NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9855.

Učitelstvo: * Poukazovati požitky definitivním učitelům veřejných škol národních v Čechách přísluší zem. škol. radě, a to i při převodu do platů podle zák. č. 104/26.
(Nález ze dne 29. dubna 1932 č. 13242/31.)
Věc: Vojtěch B. v T. proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensijní příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem zšr-y v Praze z 31. července 1923 byl st-l dnem 1. června 1922 zbaven povinnosti platiti pensijní příspěvek, poněvadž od tohoto dne má nárok na plné požitky pensijní (čl. 4 odst. 3 zák. č. 2/20). Berní úřad v K. byl poukázán, aby st-li od této doby srážel 8procentní příspěvky pensijní jenom z případného zvýšení pensijní základny získaného v době po dni 1. června 1922. Dne 12. srpna 1926 byl st-li dodán výměr ošv-u v K. ze 4. srpna 1926, v němž při převodu do nových platů podle zák. č. 104/26 byly mu poukázány služební příjmy ode dne 1. ledna 1926 celkem ve výši ročních 39840 Kč a srážka pensijního příspěvku neučiněna. Novým poukazem téhož úřadu z 2. června 1928 byl st-li se zpětnou platností ode dne 1. ledna 1926 předepsán pensijní — Č. 9855 —
příspěvek ve výši 2004 Kč a tato suma odečtena od celkové sumy platů ročních. Tento poukaz byl opatřen doložkou, a) že uvedený převodní výměr schválila zšr v Praze výnosem z 12. května 1928 a b) že proti tomuto opatření mohou býti podány podle § 30 odst. 1. zák. č. 104/24 námitky u ošv v K.
Dne 12. června 1928 st-l podal u tohoto úřadu námitky (žádost za opravu poukazu), jež byly vráceny se sdělením, že zšr sama předepsala pensijní příspěvek, neboť podle nynějšího platebního zákona teprve po 34 letech, 6 měsících skutečných služebních let (bez válečných půlletí) může býti někdo zproštěn placení pensijních příspěvků. Poté se st-l odvolal z výměru ošv-u v K. z 2. června 1928 namítaje, že původní platový poukaz ošv-u v K. ze 4. srpna 1926 nabyl právní moci a nemůže býti z úřední moci pozměněn nebo zrušen po době 1 roku od doručení, kteréž se stalo dne 12. srpna 1926.
Zšr v Praze výnosem z 8. listopadu 1928 takto rozhodla: I. Vojtěch B., definitivní ředitel občanské školy v T., má vysvědčení učitelské dospělosti ze 14. června 1893 a školní službu ode dne 1. září 1893 nepřetržitou. Vykazoval tedy ke dni 1. ledna 1926 celkem 32 roky, 4 měsíce započítatelné služby školní pro výměru odpočivných požitků bez zřetele k době připočtené pro vyměření pensijních požitků z civilní vojenské služby za světové války. Nedosáhl tedy z této služby nároku na plné výslužné a je tedy povinen podle § 165 odst. 3 zák. č. 103/26, kterýž zákon platí po rozumu § 32 zák. č. 104/26 též pro učitelstvo veř. škol národních, ode dne 1. ledna 1926 platiti z celé své pensijní základny zákonné 6procentní příspěvky do pensijního fondu učitelského. II. Námitka st-lova, že mu platovým dekretem ošv-p v K. ze 4. srpna 1926 s platností ode dne 1. ledna 1926 nebyl pensijní příspěvek předpisován, že dekret ten byl již déle roku v platnosti a tedy nemůže býti měněn, jest potud bezpředmětná, že pouhý platový dekret, vydaný nad to úřadem nepovolaným k osvobození od pensijní povinnosti platové, nemůže sám o sobě ani práva získávati ani nabýti moci práva a může kdykoli později býti pozměněn (§ 30 odst. 8 zák. č. 104/26), ovšem s omezením náhradní povinnosti toliko do 3 let.
Z tohoto výroku se odvolal st-l k min. škol., které nař. výnosem zamítlo odvolání z důvodů, uvedených v I. odstavci rozhodnutí napadeného odvoláním. Vzhledem k vývodům odvolání bylo vzato zároveň v úvahu toto: Odvolání namítá, že st-li nelze předpisovati pensijních příspěvků ode dne 1. ledna 1926 vzhledem k předpisu § 30 odst. 7 zák. č. 104/26, ježto výměr ošv-u ze 4. srpna 1926 nebyl změněn do jednoho roku po jeho doručení a tím stal se nezměnitelným základem právní posice st-lovy, pokud jde o nárok na služební požitky. Stanovisko toto neshledává min. škol. správným. I když se připustí, že rozhodnutí o otázce pensijních příspěvků, resp. nepředepsání jich má povahu výměru, jímž se upravují služební platy, jak jej má na zřeteli předpis § 30 zák. svrchu cit., nelze zmíněnému výměru přiznati v konkretním případě právního významu vůbec, ježto byl vydán úřadem nepříslušným, což odvolání vůbec nepopírá. Jde-li však o výrok úřadu nepříslušného, — Č. 9855 —
jest výrok ten zmatečným a nemůže jeviti právních účinků vůbec. Okolnost, že výrok ten byl vydán podle tvrzení stížnosti vzhledem k výnosu zšr-y z 31. července 1923, nemůže míti na nepříslušnost ošv-u v daném sporu vlivu, ježto cit. rozhodnutí zšr-y bylo vydáno za jiných právních předpokladů, t. j. za platnosti jiných předpisů zákonných, v nichž nastala změna právě následkem ustanovení § 165 odst. 3 zák. č. 103/26 a § 32 zák. č. 104/26, a nemůže proto jeviti účinků právních po účinnosti zák. č. 104/26, o kteroužto dobu jde v tomto sporu.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost netvrdí, pokud jde o oddíl I. důvodů zšr-y, recipovaný výrokem žal. min., že by byl měl st-l skutečný nárok materielní, aby ode dne 1. ledna 1926 byl prost povinnosti, platiti pensijní příspěvky po rozumu právního stavu, řídícího se ustanovením § 32 plat. zák. č. 104/26 a § 165 zák. č. 103/26. Stížnost toliko namítá, že nemůže již býti výměr ošv-u ze 4. srpna 1926, jímž při převodu do nových platů bylo — jak tvrdí stížnost — z nesprávného použití platných předpisů chybně upuštěno od zmenšení st-lových platů služebních o srážku pensijního příspěvku, pozměněn a tento příspěvek st-li uložen, a to podle předpisu (7) bodu § 30 zák. č. 104/26, když ode dne doručení chybného výměru (12. srpna 1926) uplynul déle než rok do té doby, kdy úřad nařídil opravu (výměrem ze dne 2. června 1928).
Proti předpokladu úřadu, že převáděcím výměrem ze 4. srpna 1926 vůbec nebyly »vyměřeny« st-lovy požitky (bez srážky pensijního příspěvku), poněvadž výměr tento pocházeje od nekompetentního úřadu (ošv-u) jest paaktem — takže nemůže se st-l dovolávati pro sebe ustanovení § 32 zák. č. 104/26 a § 165 zák. č. 103/26 — staví stížnost předpoklad opačný, totiž že výměr ze 4. srpna 1926 byl výrokem kompetentního úřadu, takže lze vycházeti z toho, že jimi byly s působností »vyměřeny« požitky (bez srážky pensijního příspěvku). Stížnost pak tento svůj předpoklad podrobně odůvodňuje a namítá konečně, že po vytčené stránce jest výrok žal. úřadu v rozporu se zákonem, ježto prý st-l může se po právu dovolávati normy bodu (7) § 30 zák. č. 104/26, když, jak nesporno, od příslušného »vyměření« uplynula doba delší roku. V tomto rozporu názorů jest tudíž třeba vyřešiti právní otázku kompetence ošv-u, vydati při převodu st-le do nových platů řečený poukaz.
Po této stránce nelze v samotném zákoně o nových platech učitelských č. 104/26 nalézti ustanovení kompetenčního i třeba vycházeti z předpisů platných do jeho vydání, a to v Čechách. Tu pak zemský zákon o dozoru ke školám z 24. února 1873 č. 17 z. z., stanově v § 26 obor působnosti okr. rad škol. (nyní okr. výbory škol. po rozumu vl. nař. č. 608/20 Sb.), nikde v tomto § neuvádí úpravu platů učitelských neb záležitostí s touto úpravou souvisících stanově toliko v bodu 10., že okr. škol. rada činí návrhy, aby učitelům byly dány přídavky za prošlou službu víceletou, přídavky osobní, odměny a výpomoci.
Rovněž neobsahuje cit. zákon všeobecné klausule, že by podléhaly rozhodování ošv-u v první instanci veškeré věci, které nejsou do té doby — Č. 9855 —
přikázány přímo úřadu nadřízenému, jímž jest zšr; je-li pak v bodě 20. § 26 cit. zák. uvedeno, že přísluší okr. radě škol. (nyní okr. výboru škol.) působnost, která jest jí ostatními zákony školními vyměřena, nedovolává se stížnost, ani nss neshledal takového zákona, jímž by byla buď ve všeobecnosti zásadně založena prvoinstanční kompetence okr. výboru škol. aneb jímž by mu byla speciálně přikázána tato kompetence v záležitosti úpravy platů učitelských.
Naproti tomu však v § 13 česk. zák. o právních svazcích učitelstva z 19. prosince 1875 č. 86 z. z., doplněného pozdějšími zemskými zákony na něj se připínajícími, jest obsaženo ustanovení, že zemská rada školní, 86/1875 z. z. č., § 13. Podle § 15 téhož zákona, nevykoná-li ten, kdo má právo presentační, práva toho ve lhůtě zákonem určené (§ 11), může zem. rada škol. přikročiti k obsazení uprázdněného místa, a to bez ohledu na právo presentační a nepřipouštějíc dalšího odvolání; pro tento případ není sice výslovně v zákoně ustanoveno, že určení služebních příjmů učitelových též by bylo věcí zšr-y, než poněvadž není ustanoveno nic odlišného, rozumí se to ze souvislosti s §em 13 samo sebou (v podstatě stejný byl právní stav po této stránce také již podle dříve platného zákona o právních svazcích učitelstva z 21. ledna 1870 č. 14 z. z. česk.).
Poukazovací právo zšr-y stran platů učitelů definitivních — a to právě důsledkem § 13 zák. o právních svazcích učitelstva a § 26 bod 10 zák. o dozoru ke školám č. 17/1873 z. z. česk. — uznávají také výslovně výnosy zšr-y české ze 13. května 1871 č. 3008 Věstník č. 24 a z 2. června 1873 č. 7655 Věstník č. 30.
Zákon z 9. dubna 1920 č. 306 Sb., jenž jednak zavedl mimo zmíněné jmenování učitelů presentací v cestě řízení konkursního též jmenování učitelů definitivními bez určení služebního místa (čl. 2) a jenž dosavadní volnost výběru žadatele při jmenování presentací omezil určitými směrnicemi (čl. 4), výslovně v článku 1. zachovává dosavadní presentační práva a v důsledku toho i právo zšr-y, presentaci potvrzovati resp. místo bez zřetele k presentaci obsaditi, po stránce určení služebních požitků učitele ponechal stav dosavadní.
Pravomoc, vyměřovati služební požitky definitivních učitelů, nebyla zšr-ě ani žádnou pozdější zákonnou normou odňata. Zejména není takovou normou ustanovení § 30 odst. 3 zák. č. 104/26, jehož se stížnost dovolává pro své stanovisko. Ustanovení to třeba vyložiti v souvislosti s oběma předcházejícími odstavci cit. § 30. Podle těchto odstavců může učitel, byly-li opatřením úřadu upraveny jeho služební příjmy z moci úřední, když byl o tom uvědoměn výměrem, podati do 15 dnů námitky, o nichž rozhodne úřad, jenž učinil opatření, a z tohoto rozhodnutí může se učitel odvolati do 15 dnů k ústřednímu úřadu. Ve zmíněném odstavci 3. jest pak ustanoveno, že nebylo-li rozhodnutí vydáno úřadem bezprostředně podřízeným ústřednímu úřadu, může býti tento úřad ústředním úřadem zmocněn, aby o odvolání rozhodl s konečnou platností. Sluší sice připustiti, že zákon tu podle svého znění připouští možnost, že by pro úpravu služebních platů učitelských existovaly instance tři. Než to neznamená více než že předpis § 30 přimykaje se k předpisům § 151 plat. zák. č. 103/26 a nepodávaje naprosto ex professo nějaké normy o kompetenci, jen se stará o úpravu v případě, kdyby skutečně byly ve příčině platových záležitostí zavedeny instance tři. Tím však není nic změněno na právním stavu, který — podle toho, co řečeno shora — platil v rozhodné době v historických zemích, kdež pro platové záležitosti učitelů definitivních jsou jen instance dvě, t. j. zem. rady škol. a min. škol. Že pak na tomto zákonném stavu stran kompetence nemohly nic změniti ani různé pouhé výnosy — ať řečeného min. či zšr-y, jichž se stížnost dovolává, jest úplně zřejmo.
Proto třeba vycházeti z toho, a úřad také právem z toho vycházel, že — zejména v době pro konkretní případ rozhodné — příslušnou k opatřením, týkajícím se výměry služebních platů učitelů a to i při převodu do platů podle zák. č. 104/26, v konkretním případě k rozhodnutí, zdali ze st-lova služného třeba či netřeba srážeti pensijní příspěvek, jest resp. zůstala zšr v Čechách. Úřad tedy právem opřel svůj výrok o právní předpoklad právě vytčený, jejž tudíž stížnost potírá bezdůvodně.
I slušelo stížnost zamítnouti, aniž bylo zabývati se dalšími jejími vývody, neboť jimi stížnost — arci na mylném podkladě, že okr. výbor škol. byl kompetentním k opatření ze 4. srpna 1926 — hledí jen dovoditi, že k tomuto opatření došlo, jak dále požaduje bod (7) § 30 zák. č. 104/26, následkem nesprávného použití zákona, o čemž úvaha jest ovšem zbytečnou, když uvedené opatření — pocházející od úřadu nepříslušného — jest vůbec nezpůsobilým založiti pro stranu určitou právní situaci.

Citace:

č. 9855. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 831-835.