František Poláček:

Výklad projevu.

Předmětem pojednání je výklad projevu, o němž má býti uvažováno s hlediska skutkové podstaty pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti. Chceme se tu zabývati jednotlivými složkami výkladu projevu a podstatou těchto složek.
Podnětem k práci o rozboru výkladu projevu bylo poznání, že otázky s ním spojené bývají často opomíjeny, ač teprve na jejich správném vyřešení lze budovati další závěry rozhodné pro otázku viny pachatelovy.
Výklad projevu je tu především základem pro závěr o tom, zda projev je trestným činem, či nikoli. Jde tu o závěr, jehož mylnost je dovozovati s hlediska zmatku podle čís. 9 a) § 281 tr. ř.
Výklad projevu však nás zajímá ještě s dalšího hlediska. Jak již bylo v tomto časopise zdůrazněno,1 výklad projevu je též základem, na němž je řešiti otázku beztrestnosti pro důkaz pravdy neb omluvitelného omylu. Nejde tu tedy již o otázku, zda máme co činiti s projevem naplňujícím skutkovou podstatu pomluvy či nikoli, nýbrž o otázku, jaké povahy je skutečnost v projevu obsažená (jakým způsobem byla skutková podstata pomluvy splněna). Teprve pak můžeme rozhodnouti, o které skutečnosti (o skutečnosti které povahy), má býti prováděn důkaz podle § 6, odst. 2 zákona o ochraně cti. Mylnost závěrů o výkladu projevu v tomto smyslu je předpokladem pro otázku, která patří do oboru důvodu zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř.
Jen přehlížením důležitosti výkladu projevu (snad i jeho obtížností) si můžeme vysvětliti, že často marně pátráme v žádosti za trestní stíhání (v obžalovacím spise) po výkladu, v čem spatřuje soukromý žalobce podstatu pomluvy, pro níž se domáhá odsouzení obžalovaného, že obžalovaný se při svém zodpovědném výslechu omezí toliko na tvrzení, že článek nepsal, nečetl a do tisku nedal, že průvodní návrhy obhajoby přikročují hned k nabízení důkazů o určité skutečnosti, aniž dříve věnují pozornost tomu, o čem má býti důkaz pravdy neb omluvitelného omylu veden, a že ani zmateční stížnosti nevěnují dostatečnou péči rozboru uvedených otázek.
I. Nejdříve je třeba věděti, jaký projev se stal. Jde tu o základ, na němž má býti vybudován výklad projevu.
Tážeme-li se, jaký projev se stal, musíme míti na mysli projev v celém jeho rozsahu. Marná je námaha soukromého žalobce, dovozuje-li, že jde o pomluvu, na kusém podkladě a potlačuje-li ony části projevu, které dávají projevu jiný směr. Marná je též námaha obžalovaného, zdůrazňuje-li při své obhajobě jen některou část svého projevu a dovozuje-li, že tato část je nezávadná s hlediska zákona o ochraně cti, opomíjí-li však při tom části projevu jemu nepříznivé. Na nepřípustnost takového počínání upozorňuje výslovně ustanovení § 8, odst. 3 zákona o ochraně cti, které praví, že »při posouzení obsahu a smyslu projevu je přihlížeti k všem částem projevu, které zřejmě vnitřně souvisejí, a to i když určitá část projevu obsahující takové souvislé skutečnosti, není stíhána«.
Mnohdy bude lze zjistiti rozsah projevu teprve, když provedeme předběžně výklad obsahu a smyslu projevu. Vždyť posouditi podle § 8, odst. 3 zákona o ochraně cti otázku, které části projevu spolu vnitřně souvisejí, bude lze teprve tenkráte, když si uvědomíme napřed otázku smyslu a obsahu projevu. Tomu bude tak zejména tenkráte, obsahuje-li projev obvinění z několika skutečností, tedy případ, kde byla projevem skutková podstata pomluvy naplněna několikráte (reálný souběh trestných činů stejnorodý). Z toho můžeme však jen usuzovati, že jednotlivé složky výkladu projevu spolu úzce souvisejí, nesmí nás to však vésti k tomu, abychom jeho jednotlivé položky splétali v nepřehledné úvahy.
Při otázce, jaký projev se stal, nelze přehlédnouti, že se projev závažný s hlediska zákona o ochraně cti může státi různým způsobem (různými prostředky).
1. Zpravidla jde o otázku znění projevu, neboť nejčastějším způsobem spáchání činů na cti ubližujících je projev slovní, buď ústní nebo písemný.
Zdůrazňuje-li se často rozdíl mezi projevem ústním a písemným, přehlíží se, že jde jen o rozdíl ve způsobu jejich důkazu, nikoli však o rozdíl v jejich podstatě (povaze).
Jde-li o ústní projev, lze jeho znění dokázati všemi důkazními prostředky, na příklad svědeckými výpověďmi posluchačů nebo též listinami, jako poznámkami posluchačů o vyslechnuté přednášce nebo záznamy o projevech učiněných na schůzích korporací.
Jde-li o písemný projev (v dopise, v článku), je důkazem jeho znění listina obsahující projev, o jejíž pravosti není pochybnost. Není-li takové listiny, pak je tu provésti důkaz jinými prostředky, jako na příklad svědeckými výpověďmi čtenářů projevu neb i tu listinami (záznamy) pořízenými o jeho obsahu.
2. Projev se však může státi »jakýmkoli způsobem«, tudíž i jinak než ústně a písemně, na příklad posunkem nebo konkludentním činem. Podobně, jako bylo u slovního projevu, bude třeba i u jinakého projevu zjistit!, jaký to byl projev.
3. Projevy, jež se staly slovně, mohou býti doprovázeny jinakými projevy tak, že s nimi tvoří celek. Tomu je tak na příklad, byla-li slova zdůrazněna gestem.
Podle toho, co bylo uvedeno, patří do této části našich úvah toliko závěry o tom, co se stalo, v čem záležela pachatelova činnost.
II. Je-li vyřešen uvedený základ, je provésti na jeho podkladě výklad projevu. Mluví se tu o posouzení smyslu, obsahu a dosahu projevu, pokud se týče o posouzení jeho vztahu k napadenému.
1. Jde-li o slovní projev, přikročíme nejprve k rozboru významu použitého slova.
Jde o složku výkladu, která bývá opomíjena pro obtížnost řešení nebo zase proto, že se výklad slova předpokládá jako samozřejmý. Ani obžalobě ani obhajobě však nemůže býti na újmu, vysloví-li jasně svůj názor o významu použitého slova (použitých slov), a přinutí-li tím soud, aby se rozhodl pro výklad slova v tom neb onom smyslu. Je lépe si připraviti již v tomto stadiu řízení podklad, na němž bude lze budovati výtky zmateční stížnosti, než mlčeti o uvedené otázce, býti pak překvapen výkladem použitého slova, jejž s ním spojil nalézací soud, a teprve ve zmateční stížnosti doháněti, co bylo zameškáno. Rozhodují tu naše zkušenosti (obecné zásady zkušenostní) o významu použitých slov. Jde tu o zkušenosti nabyté obecným vzděláním neb obecnou životní zkušeností.2
Nezáleží na tom, má-li použité slovo tak zřejmý význam, že se ani necítí potřeba připojiti k němu zvláštní výklad o jeho významu a předpokládá-li se takový výklad mlčky jako samozřejmý. Vždy musíme nezbytně projíti uvedenou složkou výkladu projevu.
Ježto nás zajímá jen projev, který se stal v určitém prostředí (nikoli snad v jakémsi vzduchoprázdném prostoru), je s výkladem významu použitého slova nerozlučně spojen zřetel na prostředí, v němž došlo k projevu. Vliv prostředí na výklad významu použitého slova se může projeviti tím, že se jím změní význam slova, jaký se s ním pravidelně spojuje; tomu je tak na příklad tenkráte, jde-li o provincialismus, podle něhož se výrazu užívá v jiném smyslu, než se mu pravidelně přikládá,3 nebo na příklad tenkráte, bylo-li ho použito za zvláštních okolností, pro něž pozbývá svého obvyklého významu, jako mezi pijany, milenci, v maškarní zábavě atd.4 I když se však projev stal v (obecném) prostředí, jež nemění nic na pravidelném významu slova, ani tu nemůže býti projev odlučován od svého prostředí; vždyť právě závěr, že prostředí nemění nic na pravidelném významu slova, je nám zárukou, že můžeme provésti slovní výklad projevu podle pravidelného významu použitého slova; nesejde na tom, že se v takovém případě nehodnotívá zvláště okolnost, že se projev stal v prostředí, které nemění nic na pravidelném smyslu volného slova, neboť i tu se taková úvaha mlčky (samozřejmě) předpokládá.
V tom, že se slovní výklad projevu děje podle našich zkušeností, je často spatřovati důvod, proč se uvedený výklad opomíjí; počítá se totiž s tím, že každý, kdo bude o projevu uvažovati, má takové vzdělání a zkušenosti, že mu je slovní význam projevu jasný. Tomu tak není však vždy. Je na příklad »zlodějem« jen ten, kdo ukradl nějakou věc, neb i ten, kdo se dopustil jiné majetkové nepoctivosti, jako podvodu nebo zpronevěry, je »politickým gangsterem« již ten, kdo páše zločiny za politickými cíly pomocí podzemní organisace, nebo jen ten, kdo se při takové činnosti dává vésti zištnými pohnutkami, lze nazvati »plagiátem zákona« činnost, která opomíjí uvésti, že zákon byl recipován z určitého vzoru, nebo jen činnost, která si počíná záměrně nebo která výslovně uvádí, že jde o původní myšlenky ?
Podle rozhodnutí, která byla uvedena, v poznámce pod 5 bývá jako pomůcka výkladu významu použitého slova přibírán naučný slovník. S tím je souhlasiti potud, pokud rozbor slova uvedený v naučném slovníku má býti podporou naší obecné životní zkušenosti a obecného vzdělání. Ne- ní-li tomu tak, pak je záhodno, aby nalézací soud přivedl na přetřes otázku výkladu významu použitého slova neb aby si strany zajistily správný výklad slova vhodnými návrhy. Takové návrhy se mohou týkati svědeckých výpovědí o tom, že v jednotlivém případě bylo takového výrazu použito na určitou skutečnost. Mohlo by jíti též o znaleckou otázku o tom, jaký smysl se spojuje s použitým výrazem (posudek o slovním významu výrazu).
To platí zejména v případech, kde byl pronesen výraz, jehož se používá v některém nářečí, na příklad bylo-li o někom ve valašském nářečí tvrzeno, že »sa chalanisko chodí kocúňať s galánkou«. Vždyť v takových případech nelze počítati s tím, že znalost smyslu takových výrazů je předmětem obecného vědění a obecné zkušenosti, a že je tedy i součástí vědění vyššího soudu, který je bude moci sám přezkoumati na podkladě svých znalostí a zkušeností.
2. Obdobně je provésti výklad projevu, který se stal jinak než slovem, nebo kde se k slovnímu projevu přidružil ještě projev jiného způsobu.
3. Ublížení na cti se lze dopustiti jen ve vztahu k určité osobě nebo k jinému chráněnému objektu;6 nelze proto při výkladu smyslu projevu pominouti ani význam vlastností napadené osoby.
Z jakého důvodu klademe již sem úvahy o napadené osobě? Mohlo by se namítnouti, že tyto úvahy je zařaditi až do části, kde se zabýváme výkladem, kdo je napadenou osobou. K vysvětlení je uvésti, že nás tu napadený zajímá jen potud, pokud jeho osobnost má význam při výkladu smyslu projevu. Je totiž osoba, jíž se projev dotýká, součástí prostředí, v němž se projev stal; nelze si proto výklad projevu odmysliti od napadené osoby.
Vždyť na příklad obvinění z určitých skutečností — jako stranickosti — nabývá různého smyslu podle toho, zda napadená osoba směla jednati stranicky, či zda patří ke skupině osob, jejichž povinností je zdržeti se takového jednání (veřejný úředník). Projev může míti zvláštní význam třeba jen ve vztahu k určité jednotlivé osobě; tomu by tak bylo na př., kdyby bylo o někom ve společnosti známo, že je podezřelý z účasti na cukerní aféře a kdyby bylo obsahem projevu poukázáno na takové podezření, na příklad ostentativním ukázáním kostky cukru.
4. Dosud uvedený výklad projevu nám dovoluje pouze říci, co tvořilo obsah projevu; máme-li projev posuzovat! s hlediska pomluvy, zjednali jsme si tímto výkladem podklad pro závěr, jaká skutečnost tvořila obsah projevu. Skutková podstata pomluvy však vyžaduje, aby šlo o skutečnost, která napadeného »mohla vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění«.
Kdy lze říci, že projev obsahuje takovou skutečnost?
Čest, která je chráněným statkem, je statkem nehmotným; jeho porušení neb ohrožení nemůžeme proto přímo postřehnouti smysly. Chceme-li si učiniti představu o cti, o jejím porušení a ohrožení, musíme si čest mysliti jako výraz úcty a vážnosti, které kdo požívá v očích svých spoluobčanů.
Vycházejíce z těchto ideálních hodnot, můžeme souditi, že čest někoho byla porušena, ztratil-li kdo na uvedené úctě a vážnosti v očích svých spoluobčanů. O tom, že se to stalo, můžeme si učiniti úsudek toliko nepřímo; takový úsudek si můžeme utvořiti na příklad z doznání posluchačů nebo čtenářů projevu, že odpírají napadenému dosavadní míru vážnosti a úcty, kterou mu byli povinováni, nebo z toho, že společnost vylučuje ze svého, středu napadeného, uvěřivši projevu proti němu namířenému, jako při vyloučení člena spolku nebo při ztrátě zaměstnání pro podezření vzbuzené projevem v zaměstnavateli o napadeném. Zákon o ochraně cti se však spokojuje s pouhým ohrožením cti napadeného. Úsudek o tom, že došlo k ohrožení cti, lze si učiniti představu, jaký účinek mohl projev způsobiti v myslích spoluobčanů napadeného, totiž zda projevem bylo způsobeno nebezpečí (možnost poruchy), že spoluobčané odepřou napadenému vážnost a úctu mu příslušející. Že došlo toliko k nebezpečí pro čest napadeného, můžeme na příklad říci, nedošlo-li k poruše cti proto, že posluchač, čtenář nebo pozorovatel projevu neuvěřil tvrzené skutečnosti, nebo že svými smysly vnímal projev tak nepozorně, že nepostřehl jeho smysl nebo vztah k napadenému, anebo že vůbec nepostřehl projev, ač to bylo možné, na příklad že projev učiněný v jeho přítomnosti přeslechl, že článek uveřejněný v časopise přehlédl atd. Že ani nedošlo k takovému nebezpečí (k ohrožení cti), můžeme souditi teprve tenkráte, nebyli-li tu vůbec žádní pozorovatelé, posluchači nebo čtenáři, kteří mohli projev postřehnouti nebo mu porozuměti (projev absolutně nezpůsobilý ohroziti čest).
Nebezpečí, které se vyžaduje k tomu, aby bylo lze mluviti o ohrožení cti podle zákona, musí býti nebezpečí objektivní;7 pomůckou (měřítkem) pro úsudek, zda tomu tak je či nikoli, jsou představy průměrných spoluobčanů (pozorovatelů, posluchačů, čtenářů), které by v nich mohly býti projevem vyvolány o tom, zda mají napadenému odepříti nárok na vážnost a úctu mu jinak příslušející, či nikoli. Nejde proto o projev způsobilý vyvolati uvedené nebezpečí, je-li tak neurčitý a bezbarvý, že nemůže u pozorovatele vyvolati žádné představy o tom, jak je ohrožena čest napadeného.
5. Konečně je třeba vyřešiti otázku, na koho se projev vztahuje.
Napadený může býti v projevu uveden jmenovitě, na příklad podle jména, příjmení, povolání a bydliště.
Vztah k napadenému lze však posouditi též podle věcného vztahu skutečností v projevu obsažených. Jsou-li na příklad v článku uvedeny jako takové skutečnosti spory, které vedl napadený se svými příbuznými u venkovského soudu, jakož i způsob chování napadeného při vedení těchto sporů (nesmiřitelnost, tvrdošíjnost), lze tu vztah článku k napadenému posouditi podle toho, že byly vedeny takové spory a kdo je vedl.
Že tu vzniklo nebezpečí pro čest někoho, bude lze souditi z toho, bude-li dokázáno, že tu byli čtenáři, kteří věděli, že a kým byly vedeny takové spory; stačí i jediný takový čtenář.
Ježto však pomluva je ohrožovacím deliktem, stačí dokázati, že tu mohli býti tak informovaní čtenáři; není na příklad vyloučeno, že někdo z čtenářů mohl znáti okolnosti případu, šlo-li o spor, který byl veřejně projednáván, v němž byli slyšeni svědci, o němž bylo referováno v denním tisku, neb o němž se mluvilo veřejně v místech, kde se čte časopis, v němž vyšel stíhaný článek. Nebezpečí pro čest někoho může tu však vzniknouti i tím, že čtenář článku, který nemohl poznati, na koho se článek vztahuje, jsa puzen zvědavostí rozdmychanou zprávou o sensačním místním sporu, bude pátrati, kdo vedl takové spory.
Směřuje-li projev proti okruhu osob jednotlivě (individuálně) neurčených, může býti jejich okruh vymezen výrazem, který nedopouští pochybnosti o svém dosahu. Tomu je tak na příklad tenkráte, mluví-li se o členech výboru určitého spolku, o členech ředitelstva určité obchodní společnosti. Nestane-li se však vymezení okruhu napadených osob tak určitě, je vymeziti okruh napadených osob podle slovního významu použitého výrazu.8
Je-li vymezen okruh napadených osob, je zjistiti, které konkrétní osoby příslušejí do napadeného okruhu, to je z jisti ti, které jednotlivé osoby jsou členy výboru spolkového nebo ředitelstva společnosti.
I částí projevu, týkající se jeho vztahu k osobě, musí býti způsobeno objektivní nebezpečí pro čest napadeného; vyžaduje se, aby vymezení napadeného okruhu osob jednotlivě (individuálně) neurčených mohl poznati i průměrný čtenář. Napadený okruh nesmí býti tak široký (neurčitý), aby znemožňoval průměrnému občanu poznati vztah k jednotlivým osobám.9

Poláček: Důkaz pravdy a zmateční stížnost, Právní prakse, 1938, čís. 2, str. 75.
Srov. k tomu judikaturu, čerpající poučení o výkladu použitého slova z naučných slovníků, jako rozh. čís. 2747 Sb. n. s. o významu slova »hulvátství«, rozh. čís. 6076 Sb. n. s. o výkladu slova »stupidnost« podle běžných slovníků, a rozh. čís. 6179Sb. n. s. o výkladu slova »plagiát«.
Steiner: Schutz der Ehre, str. 26.
Miřička: Trestní právo hmotné, str. 305.
Srov. k tomu judikaturu, čerpající poučení o výkladu použitého slova z naučných slovníků, jako rozh. čís. 2747 Sb. n. s. o významu slova »hulvátství«, rozh. čís. 6076 Sb. n. s. o výkladu slova »stupidnost« podle běžných slovníků, a rozh. čís. 6179Sb. n. s. o výkladu slova »plagiát«.
Rozh. čís. 3116 Sb. n. s.
Rozh. čís. 5986 Sb. n. s.; srv. k tomu Poláček: Praktické poznámky, Soudcovské Listy 1939, str. 7, bod 1.
Srov. na příklad výklad slova »Baťovci« v rozh. čís. 3304 Sb. n. s.
Rozh. čís. 5460 Sb. n. s.

Citace:

Dr. František Polák: Pracovní soudnictví.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 5, s. 201-201.