Okupace.

O. v mezinárodním právu veřejném jest jednostranný způsob nabývání nového státního území. Do poslední doby byla její role značně významná. Námořní velmoci z počátků novověku rozšířily o-í svoje říše o části americké pevniny, o-í zmocnily se moderní koloniální státy Afriky v posledních desetiletích XIX. stol., Rusko o-í usadilo se v Asii. Dnes zbývají ještě v severských, polárních krajinách území způsobilá k o-i, kterou státy nepřestávají i tu prováděti. Vzhledem k tomuto svému významu pro rozmach států vyvolávala o. často spory mezi státy (viz přítomně spor dánsko-norský o norskou o-i východního Grónska, vznesený na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti), a okupační právo se průběhem století vyvíjelo a zdokonalovalo. Právo římské působilo na ně svým učením o res nullius, o držení animo et corpore. Berlínská africká konference z r. 1885 přinesla v čl. 34 a 35 své generální akty některé smluvní předpisy o o-i, jinak opírá se právo o. o obyčej a zvyklosti. Institut práva mezinárodního jednal r. 1888 o o-i.
O. jest původní modus nabývání státního území, neodvozuje právo okupantovo z nějakého práva předchozího státu; předpokladem o. jest, že okupované území nenáleží v době o. státu jinému, jest res nullius. Za takové území platí území nově objevené civilisovaným státem, anebo territorium derelictum, území státem definitivně opuštěné. Jak některé spory ukazují, v tomto případě jest třeba pozorně přihlédnouti, zdali nejde snad jen o dočasnou nepřítomnost původního státu. Území nově objevené může býti pusté anebo obydlené. Tak ostrov v moři (mimo teritoriální moře) nově vyvstalý, insula nata, jest okupován. Jde-li o území obývané, nezáleží na tom, zdali obyvatelé sídlí na něm roztroušeni anebo v společných sídlech, pod nějakým společenským zřízením, pakliže jen nejde o státní organisaci, imperium, civilisovaného státu. V tomto smyslu rozhodla prakse států, že území barbarského domorodého kmene může býti okupováno. Rostoucí řada autorů zastávala se od XVI. stol. (Victoria r. 1557) práv domorodého obyvatelstva, četní spisovatelé XVIII. a XIX. stol. položili souhlas domorodého obyvatelstva za podmínku o. Vlivem těchto humánních proudů kolonisační mocnosti XIX. stol. daly si namnoze záležeti, aby jejich okupační akty byly zahaleny ve formu dobrovolných smluv s domorodými kmeny. Než z jednotlivých případů vychází brzo najevo, že „la pratique est restée, ou à peu près, celle des siècles passés, avec cette double circonstance aggravante qu'elle se déguise hypocritement sous les apparences les plus généreuses et qu'elle n'a plus pour elle l'excuse de la bonne foi et du fanatisme religieux“ (Jèze op. cit. str. 160). Dnes přestala míti otázka o. území barbarského kmene praktický význam vzhledem k tomu, že všechny světadíly, až na polární kraje, jsou už podrobeny přímo nebo nepřímo civilisovaným státům.
Okupovati může jedině subjekt mezinárodního práva, tedy (civilisovaný) stát. („Au nom du Gouvernement“, čl. I. Institutu práva mezinárodního, Annuaire sv. X., str. 201. Stejně jmenovitě také anglosaští autorové, cf. Hall Int. Law, 7. vyd., str. 106; Westlake op. cit. str. 101, Ch. Ch. Hyde Int. Law, I., str. 165 a j.) Hned první španělské, anglické o. z počátku novověku prováděli plavci, kteří objevovali nová území se státním zmocněním a pověřením; za tím účelem byly jim vydávány zvláštní zmocňující patenty. Osoby soukromé, nevyjímajíc ani kolonisační společnosti, které hrály tak vynikající roli při o-i cizích světadílů evropskými mocnostmi, nejsou způsobilé k o-i, pokud je stát tímto úkolem zvlášť nepověřil. Není tedy způsobilá k o-i na př. vědecká výprava, objevující neznámé končiny. Nezpůsobilost osob, které stát k o-i nezmocnil, může stát svým projevem vůle dodatečně napraviti. Tak se často dělo. Jmenovitě soukromé kolonisační společnosti prostředkovaly o-i pravidelně jako negotiorum gestor, stát dodatečně prohlásil o-i území, které předem osadila kolonisační společnost. Osoba, fungující jako orgán státu při o-i, nemusí býti jeho státním příslušníkem.
Na počátku velkých zámořských objevů novověku pokládaly okupační mocnosti, Portugalci, Španělé, o-i za provedenou hned samotným objevem. O. byla prováděna třebas jen tím, že obepluto bylo pobřeží nové země, vztyčena na ní státní vlajka (jako se při o-i nejčastěji děje doposud), přečtena proklamace, zanechán nápis, postaven kříž, sloup a pod. S takto projeveným animus domini byl spojován nárok, aby ostatní státy uznaly o-i nesmírných území, na něž okupant ani nevkročil. Rostoucí soupeření mezi objevitelskými státy mělo záhy v zápětí, že ostatní státy neuznávaly takovéto jen fiktivní o., a nepokládaly skutečnost objevu samu o sobě za dostatečný titul o. Tak Anglie již v XVI. stol. neuznávala španělské o., opírající se o pouhé droit de première découverte, title of discovery. V sporech mezi státy počal se uplatňovati názor, že platná o. vyžaduje, aby okupované území bylo vzato státem ve skutečné trvalé držení, animo et corpore, o. musí býti skutečná, efektivní (occupation effective). V tomto smyslu vyslovil se rozhodně Vattel, a dříve již Grotius, Bynkershoek a j., v XIX. stol. jest to obecně převládající názor autorů i prakse států. Efektivitu o. vyslovil čl. 35 generální akty africké konference z r. 1885, také Institut práva mezinárodního r. 1888. (Čl. 34 a 35 africké konference týkaly se ovšem jenom afrického pobřeží, platily jenom pro smluvní strany, a s generální aktou dnes jsou ostatně zrušeny [St. Germainskou smlouvou o Africe z 10. 9. 1919]; než „few doubt that their principles are applicable generally“, Westlake op. cit. str. 107.) V čem záleží efektivní o., jest quaestio facti (Jèze, str. 237). Pravidelně na okupantovi jest, aby postaral se o takový druh správy, který mu umožňuje ovládání území za účelem udržení pořádku a ochrany práv (cf. cit. čl. 35, čl. I. Institutu práva mezinárodního, cit. Annuaire str. 202). Požadavek efektivní o. nezbavuje skutečnost objevu všeho významu pro o-i. Objev poskytuje státu „inchoate title“ (Phillimore), přednostní právo na o-i. Ostatní státy nemohou objevené území okupovati dříve, pokud neuběhl čas, kterého objevitelský stát měl podle rozumného odhadu zapotřebí ke skutečnému vzetí daného území v trvalé držení.
Důsledkem efektivnosti o. jest, že o. nemůže zahrnouti větší území nežli to, které bylo vskutku vzato v držení. Princip efektivity o. rozhoduje tak otázku prakticky zvlášť důležitou, jakého místního rozsahu daná o. jest. Různé teorie byly tu častěji vymyšleny za tím účelem, aby okupujícímu státu nahradily pro účely mezinárodního sporu, co se mu nedostávalo na efektivním držení území, na něž si učinil nárok z titulu o. Bylo tvrzeno, že o. objímá území celého povodí řek, vlévajících se na daném břehu do moře, sahá prý vždy až po vodní předěl, horská pásma, o-í části (rozsáhlého) ostrova jest okupován ostrov celý; o. zahrnuje prý zázemí, Hinterland, efektivně okupovaného území, jak je tvoří politicko-geografické podmínky životaschopnosti okupovaného území. Takové a podobné jsou teorie „přirozené souvislosti“ okupovaného území (théorie du voisinage, de la proximité, de la continuité, doctrine of contiguity, obšírně o nich viz Fauchille l. c. str. 721 sq.), které snaží se rozšířiti okupované území za hranice, dané rozsahem efektivní o.
Všeobecně lze říci, že každá o. byla vždy nezbytně provázena jistou publicitou, uvedením ve známost. Takovému cíli sloužila také symbolická znamení, prve zmíněná, která objevitelé zanechávali na novém území jako doklady o objevu a o-i. V XIX. stol. některé státy zvlášť oznamovaly o-i jimi provedenou ostatním státům. Podobnou notifikaci předepsal svým smluvním stranám čl. 34 generální akty africké konference z r. 1885, a to za tím výslovně uvedeným účelem, aby státy mohly uplatňovati svoje případné nároky proti o-i. Přes některé opačné názory není zapotřebí pokládati notifikaci za nezbytnou podmínku platné o.; efektivní o. jest zajisté o-í i bez zvláštní formální notifikace.
Účinkem o. jest, že získává okupujícímu státu kompetenci - kompetence, suverenitu, V hranicích celého okupovaného území. Tím liší se od některých jiných institutů, které koloniální politika evropských států vytvořila v XIX. stol. pro svoji expansi, jako koloniální protektorát, Schutzgebiet, sféru vlivu. Smlouvou, jíž Anglie či jiný stát navázal s domorodým kmenem přátelský, ochranný poměr, získával jenom některá práva, nikoliv plenitudo potestatis, jako o-í. Právě tomu však státy v XIX. stol. chtěly. I když koloniální protektorát znamená jen omezená práva, znemožňuje přece svým politickým významem, aby území protěžovaného kmene okupoval druhý stát; okupovati cizí koloniální protektorát znamenalo by sice užívati svého práva, ale současně byla by to provokace protežujícího státu v nezbytný spor. Rolí koloniálního protektora zabezpečovaly si tak státy XIX. stol. svůj vliv na cizím území, aniž by při tom musily se uvazovati v povinnost zřízení správy území, kterou ukládá princip efektivní o. Ve chvatu, který vyznačoval poslední období kolonisace XIX. stol., evropské mocnosti neměly dosti času ani prostředků organisovati nákladnou efektivní o-i v té míře, jak jest nutně dáno její právní povahou. Koloniální protektorát nastoupil tak v XIX. stol. v úlohu práva objevu, které v tu dobu bylo už překonáno; podobně jako kdysi právo objevu zajišťuje fiktivní držení. — Smlouvy, kterými některé evropské státy dohodly se mezi sebou o rozdělení „sféry vlivu“ v cizích světadílech, mají podobný cíl a vliv jako koloniální protektoráty, při čemž smluvní strany nemusí ani vstoupiti v přímý styk s domorodými kmeny, o jichž území jde.
Literatura.
O okupaci viz ze systémů mezinárodního práva J. Westlake: „International Law“, 1910, sv. I., zvlášť obšírně P. Fauchille: „Traité de droit international public“, 1925, sv. I., část 2., str. 680 sq., kde též podrobně uvedena literatura. Z monografií: G. Jèze: „Étude théorique et pratique sur l'occupation comme mode d'acquérir le territoire en Droit International", 1892.
Vladimír Vochoč.

Citace:

Univ. doc. dr. Adolf Procházka: Žalobní důvod.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 4, s. 159-160.