NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9003.

Jazykové právo. — Samospráva obecní. 1. * Pojem »zevních označení úřadů samosprávných« po rozumu 3. odst. § 3 jaz. zák. zahrnuje v sobě též zevní označení úřadoven obecních. — 2. * Předpis čl. 82, odst. 1 vl. nař. č. 17/26, podle něhož platí pro zevní označení úřadoven obdobně ustanovení odst. 2. čl. 81 téhož vl. nař., jest kryt ustanovením 3. odst. § 3 jaz. zák. — 3. * Předpis čl. 81 odst. 2 vl. nař. č. 17/26, podle něhož v obcích, jež mají podle posledního soupisu lidu aspoň 3.000 obyvatelů, má býti vydána vyhláška vždy také jazykem čsl., jest kryt ustanovením 3. odst. § 3 jaz. zák. — 4. * Předpis čl. 81, odst. 6 vl. nař. č. 17/26, podle něhož orientační nápisy na silnicích a cestách mají býti vždy v jazyku státním, a to na prvním místě, jest kryt ustanovením 1. odst. § 8 jaz. zák.
(Nález ze dne. 22. ledna 1931 č. 625).
Prejudikatura: Boh. A 7173/28, CCCXLIV/28, 8072/29, 8073/29, 8074/29, CCCLXIV/29.
Věc: Město F. L. (adv. Dr. Fr. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra (vrch. min. komisař Dr. V. Chalupný) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v Ch. vybídla výměrem z 27. dubna 1926 městskou radu ve F. L. podle čl. 81 a 82 vl. nař. č. 17/26, aby vydávala všechny obecní vyhlášky i v řeči čsl. a orientační tabulky a obecní úřadovny podle ustanovení uvedeného nařízení zevně označila i v řeči čsl. s tím, aby toto opatření bylo ihned provedeno, a to před počátkem hlavní saisony lázeňské. Připojila pak dodatek, že případné odvolání nemá odkládacího účinku.
Zsp v Praze rozhodnutím z 26. května 1926 nevyhověla odvolání města F. L. z výměru hořejšího a potvrdila jej s doplněním, že pokud jde o orientační tabulky na obecních silnicích a cestách, musí býti text v jazyku státním na místě prvém.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. vnitra další odvolání městské rady ve F. L. jako bezdůvodné, poněvadž nař. příkaz odpovídá úplně předpisům čl. 81 odst. 2, 6 a 6 a čl. 82 odst. 1 věty prvé vl. nař. č. 17/26, vydaným pro samosprávné úřady na základě § 3 odst. 3 a § 8 odst. 1 jaz. zák. K vývodům stížnosti, směřujícím proti označení obecních úřadoven, podotklo min., že zmocnění udělené v § 3 odst. 3 jaz. zák. státní moci výkonné, aby stanovila jazyk zevních označení samosprávných úřadů, neobmezuje se jen na jazykovou úpravu označení úřadu venku na budově. Dikce zákona je taková, že vztahuje se na všechna zevní označení, tedy nejen na ta, která jsou umístěna venku na budově, nýbrž i na zevní označení úřadu, jež se nacházejí uvnitř budovy, ale venku (na chodbě) na úředních kancelářích. Příkaz, aby všechny orientační nápisy na silnicích a cestách, tedy i ty, jež nemají povahy vyhlášky, byly opatřeny textem ve státním jazyku na prvním místě, opírá se, jak již shora naznačeno, o předpis čl. 81 odst. 6 jaz. nař., vydaný na základě § 8 odst. 1 jaz. zák. Tento zákonný předpis opravňuje státní moc výkonnou, aby upravila užívání jazyků i při jiných projevech úřadování nebo zařízeních úředních než které jsou jmenovány již v § 3 odst. 3 jaz. zák., tedy také jazyk orientačních nápisů na silnicích a cestách (ukazovatelů cesty), jež obec, vykonávajíc místní policii, dala poříditi. Odepření odkladného účinku stížnosti ke 2. a 3. stolici bylo v tomto případě odůvodněno předpisem § 93 instrukce ze 17. března 1855 č. 52 ř. z., ježto šlo o opatření z dozorčí moci nad úspěšným prováděním jaz. nař. (§ 8 odst. 4 jaz. zák. a čl. 97 odst. 1 a čl. 85 jaz. nař.), tudíž v zájmu veřejném. Rozhodnutím tímto stala se ostatně stížnost, pokud brojila proti odepření odkladného účinku stížnosti ke 2. i 3. stolici, bezpředmětnou.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí obsahuje celkem tato opatření: 1. všecky vyhlášky obecní buďtež vydávány vždy také jazykem čsl., 2. obecní úřadovny buďtež zevně opznačeny také jazykem čsl., 3. orientační nápisy na silnicích a cestách označiti je také jazykem státním, 4. označení pod č. 3. v jazyku státním staniž se na prvním místě, 5. stížnostem podaným v řízení správním odepírá se účinek odkladný.
Stížnost napadá všecka tato opatření z důvodu nezákonnosti, namítajíc především povšechně ohledně opatření pod č. 1—4 uvedených, že články 81 a 82 jaz. nař., o něž se zmíněná opatření opírají, jsou dle § 55 úst. listiny neplatný, vybíhajíce z rámce jaz. zák., poněvadž nejsou kryty ani §em 3 ani §em 8 tohoto zák. — Výtka nezákonnosti je pak podrobněji rozvedena při jednotlivých opatřeních úřadu, jak bude uvedeno níže při přezkoumání nař. rozhodnutí ve příčině každého opatřeni zvláště.
Ad 1. Obecní vyhlášky.
Žal. úřad vydal opatření toto na podkladě ustanovení 2. odstavce čl. 81 jaz. nař., které pokládá za kryto předpisem 3. odstavce § 3 jaz. zák. Skutkový podklad tohoto článku jaz. nařízení, že totiž stěžující si obec má podle posledního soupisu lidu aspoň 3000 obyvatelů, není stížností napadán, také není zásadně stížností popírána správnost stanoviska žal. úřadu, že pro otázku krytí dotyčného ustanovení jaz. nař. přichází v úvahu norma 3. odstavce § 3 jaz. zák.
Stížnost vytýká nezákonnost, pokud se týče neplatnost 2. odstavce čl. 81 jaz. nař., vycházejíc z předpokladu, že zákonné zmocnění státní moci výkonné ke stanovení jazyka veřejných vyhlášek není neobmezené. Státní moc výkonná není podle názoru stížnosti oprávněna, by stanovila jazyk veř. vyhlášek dle svého volného uvážení, jinak mohlo by býti také nařízeno, že veř. vyhlášky mají se díti jazykem libovolným, tedy třebas jazykem francouzským, anglickým, čínským nebo ruským. Meze, uložené státní moci výkonné, jsou prý dány duchem zákona jazykového, jímž musí dle § 8 odst. 1 jaz. zák. býti prodchnuta úprava užívání jazyků pro úřady samosprávné. Stížnost spatřuje ducha zákona jazykového v ustanovení § 2 posledního odstavce jaz. zák., podle něhož jen v okresích s národní menšinou podle 2. odstavce téhož § použiti je při vyhláškách státních soudů, úřadů a orgánů také jazyka národní menšiny. Podle toho dopouštěl by duch zákona u městského úřadu ve F. L. vyhlášky také v jazyku státním jen v tom případě, kdyby počet českého obyvatelstva v obci obnášel aspoň 20% a v oboru samosprávy platí pro vzájemný poměr mezi menšinovým jazykem jednacím a jazykem státním obdobně princip opačný. To je prý maximum toho, co může býti vzato v úvahu se zřetelem na nadvládu jazyka státního. Stížnost se dovolává dále i ustanovení 3. odstavce § 2 jaz. zák., jemuž odpovídají i předpisy čl. 37—40 jaz. nař., podle nichž za určitých předpokladů je přípustno vzhledem k převážné populaci minoritní obmeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku menšiny. Rozvíjejíc dále na tomto podkladě svoje vývody o duchu jaz. zákona, který dle § 8 odst. 1 jaz. zák. má prý býti nezbytnou směrnicí i při jazykové úpravě veř. vyhlášek, dochází pak stížnost k závěru, že duchu zákona neodpovídá diferencování obcí větších a menších, jak je prý libovolně vzalo za základ jaz. nařízení 2. odstavce čl. 81 jaz. nař., které povinnost obce vydávati vyhlášky dvojjazyčné váže již na skutečnost zvolenou libovolně, že obec má podle posledního soupisu aspoň 3000 obyvatelů.
Souhrn vylíčených vývodů stížnosti vrcholí tedy v právním názoru, že zákonné zmocnění, udělené státní moci výkonné předpisem 3. odstavce § 3 jaz. zák., má své vyhraněné meze v duchu zákona jazykového po rozumu 1. odstavce § 8 jaz. zák. a že otázku platnosti 2. odstavce čl. 81 jaz. nař. lze zkoumati jen po té stránce, zda tento předpis odpovídá duchu jaz. zákona, kterého sluší hledati v souvislosti § 3 jaz. zák. s předchozím §em 2 jaz. zák. V tomto nazírání stížnosti spočívá však zásadní její omyl.
Otázkou významu a dosahu předpisu 3. odstavce § 3 jaz. zák., který je v daném případě jedině zkušebním kamenem zákonitosti 2. odstavce čl. 81 jaz. nař., pokud se týče i nař. rozhodnutí o předpisy ty opřeného, zabýval se již nss v nál. Boh. A 8073/29. V nálezu tomto dospěl nss k závěru, že zákon jazykový nevytyčuje v 3. odstavci § 3 státní moci výkonné žádných mezí, ve kterých by se při úpravě jazyka veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných směla pohybovati, zejména jí neukládá, aby při normování tom přihlížela k jazykové příslušnosti obyvatelstva a k určité percentuální jeho početnosti. Poněvadž zákon v § 3 odst. 3 žádných mezí státní moci neukládá, nelze takové meze vyvoditi ani z § 55 úst. listiny, který může míti praktický význam jen tam, kde zákon sám skutečně nějaké meze moci nařizovací uložil. Tím méně ovšem je možno dovozovati nějaké obmezení z § 8 jaz. zák., ježto tam jde o zmocnění jiného druhu: státní moc je posléz uvedenou delegací obmezena tím, že úprava užívání jazyků pro samosprávné útvary musí se státi »v duchu zákona«. Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto případu.
Zástupce stížnosti namítal při ústním veř. líčení proti výkladu, jejž dává nss ve své judikatuře zmocnění odst. 3. § 3 jaz. zák., že sluší tu přihlížeti též k tomu, na kterém místě se nachází norma, jež se má vykládati. V konkrétním případě lze prý pak ustanovení 3. odst. § 3 vykládati jen tak, aby vyhovovalo zásadám, obsaženým v odst. 1., 2. a 4. § 3. Pak že však je zmocnění, o něž tu jde, nikoliv neomezené, nýbrž obsahu velmi úzkého, majíc své meze v zásadách ostatních odstavců § 3, v němž jest umístněno. Ani této námitce nelze přisvědčiti.
Zástupce stížnosti opomenul konkrétně uvésti, které zásady podle jeho mínění jsou v dovolaných odstavcích 1., 2. a 4. § 3 jaz. zák. obsaženy, jež by byly s to, podepříti správnost jeho nazírání. Pokud by tu měl na mysli zásadní své stanovisko, že jaz. zákon ponechal nedotčeným právo obcí na samostatné stanovení jednacího jazyka, a pokud by z toho chtěl dovozovati, že státní moc výkonná jest pak vázána na obcí stanovený jazyk jednací, ocitá se tím v zásadním rozporu s právním názorem, jejž — jak bude dále uvedeno — zastává nss ve své judikatuře a též v tomto případě. Na podkladě výkladu, jejž dává nss § 3 v souvislosti s ustanovením § 8 odst. 1, věty druhé jaz. zák., že obcím ex lege nárok na samostatné stanovení jednacího jazyka nepřísluší, nýbrž že zákon úkolem tím pověřil státní moc výkonnou, nelze pak z odst. 1. a 2. § 3 jaz. zák. vyvoditi jinakou zásadu nežli tu, že podle vůle zákona příslušníkům jazyka čsl. má býti zajištěna možnost, ve styku s obcemi i s jiným jednacím jazykem nežli čsl. vystačiti se svým jazykem, bez povinnosti užívati též jazyka minoritního. Příslušníkům jazyků minoritních naproti tomu obdobné právo vice versa podle odst. 4. § 3 jaz. zák. nepřísluší, nýbrž jen za podmínek § 2 jaz. zák. Dovolaná ustanovení upravují v prvé řadě po stránce jazykové právní posici jednotlivců toho kterého jazyka ve styku s obcemi, stanovíce naproti tomu povinnost obcí nárokům těm odpovídající, t. j. podání učiněná v tom kterém jazyku přijímati a vyřizovati, pokud se týče ve schůzích a poradách návrhy a podněty v tom kterém jazyku učiněné připustiti. O tom, v kterém jazyku mají obce podání vyřizovati a v kterém jazyku má se pak ve schůzích a poradách o řečených návrzích a podnětech jednati, § 3 jaz. zák. nepraví vůbec nic, ponechávaje to podle § 8 odst. 1. jaz. zák. úpravě státní mocí výkonnou. Pak nelze však z toho, co jaz. zákon stanoví v § 3 odst. 1., 2. a 4., vyvozovati nic pro způsob, jakým se má stanoviti jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení v obcích s jiným jazykem jednacím nežli čsl., a nelze pak shledati, že by zmocnění dané v 3. odst. § 3 jaz. zák. státní moci výkonné bylo zásadami ostatních odstavců tohoto paragrafu obmezeno.
Z toho, co bylo vyloženo, podává se nezbytně nesprávnost předpokladu stížnosti, že státní moc výkonná jest při úpravě jazyka veřejných vyhlášek obmezena po rozumu § 8 odst. 1 jaz. zák. duchem tohoto zákona. Neobsahuje-li zmocnění dané státní moci výkonné v § 3 odst. 3. žádného obmezení, příčilo by se všeobecně uznaným pravidlům o výkladu zákona, kdyby bylo do něho vkládáno nějaké omezení státní moci výkonné, jež v něm není obsaženo, jak se o to stížnost svými vývody pokouší. Proto padají tím veškeré vývody stížnosti, které pojí se k mylnému předpokladu, že státní moc výkonná směla se pohybovati jen v rámci ducha zákona jazykového. Netřeba se tedy vůbec zabývati otázkou, zda 20% jazyková menšina, rozhodná pro rozsah jazykových práv minoritních podle § 2 odst. 2., pokud se týče posledního odstavce jaz. zákona má nějaký a jaký význam při jazykové úpravě prováděné státní mocí výkonnou v oboru § 3 odst. 3 jaz. zák. a zda princip poměrné početnosti státních občanů lze převáděti také na práva jazyka čsl. v územích jiné minority než čsl., když státní moc výkonná po této stránce nijak není vázána. Poukaz stížnosti, že ve stěžující si obci počet příslušníků čsl. jazyka daleko nedostihuje 20% všech obyvatelů, jest tedy bez právní relevance (srov. shora cit. nález Boh. A 8073/29). Nelze proto ani shledati nezákonným, když čl. 81 jaz. nař. neobsahuje jednotnou normu o jazykové úpravě obecních vyhlášek, nýbrž rozlišuje obce podle počtu populace na obce většího a menšího rozsahu. Namítá-li stížnost dále, že není zajisté vůlí zákonodárcovou, aby státní moc výkonná nařídila vydati vyhlášky jazykem francouzským, anglickým, čínským nebo ruským, sluší jí ovšem v tom přisvědčiti, poněvadž zmocnění státní moci výkonné, byť i nebylo zákonem nijak obmezeno, předpokládá samozřejmě, že vl. nařízení stanoví normy odpovídající jaz. zákonu, který jedná pouze o užívání jazyka státního (čsl.) a jazyků menšinových v úvahu přicházejících, že tedy úprava bude se týkati jen užívání těchto jazyků (srov. i Boh. A 8073/29). Po této stránce však jaz. nař. v čl. 81 a podle něho i nař. rozhodnutí nevybočilo z těchto mezí.
Ze všech těchto výkladů plyne důsledně, že nelze shledati nezákonným předpis 2. odstavce čl. 81 jaz. nař., který nařizuje, aby v obcích, jež mají podle posledního soupisu lidu aspoň 3000 obyvatelů, byla vyhláška obecní vydána vždy také jazykem čsl. Vytýká-li v tomto směru stížnost také nedostatek důslednosti, když v obci s jednacím jazykem minoritním s 2999 obyvateli lze vydávati vyhlášky pouze v jednacím jazyku obce, nenařídilo-li však totéž i u obce, která má jen o jednoho obyvatele více (tedy 3000 obyvatelů), nelze jí ani v tom dáti za pravdu. Takové domnělé nesrovnalosti vyskytují se nutně při všech takových normách, které pojí určité právní účinky k určité číselné hranici, jinak by nikdy nebylo možno stanoviti takovou ciferní hranici. Správně podotýká také žal. úřad v odvodním spise ke stanovisku stížnosti, — že vyhlášky dvojjazyčné (také v jazyku státním) smějí býti vydány jen za předpokladu 20%ní čsl. populace v obci a že tedy jest neplatnou proto norma jaz. nař., že tomu tak jest i u obcí s 3000 obyvateli, — že nelze nahlédnouti, proč tato jednoduchá úprava jazyka veř. vyhlášek obecních nestala se hned v jaz. zákonu samém, jako se to stalo u vyhlášek v oboru státním dle § 2 posledního odstavce jaz. zák., nebo ohledně jazyka podání v § 3 odst. 4 jaz. zák pro samosprávné útvary a proč úprava jazyka veř. vyhlášek byla ponechána moci výkonné. Právě tato okolnost svědčí správnosti názoru, že zákonodárce počítal s tím, že k úpravě této bude zapotřebí zvláštních podrobnějších předpisů a že nehodí se tu tak jednoduchá úprava jako se stala v zákoně samém u vyhlášek vydávaných státními soudy, úřady a orgány.
Veškery tyto úvahy vedly nss k přesvědčení, že nelze shledati nezákonným nař. rozhodnutí, když v tomto směru opřelo svůj výrok o 2. odstavec čl. 81 jaz. nař., které má svůj zákonný podklad v § 3, odst. 3 jaz. zák.
Ad 2. Vnější označení úřadoven.
Další opatření, aby stěžující si obec označila obecní úřadovny zevně také jazykem čsl., spočívá v positivní normě čl. 82 odst. 1 jaz. nař., jejíž zákonné krytí shledává žal. úřad v předpisu 3. odstavce § 3 jaz. zák.
Stížnost namítá neplatnost čl. 82 odst. 1 jaz. nař. především z toho důvodu, že pro toto opatření nelze shledati zákonné base v § 3 odst. 3 jaz. zák. Míní totiž stížnost, že pod pojem »zevních označení úřadů samosprávných« nelze subsumovati také zevní označení obecních úřadoven, jak se prý podává také z různé stylisace volené v § 3 odst. 3 jaz. zák. se strany jedné a v čl. 82 odst. 1 jaz. nař. se strany druhé. Zevním označením úřadu sluší rozuměti dle názoru stížnosti pouze označení jména úřadu obecního samého zevně na budově, nikoli však i označení úřadoven vnitř budovy. S argumentací touto nelze však souhlasiti.
Předpis § 3 odst. 3 jaz. zák. mluví povšechně o »zevních označeních úřadů samosprávných«, nemluví však pouze o zevním označení úřadů na budově. Tato povšechná dikce zákona jaz. zvolená v čísle množném nepostihuje, jak mylně za to má stížnost, pouze zevní označení úřadu jako celku jménem, nýbrž lze pod ni pojmově subsumovati i označení úřadoven jako součástí téhož úřadu, třebas byla umístěna uvnitř budovy, jen když stalo se tak zvenčí, t. j. venku na chodbě. I taková označení dlužno pokládati za zevnější označení úřadu obecního, který platí stejně pro označení jednotlivých úřadoven jako pro označení budovy samé, aby totiž sloužila orientaci osob navštěvujících jednotlivé kanceláře. Jsou-li samosprávné úřady povinny dle positivní normy 1. odstavce § 3 jaz. zák. přijímati podání učiněná v jazyku čsl. a je vyřizovati, musí být i umožněno stranám, které jsou příslušníky jazyka čsl. a jsou odkázány ve svých záležitostech na obecní úřad, aby podle nápisů umístěných zvenčí ať na budově samé ať uvnitř budovy v jejich jazyku mohly se patřičně orientovati, kam se mají obrátiti. Platí to zejména u úřadů s rozvětvenější činností, kde větší nesnáze jsou na snadě při hledání jednotlivé úřadovny, kam dotyčná věc patří, než při hledání budovy samé, v níž jest úřad umístěn. Proto také nelze nahlédnouti, že by význam textace volené v § 3 odst. 3 jaz. zák. se nekryl s textací zvolenou v čl. 82 odst. 1 jaz. nař., pokud se týče že by dikce čl. 82 byla širší než dikce § 3. Článek 82 odst. 1, který podle povahy své jest teprve obsahově vlastní jazykovou úpravou zevních označení obecních úřadů, rozvádí v rámci předmětu úpravy vytčeného v § 3 jaz. zák. význam onoho povšechného předmětu úpravy jazykové. Proto musí se shroutiti vývody stížnosti, vytýkající zcela nedůvodně nař. rozhodnutí »logické salto mortale a contradictio in adjecto« při identifikaci zevního označeni s označením úřadoven uvnitř budovy. Nemístným a bezpodstatným je také vývod, že moc výkonná na pohled nevinným textováním záhlaví čl. 82 jaz. nař. chtěla zastříti vybočení z rámce zákona, jehož se dopustila zněním tohoto článku, když podle toho, co bylo vyloženo, nadpis, který sluší rozuměti v čísle množném, úplně se kryje nejen se zněním § 3 odst. 3, nýbrž i s rozvedením tohoto pojmu, zvoleného v záhlaví pokud možno formou nejkratší, v samém obsahu cit. článku.
Tím padají veškery vývody stížnosti, založené na mylném výkladu pojmu zevních označení úřadů samosprávných po rozumu jaz. zákona. Pokud stížnost dále obdobně dovolává se všech námitek, jež vznesla pod číslem 1. a jež vrcholí v úsudku, že předpis § 3 odst. 3 jaz. zák. podléhá obmezení zákonnému, podávajícímu se z dalšího předpisu § 8 odst. 1 jaz. zák., stačí k vyvrácení těchto námitek prostě odkázati na podrobné úvahy pod č. 1., které tu obsahově stejně platí. Je proto výtka nezákonnosti i při tomto opatření bezdůvodnou.
Ad 3. Orientační nápisy na silnicích a cestách.
Proti tomuto opatření žal. úřadu namítá stížnost, že předpis čl. 81 odst. 6 jaz. nař., o který se opatření opírá, není kryt jaz. zákonem. Neskytá prý pro ustanovení cit. předpisu jaz. nař. zákonného podkladu ani § 3 ani § 8 jaz. zák. Prvé normy nelze se vůbec dovolávati proto, že orientační tabulky silniční nelze subsumovati ani pod veř. vyhlášky ani pod zevní označení úřadu dle 3. odstavce § 3, který by jedině mohl přijíti v úvahu, nelze však shledati zákonné base ani v ustanovení § 8 jaz. zák., jak dovodil nss jíž v nál. Boh. A 7173/28.
K námitkám těmto budiž uvedeno:
Nss sdílí stanovisko žal. úřadu, že předpis čl. 81 odst. 6 jaz. nař. má svůj zákonný základ v ustanovení § 8 odst. 1 jaz. zák. a souhlasí s vývody žal. úřadu v odvodním spise v té příčině obsaženými. Je sice pravda, že nss zaujal v nál. Boh. A 7173/28 stanovisko, že jaz. zákon obmezil sebeurčovací právo obcí jen měrou, stanovenou v § 3 a že další, míru tu přesahující obmezení jeho v nařízení, vydaném k provedení jaz. zák., se příčí § 55 úst. listiny i § 8 jaz. zák. Leč od tohoto právního názoru nss později upustil a vyslovil, opíraje se o usnesení svého odborného plena Boh. A CCCXLIV/28 a o usnesení adm. plena Boh. A CCCLXIV/29, že vláda, upravujíc v duchu jaz. zák. užívání jazyka pro samosprávné útvary, může jíti nad positivní obmezení, která jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Podrobnější vývody jsou rozvedeny v nál. Boh. A 8072/29 a Boh. A 8074/29.
Nelze o tom pochybovati, že pořizování orientačních nápisů na silnicích a cestách spadá podle § 28 odst. 2 č. 3 čes. obec. zříz. do oboru činnosti samosprávných úřadů, a že proto úprava jazyka takových orientačních nápisů jest úpravou užívání jazyků pro samosprávné úřady, jak ji má na zřeteli 1. odstavec § 8 jaz. zák. Plyne pak z toho nutný důsledek, že zmocnění vlády udělené jí tímto předpisem vztahuje se také na provedení jazykové úpravy těchto orientačních nápisů. Učinila-li pak tak vláda v 6. odstavci čl. 81 jaz. nař., nelze uznati důvodnou námitku stížnosti, že tato úprava vymyká se ze zmocnění daného státní moci výkonné jaz. zákonem, a že vláda touto úpravou vybočila z rámce zmocnění, uděleného jí tímto zákonem. Pokud se pak týče požadavku § 8 odst. 1 jaz. zák., aby příslušné ustanovení jaz. nař. bylo vydáno v duchu jaz. zákona, shledal nss, že požadavku tomu bylo vyhověno. Z positivních ustanovení § 3 jaz. zák. lze vyvoditi abstrakcí základní zásadu tohoto zákona, že příslušníci čsl. jazyka mají nárok na to, aby jejich potřebám ve styku s obcemi s jiným jednacím jazykem než čsl. bylo vyhověno tak, aby jim v tomto styku bylo umožněna užívati za všech okolností svého jazyka, t. j. jazyka státního. Důsledkem, z principu toho logicky vyplývajícím, pak jest, že příslušníkům jazyka státního má býti také zaručeno, aby se mohli na území minoritní obce v tomto jazyce také orientovati i v těch případech, kdy obec umístěním orientačních nápisů na cestách ve svém obvodu se na ně takto, byť nepřímo, obrací. Jestliže jaz. nař. předepisuje v čl. 81 odst. 6, že orientační nápisy na silnicích a cestách mají býti vždy v jazyku státním a zaručuje tímto předpisem příslušníkům jazyka státního, aby se mohli ve svém jazyce na cestách takto označených orientovati, pak předpis ten podle toho, co bylo řečeno, jest vydán v duchu jaz. zák.
Ad 4. Označení orientačních nápisů jazykem státním na prvním místě.
Neplatnost 6. odstavce čl. 81 jaz. nař. po této stránce a nezákonnost nař. rozhodnutí o něj opřeného spatřuje stížnost v tom, že ustanovení citované není kryto jaz. zákonem, z něhož plyne vůdčí myšlenka, že jako pro oblast státní platí státní jazyk za primerní, jest v oboru samosprávném obdobně dle § 3 jaz. zák. jednací jazyk obce jazykem primerním. Stížnost stojí tu tedy na stanovisku prosté výměny rolí jazyka státního a jazyka jednacího v oborů samosprávném, které prý jedině odpovídá duchu zákona jazykového. Otázkou vzájemného vztahu mezi jazykem státním a jazykem minoritním, pokud se týče jazykem jednacím obce zabýval se již nss v nál. Boh. A 8174/29. Nález tento, mající za předmět otázku platnosti čl. 72 odst. 3 jaz. nař., dospěl v souhlase s usnesením adm. plena k závěru, že jednou ze zásad ovládajících ducha zákona jazykového jest také zásada preponderance státního jazyka a že předpis čl. 72 odst. 3 jaz. nař., že domovské listy nutno vydati vždy také s textem v jazyku státním na prvním místě, vyhovuje duchu jaz. zákona. Na názorech těchto trvá nss i v tomto případě. Obdobný případ v oblasti samosprávy vyskytuje se v konkrétním sporu, kde také je na sporu otázka preponderance státního jazyka i v oboru samosprávy a stačí proto odkázati na důvody, obsažené v nálezu shora citovaném, které v podstatě hodí se i na daný případ.
Ad 3. a 4. Stížnost namítá také, že i kdyby se vycházelo ze stanoviska, že čl. 81 odst. 6 jaz. nař. jest kryt jaz. zákonem a že tedy jest platným, bylo by přes to nař. rozhodnutí nezákonným, poněvadž prý po této stránce jaz. zákon byl zrušen pozdějším zákonem ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. Zákon tento prý má za předmět také tabulky uliční a jeho § 22 deleguje moc nařizovací úpravou užívání jazyků při provádění tohoto zákona. Takové nařízení bylo pak vydáno dne 25. srpna 1921 č. 324 Sb. Když jaz. nař. č. 17/26, které jest provedením zákona jazykového, zabývá se v čl. 81 odst. 6 také jaz. úpravou tabulek uličních, opírá se o ustanovení zákona jazykového, která však již před 6 lety byla zrušena zák. č. 266/20 a nemůže proto ani předpis čl. 81 odst. 6 jaz. nař. přicházeti v úvahu jako norma platného práva čili jinými slovy není cit. článek kryt zákonem jazykovým proto, že provádí dávno již zrušené ustanovení zákonné.
S argumentací touto, kterou snaží se stížnost zdůrazniti neplatnost čl. 81 odst. 6 jaz. nař., nelze však souhlasiti.
Stížnost přehlíží, že čl. 81 odst. 6 jaz. nař. má na zřeteli jazykovou úpravu orientačních nápisů na silnicích a cestách, tedy označení směru silnice, resp. cesty, kam tyto komunikace vedou. Takové orientační nápisy, které stěžující si obec sama v odvolání proti výměru okresní správy politické pojímala jako obyčejné ukazovatele cest (»einfache Wegweiser«), nelze směšovati s názvy měst, obcí, osad a ulic nebo s pojmenováním ulic nebo veř. míst, jichž úprava tvoří předmět zák. č. 266/20, pokud se týče po stránce jazykové předmět prov. nař. č. 324/21, vydaného na základě § 22 zák. právě citovaného. Poněvadž tudíž úprava nařízení článkem 81 odst. 6 se týká zcela jiného předmětu, než který upravuje zák. č. 266/20, nemohl zákon č. 266/20 již z tohoto důvodu derogovati příslušným ustanovením jaz. zák. a není proto odůvodněna námitka stížnosti, že čl. 81 odst. 6 jaz. nař. je neplatným proto, že se opírá o zákonný předpis § 8 odst. 1 jaz. zák., který byl prý dávno již zrušen.
Ad 5. Odepření odkladného účinku.
Žal. úřad odepřel odkladný účinek stížnostem vzneseným stěžující si obcí v řízení správním ze dvou důvodů: jednak z důvodů věcných, že není tu předpokladů zmíněných v § 93 instrukce ze 17. března 1855 č. 52 ř. z., jednak pak i proto, že rozhodnutím min. jako nejvyšší instance správní stala se stížnost po této stránce bezpředmětnou. Stížnost napadá výrok žal. úřadu pouze ve směru prvém, snažíc se dovoditi, že byly tu splněny zákonné předpoklady pro poskytnutí odkladného účinku v daném případě, neformuluje však stižních hodů ve směru druhém, totiž v otázce bezpředmětnosti nároku na povolení odkladného účinku vydáním rozhodnutí min.
Za tohoto stavu věci musil nss vzíti podkladem svého rozhodnutí výrok žal. úřadu stížností nedotčený, že návrhy stěžující si obce na povolení odkladného účinku staly se bezpředmětnými vydáním nař. rozhodnutí. Stačil-li již k odepření odkladného účinku tento důvod v nař. rozhodnutí uvedený a stížností vůbec nenapadený, nemohl již nss dále přezkoumávati, zda stížnost právem či neprávem vytýká nezákonnost nař. výroku ve směru dalšího důvodu, o který jest nař. rozhodnutí také opřeno. Neboť kdyby i snad stížnost co do tohoto dalšího důvodu měla pravdu, nemohl by nss nař. rozhodnutí zrušiti, když toto jest opřeno i o důvod jiný, stížností vůbec nenaděný, který o sobě stačí k odepření odkladného účinku stížnostem ve správním řízení vzneseným. Míjí se proto i výtka nezákonnosti nař. rozhodnutí v tomto směru cíle.

Citace:

č. 9003. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 249-258.