Kontingent vojáků.

I. Pojem. II. K. v. před 28. 10. 1918. 1. Všeobecné poznámky o předpřevratových zákonech o k-u v. 2. Přehled zákonů o k-u v. 3. Administrativní zpracování k-u v. III. K. v. po 28. 10. 1918. 1. Všeobecné poznámky. 2. Před zákonem o ročním kontingentu č. 53/1927 Sb. 3. Podle zákona č. 53/1927 Sb.
I. Pojem. K-em v. sluší rozuměti předem stanovené množství osob, které se smí a má v určitém čase a místě přidržeti k vojenské službě. Někdy bývá tohoto jména užíváno též k označení faktického počtu (početního stavu) vojska, a dokonce též — ovšem nepřesně — k označení vojska vůbec.
Způsob určování k-u v. je různý a souvisí s celou úpravou vnitřního ústrojí toho neb onoho státu.
Ve státech, v nichž je v branné soustavě zavedena všeobecná branná povinnost, je stanovení k-u v. pevnou číslici v jistém rozporu se zásadou všeobecné povinnosti branné. Slušelo-li by této povinnosti rozuměti tak, že každá osoba, která byla při odvodu uznána za způsobilou, má býti přidržena k vykonávání předepsané povinné (presenční) vojenské služby, nemohly by oba principy vedle sebe — bez určitých omezení — obstáti, poněvadž počet osob při odvodu za způsobilé uznaných nemusí, a zpravidla ani nebude, se přesně shodovati s kontingentním číslem. Nesrovnalost z toho plynoucí řeší jednotlivé státy způsobem různým. Aby oba principy — určení kontingentu pevnou číslicí a zásadu všeobecné branné povinnosti — uvedly v jistý soulad, upravují jednotlivé státy, jichž se to týče, věc zpravidla tak, že z odvedených osob podrobí pravidelné povinné (presenční) službě vojenské jen takový počet, který odpovídá stanovenému kontingentu nováčků (v dalším zkráceně k. n.), kdežto ostatní osoby, které byly vzhledem k všeobecné povinnosti branné odvedeny, nepodrobí buď vůbec žádnému vojenskému výcviku anebo jen výcviku zcela krátkému; takové osoby tvoří pak zpravidla v branných soustavách zvláštní instituci, od ostatního (vycvičeného) vojska oddělenou (nevycvičenou resp. náhradní zálohu a pod.).
Pokud jde o RČ., je účelné všimnouti si především toho, jak byla věc upravena v bývalé monarchii rak.-uh. před 28. 10. 1918 a na to pak pojednati o tom, co po té stránce stanoví zákonodárství RČ.
II. K. v. před 28. 10. 1918.
1. Všeobecné poznámky o předpřevratových zákonech o kontingentu vojáků. Povolování nováčků bylo starodávným právem uherského sněmu zaručeným různými zákonnými články (statutio tironum, determinatio, quantitio eorum).
Proto bylo při sdělávání státních základních zákonů v r. 1867 pojato též do rak. stát. zákl. zák. č. 141/1867 ř. z. (§ 11, písm. b) ustanovení, že říšské radě přísluší povolovati každoročně počet mužstva, které se má vybrati k vojenské službě, stejně tak jako obdobné právo příslušelo, pokud jde o uherskou část bývalé monarchie, uherskému sněmu.
Ustanovení toto bylo vykládáno tak, že není s ním v rozporu, určí-li se výše k-u n. — materiálně — na několik let napřed; při tom je ovšem bez podmínky potřebí, aby ke skutečnému vybrání k-u n. takto co do výše napřed stanoveného byl každoročně — formálně — vydán zvláštní zákon.
Zákony o každoročním vybírání nováčků měly tedy povahu zákonů formálních. Nedošlo-li k jich ústavnímu schválení, mělo to týž význam, jako když nebyl ústavně projednán a schválen rozpočet; pro povinnost státních občanů (odvodní a služební), zakládající se na ustanoveních materiálních zákonů (branného zákona), neměla tato věc významu. V rakouské části bývalého státu se v několika letech nahradil souhlas říšské rady císařskými nařízeními vydanými podle známého § 14 stát. zákl. zák. č. 141/1867 ř. z., kterýžto postup nebyl však bez námitek vzhledem k obsahu a duchu zmíněných ustanovení stát. zákl. zák., třebaže závažný odpor proti němu činěn nebyl. Osnovy zákonů o nováčcích měly býti v rakouské části býv. monarchie předkládány napřed sněmovně poslanecké (§ 5 zák. č. 94/1873 ř. z.).
2. Přehled zákonů o kontingentu nováčků. a) Pokud jde o výši k-u v., určovalo ji zákonodárství býv. monarchie původně nepřímo tím, že branné zákony z roku 1868 (č. 151/1868 ř. z. resp. zák. čl. XL/1868 uh.) stanovily v § 11 na dobu 10 let válečný počet vojska potřebný ke společnému hájení monarchie (800000); při tom bylo stanoveno, že k-y n., jichž jest k udržení zmíněného počtu se zřetelem na rámcový (kádrový) a výcvikový systém zapotřebí, mají se rozvrhnouti na obě polovice býv. říše podle počtu obyvatelstva. Před uplynutím 10 let neměla býti tato věc předmětem nové (materiální) zákonné úpravy, leč by ji měl císař prostřednictvím příslušné vlády za potřebnou. Účinnost těchto ustanovení byla prodloužena až do konce r. 1889 zákonem č. 147/1879 ř. z. resp. zák. čl. LI/1879 uh.
Z uvedeného válečného počtu připadalo na rakouskou část 470368 mužů a na uherskou část 329632 muži; podle těchto počtů vypočítalo se, přihlížejíc k výsledkům posledního sčítání lidu, jaké k-y v. mají obě části býv. monarchie postaviti; podle výsledků sčítání lidu z r. 1880 byly k-y n. od r. 1882 pro společné vojsko 55922 (rak.) resp. 39552 (uh.) a pro náhradní zálohu 5592 (rak.) resp. 3955 (uh.). Skutečné vybrání těchto k-ů n. bylo každoročně povolováno příslušnými rakouskými zákony resp. uherskými zákonnými články.
b) Branné zákony z roku 1889 (č. 41/1889 ř. z. resp. zák. čl. VI/1889 uh.) opustily princip nepřímého kontingentování; neurčily válečný počet vojska, nýbrž stanovily na dobu 10 let přímo k. n., který se měl každoročně pro společné vojsko a námořnictvo odvésti k plnění zákonné povinnosti branné, pevnou číslicí (103100). Tento počet se měl repartovati mezi rakouskou a uherskou část podle výsledků posledního sčítání lidu (podle výsledků sčítání lidu z r. 1890 byl k. n. 59211 [rak.] a 43889 [uh.]). Vedle toho se mělo pro rakouskou zeměbranu (mimo Tyroly a Vorarlbersko) odvésti každoročně 10000 mužů a pro uherskou zeměbranu (honvéd) 12500 mužů. Stejně tak jako v r. 1868 bylo i nyní stanoveno, že před uplynutím 10 let lze k novému materiálnímu projednání výše k-u n. přikročiti jen tehdy, když by to uznal císař prostřednictvím svých odpovědných vlád za potřebné. Skutečné vybrání těchto kontingentů bylo pak pro každý rok účinnosti zmíněných zákonů zvláště povolováno příslušnými rak. zákony a uh. zák. články.
c) Po uplynutí desetiletí, zmíněného v branných zákonech z r. 1889, byly prozatím (v letech 1899 až 1902) podrženy kontingenty v dosavadní výši. Stalo se tak jednotlivými rak. zákony resp. uh. zák. články, pro každý rok zvláště vydanými; rovněž pro každý rok bylo zákonem dáno zvláštní zmocnění k vybrání kontingentů takto určených.
V r. 1903 byl podán návrh na zvýšení k-u n., jenž byl rak. říšskou radou také skutečně přijat (zák. č. 53/1903 ř. z.). Podle něho měl býti k. n. zvýšen pro společné vojsko na 125000, z čehož mělo připadnouti na rak. část 71562; pro rak. zeměbranu měl býti kontingent zvýšen na 14500. Při tom bylo však stanoveno, že branci pro společné vojsko a námořnictvo smějí se jen tenkráte a potud zařaditi v nově stanovené výši kontingentní, jestliže budou zařaděni ve vyšším počtu (53438) též branci z uh. části býv. monarchie. Zde však zákonná předloha to stanovící narazila na značný odpor, který pak vedl k velkému ústavnímu konfliktu, ukončenému teprve v r. 1906. Následkem toho byl rak. zákonem č. 196/1903 ř. z. podržen pro společné vojsko a námořnictvo i v rak. části pouze původní (nezvýšený) k. n. (59024); zvýšený zeměbranecký kontingent byl však ponechán v platnosti.
V této výši byly pak kontingenty i v následujících letech každoročně povolovány jednotlivými rak. zákony (císařskými nařízeními) resp. uh. zák. články; zeměbranecký kontingent rakouský byl od roku 1909 opětně poněkud zvýšen.
d) Branné zákony z r. 1912 (č. 128/1912 ř. z. resp. zák. čl. XXX/1912) provedly novou úpravu. § 13 těchto zákonů stanovil pro společné vojsko a námořnictvo pro r. 1912 k. n. ve výši 136000, pro r. 1913 počtem 154000 a pro léta 1914 až 1923 počtem 159500 mužů, z čehož připadalo na rak. část 78003, 88327 resp. 91482 mužů.
Kontingent pro rak. resp. uh. zeměbranu byl stanoven rovněž až do r. 1923, a to až do r. 1917 (v Rakousku) resp. 1914 (v Uhersku) pro každý rok odchylně; od r. 1917 resp. 1914 měl k. n. rak. zeměbrany činiti 26996 a uh. zeměbrany 25000 mužů.
Stejně tak jako v letech 1868 a 1889 bylo i v branném zák. z r. 1912 stanoveno, že výše k-u n. takto určená může býti před uplynutím zmíněného dvanáctiletí předmětem nové zákonné úpravy jen tehdy, uzná-li to císař prostřednictvím odpovědné vlády za potřebné. Již v r. 1914 bylo přikročeno ke zvýšení kontingentu, jež bylo provedeno v rak. části cís. nařízením č. 59/1914 ř. z. a v Uhrách zák. čl. X/1914 uh.; kontingent pro stálé vojsko a námořnictvo byl zvýšen na 165100 (z toho na rak. část 94694) a kontingent pro rak. zeměbranu na 28297; pro uh. zeměbranu (honvéd) zůstal dříve stanovený kontingent 25000 nezměněn.
V r. 1915 až 1918 nebyla pro trvající světovou válku otázka k-u n. vůbec projednávána a vláda býv. monarchie prováděla místo řádných odvodů domobranecké přehlídky bez jakéhokoli číselného omezení.
3. Administrativní zpracování kontingentu nováčků. Správní manipulace s k-y n. (jejich vyúčtování) byla značně složitá. Při kontingentním vyúčtování zjišťovala se t. zv. potřeba branců tím způsobem, že se k braneckým kontingentům pro společnou brannou moc a zeměbranu připočetly všechny náhrady, které byly dány od vyúčtování předcházejícího roku, jakož i event. schodky z roku předcházejícího; pak se odečetly přebytky zaznamenané k dobru od vyúčtování předcházejícího roku. Nebyla-li potřeba branců uhrazena, činil schodek zbytek, který se měl při nejbližším kontingentním vyúčtování připočítati a o který se měla potřeba branců následujícího roku zvětšiti. Schodek se měl vésti toliko po jeden rok; nemohl-li býti ve druhém roce (úplně nebo částečně) uhrazen, měl se vymazati.
Branci, kteří zbyli po úhradě roční branecké potřeby, byli v míru přiděleni jako přebyteční k náhradní záloze, kde byli podrobeni 10nedělnímu vojenskému výcviku. Výběr těchto přebytečných dál se podle stupně zřetelehodnosti, a to především z důvodu vyživování rodiny, polního hospodářství, živnosti a přípravy k občanskému povolání.
Za každého muže, který v braneckém kontingentu ubyl před nastoupením presenční služby, měla se dáti náhrada; každý přírůstek, který v braneckém kontingentu nastal před nastoupením presenční služby, tvořil pak přebytek.
III. K. v. po 28. 10. 1918.
1. Všeobecné poznámky. Ústava RČ. nepřevzala ustanovení rak. stát. zákl. zák., že k odvádění (vybírání) nováčků je potřebí každoročního parlamentního povolení. Ústavní listina stanoví pouze, že vládní návrh branného zákona musí býti předložen napřed sněmovně poslanecké (§ 41 [3]), že senát je povinen usnésti se o návrhu branného zákona přijatém poslaneckou sněmovnou do neprodlužitelné lhůty jednoho měsíce (§ 43 [1] a [2]), že 24členný výbor uvedený v § 54 úst. list. není oprávněn rozšiřovati brannou povinnost (§ 54 [8], písm. b), že každý způsobilý státní občan RČ. je povinen podrobiti se vojenskému výcviku a uposlechnouti výzvy k obraně vlasti, o čemž podrobnosti upraví zákon (§ 127). Nikde však nemluví ústavní listina o nějakém kontingentu branců nebo o počtu vojska, tím méně pak o způsobu, jakým se má k. v. nebo počet vojska stanoviti resp. že by snad bylo potřebí nějakého každoročního povolování k-u n. a stejného povolování k jeho vybrání; kdyby byl chtěl ústavodárce věc takto upraviti, byl by musil o tom pojmouti výslovné ustanovení do ústavní listiny, obdobně jak tomu bylo v ústavě býv. státu rakousko-uherského.
2. Před zákonem o ročním kontingentu č. 53/1927 Sb. V RČ. nebyl původně k. n. odváděných k zákonité službě presenční určen přímo zákonem; místo toho byl zákonem stanoven pouze celkový mírový počet vojska, do něhož se počítaly jak osoby vykonávající presenční službu, tak i vojenské osoby z povolání v činné službě a osoby vykonávající dobrovolnou další činnou službu. Ježto branná povinnost, jak to stanoví ústavní listina i branný zákon, je všeobecná, byly všechny osoby, které ve stanoveném věku byly uznány za schopny k vojenské službě, odváděny, a to — před zákonem o výhodách v plnění branné povinnosti — vesměs se závazkem k pravidelné presenční službě. Tím se ovšem mohlo státi, že (byly-li odvodní výsledky zvláště příznivé) celkový mírový počet vojska zákonem stanovený byl překročen; aby se tomu čelilo, byla vydávána vládní nařízení o t. zv. přebytečných, kteří byli z presenční služby překládáni na trvalou dovolenou o jistou dobu dříve, než byli pak přeloženi do zálohy po uplynutí celé délky presenční služební doby.
Stanovení mírového počtu určitou číslicí nemělo však ten význam, že by v žádný den dotčeného kalendářního roku nesměl býti fakticky počet vojska pro tento rok stanovený překročen, nýbrž znamenalo pouze, že průměr, vyplývající ze skutečných početních stavů v jednom kalendářním roce, nesměl převyšovati číslici, jíž byl celkový mírový počet pro tento rok stanoven. Jednotlivé zákony o mírových počtech vojska, stejně tak jako tyto počty samy jsou uvedeny v hesle „Branná povinnost“, II, 7.
O propuštění přebytečných na trvalou dovolenou proto, aby bylo odklizeno překročení průměrných počtů, bylo vydáno vlád. nař. č. 363/1921, 187/1924 a čl. VII. vlád. nař. č. 141/1927 Sb.; při propouštění přebytečných mělo se přihlížeti vedle zájmů služebních k chování branců po dobu jejich činné služby, pak k jejich rodinným a hospodářským poměrům tak, aby byly, pokud možno, především propuštěny osoby, které jsou živiteli rodiny.
3. Podle zákona č. 53/1927 Sb. Zásada určování celkového mírového počtu čs. vojska zákonem byla opuštěna zákonem č. 53/1927 Sb., jímž byl stanoven roční kontingent branců a zavedena do čs. branné soustavy instituce náhradní zálohy.
Tímto zákonem bylo — bez jakéhokoliv časového omezení — stanoveno, že k zajištění potřebného mírového počtu vojska má býti z branců v jednom kalendářním roce odvedených určeno k vykonávání zákonité presenční služby 70000 branců s přiměřeným zřením k pravděpodobným úbytkům a přírůstkům v prvních měsících po nastoupení do presenční služby. O brancích, kteří budou odvedeni přes kontingent právě uvedený, bylo stanoveno, že mají býti zařaděni do náhradní zálohy, s povinností, podrobiti se — místo pravidelné presenční služby — pouze 12nedělnímu vojenskému výcviku.
Určením ročního k-u n. povinných k zákonité presenční službě byl nahrazen dřívější systém určováním celkového mírového počtu vojska formou zákona; tento počet není nyní určen přímo zákonem, nýbrž resultuje z počtu nováčků v presenční službě, příslušníků náhradní zálohy ve vojenském výcviku, déle sloužících poddůstojníků, vojenských osob z povolání činně sloužících a vojenských osob ve výslužbě povolaných přechodně k činné službě v míru.
Skutečné kontingentní číslo pro první dobu po nastoupení nováčků určí — se zřetelem k pravděpodobným úbytkům (následkem superarbitrací) a přírůstkům — ministerstvo národní obrany; důvodová zpráva připojená k vládní předloze zákona č. 53/1927 Sb. (č. tisku 941 posl. sněm. z r. 1927) počítá tu asi se 72500 nováčky.
O tom, jak sluší postupovati při vyúčtování a vyrovnávání kontingentu, obsahuje bližší ustanovení § 8 zák. č. 53/1927 Sb. a § 79 a 92 branných předpisů č. 141/1927 Sb. Viz též heslo „Branná povinnost”, II, 7.
Jaroslav Vorel.

Citace:

čís. 5373. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 362-364.