NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 10145.

Jazykové právo: I. Magistráty měst s vlastním statutem, pokud vykonávají funkce živn. úřadů I. stolice, jsou orgány republiky podle § 2 zák. jaz. — II. K výkladu §§ 3 a 8 jaz. zák. — věty jako při Boh. A 8070/29, 8072/29, 8073/29, 8074/29, 8076/29, 8475/30. — III. I v oboru samostatné působnosti podle § 28 obec. zříz. čes. jest obec omezena tím, že musí šetřiti zákonů; je tudíž v oboru práva jazykového vázána těmi omezeními, která jí ukládají jaz. zák. a jaz. nař. vydané platně podle § 55 úst. listiny a § 8 jaz. zák. — IV. Lze s hlediska práva jazykového rozeznávali úřadování »aktivní« a »pasivní«? — V. Ustanovení čl. 78 odst. 1 jaz. nař. č. 17/26 týká se také magistrátů měst s vlastním statutem, pokud vystupují jako úřad politický.
(Nález ze dne 15. listopadu 1932 č. 9194.)
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 9872/32, ad II.: Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, 8475/30, 9216/31, 9872/32.
Věc: Obec N. proti zemskému úřadu v Praze o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžující si obec zodpověděla v jazyku německém dotaz magistrátu hlavního města Prahy, není-li proti Emanuelu N., narozenému v N., závad ve smyslu § 5 min. nař. č. 242 ř. z. z r. 1902, pro které by bylo odepříti vydání žádaného legitimačního lístku pro obchodního cestujícího.
Na stížnost magistrátu hlavního města Prahy vyslovil okresní úřad v Trutnově výměrem z 19. prosince 1928 v základě čl. 96 vl. nař. č. 17/26, že st-lka je podle § 1 odst. 1 jaz. zák., pokud se týče čl. 1 odst. 2 lit. f) cit. vl. nař. povinna dopisovati magistrátu v Praze v jazyku čsl. a uložil obecnímu úřadu v N., aby dotaz magistrátu v Praze zodpověděl v jazyku státním.
St-lčinu odvolání z tohoto výměru zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl. O stížnosti napadající toto rozhodnutí pro nezákonnost uvážil nss toto: Žal. úřad zamítl st-lčino odvolání, poněvadž shledal, že výrok okresního úřadu odpovídá plně ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2 vl. nař. č. 17/26, kterýžto článek byl vydán v základě a v mezích zmocňovací doložky § 8 odst. 1 jaz. zákona. Tento výrok odůvodnil takto: »Magistrát hlavního města Prahy vystupující v daném případě jako živn. úřad I. stolice, tedy orgán republiky, není podle §§ 1 a 2 jaz. zák. a hlavy I a III jaz. nař. povinen ani oprávněn přijímati podání sepsaná jazykem německým, ježto v jeho obvodu nebydlí 20% státních příslušníků jazyka německého. Bylo mu proto dopsati podle čl. 78 odst. 1 věty 2 jaz. nař. v jazyku státním. K námitkám odvolání týkajícím se čl. 70 odst. 3 jaz. nař. se podotýká, že st-lka, uplatňujíc nezákonnost tohoto článku, vůbec neuvádí, s kterým zákonným ustanovením by byl v domnělém rozporu. Magistrát hl. m. Prahy má v daném případě postavení orgánu republiky jako politický úřad I. stolice (§ 2 min. nař. č. 242 ř. z. z r. 1902) a nikoliv snad proto, že obstarávaje státní agendu vystupuje v přeneseném oboru působnosti, jak se v odvolání uvádí.«
Opřel tedy žal. úřad svůj výrok, že st-lka je povinna dopsati magistrátu hl. m. Prahy v jazyku čsl., o ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2 vl. nař. č. 17/26.
Stížnost namítá, že magistráty jsou obecními úřady a podléhají ustanovením pro obce platným, a že se proto neprávem na ně vztahuje ustanovení o orgánech republiky. Žal. úřad že se dovolává pro svoje tvrzení, že magistrát má v daném případě postavení orgánu republiky jako politický úřad 1. stolice, a ne proto, že obstarává státní agendu, ustanovení § 2 min. nař. č. 242/1902 ř. z. Ale toto ustanovení jedná o žádosti za legitimaci pro obchodní cestující a nevyslovuje, že magistrát je státním úřadem. Orgán obce, jakým je magistrát, nestává se tím, že obstarává státní agendu, ani státním úřadem ani orgánem republiky.
Tyto výtky činí však stížnost neprávem.
Žal. úřad, vyřizuje st-lčino odvolání, vycházel podle obsahu nař. rozhodnutí stejně jako st-lka z toho, že magistráty měst s vlastním statutem jsou obecními úřady; ustanovení § 2 min. nař. č. 242/1902 ř. z. nedovolal se snad v předpokladu, že prohlašuje magistráty za státní úřady, nýbrž na potvrzení svého výroku, že magistrát hl. města Prahy v případě, z kterého vznikl daný jazykový spor, vystupoval jako živn. úřad 1. stolice, a na této st-lkou nepopřené skutečnosti založil pak svůj úsudek, že magistrát v této vlastnosti živn. úřadu 1. stolice má s hlediska ustanovení §§ 1 a 2 jazyk, zák., příp. I. a III. hlavy jaz. nař. postavení (povahu) orgánu republiky. Nestirá tedy žal. úřad nijak nař. rozhodnutím — jak to stížnost dále tvrdí — rozdíl mezi úřadem a orgánem republiky vytýčený § 1 jaz. zák. Nss vyslovil pak již v nál. Boh. A 9872/32 právní názor, že magistráty měst s vlastním statutem, pokud vykonávají funkce živn. úřadů 1. stolice, jsou tím včleněny do ústrojí politické správy živnostenské jako trvalé instituce státu, rozdílné od soudů, úřadů, ústavů a podniků republiky a jsou vybaveny stejně jako soudy a úřady určitou místní a věcnou kompetencí, takže vykazují veškeré podstatné pojmové znaky orgánů republiky, jaké byly ve smyslu § 2 jaz. zák. vytčeny zejména v nál. Boh. A 7813 a 7816/29 opřených o usnesení odborného plena ze 17. prosince 1928. Na tomto právním názoru setrvává nss i v daném případě.
Stížnost popírajíc dále zákonitost výroku žal. úřadu, že příkaz úřadu 1. stolice, aby st-lka zodpověděla dotaz v jazyku státním, plně odpovídá ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2 jaz. nař., zaujímá právní stanovisko, že obce s německým jazykem jednacím v úředním styku s orgány republiky mohou užívati svého jednacího jazyka a ustanovení jaz. nař. toto právo omezující, zejména ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2, že odporují jaz. zák.
K obhájení tohoto stanoviska uvádí pak stížnost nejprve toto:
Užívání jazyků obcí upravuje výhradně § 3 jaz. zák., který ukládá sice obcím, aby přijímaly podání sepsaná v jazyku státním a je vyřizovaly, ale neukládá jim též, aby je vyřizovaly v jazyku čsl. Ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. upravující jazykový styk s obcemi, pokud ukládá obcím s minoritním jazykem jednacím povinnost dopisovati jiné obci v jazyku státním, není kryto jazykovým zákonem. Obcím zaručuje § 28 čes. ob. zříz. sebeurčovací jazykové právo, jež zásadně uznává i jaz. zákon, jak je to vidno z jeho § 3 a jak o tom svědčí i zpráva ústavního výboru k tomuto paragrafu jaz. zák., podle které zákonodárce právo obcí, stanoviti si svůj jazyk jednací a užívati ho s výjimkami v něm uvedenými, výslovně uznává. I nss v nál. Boh. A 7173/28 vyslovil, že § 3 obsahuje nejvyšší míru omezení jazykového sebeurčovacího práva obcí a že každé ustanovení jaz. nař. míru tu překročující odporuje § 55 ústavní listiny a § 8 jaz. zák., podle něhož úprava užívání jazyků autonomních úřadů státní mocí výkonnou musí se státi v duchu jaz. zák. Nss v cit. nál. též vyslovil, že ze sebeurčovacího práva obcí se též podává právo, stanoviti svůj jednací jazyk a užívati ho ve své korespondenci a to i s obcemi, jejichž jednací jazyk je jiný a jež nejsou povinny přijímati od stran podání v jiném jazyku. O takovou úřední korespondenci jde i v daném případě. Právu obce používati německého jazyka jednacího musí odpovídati povinnost obcí přípisy v jazyku tom přijímati a vyřizovati. Nss sice od stanoviska zaujatého v cit. nálezu na základě usnesení svého odborného plena a usnesení adm. plena ustoupil a zaujal v nál. Boh. A 8072/29 stanovisko, že vláda při úpravě užívání jazyků autonomních úřadů atd. podle § 8 odst. 1 jaz. zák. může jíti přes meze omezení v § 3 jaz. zák. Ale k tomu závěru dospěl tím, že vůbec popřel primerní právo autonomních úřadů stanoviti si svůj jazyk jednací a přiznal je státní moci výkonné s omezením provésti úpravu v duchu jaz. zák. Než při tom nezabýval se nss ustanovením § 28 čes. ob. zříz., na němž sebeurčovací právo obcí spočívá, a přešel mlčením důvodovou zprávu ústavněprávního výboru k § 3 jaz. zák., vycházející z toho, že jazykové sebeurčovací právo obcí existuje. Jazykové právo obcí ostatně není než výrazem samosprávy, jak to vyjádřil již rak. ss a uznával i nss (viz Boh. A 5897/26). Popírati toto právo z důvodu, že v jazykovém zákoně není výslovně uznáno, je nesprávné, ježto, kdyby ho nemělo býti, byl by je jaz. zákon musel zrušiti, což se nestalo, neboť ani § 8 odst. 1 jaz. zák. neupírá samosprávným svazům toto právo. Teprve usneseními odborného plena ze 17. prosince 1928 a adm. plena z 21. května 1929 bylo vysloveno, že samosprávným svazům mohou podle § 8 odst. 1 jaz. zák. býti uložena omezení jazyková, přesahující míru stanovenou § 3 jaz. zák. v duchu jaz. zák. a že pod duchem jaz. zák. je rozuměti zásady, jež abstrakcí z jeho ustanovení lze dovoditi. Jako taková zásada byla pak vytýčena preponderance státního jazyka. Ale nss nezabýval se při tom významem citace § 3 jaz. zák. v § 8 odst. 1 zák., jež nemůže míti jiný význam, než že nařizovací moc při úpravě užívání jazyků samosprávných svazů má se pohybovati v mezích ustanovení § 3 jaz. zák. Námitka, že tento výklad nevyhovuje v případě, kde samosprávné svazy s menšinovým jazykem jednacím přicházejí do úředního styku s veřejnoprávními orgány, které nejsou povinny přijímati podání a přípisy v jiném než čsl. jazyku, odpadá, opustí-li se náhled, že z povinnosti státních úřadů a orgánů užívati při úřadování jazyka státního plyne, že nejsou povinny přijímati a vyřizovati jinojazyčné úřední přípisy. K těmto vývodům stížnosti sluší nejprve poznamenati, že žal. úřad — jak již bylo svrchu uvedeno — svůj výrok o povinnosti st-lky, dopsati magistrátu hl. m. Prahy ve věci, z které vznikl tento spor, v jazyku čsl., opřel o ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2. Pokud tedy stížnost, brojíc proti výroku tomu, snaží se dokázati, že i jiná ustanovení jaz. nař., zejména též ustanovení odstavce 2. čl. 78, příp. též čl. 1 odst. 2 al. a) odporují jaz. zák., nemůže se nss vývody těmi věcně zabývati, když přec po smyslu ustanovení § 5 zák. o ss může přezkoumávati v mezích podané stížnosti toliko zákonitost rozhodnutí poslední přípustné instance správní. Pokud pak na podkladě zmíněných vývodů stížnost namítá, že také ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2 odporuje § 55 úst. listině a jaz. zák., je bezdůvodná.
Právní názor, že vláda upravujíc podle ustanovení § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení vytčená v § 3 jaz. zák., vyslovil nss na základě usnesení odborného plena Boh. A CCCXLIV/28 a adm. plena Boh. A CCCLXIV/29 nejen v nál. Boh. A 8072/29, o němž stížnost se zmiňuje, nýbrž zabývaje se významem ustanovení § 3 jaz. zák., dospěl k názoru tomu i v jiných nálezech, zejména v nál. Boh. A 8070/29, 8073/29, 8074/29, 8076/29, 8475/30. Setrvávaje pak při názoru tom i nyní, odkazuje, co se týče jeho odůvodnění, podle § 44 jedn. řádu na důvody vyložené v cit. nálezech. Že pak správnost právního názoru o významu ustanovení §§ 3 a 8 odst. 1 nemůže v ničem zviklati výtka stížnosti, že nss dospěl k názoru tomu, aniž přihlédl k ustanovení § 28 čes. obec. zříz., dovodil nss již v nál. z 24. května 1932 č. 8499,1 v němž poukázal na to, že obec i v oboru své samostatné působnosti podle výslovného předpisu § 28 čes. obec. zříz. je omezena tím, že musí šetřiti zákonů říšských a zemských, takže i v oboru jazykového práva jest omezena všemi těmi omezeními, která jí ukládají jaz. zák. a jaz. nař. vydané platně k jeho provedení podle § 55 úst. listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák.
Bezpodstatnost výtky, že nss mlčky přešel důvodovou zprávu ústavně právního výboru k § 3 jaz. zák., jest zřejmá již z odůvodnění nál. Boh. A 8072/29 stížností citovaného, ve kterém se řečená důvodová zpráva s označením tisku 2442 výslovně cituje, z čehož plyne, že nss také k jejímu obsahu přihlížel. Ostatně se touto výtkou zabýval nss také již v prv citovaném nál. z 24. května 1932 č. 8499, v němž dovodil, že zmínka o jazykovém sebeurčovacím právu v oné důvodové zprávě nemá významu, který mu stížnost při svém výkladu § 3 jaz. zák. přikládá.
Pokud stížnost vytýká, že zmíněný právní názor nss-u nemůže obstáti také proto, že nebyl uvážen význam citace § 3 jaz. zák. v § 8 odst. 1 zák. toho, nutno k výtce té podotknouti, že otázkou tou se nss zabýval v nál. Boh. A 8475/30 a dospěl k názoru, že citací tou zamýšlel zákonodárce jen naznačiti subjekt jazykové úpravy, t. j. samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace, který je v obou paragrafech shodný, nikoli snad druh a výpočet úředních úkonů, kterých se úprava státní moci výkonnou smí týkati.
Jsou tedy vývody stížnosti založené na výkladu § 3 příp. § 8 odst. 1 jaz. zák. o rozsahu omezení jazykových práv obcí bezdůvodný a padají pak tím i důsledky, jež stížnost činí z toho pro tvrzenou neplatnost ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2 a pro právo obcí s německým jazykem jednacím, užívati v úředním styku s orgány republiky svého jednacího jazyka.
Stížnost dále uvádí, že i v případě, že by ustanovení § 8 odst. 1 jaz. zák. zmocňovalo státní moc výkonnou k jazykovým omezením nad míru stanovenou v § 3 jaz. zák., musí se státní moc výkonná říditi duchem jaz. zák., pod nímž je rozuměti zásady, jež abstrakcí z jaz. zák. lze dovoditi. Nejvzdálenější zásadou prý je vytýčená zásada preponderance státního jazyka. Při výlučném užívání této zásady a popření jazykového sebeurčovacího práva samosprávných svazů byla by prý státní moc výkonná při úpravě jazyků samosprávných svazů omezena jedině ustanovením odst. 4 § 3 jaz. zákona. Správnost takového výkladu ducha jaz. zákona byla by prý pochybná, neboť duch jaz. zákona je pojem velmi roztažitelný a nelze míti za to, že by zákonodárce byl chtěl přenechati úpravu jazyků samosprávných úřadů úplně státní moci výkonné, neboť pak by prý neměl významu výpočet kogentních jazykových ustanovení § 3 jaz. zákona. Takový extensivní výklad ustanovení § 8 odst. 1 jaz. zákona nemůže prý obstáti také proto, že jazykový zákon nemá ustanovení, z něhož by se dala dovoditi povinnost německých samosprávných úřadů, aby úřadovaly v jiném než ve svém jazyku jednacím, vyjímaje případy vytčené v § 2 jaz. zák.
Ale tyto vývody, jimiž stížnost snaží se dokázati, k jakým důsledkům by se dospělo, kdyby při popření primérního sebeurčovacího práva obcí používalo se výlučně jako zásady preponderance státního jazyka, jsou pro spor vůbec bez významu, když nss ve své judikatuře soustavně uplatňuje právní stanovisko, že není v duchu jaz. zákona takové ustanovení jaz. nař., jež se dá odůvodniti toliko zásadou preponderance státního jazyka. Tím odpadá i nutnost odpovědi na důsledek vyvozovaný z této námitky.
Stížnost konečně namítá, že podle § 1 jaz. nař. český jazyk je státním oficielním jazykem republiky, v němž s výjimkou ustanovení §§ 2 a 5 jaz. zák. úřadují všechny soudy a úřady republiky. Pod pojmem úřadování že pak sluší zajisté rozuměti jen aktivní úřadování, nikoli však též přijímání písemností a že tudíž ze zásady, že úřad smí úřadovati jen v českém jazyku, nemůže beze všeho býti dovozováno, že tento úřad nemůže nebo nesmí přípisy sepsané v jiném než českém jazyku přijímati. Z toho prý plyne, že ustanovení čl. 1 odst. 2 lit. a) a čl. 78 jaz. nař. možno odůvodniti toliko preponderancí státního jazyka. Když pak adm. plenům nss-u usnesením z 21. května 1929 vyslovilo, že není v duchu jaz. zák. ustanovení jaz. nař., jež se dá jen touto zásadou odůvodniti a žádá proto ještě jiný důvod dovožený z ducha jaz. zák., že ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2 a odst. 2 odporuje § 55 úst. listiny a jaz. zákonu, ježto v daném případě tento druhý důvod nelze nalézti.
Argumentace této námitky je však v základu pochybená. Označuje-li stížnost část výplně pojmu »úřadování« za úřadování aktivní, pak nutně musí tu část úřadování, kterou vylučuje z označení »aktivní úřadování«, tedy v daném případě přijímání písemností, zahrnovati pod »úřadování pasivní«, jež by muselo záležeti v pasivním chování úřadu. Že by však pasivní chování úřadu bylo možno nazvati úřadováním, snad ani stížnost říci nechtěla. Neboť pak by přijímání písemností muselo podle stížnosti záležeti v tom, že by úřad prostě trpěl, aby nějaká písemnost k němu se dodala, aniž by provedl nutnou manipulační práci — aktivní úřadování — záležející v úředním záznamu, kdy a od koho písemnost došla, čeho se týče a zda a s jakou záležitostí u úřadu projednávanou souvisí. Jak by při takovém »pasivním úřadování« vypadalo »aktivní úřadování«, lze si snadno domysliti. Ale i jinak není správný závěr, k němuž stížnost na podkladě rozlišování mezi aktivním a pasivním úřadováním dochází. Zabývaje se spornou otázkou v nál. Boh. A 9872/32 uvedl nss, že duchem jaz. zák. jest rozuměti podle ustálené judikatury nss-u opřené o usnesení adm. plena Boh. A CCCLXV/29 zásady, které lze z jaz. zák. získati abstrakcí. Za takovou zásadu označil také zásadu preponderance státního jazyka, vyplývající nepochybně a jasně kromě z ustanovení 1. a 2. odst. § 3, zejména také z § 1 odst. 2 bodu 1 jaz. zák. Dále vyslovil nss, že pod pojem úřadování náleží i dopisování jiným úřadům a přijímání úřední korespondence od jiných úřadů, tedy i od úřadů samosprávných, poukázav na to, že ze zásady vyslovené v § 1 stanovena jest ve 2. odst. § 2 jaz. zák. výjimka pro přijímání podání učiněných příslušníky jazykových menšin v jejich jazyku za podmínek tam ustanovených. Nejsou-li tyto podmínky splněny, že soudy, úřady a orgány nejsou oprávněny přijímati podání sepsaná v jiném jazyce než státním. Ustanovilo-li tedy jaz. nař. v čl. 78 odst. 1 větě 2, v příčině přijímání dopisů obcí obdobně totéž, co platí podle cit. výslovného ustanovení jaz. zák. o přijímání podání příslušníků jazykových menšin, že jest opatření to odůvodněno analogickou aplikací předpisů jaz. zák. Je-li tedy ustanovení to ve shodě s uvedenou zásadou preponderance státního jazyka, o čemž podle povahy věci nelze pochybovati, a lze-li je mimo to odůvodniti také ještě analogií normy obsažené v jaz. zák., že pak nutno dospěti k úsudku, že ono ustanovení jaz. nař. vyhovuje duchu jaz. zák.
Na právním stanovisku v cit. nálezu vyloženém setrvává nss i v daném případě. Je tedy stížnost i v této části bezdůvodná. Neboť i když ustanovení čl. 78 odst. 1 podle svého doslovu se týká jen dopisování soudům, státnim úřadům a orgánům, kdežto v daném případě šlo o dopis stěžující si obce magistrátu hl. m. Prahy, je mezi stranami nesporno, že magistrát hl. m. Prahy vystupoval v případě, z něhož vznikl tento jazykový spor, jako živn. úřad I. stolice, tedy úřad politický a v této funkci měl — jak svrchu bylo dovoženo — s hlediska ustanovení jaz. zák. povahu orgánu republiky.

V tomto dosud neuveřejněném nál. dovodil nss mimo jiné toto: Nař. rozhodnutí opřel žal. úřad o předpis čl. 72 odst. 3 jaz. nař., podle něhož domovské listy musejí býti vydány vždy také s textem v jazyku státním na prvním místě, i když jazyk čsl. není jednacím jazykem obce. Stížnost proti tomu namítá, že toto ustanovení odporuje § 8 jaz. zák. a § 55 ústavní listiny, a sama cituje nál. Boh. A 8072/29, opírající se o usnesení odborného plena ze 17. prosince 1928 a adm. plena z 21. května 1929, v kterémžto nálezu bylo již vysloveno a zevrubně odůvodněno, že předpis čl. 72 odst. 3 jaz. nař., týkající se vydání domovských listů vždy také s textem v jazyku státním na prvním místě, vydán byl podle § 55 úst. listiny v mezích vytčených státní moci výkonné v § 8 odst. 1 jaz. zák. a vyhovuje duchu tohoto zákona. Nss setrvává na tomto názoru i v daném případě a odkazuje podle § 44 svého jedn. řádu na bližší odůvodnění v cit. nálezu obsažené, v němž vyvráceno jest zejména také právní stanovisko stěžující si obce o sebeurčovacím jazykovém právu obcí (srov. také Boh. A 8074/29, 8475/30, 9216/31 a j.). K tomu budiž jen podotknuto, že státní moc výkonná byla v 1. odst. § 8 jaz. zák. zmocněna, aby upravila v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné. Z této dikce jest také zřejmo, že jazykový zákon dal tím na jevo, že neuznává jazykového sebeurčovacího práva obcí, když svěřuje státní moci výkonné, aby ona provedla úpravu užívání jazyků u obcí, neboť jinak by byl ponechal úpravu tu obcím. Vytýká-li stížnost, že sebeurčovací právo obce vyplývá z § 28 čes. obec. zříz., stačí k tomu uvésti, že podle tohoto ustanovení samostatná působnost obce není neobmezená, nýbrž že obec i v oboru této své samostatné působnosti jest podle výslovného předpisu v cit. § obsaženého obmezena tím, že musí šetřiti zákonů říšských a zemských, takže i v oboru jazykového práva jest podrobena všem těm omezením, které jí ukládají jazykový zákon a vládní nařízení k jeho provedení podle § 55 úst. listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák. platně vydané.

Citace:

č. 10145. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 568-574.