NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 5

Soudy rozhodčí mezinárodní.

I. Dějinný vývoj.
Až do časů Bonifáce VIII, zastávali papežové úřad rozhodčího soudce mezi jednotlivými knížaty, později vystupují papežové jako prostředníci ve sporech mezi katolickými vladaři; ve 14. a 15. století volila se již světská knížata za rozhodce. V Německu nabyly smírčí soudy zvláštních útvarů. Následkem nedostatečného soudnictví podnikli již drahně let před zřízením komorního soudu říšského, okolo polovice 13. věku, mnozí říšští stavové a bezprostřední poddaní říšští mezi sebou kroky za účelem smírného vyřizování svých sporů a proto užívalo se obyčejně označení »odklizení« (Austräge), kterážto zařízení sama napřed bývala stanovena v zemském míru, smlouvou založeném, zhusta i při uzavírání jiných smluv. Když kurfirsti r. 1424 ustanovili, že budou své rozepře mezi sebou vyřizovati »odklizením«, byl učiněn pokus na říšském sněmu r. 1437 a 1438 stanoviti vlastní všeobecný řád odklizovací říšským zákonem, než marně. Bylo tré druhů odklizování: původní způsoby »umluvené« (gewillkürt) t. j. smlouvami založené, pak privilegované, t. j. povolené císařem říšským městům a příslušníkům říše a konečně zákonné. Taková odklizování, t. zv. odklizování řádná, t. j. řádem komorního soudu nařízená, rozhodovala jen o sporech mezi kurfirsty, knížaty a skutečně okněžněnými preláty a hrabaty, pak mezi preláty, hrabaty a šlechtou bezprostředně říši poddanou, byl-li žalobce stavu rovného nebo vyššího: také musili vlastní poddaní zeměpánovi, chtějíce proti zneužívání vladařské moci nebo v soukromých záležitostech na zeměpána sami žalobou nastoupiti, z pravidla v první instanci žalobu vznésti před odklizováním. Aktou rýnského spolku (čl. 11, odst. 4) zavázali se, když myšlénka zříditi stálý spolkový soud nebyla pronikla, členové spolku, že nebudou ani pod žádnou záminkou se mezi sebou válečně potírati ani sporných práv násilím se domáhati, nýbrž že je přednesou před spolkovým shromážděním, které potom ve výboru má se pokusiti o zprostředkování a nebylo-li by lze ho docíliti a bylo-li by tedy potřebí soudcovského rozhodnutí, že toto pak opatří řádně sestavená odklizovací instance, jejímužto výroku proucí se strany ihned mají se podrobiti (viz odklizovací řád ze dne 16. června 1817, vídeňskou závěrečnou aktu ze dne 14. května 1824, spolkový exekuční řád ze dne 3. srpna 1820 a usnesení spolková ze dne 19. června 1823, 7. října 1830, 28. února 1833, 25. června 1835, 19. října 1838 a 15. září 1841). Avšak teprve německý spolek uskutečnil, zaved odklizovací soudy, to, nač porýnská akta spolková pouze neurčitě pomýšlela, avšak co neprovedla. Když návrh stálého soudu spolkového pro opposici několika členů spolku, kteří takový soud pokládali za neslučitelný se svou suverenitou (zvláště Bavorsko a Wirtenbersko, k nimž se později i Hessensko Darmštadtské přidružilo), byl zmařen, zavázali se dle čl. 11 členové spolku, že ani nebudou se mezi sebou pod žádnou záminkou válečně potírati, ani sporných práv násilím se domáhati, nýbrž že je přednesou před spolkovým shromážděním, jemuž by potom příslušelo, aby pokusilo se ve výboru o zprostředkování. Severoněmecký spolek přijal do své ústavy ze dne 16. dubna 1867 ve článku 76 tolikéž ustanovení, že spory povahy nikoli soukromoprávní mezi jednotlivými státy spolkovými po zavolání jedné strany spolkovou radou jest vyřizovati. Podobný předpis obsahuje ústava německé říše ze dne 16. dubna 1871. Švýcarská ústava spolková má ustanovení, že spolkový soud má rozhodovati o soukromoprávních rozepřích mezi spolkem a kantony, jakož i ve sporech kantonů mezi sebou, mezi těmito a soukromníky, jakož i korporacemi s druhé strany; rovněž rozhoduje o státoprávních sporech Spojených států Severoamerických mezi sebou kongres. Avšak až podnes zásada, že jest povinností států, aby své spory smírnou cestou daly rozhodovati, tudíž aby používaly ústavu soudu rozhodčího, neproklestila si úplně cestu, byť i státové ve mnohých případech až do nejnovější doby užívali rozhodčích soudů.
II. Zásady mezinárodního práva o rozhodčích soudech
Především nutno lišiti smírčí soud a zprostředkování; charakteristická známka smírčího soudu spočívá v tom, že jeho výroku bez výminky jest se podrobiti. Má li mezinárodní spor se rozhodnouti smírčím soudem, potřeba k tomu výslovné úmluvy účastníků s vyhlédnutými k tomu rozhodci, úplně dle zásad mezinárodních smluv. Za rozsudí volívají se státové nebo suvereni, soudní dvorové, právnické fakulty (boloňská rozhodovala opět a opět rozepře italských států) nebo soukromé osoby, jako na slovo vzatí státníci, učitelé státního a mezinárodního práva; suvereni mohou se dáti zastupovati, nikoli však soukromé osoby, jsouce pouze pro své osobní vlastnosti zvoleny. Úmluva o pokutu smluvníky ujednaná pro případ nesplnění byla by nepřiměřena, nejsouc dostatečným ekvivalentem. Z rozhodčího výroku není odvolání; lze mu jen odporovati pro neplatnost kompromisu, pro absolutní nezpůsobilost rozsudího, pro nepoctivost jeho nebo protistrany, pro nedostatečné nebo úplně odepřené slyšení, pro překročení mezí rozhodčího soudu, pro naprostou bezprávnost nařízení rozhodnutím vydaných. Konference mezinárodní v říjnu r. 1873 v Bruselu konaná prohlásila, že národové jsou povinni používati rozhodčího soudu v těch sporech, které nelze ukliditi vyjednáváním. V nejnovější době nesou se snahy společnosti přátel míru k tomu, aby byli získáni ve všech státech stoupenci toho principu, aby mezinárodní spory mocností uklizovaly se ne válkou — surovým to násilím — nýbrž v řízení rozhodčím. Vážný krok v tom ohledu učiněn cařem Mikulášem II., který koncem r. 1898 vyzval mocnosti evropské ku kongresu, jenž zabývati se má otázkou všeobecného odzbrojení.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Soudy rozhodčí mezinárodní. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 616-618.