Čís. 9263.

Byl-li rozsudek prvého soudu napaden jen žalobcem a jen ohledně doložky, že žalovaný jest povinen zaplatiti »podle zásad vyrovnacího řízení«, lze na jeho základě povoliti exekuci k vydobytí zažalované pohledávky, tvrdí-li vymáhající věřitel v exekučním návrhu, že vyrovnací splátka nebyla dodržena. Zda toto tvrzení vymáhajícího věřitele jest správné, nelze řešiti v exekučním řízení.
(Rozh. ze dne 11. října 1929, R I 696/29.)
Rozsudek prvého soudu, přiznávající zažalovanou pohledávku »podle zásad vyrovnacího řízení«, byl odvolacím soudem potvrzen. Dovolání podal jen žalobce a jen proti doložce »podle zásad vyrovnacího řízení«. Před rozhodnutím o odvolání navrhl žalobce exekuci k vydobytí zažalované pohledávky. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Prvý soud povolil vymáhající straně uhražovací exekuci k vydobytí vykonatelné pohledávky, ačkoliv rozsudek, na jehož základě bylo žádáno o uhražovací exekuci, nenabyl dosud právní moci. Rozsudek prvého soudu byl sice potvrzen soudem odvolacím, ale sama žalující strana, která žádala o uhražovací exekuci, podala proti rozsudku druhé stolice dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Dovolání čelí výslovně proti celému rozsudku proto, že bylo žalobcům přiznáno zaplacení podle zásad vyrovnacího řízení a navrhuje zrušení nebo změnu rozsudku (§ 505 třetí odstavec c. ř. s.). Neměla proto uhražovací exekuce na základě tohoto rozsudku dosud právní moci nenabyvšího, býti povolena.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že exekuční titul nebyl v době podání exekučního návrhu pravoplatný. Exekučním titulem jest tu rozsudek soudu prvé stolice, který se stal až na lhůtu k plnění již v první stolici pravoplatným, protože odvolání a dovolání podali jen zvítězivší žalobci, a to jen do výroku o splatnosti, totiž do výroku, že jest žalovaný povinen zaplatiti nikoli do čtrnácti dnů pod následky exekuce, nýbrž »podle zásad řízení vyrovnacího«. Jen o tom mělo býti ve vyšších stolicích rozhodováno (§§ 466, 490, 504 c. ř. s.), kdežto ostatní obsah rozsudkového výroku nemohl již býti v opravném řízení v neprospěch žalující strany změněn. Šlo tudíž v době podání exekučního návrhu již jen o lhůtu k plnění, která ovšem musí býti podle § 7 ex. ř. z exekučního titulu jasně zřejmá, ale která právě v tomto případě neměla významu. Mezi stranami jest totiž nesporno, že žalobní pohledávka podléhala vyrovnacímu řízení, které bylo o jmění žalovaného zahájeno, ale které do rozsudku prvního soudu ještě nebylo skončeno. To stalo se podle obsahu exekučního návrhu teprve usnesením ze dne 15. února 1929, jímž bylo vyrovnání potvrzeno. Platilo tedy ve příčině splatnosti žalobní pohledávky (výše splátek a lhůt) již jen potvrzené vyrovnání, na jehož obsah se také vymáhající strana odvolává. Věc měla se tedy v době podání exekučního návrhu tak, že vymáhající strana měla vykonatelnou pohledávku s příslušenstvím, která měla býti placena podle obsahu potvrzeného vyrovnání. Protože podle tvrzení vymáhajícího věřitele nebyla druhá splátka dodržena, a tím celá pohledávka, pokud ještě nebyla zaplacena, obživla (§ 57 vyr. ř.), právem první soud podle pravoplatného exekučního titulu exekuci povolil. Zda tvrzení vymáhajícího věřitele o nedodržení splátek jest správné, nelze řešiti v řízení exekučním.

Citace:

č. 9263. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 417-418.