Československé vystěhovalectví do Francie.

(Předneseno v Sociálním ústavě ČSR.) (Dokončení.)
V zásadních věcech mám však dva velice důležité body, jichž úspěšné a brzké rozřešení považuji za opravdu naléhavé. Především jde o toto: Článek XIII. pracovní smlouvy zní:
264 »
V případě, že by dělníci před vypršením uzavřené lhůty opustili zaměstnavatele, který jim hradil cestovné, podle čl. IX., aby se odebrali na jiné místo, budou povinni vrátit mu část cestovného v poměru k době, po kterou má smlouva ještě trvati, a učiní od tohoto okamžiku postup jmenovanému podnikateli v mezích, na něž je vzat zřetel v čl. 62. první knihy francouzského zákona o práci »Code du travaile«.
Znění tohoto článku nevylučuje zajisté možnost, aby opustil dělník pracovní místo před uplynutím smluvní doby, nahradí-li podnikateli část cestovného v poměru k době, po kterou má smlouva ještě trvati. Prakse se však vyvinula zcela jinak. Francouzské úřady trvají, vyjímaje ovšem případy hrubého porušení smlouvy podnikatelem, bezpodmínečně na tom, aby dělník vytrval až do konce smluvního období, nebo opustil francouzské území.
To neodpovídá, dle mého názoru, duchu smlouvy, a má na celkový smluvní poměr neblahý vliv. Je sice zcela správné, že podnikatelé, kteří měli najmutím a dopravou československého dělníka značné výlohy, snaží se zajistiti proti libovolnému odchodu dělníkovu před vypršením smluvní doby. To však nemůže jiti tak daleko, aby byl dělník za všech okolností nucen pracovní dobu odsloužiti, i když je ochoten odškodnili podnikatele. Dle mého jistě správného názoru není to násilné držení v místě., nýbrž spokojenost a dostatečný výdělek, které činí dělníka cenným pro podnik. Jak se dnes prakse vyvinula, ztrácí vlastně každý náš příslušník na celou smluvní dobu svoji občanskou svobodu, jsa takřka násilím nucen dodržeti smlouvu až do konečné lhůty, i kdyby výdělkové poměry v podniku pro něho byly sebe nepříznivější. Jsem také plně přesvědčen, že by, nebýti těchto drakonických opatření, mnozí francouzští podnikatelé vyšli přece našim dělníkům v rámci ujednané smlouvy více vstříc a snažili se je plně uspokojili. Připomínám při tom hned, že mne naprosto nenapadá ulehčovat i neb podporovali jakýkoliv způsob jednání nehodných dělníků, kteří by se chtěli dáti dopraviti do Francie na účet podnikatelův, a opustiti pracovní místo, kdy se jim zlíbí. Toho jsem dalek. Mám však na mysli většinu našich dělníků, řádných a pracovitých, kteří jdou do Francie s vážným úmyslem poctivě se tam živiti a ujednanou smlouvu řádně dodržovati. Kdyby měly nynější poměry i nadále se udržeti, bylo by vlastně přijetí práce na základě řádné smlouvy dělníkovi spíše ku škodě než ku prospěchu.
Pak mám ještě druhou zásadní otázku. Jde o článek XIV. smlouvy, to je o způsob řešení smluvních sporů. Podle tohoto článku a příslušného ustanovení konvence, vyřizuje případné stížnosti dělníků jedině příslušný francouzský úřad. Ani zástupce našeho konsulátního úřadu nemá možnosti, vyjímaje práva předání stížnosti, zasáhnouti jakýmkoliv způsobem do prováděného šetření, nebo se zúčastnili příslušného jednání. Náš dělník je tedy i v nejtěžších případech bez jakéhokoliv zastánce. Jediným jeho prostředníkem je mu tlumočník, který je zase jen úředníkem nebo zřízencem francouzských úřadů. Aniž bych se chtěl dotknouti jakýmkoliv způsobem objektivity francouzských úřadů, nemohu se přece jenom zhostiti obavy, odůvodněné danými poměry,
265 zdaž ve sporu mezi francouzským podnikatelem a cizím dělníkem není francouzským úřadům prvý přece jen bližší, než druhý. Význam ujednaných smluv získal by jen na ceně, stoupl v očích podnikatelů, kdyby bylo dosaženo toho, aby mohl býti při šetření o podaných stížnostech závažného rázu přítomen též zástupce našeho konsulárního úřadu, zvlášť k tomu ustanovený a znalý poměrů pracovních. Francouzským úřadům mohlo by »býti takové opatření jen vítáno, jelikož by tím byla získána též potřebná důvěra dělnictva v nestrannost rozhodování. Vyřizování by bylo i rychlejší, než dosavadní zdlouhavou písemnou cestou. Tento požadavek vyžaduje ovšem zásadní změnu mezistátní smlouvy.
K informaci uvádím, že na př. v republice Rakouské, kde jsme měli na podkladě ujednané resortní dohody v sezóně m. r. 10171 zemědělských dělníků, zúčastňuje se náš generální konsulát ve Vídni svým zástupcem vyšetřování a vyřizování všech vzniklých smluvních sporů.
Předchozí podněty, byv k tomu vyzván, předložil jsem ministerstvu sociální péče již počátkem prosince, a jsem přesvědčen, že budou v době nejbližší uplatněny příslušnou cestou. V zájmu tisíců našich příslušníků, pracujících ve Francii a stále tam odjíždějících, je toho také naléhavě třeba.
Včasné zakročení jest také proto nutné, protože zamýšlí francouzská vláda zříditi zvláštní přistěhovalecký úřad s rozsáhlou kompetencí a autonomií. Ten má se starati o účelné rozdělení pracovních sil po celé Francii, o hygienickou službu, politický a policejní dozor a školství. Je tudíž na čase zakročit!, aby výhody, zaručené nám konvencí, nebyly nejen zmenšeny, nýbrž spíše ještě rozšířeny ve směrech mnou naznačených, a aby bylo naše dělnictvo plně chráněno politicky i sociálně.
Nechci se také vyhnouti zmínce o četných, často až příliš křiklavých stížnostech, uveřejňovaných občas v našem tisku. Jest samozřejmé, že při tolika tisících zaměstnanců může se státi, že se v tom neb onom podniku dělníku opravdu křivdí. Přál bych si však, aby v takovém případě nastoupilo vždy poškozené dělnictvo cestu, vyznačenou ve XIV. Článku smlouvy, to je písemného zakročení u příslušného francouzského úřadu, jehož adresa jest ve smlouvě udána, anebo u příslušného konsulárního úřadu, který postoupí došlé stížnosti neprodleně onomu úřadu. Bohužel, stává se až příliš často, že poškození dělníci přes všechny dobré rady, dané před odjezdem, často i pro závady snadno odstranitelné, buď klesnou hned na mysli, nebo místo opustí, nebo domáhají se svého práva způsobem ve Francii netrpěným. Tam, kam se měli hned obrátiti, to jest na náš konsulární úřad, obracejí se často teprve tehdy, když na místě klidného vyčkání vyřízení stížnosti zhorší si svoji situaci buď nekorektním postupem, nebo útěkem z práce, prodělavše často Zbytečně hodně bídy a svízelů, jsouce bez prostředků a bez rady.
Mohu jen ujistiti, že naše konsulární úřady nenechají ani jedné stížnosti bez povšimnutí a zakročují neprodleně. Zdrží-li se vyřízení zdlouhavou instanční cestou, nejsou na tom ony vinny. Bohužel, že jsou přivedeny mnohdy i do situace velmi nepříjemné, když byl zjištěn v některých případech pravý obraz stěžovatele.
Jisto je, že ztroskotají v cizině ponejvíce lidé buď slabé povahy, jichž zmocní se stesk a malomyslnost při sebe menším prvém
266 nezdaru, nebo zase lidé, kteří neumějí a nechtějí pracovati a kteří ši mysleli, že se budou míti v cizině dobře i bez valného přičinění, zapomínajíce, že se bude od nich v cizině žádati třeba více, než doma. Nebo konečně lidé nehodní, bez smyslu pro kázeň a pořádek. Od takových přicházejí právě ty nejkřiklavější stížnosti, které je nutno přijímati s určitou reservou. Čím jsou takové stížnosti psány hruběji a neseriosněji, tím bývají méně pravdivý. Potřebuji se jen podívati do takového článku nebo dopisu, a jsem hned doma. —
Doufaje, že mohu vaši vzácnou pozornost zneužiti ještě na několik minut, chci se v krátkosti dotknouti vystěhovalectví samovolného (spontanee). Pro plnou informaci uvedu doslovně ty čtyři krátké články konvence, kterým stav poslední doby neodpovídá. články ty znějí:
Článek VI.
»Dělníci, vystěhovavší se jednotlivě a dobrovolně, budou přijati při příchodu do země svého určení úřady této země, které jim ponechají svobodu pobytu s výhradou, že budou zachovávány zákonné předpisy zdravotní a policejní, jakož i ustanovení níže uvedená.
Článek VII.
Jestliže se dělníci, přišedše na hranice, vykáží smlouvou, uzavřenou písemnou dohodou, odeberou se do místa svého určení, ovšem neobsahuje-li tato smlouva ani se strany dělníků, ani se strany zaměstnavatelů závazků, které by odporovaly zásadám této smlouvy.
Článek VIII.
Jestliže dělníci při svém příchodu na hranice neprokáží se pracovní smlouvou, nebo jestliže tato obsahuje závazky, odporující této smlouvě, budou dopraveni do místa své volby, budou-li míti potřebné prostředky, aby se tam mohli odebrati. V opačném případě budou přijati do některého bezplatného ubytovacího střediska, nebo odkázáni na novou zprostředkovatelnu práce, nacházející se v blízkosti hranic. Tyto noclehárny nebo zprostředkovatelny zaopatřují jim zaměstnání za podmínek, odpovídajících zásadám výše uvedeným, a to v takové míře, aby jejich umístění nebylo na újmu domácím dělníkům.
Článek IX.
V případě, že by stav pracovního trhu nedovoloval v určitých odborech, v určitých krajích a pro jisté zaměstnání, opatřiti zaměstnání Vystěhovalcům, kteří přicházejí jednotlivě a dobrovolně hledati práci, dotyčná vláda neprodleně zpraví o tom diplomatickou cestou vládu domácí země vystehovalců, jež opět o tom zpraví své příslušníky.
V případě, že by toto vyrozumění nemělo žádoucího výsledku, obě smluvní strany ujednají vzájemnou dohodou jiná účelná opatření.«
Podle těchto ustanovení bylo postupováno až do nedávná beze všech překážek. Pokud museli miti naši příslušníci v pasu ještě předepsané visum zdejšího francouzského konsulatu pro vstup do Francie,
267 byl příliv regulován tím, že vydával konsulat visum pouze příslušníkům oněch oborů, ve kterých byla nouze o pracovní síly. Po zrušení visa odjížděli naši příslušníci nerušeně. Pas jim byl vydán, jakmile nám prokázali jakýmkoliv věrohodným způsobem, že nejedou nazdařbůh, nýbrž do zajištěného místa. Opatření, které jsem četl v IX. článku smlouvy, bylo, pokud se pamatuji, použito jen jednou, kdy nám bylo sděleno, ve kterých odvětvích není vyhlídek ve Francii pro naše příslušníky. Jednalo se tuším tehdy 0 krejčí a hudebníky.
Leč koncem roku 1924 bylo francouzskými úřady vyhlášeno, že i dělníci a úředníci českoslovenští, hodlají-ľi cestovati do Francie za zaměstnáním, musí právě tak jako ostatní dělníci a úředníci cizinci míti pracovní smlouvu, vystavenou francouzským zaměstnavatelem a řádně vidovanou úřadem: »Service de la Main d’Oeuvre Étrangère« v Paříži. Vyňati jsou z toho jen zemědělští dělníci a horníci.
Nás opatření toto přirozeně překvapilo. Je možné, že bylo vyvoláno a tím i odůvodněno nežádoucím přílivem cizinců i do oněch oborů nebo oblastí, ve kterých netrpí snad Francie nedostatkem pracovních sil. Leč pro Československo může býti zavedeno podobné opatření »jen vzájemnou dohodou obou smluvních stran«, jak zní poslední věta právě přečteného článku IX. konvence. Věc je také předmětem diplomatického jednání, a nemohu se také o ní blíže vyslovovati. Zmíniti jsem se však o tom musel, již k vůli informaci interesované veřejnosti, aby naši příslušníci neodcházeli do Francie bez vyhovění onomu ustanovení, pokud zůstane v platnosti.
Jinak uvádím., že je ve Francii stále ještě možnost slušné existence pro naše dělníky různých oborů, naprosto ne však pro zaměstnance vyšších kategorií, inženýry, úředníky různých oborů, personál obchodní atd., a to ani tehdy, když jsou třeba dokonale znalí jazyka francouzského. Mám toho důkazy i z kruhů osobně mně známých. Tak na př. absolvent naší vysoké obchodní školy, mladík nanejvýše snaživý, ovládající dokonale vedle své mateřštiny ještě jazyk francouzský, anglický a německý, s houfem doporučení v kapse, potloukal se po týdny po Paříži, než se uchýlil jako skladník v komisionářském obchodě s americkým stávkovým zbožím, a nešel do Francie z nouze, jsa náhodou zámožný, nýbrž jedině z touhy pracovati v cizině a rozšířit! svůj životní obzor. Nebo vám přečtu situační zprávu čelného našince, místoředitele velké francouzské strojírny, z léta minulého roku, která nám byla zaslána oficielně za účelem informování veřejnosti.
Zpráva ta zní: »Vzhledem k návalu našich techniků do Francie, hledajících u francouzských závodů zaměstnání, poznamenávám následující: Francouzské firmy, majíce přebytek žádostí domácích inženýrů a dnes i inženýrů anglických, využívají české inteligence často způsobem americkým, a jsou mi známy četné případy, kde inženýři s praksí živoří co kresliči za nepatrný peníz. Ba nejsou připuštěni ani do oddělení, kde by mohli profitovati, a jest třeba, aby konsulát snažil se brzditi toto nehospodárné počínání zejména tam,
268 kde krajané nemají osobních relací, jež by jim racionelní se uplatnění umožnily.«
To jen namátkou.
Před odchodem do Francie varuji též osoby příliš mladé a ve svém oboru nedostatečně vycvičené. Jak ti pochodí, uvedl jsem již dříve. Dobře by bylo, aby ti, kdož chtějí jíti do Francie, opatřili si aspoň základní znalosti jazyka francouzského, aby dovedli čtené vysloviti a aby znali aspoň několik těch nejnutnějších frází, pak jim to již půjde snáze.
Tím bych byl vyčerpal látku, kterou jsem si zvolil pro svůj referát. Chci se jen ještě na konci zmíniti několika slovy o činnosti našeho úřadu v tomto směru. Ubezpečuji, že jsme si všichni, kdož v tomto odvětví činnosti našeho úřadu působíme, plně vědomi odpovědnosti, kterou na sobe béřeme. Pohlížíme na věc velice vážně a činíme vše, abychom našim příslušníkům nejen jejich pracovní poměr řádně smluvně zabezpečili, nýbrž vše také připravili pro jejich hladký převoz a ulehčili jim všemožně jejich osud. Stejně staráme se o jejich rodiny, nenechávajíce jediný dotaz nebo reklamaci bez okamžitého vyřízení. Pokud je nám to možno, působíme všemožně na vedoucí kruhy francouzské podnikatelské organisace, s nimiž přijdeme občas do styku, aby snažili se francouzští podnikatelé poznati povahu svých dělníků, patřící k různým národům. Aby chápali i českého dělníka, který ve většině případů, poměrně dosti vzdělaný, odchází do Francie v domnění, že odjíždí do spojeneckého státu, a kde očekává zacházení, které by odpovídalo Hluším, které má o Francii. Je pak často v tomto směru zklamán. V tomto našem počínání podporuje nás také účinně zdejší kancelář jejich organisace »Société générale d’immigration«, což rád zde konstatuji.
Bohužel, že na druhé straně ani naši dělníci nechovají se často tak, jak by se měli chovati. Stesky v tom směru slýcháme hlavně od našich vlastních dělníků, od těch, kteří, činíce nárok na důstojné zacházení, chovají se tak, jak se sluší na řádného a své cti dbalého dělníka. Tito dělníci uznávají také plně naši péči a svědomitost, s jakou se o ně staráme.
Rozsah práce, kterou musí náš úřad pro tuto část své agendy zdolati, je ohromný. Posoudíte to snadno, uvážíte-li, co vše musí býti pro každého jednotlivce zařízeno pro jeho hladký odjezd. Tuto práci podnikáme často i zbytečně, poněvadž je dost lidí, kteří, když jsme jim vše obstarali, v poslední chvíli odřeknou. Vedle toho tisíce dotazů od osob, kterým nemůžeme vyhověti. Všechnu tu práci, při poměrně malém personálu, zdoláme vedle ostatní velké agendy našeho úřadu včas a dobře, ovšem s napětím všech sil spolupracujících, a přes to, že jsme v mnohém svém podnikání zdržováni zdlouhavými instančními cestami. Ve věcech, v nichž máme volnost, zjednodušili jsme si veškeré úřadování měrou nejkrajnější. Jen tak jsme také s to, dostáti úkolu na nás vznesenému.
Tím končím.
269

Citace:

Literatura svatováclavská.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 1, s. 48-48.