Č. 3684.

Školství: * Byl-li známkám z nezajištěného vyučování náboženství mojžíšského na státní škole střední přiznán obligatorní ráz na základě min. výn. z 10. června 1875 č. 844 (věstník č. 26), nejsou porušena subjektivní práva učitele tohoto náboženství; jestliže vyučovací správa opatření to později odvolá.
(Nález ze dne 2. června 1924 č. 9838).
Věc: Hynek P. v R. (adv. Dr. Em. Popper z Rumburka) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. rada Rud. Neuhófer) o obligatorní charakter vyučování židovskému náboženství na státní reálce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zprávu ředitelství státní reálky ve V. z 26. října 1922 stran úpravy nezajištěného vyučování židovskému náboženství třinácti žáků ústavu rabínem Hynkem P. vzala zem. škol. rada v Praze výnosem ze 4. listopadu 1922 na vědomí.
Poněvadž z tohoto výn. bylo zřejmo, že zšr zmíněné vyučování považuje za »soukromé vyučování«, obrátil se st-l. jemuž tento výnos byl ředitelstvím ústavu sdělen, na zšr-u se žádostí, aby jeho učitelská funkce byla uznána za veřejný úřad učitelský, vyučování náboženství za vyučování veřejné a obligátní povahy a on za plnoprávního úda učitelského sboru ústavu. Tuto žádost opřel o min. výn. z 19. listopadu 1905, intimovaný ředitelství reálky a vydaný na základě min. nař. z 10. června 1875 č. 844, věstníku č. 26; uvedeným výnosem bylo povoleno, aby byl připuštěn žadatel k vyučování židovských žáků v-ské státní reálky v postavení vytčeném v § 1 zák. z 20. června 1872 č. 86 ř. z., takže jeho známkám z náboženství přísluší vliv na všeobecnou kvalifikaci postupovou.
O této žádosti rozhodl žal. úřad nař. výnosem v ten rozum, že zrušuje platnost výn. býv. min. kultu a vyučování z 19. listopadu 1905 o výjimečném přiznání obligatorního rázu známkám z nezajištěného vyučování náboženství mojžíšskému na státní reálce ve V.; obligatorní ráz přísluší napříště těmto známkám teprve, jde-li o vyučování státem zajištěné.
Proti tomuto výnosu směřuje stížnost rabína Hynka P. k nss-u podaná, o níž bylo uváženo takto:
Stížnost namítá, že se nař. výnos protizákonně dotýká st-lových bezvadně nabytých subjektivních práv, ježto mu bere právní postavení při jeho vyučovací funkci, kteréž mu platně bylo přiznáno rozhodnutím min. kultu a vyučování z 19. listopadu 1905, majícím oporu v nař téhož min. z 10. června 1875 č. 844, vydaném k předpisům §§ 4 a 7 zák. z. 20. června 1872 č. 86 ř. z. Právní postavení uvedeným výnosem st-li přiznané spočívalo v tom, že st-l byl připuštěn k takovému vyučování židovskému náboženství na v-ské reálce, že jeho postavení odpovídalo postavení vytčenému v § 7 zák. z 20. června 1872 č. 86 ř. z., zejména, že známkám jeho po rozumu konečného odstavce min. nař. z 10. června 1875 č. 844 přísluší vliv na všeobecnou kvalifikaci postupovou, že dále st-lovo postavení bez ohledu na počet žáků židovského vyznání jest postavením plnoprávního člena učitelského sboru s jedinou výjimkou, že není honorován z prostředků určených k vydržování školy. Uvedené právní postavení si lovo nedoznalo změny ani vydáním výn. min. škol. ze 6. září 1922 č. 69295/ 22 (intim. výn. zem. škol. rady v Praze č. 1 B 1245/1 ai 1922 — č. z. r. š. 80470/ai 1922 ze 17. října 1922 — cirk. pro střední školy č. 33), jehož předpisy vztahují se toliko na úpravu poměrů po vydání výnosu.
Avšak po názoru nss-u jest stížnost bezdůvodná, ježto st-l z výn. býv. min. kultu a vyučování z 19. listopadu 1905 nenabyl subjektivního nároku, jejž stížnost tvrdí a v němž by se st-l právem dotčeným cítiti mohl jen tehdy, kdyby nárok existoval, k čemuž musil nss po rozumu § 2 zák. o ss předem z úřední moci přihlédnouti, než mohl přistoupiti k meritu věci.
Podle předpisu §§ 4 a 7 zák. z 20. června 1872 č. 86 ř. z. ve znění zák. ze 17. června 1888 č. 99 ř. z., jest obligatorní povaha vyučování náboženství na učitelských ústavech a středních školách s požadavkem zvláštní způsobilosti vyučujícího, i uznání veřejného úředního postavení s materielním zajištěním vyučování samotnou školou (nař. min. kultu a vyučování z 10. června 1875 č. 844, věst. č. 26) přiznáno jen za určitých podmínek, zejména za podmínky, že celkový počet žáků příslušného určitého vyznání není menší dvaceti. Cit. posléze nař. min. z 10. června 1875 bylo prohlášeno, že lze připustiti i v případě, kdy počet oněch žáků nedosahuje 20, obligatorní vyučování náboženství učitelem, majícím zákonnou způsobilost, pod podmínkou, že nebude použito k jeho honorování prostředků určených k vydržování školy. V důsledku toho totéž ministerstvo výn. z 19. listopadu 1905 — později nař. rozhodnutím odvolaným — onu výhradu v příčině vyučování žáků židovského vyznání na státní reálce ve V. židovskému náboženství uskutečnilo, tím arciť konkrétní vyučování náboženství zvláštním významem vybavilo, při čemž však jen projevilo souhlas s dosazením st-le učitelem stejně jako mohlo schváliti někoho jiného. Z uvedeného jest zřejmo, že učinilo jen věcné opatření, hovící prospěchu náboženského vyučování žáků židovského vyznání uvedené reálky, při čemž osoba vyučujícího padá na váhu toliko jakožto nástroj vyučování, jehož způsobilost byla úřadem zkoumána a schválena, jenž mohl býti za souhlasu příslušných činitelů nahrazen jinou způsobilou osobnost; a nemůže míti vůči státní správě podobně jako nějaký veřejný zaměstnanec státu neb jiné veřejné korporace vůbec právního nároku ani na skutečné použití své činosti, resp. na určitý způsob svého použití, tím méně aby výučné činnosti in abstracto, kterou in concreto obstarává toho času on, byl přiznáván určitý význam v soustavě vyučovací, jejíž úprava jest přec výhradně věcí nadřízených úřadů školských, vázaných při tom předpisy zákonnou platnost majícími. Že by pak existoval nějaký zákonný předpis, jenž by osobnostem st-lovy kategorie výslovně přiznával nárok zastávati službu s určitým významem po stránce veřejnoprávní, netvrdí ani sama stížnost.
Musil tudíž nss již z důvodu, že se st-li nedostává legitimace (§ 2 zák o ss), stížnost zamítnouti, aniž se vůbec mohl zabývati otázkou věcné správnosti nař. rozhodnutí, jak by byl musil teprve tehdy učiniti, kdyby si byl k němu stěžoval subjekt, jehož právní sféry se nař. rozhodnutí skutečně dotýká.

Citace:

č. 3684. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1426-1428.