Č. 943.

Náboženské záležitosti: I. * Na území bývalého státu uherského není zákonného předpisu ukládajícího židovské náboženské obci povinnost ustanoviti si rabína. — II. Otázka rei judicatae. — III. Význam opominutí I. instance při vyřizování věci.
(Nález ze dne 20. září 1921 č. 8794.) Věc: Židovská okresní církevní obec v T. sv. M. (adv. Ur. B. Mautner z Prahy) proti ministru československé republiky s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran příkazu obsaditi místo rabína.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodujíc o stížnosti Jakuba B. do vyměření příspěvku k židovské náboženské obci v T. sv. M. uložilo maďarské ministerstvo kultu a veřejného vyučování výnosem ze dne 21. března 1918 županskému úřadu tamtéž se zřetelem na to, že v daném případě se objevilo, že v židovské náboženské obci jako matričním okresu je neobsazeno místo rabína matriky vedoucího, aby vyzval náboženskou obec, aby místo to v určité lhůtě obsadila rabínem vyhovujícím požadavkům předepsaným v § 2 min. nař. č. 1924 z roku 1885 a majícím kvalifikaci k vedení matrik podle § 3 zák. čl. XLII z roku 1895.
Příkazu tomu vyhověl županský úřad výměrem z — určiv židovské náboženské obci k obsazení místa rabína matrikáře lhůtu 5 měsíců.
Výměrem z — vyzval županský úřad v T. sv. Martině židovskou náboženskou obec, aby, ježto onomu příkazu na jmenování rabína matrikáře dosud nevyhověla, učinila tak nyní do 3 měsíců a oznámila to županskému úřadu.
Proti příkazu tomu podala židovská náboženská obec rozklad, event. odvolání, které naříkaným rozhodnutím bylo zamítnuto.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto výroku podané položil si nejvyšší správní soud předem otázku, k níž bylo mu z úřední povinnosti hleděti, zda totiž nejde o věc pravoplatně už rozhodnutou. Na otázku tuto jest však dle jeho přesvědčení odpověděti záporně, neboť byť i povinnost stěžující si obce obsaditi uprázdněné místo rabína vyslovena byla již výnosem bývalého maďarského ministerstva kultu a vyučování ze dne 21. března 1918 a výnos ten právní moci nabyl právě tak, jako příkaz županského úřadu ze dne 21. dubna 1918, jímž stěžovatelce ke splnění povinnosti té uložena byla určitá lhůta, nastoupila stěžovatelka znovu cestu práva proti novému příkazu téhož županského úřadu ze dne 24. února 1920 dovolavši se změn nastalých státním převratem, jež — jak za to měla — přivodily také změnu v nazírání státní správy na poměr, o který v tomto případě jde, a domáhala se nového rozhodnutí. Žalovaný úřad neodvolav se na právní moc výnosu bývalého maďarského ministerstva přistoupil k opětnému meritornímu řešení otázky té, rozhodl o ní znova neodvisle od onoho původního ministerského výnosu z věcných důvodů a jde tedy o nové, samostatné rozhodnutí úřadu správního, ohledně něhož nemůže býti straně bráněno, aby nepoužila právních prostředků, jež dle nynějšího právního stavu má po ruce. Ve věci samé uvažoval nejvyšší správní soud takto: Pokud předem jde o námitku vadnosti stěžovatelem při veřejném ústním líčení přednesenou a opírající se o to, že v této věci opominuta byla jedna instance v pořadí správním, neboť rozhodla pouze stolice II. a III., jest námitka tato v daném případě nerozhodnou, když stěžovatel ani netvrdí, že tato formální vada měla v zápětí zhoršení jeho právního postavení a že měla škodlivý vliv na uplatňování jeho práv. Nejde tudíž o vadu podstatnou, se zřetelem k níž by bylo nejvyššímu správnímu soudu postupovati podle § 6 zák. o správ. soudě. Podle stavu uherského zákonodárství přichází pro věc spornou v úvahu pouze zák. čl. XVII z r. 1867 a zák. čl. XLII z r. 1895. Onen vyslovuje pouze rovnoprávnost občanů židovského vyznání s obyvatelstvem křesťanským v oboru občanských a politických práv, tento pak jednaje o židovském vyznání, pokud jde o rabína, vyslovuje toliko v § 3, že rabínem může býti pouze ten, kdo je maďarským státním občanem a nabyl způsobilosti k místu tomu v Maďarsku. Avšak ani schválené statuty náboženských židovských obcí — pro neology čili kongresovce ze dne 14. července 1869, pro ortodoxní pak z 15. listopadu 1871 č. 26915 — povinnosti takové se strany obce a práva se strany státní správy, pokud jde o zřizování rabínů, nevyslovují a zejména statut pro neology, k nimž — jak ze správních spisů patrno — i stěžující si obec náleží, mluví v § 40 pouze o právu obce voliti si svobodně svého rabína.
Tomuto právu svobodné volby rabína dostalo se ovšem určitého omezení a přešlo v povinnost vydáním nařízení ministerstva kultu a vyučování ze dne 13. listopadu 1885 č. 1924 o vedení židovských matrik. Nařízením tím utvořeny byly určité obvody matriční, z nichž v každém musil býti ustanoven matrikář, který podle § 2 mohl býti pouze rabín nebo jeho náměstek, učitel náboženství zvolený na doživotí, jehož volba přenechána byla židovské náboženské obci případně obcím, tvořícím matriční okrsek, nebo nebyl-li matrikář takto zvolen, náleželo župnímu správnímu výboru, volbu tu opatřiti. Podle § 8 uprázdněné místo matrikáře musilo býti obsazeno do půl roku, v mezidobí pak zodpověděn byl za správné vedení matrik starosta matričního obvodu nebo náboženské obce. Dle § 20 přestalo pak dnem 1. ledna 1866 právo náboženské židovské obce vésti svobodně matriky dosavadním způsobem.
Z ustanovení těchto jde, že židovské náboženské obce sloučeny byly v určité obvody pouze, pokud šlo o vedení matrik, v jiných směrech nebylo se dotčeno jejich samosprávy; byly tu náboženské obce, jimž samostatné vedení matrik proti dřívějšímu stavu bylo odňato, které tudíž mohly míti rabína, který matrikářem nebyl, a ustanovení nařízení toho vztahující se pouze na matrikáře nedotýkala se rabínů, do jejichž oboru působnosti vedení matrik náleželo, čili jinými slovy, nucené obsazování míst zavedeno bylo pouze ohledně rabínů matrikářů jako takových se zřetelem k zájmu, jejž státní správa měla na řádném vedení matrik, nelze tedy ani z těchto ustanovení čerpati názor, že každá židovská náboženská obec musila míti rabína, tím méně pak, že státní správě přísluší právo k ingerenci v tomto směru mimo jediný případ, kde šlo právě o rabína vedením matrik pověřeného. Na tomto stavu věci nezměnilo podstatně nic nařízení maďarského ministerstva kultu a vyučování ze dne 21. června 1888 č. 1191. Jak z obsahu nařízení toho patrno, čelilo pouze proti drobení se židovských náboženských obcí na úkor veřejných zájmů, totiž vedení matrik, vyučování náboženství a úkolů školských tím, že židovské obyvatelstvo rozštěpovalo se v náboženské obce ortodoxních, neologů, přívrženců státu quo ante (před kongresem v r. 1868), věřících zabývajících se úmyslem založiti ještě čtvrtou stranu a kde dokonce vyskytovaly se případy, že jedna a táž náboženská obec rozpadla se ve dvě, z nichž každá tvrdila, že ona je ortodoxní, čímž vzešla obava, že jednotlivé obce nebudou následkem svého zmenšení již s to, aby vyhovovaly svému účelu a požadavkům ve veřejném zájmu na ni kladeným. Stanovíc podmínky, za kterých rozdělení náboženské obce nebo utvoření nové obce je přípustno, a upravujíc vzájemný poměr jednotlivých takto vzniklých obcí neobsahuje však ani toto nařízení předpisu, o nějž by bylo lze opříti názor, že každá obec jest povinna míti svého rabína a že státní správě náleží právo působiti na obec v tomto směru a zasahovati do její samosprávy, leč že by šlo právě o rabína matrikáře, k jejichž pravomoci a ochraně majetkových zájmů nařízení to vytklo řadu předpisů, rozeznávajíc však přesně, jak zejména z § 6 patrno, mezi rabíny a rabíny matrikáři. Ohledně těchto není ovšem se zřetelem k uvedeným předpisům nejmenší pochybnosti, že židovská náboženská obec byla povinna uprázdněné místo obsaditi a že státní správa mohla naléhati na splnění této povinnosti.
Jak ze správních spisů patrno, náleží stěžující si obec k oněm, které měly matriční rabinát, a nutno tudíž vzhledem k námitkám stížnosti zabývati se další otázkou, zda a jakou změnu v tomto právním stavu přivodil zák. článek XXXIII z r. 1894, jímž zavedeny byly státní matriky na místo dosavadních konfesijních.
Dle § 1 jsou tyto státní matriky nadále (od 1. října 1895) výlučny; podle § 9 duchovní (rabín) nemůže býti jmenován matrikářem, ani jeho náměstkem, konfesijní matriky a výtahy z nich zůstávají však podle § 93 i nadále veřejnými listinami a jsou konfesijní matrikáři podle § 94 i nadále oprávněni a povinni vydávati z nich autentické výtahy za dosavadních podmínek pod trestní sankcí.
Opírajíc se o tento zákon, dovozuje stěžovatelka, že zavedením státních matrik přestala funkce rabínů jako matrikářů, čímž pozbyly platnosti předpisy o těchto konfesijních matrikářích dříve plativší, tudíž i předpis vyslovující povinnost náboženské obce obsaditi místo rabína matriky vedoucího. Pokud jde o stanovisko žalovaného úřadu k této otázce, není v naříkaném rozhodnutí dosti jasně vysloveno. Úřad uznává touž z počátku svého odůvodnění, že nařízení ministerstva č. 1924 z roku 1885 nelze vzíti v konkrétním případě v úvahu, ježto vydáno bylo ještě před zavedením státních matrik, hned na to však dovolávaje se přípisu uherského ministerstva kultu ze dne 10. června 1895 č. 35501 a výn. téhož ministerstva č. 67021 z r. 1900 prohlašuje, že nařízení č. 1924/85 jakož i doplňující je nařízení č. 1191/88 jest považovati za platné i po nastoupení zák. čl. XXXIII z r. 1894 o státních matrikách a to vzhledem k uvedenému svrchu ustanovení § 94 téhož zákona.
Jak připiš č. 35501, tak i výnos č. 67021 nemají povahy právní normy, jsouce pouze, jak ze znění jejich patrno, pouhým projevem právního názoru bývalého maďarského ministerstva kultu pro konkrétní případy v otázce práv a platů rabínů a jejich náměstků vedoucích matriky, případně umístění rabínů, zajištění jejich práv, ustálení způsobu, jak tvořiti lze mateřskou církev, jakož i ohledně oboru působnosti církve takové a jejího pověru k filiálkám. Dovolává-li se jich žalovaný úřad v daném případě, nelze souditi jinak, než že přijal náhled v nich vyslovený za svůj, hledě — jak v naříkaném rozhodnutí uvádí — k obsahu § 94 zák. čl. XXXIII z r. 1894, a to i v otázce, které se ony dva výroky maďarského ministerstva kultu č. 35501 a 67021 nedotýkaly, o kterou však právě v tomto případě jde, zda a pokud státní správě náleží právo nutiti židovskou náboženskou obec, aby obsadila uprázdněné místo rabínské.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tento právní názor žalovaného úřadu jest mylný.
Jak statut ze dne 14. července 1869, tak i statut ze dne 15. listopadu 1871 uznává výslovně autonomii židovských náboženských obcí, onen v § 6, tento pak v § 1. Autonomie ta uznána byla zejména v § 40 statutu pro neology, k nimž právě i stěžovatelka náleží, i v tom směru, že obci přiznáno právo svobodné volby rabína, jehož povinné zřízení, jak svrchu uvedeno, až do nařízení č. 1924/85 nebylo však žádným zákonným předpisem vysloveno. Byla-li tato autonomie omezena pak v tomto směru, pokud totiž jde o ustanovení rabína a jeho svobodnou volbu, cit. nař. z 13. listopadu 1885 č. 1924, a to ještě jen pokud jde o rabína matrikáře, jest v předpisu tom shledávati ustanovení výjimečné, mající svůj důvod, jak z téhož nařízení patrno, pouze ve veřejném zájmu, poutajícím se k řádnému vedení konfesijních matrik v nedostatku matrik státních. Zákonným článkem XXXIII z r. 1894 o zavedení státních matrik byli rabíni praví, tak, jako duchovní jiných vyznání, výslovně vyloučeni z funkcí matrikářů, celé této otázce matrik dostalo se nové zákonné úpravy, úřad rabínů matrikářů po rozumu nařízení č. 1924/85 a 1191/88 přestal a odpadl důvod onoho omezení autonomie židovským náboženským obcím jinak přiznané a byly předpisy nařízení těch, pokud této otázky se týkaly, derogovány zák. čl. XXXIII z r. 1894.
Byť i podle § 1 tohoto zák. čl. ode dne 1. října 1895 vedení matrik jako veřejných listin přikázáno bylo výlučně orgánům státem zřízeným, nebylo tím židovským náboženským obcím zabráněno, jak patrno zejména z nař. min. spravedlnosti ze dne 26. září 1895 č. 38948, aby nevedly matriky i nadále, ovšem pouze k svým účelům církevním. Vyslovil-li tudíž zák. čl. XXXIII v § 94, že konfesijní matrikáři jsou i nadále oprávněni a povinni vydávati výtahy z konfesijních matrik vedených přede dnem, kdy zákon ten počal účinkovati, nelze ustanovení toho v nedostatku positivní právní normy, nahrazující derogovaný předpis ministerského nařízení č. 1924/85 o povinném zřizování matrikářů, vykládati jinak, než že zákonodárce měl na mysli případy, kde židovské náboženské obce, byť i jen k svým vlastním účelům, i nadále matriky vedly a tudíž své rabíny matrikáře měly. Pro extensivní výklad žalovaným úřadem vyslovený a znamenající zásah do autonomie židovským náboženským obcím přiznané, že obce tyto byly by povinny i nadále, přes vyloučení rabínů z funkcí matrikářů, rabíny si držeti pouze za účelem uschování starých matrik a vyhotovování výtahů z nich, zákon opory neposkytuje.
Otázky stěžující si obcí nadhozené, zda v případě tom k plnění úkolu v § 94 uvedeného stačí pouhý starosta židovské náboženské obce, nebo zda obci bude náležeti, aby matriky vydala orgánům jiným, státem označeným, které ostatně po rozumu zák. čl. XXIII z r. 1827 případně pozdějších norem mají duplikáty matrik těch (nařízení ministerstva kultu ze dne 24. srpna 1895 č. 39663), nebo zda a pokud třeba jest zákonné úpravy těchto otázek, vymyká se z úvah nejvyššího správního soudu, rozhodujícího v daném případě pouze o otázce, pokud nynějšímu právnímu řádu odpovídá výrok žalovaného úřadu, jímž uložil stěžovatelce, aby v dané lhůtě zřídila si rabína.
Poněvadž nejvyšší správní soud dospěl, jak svrchu uvedeno, k závěru, že výrok ten v zákoně odůvodněn není, uznal na jeho zrušení podle § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 943. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 751-756.