne 11. března 1930, tedy v době, v níž žadatelé nebyli již oprávněni podati žádost, o niž tu jde (§ 57, 94 čís. 2 kn. zák.). Názor tu hájený jest až na ojedinělé výjimky i v písemnictví i v rozhodování shodně uznáván za správný. Bylo proti němu sice namítnuto, že je příliš formalistický a že není odůvodněn potřebami obchodního a právního styku. Než tyto námitky neobstojí. Knihovní zákon jest podle své povahy právním řádem upravujícím soudní řízení v knihovních věcech, tedy veřejnoprávním předpisem zaručujícím bezpečnost právního styku, musí proto, nemá-li se minouti účelem, býti vykládán přesně, takže slovo »zároveň« v § 57 kn. zák. nelze pominouti, jako kdyby tam nebylo. Mimo to vyhovuje jen tento přesný výklad zásadě o důvěře ve veřejné knihy, protože by třetí osoby snadno mohly býti uvedeny v omyl o pravém knihovním stavu, zejména, kdyby zápisy, které byly vymoženy po podání žádosti za poznámku, zůstaly váznouti delší dobu, po případě několik let. Poté by jejich souvislost s poznámkou snadno mohla býti přehlédnuta nebo by v třetí osobě snadno mohlo býti vzbuzeno domnění, že nový nabyvatel nechal práva v řečeném mezidobí zapsaná úmyslně na základě zvláštního ujednání s dřívějším vlastníkem, váznouti jako závazná i pro sebe. Praktická potřeba, by výmazy oněch zápisů z mezidobí byly vykonány co nejdříve, plyne i z toho, že v Rakousku v popřevratové novele ke knihovnímu zákonu, v níž strohost předpisu § 57 měla býti zmírněna, bylo přece jen stanoveno, že se výmaz musí státi do čtrnáctí dnů ode dne pravomoci usnesení, jímž byl povolen převod vlastnického práva v poznamenaném pořadí.

Citace:

Čís. 10681. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 508-509.