První president Nejvyššího soudu Dr. August Popelka

odešel koncem roku 1930 na trvalý odpočinek. Byl jedním z mála hodnostářů, který již od počátku našeho státu stál v čele jedné z nejdůležitějších státních institucí a jehož výborné vlastnosti zasluhují, aby byly i pro budoucnost v paměti uchovány.
Nejdříve — jak jest zvykem — několik dat z jeho života. Narodil se v Brně 25. dubna 1854, byl synem Adolfa rytíře Popelky, dvorního rady Nejvyššího soudního dvoru ve Vídni, absolvoval právnická studia ve Vídni a byl tam promován na doktora práv. Od 17. června 1876 do 20. dubna 1880 byl koncipientem finanční prokuratury v Brně s přerušením jednoroční vojenské služby; pak od 20. dubna 1880 do 20. dubna 1881 právním praktikantem u zemského soudu ve Vídni; od 18. února 1882 koncipistou a od 2. dubna 1883 adjunktem finanční prokuratury v Brně; složil téhož roku advokátní zkoušku a věnoval se od 22. ledna 1884 advokacii v Brně, kterou provozoval až do roku 1899. Jmenován byl dvorním radou Správního dvoru soudního od 8. července 1899 a senátním presidentem tamtéž od 25. června 1912. Roku 1909 byl pověřen redigováním sbírky nálezů administrativního oddělení Správního dvoru soudního ve Vídni a zastával tuto funkci až do státního převratu. Byl nejen hodností, ale i časově prvním presidentem našeho Nejvyššího soudu, byv jím jmenován 15. listopadu 1918 brzy po zřízení Nejvyššího soudu zákonem ze dne 2. listopadu 1918, č. 5 Sb. z. a n., a zastávav tuto obtížnou funkci plných 12 let. Od 15. září 1920 do 26. září 1921 byl v úřednickém kabinetě Jana Černého ministrem spravedlnosti a náměstkem ministerského předsedy.
S osudy Nejvyššího soudu dr. Popelka takřka srostl. Uvésti Nejvyšší soud v život, zavésti jej do chodu a připraviti k úkolům, jež měl a má plniti, nebylo lehkou věcí. Výkon soudnictví byl u Nejvyššího soudu zastaven od státního převratu až do 8. ledna 1919, kdy teprve zahájil činnost. Jen nepatrná část jeho členů byla převzata od dřívějšího Nejvyššího soudního dvoru ve Vídni, kdežto ostatní musili se teprve zapracovávati do nezvyklé agendy. Nebylo vhodných místností, dostatečné knihovny, ani kancelářského zařízení. Sotva Nejvyšší soud začal se do svých úkolů vpravovati, byl v této činnosti přerušen přesídlením do Brna, které bylo provedeno dne 3. listopadu 1919 v důsledku zákona č. 216/1919 Sb. z. a n. Marně se dr. Popelka namáhal za vydatné pomoci nynějšího druhého presidenta dra Františka Vážného, aby udržel Nejvyšší soud ve hlavním městě. Marně se také snažil, aby udržel paritu s Nejvyšším správním soudem, zaručenou v zákonech č. 36/1875 ř. z. a čís. 53/1894 ř. z. aspoň v tom směru, že by i Nejvyšší soud, jako »ústřední místo«, měl samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu a mohl také své zájmy hájiti přímo v parlamentě a ve vládě. Poměry a cizí vlivy byly mocnější než on. V Brně nastaly nové starosti jednak pro nedostatečné a na několika místech rozházené umístění (které — bohužel — trvá až dosud), jednak pro nával práce, jemuž systemisovaný počet členů nestačil, jednak pro obtížnost rozhodování, které musilo ve spoustě nových a ne vždy dokonalých právních norem raziti teprve nové cesty, jednak konečně pro duplicitu práva, která stále ještě působí značné obtíže (sr. také článek »Nejvyšší soud v prvém desetiletí republiky«, »Právník« 1928, str. 578).
Všechny tyto nesnáze přemáhal dr. Popelka svým nevšedním nadáním, svým vrozeným jemným taktem a svými bohatými životními zkušenostmi a právními znalostmi ve všech oborech práva. Jest ku podivu, jakou duševní i tělesnou svěžest si tento muž zachoval do věku tak pokročilého!
Když se stal Nejvyšší soud předmětem prudkých útoků v německém tisku a ve spolcích německých advokátů pro svou praxi v otázce jazykových práv cizozemců a když bylo voláno po nejostřejších administrativních opatřeních proti Nejvyššímu soudu a vyhrožováno mu syndikátními spory, zastal se dr. Popelka neohroženě neodvislosti judikatury Nejvyššího soudu ve známém článku »Nejvyšší soud a snaha po rozšíření výsady jazykových menšin na cizozemce« (Právník 1928, sešit XVI.). Způsobem jasným a přesvědčivým vyložil z historie jazykového zákona, z jeho doslovu i účelu správnost jazykové praxe Nejvyššího soudu, odrážeje břitce nájezdy na jeho autoritu. Jest příznačné, že dosud se nikdo o to nepokusil, aby vyvrátil důvody zmíněného článku. Zastánci opačného názoru se omezovali a omezují se dosud jen na to, že všeobecnými obraty chválí praxi Nejvyššího správního soudu a ministerstva spravedlnosti, vybízejíce Nejvyšší soud více méně hlučně, aby se podrobil. Je to tak pohodlnější, neboť pak jim nevadí ani §§ 96 a 98 úst. list. o soudcovské neodvislosti, ani argument Nejvyššího soudu, že odmítnutí opravného prostředku z jakéhokoliv praejudiciálního důvodu jest věcí judikatury, ani jim konečně nevadí čl. 96 jaz. nař., že správní úřad nesmí zrušiti soudcovský výrok. Týmž způsobem si počíná také »Juridicus« v brněnském »Tagesbote« ze dne 18. prosince 1930 v článku »Abschied von Dr. Popelka«. Tak tedy němečtí advokáti na místě zásady »důvod proti důvodu« podali na dra Popelku obžalobu proti bezpečnosti cti, která skončila osvobozujícím rozsudkem jak u kmetského soudu v Praze, tak u Nejv. soudu v Brně. Bylo-li snad cílem obžaloby otřásti postavením dra Popelky, způsobiti mu osobní nepříjemnosti a uvésti do rozpaků také Nejvyšší soud, jehož daleká většina členů se prohlásila solidární s prvním presidentem (viz projev soudců Nejvyššího soudu v Brně v »Právníku« 1928, str. 650) — pak vyzněla tato snaha na prázdno. První president přijal tuto aféru s humorem sobě vlastním, dostavil se osobně před soud, hájil se jako člověk dobrého svědomí za pomoci obhájce a pražského advokáta dra Schauera a kouřil klidně dále své viržinky. Dosaženo bylo spíše opaku, neboť dr. Popelka obdržel z tohoto podnětu množství souhlasných projevů od korporací neprávnických i právnických, i osob soukromých a několik diplomů o čestném členství v některých korporacích. Také nejvyšší soud zhostil se důstojně a právnicky bezvadně svého úkolu, když к němu byla podána zmateční stížnost proti zprošťujícímu rozsudku.
V časopise »Česká advokacie« z května 1930 uveřejnil dr. Popelka »Kritické úvahy o vládním návrhu zákona o Nejvyšším správním soudě«, v nichž duchaplným způsobem potíral některá ustanovení osnovy, opíraje se o své dlouholeté zkušenosti u Správního dvoru soudního ve Vídni, a snaže se docíliti nápravy ve prospěch instituce tak významné, jako jest Nejvyšší správní soud, na kterou — jak praví — přenesl svou oddanost i lásku. Zmiňujeme se jen o těchto dvou větších pracích z nejnovější doby na důkaz právnické kapacity a duševní svěžesti dra Popelky, uchované až do kmetského věku. Mimo to uveřejnil dr. Popelka v »Právníku« z roku 1919, sešit VII., z oboru trestního práva »Příspěvek k řešení otázky, jsou-li měřítkem škody, která rozhoduje o zločinnosti majetkových deliktů a sazbě trestní, mince korunové měny nebo bankovky«.
Radostí bylo pracovati s drem Popelkou jak v jeho vlastnosti jako presidenta, tak v jeho vlastnosti jako soudce. Vždy jemný, ke každému a v každé době zdvořilý a ochotný, vyhovoval, kde v oboru své působnosti vyhověti mohl. Nikdy nelpěl na svém utvořeném názoru a vždy byl přístupný věcným důvodům, které zcela nepředpojatě uvažoval a se svým názorem srovnával. Nebylo jeho zvykem poroučeti. Žádal vlídně i tam, kde poroučeti mohl, jsa spíše laskavým otcem, než představeným. Docílil tím lásky a oddanosti u svých podřízených a snahy po nejvyšší možné výkonnosti, ač možno-li mluviti o nutnosti nějakého zevnějšího popudu k práci u starých a svědomitých soudců, jimž jest vlastní svědomí a vlastní pocit odpovědnosti tou nejúčinnější pobídkou.
Až překvapující byla u dra Popelky bystrost soudcovského judicia. Těže ze svých životních a právnických zkušeností, jichž nabyl jako správní úředník, správní soudce i soudce Nejvyššího soudu a veden byv svým nikdy neselhávajícím úsudkem a pocitem pro právo a spravedlnost, vystihl často jedním rázem jádro věci, o němž se byl referent mnoho napřemýšlel. Měl dar přiléhavé přesnosti výrazu a zhuštěného projevu svých myšlenek, což je zřejmo také z jeho dříve citovaných článků. Plenární zasedání vedl obezřetně, usměrňoval různé názory a přesně precisoval otázky, o nichž bylo hlasovati. Vždy se snažil, aby strohá právní norma nevedla к tvrdostem, nýbrž vyhovovala spravedlnosti a potřebám života v konkrétním případě. Jeho humorné založení pomáhalo často přenésti se lehce i přes svízelné situace a leckdy jeho trefná anekdota osvětlila věc lépe, než nejdůkladnější právnická explika. Práce v senátech byla mu potěšením. Předsedal třeba čtyřikrát týdně, a to při věcech nejdůležitějších, na příklad trestních věcech hrdelních, pozemkové reformy a pod.
Povahou byl dr. Popelka na svůj úřad neobvykle skromný. Vyhýbal se všem okázalostem a omezoval své representační vystupování na nejnezbytnější míru.
Nemohl-li zabrániti některým pro prestiž a prospěch Nejvyššího soudu a jeho členů nepříznivým zákonodárným i správním opatřením (sr. příklady v článku »Deset let Nejvyššího soudu v Brně« v »Soudcovských listech« č. 1 1930), bylo toho v neposlední řadě příčinou vzdálenost úředního sídla od centra státního života a stižená tím možnost zasáhnouti rázně a včasně. Pan president republiky vzpomněl při odchodu dra Popelky na trvalý odpočinek ve vlastnoručním listu pilné a záslužné práce, kterou vykonal pro konsolidaci republiky vybudováním a dlouholetým úspěšným vedením našeho Nejvyššího soudu a vyslovil dru Popelkoví za tuto činnost uznání a upřímný dík. Rovněž pan ministr spravedlnosti navazuje na tento projev, připojuje se k tomuto uznání, vyslovuje dru Popelkovi jménem svým i ministerstva spravedlnosti plné uznání a upřímný dík za objektivnost a pracovitost v úřadě a dodává, že vzpomínka na styky s ním bude mu vždy milou.
Dne 31. prosince 1930 rozloučilo se gremium Nejvyššího soudu v slavnostně vyzdobené plenární síni se svým »prvním presidentem«. Byla to slavnost tklivá, při níž procítěnou řeč promluvil druhý president dr. František Vážný a odevzdal dru Popelkovi vkusně upravenou adresu s podpisy všech soudců Nejvyššího soudu. Dr. Popelka — hluboce pohnut — děkoval všem členům Nejvyššího soudu za příchylnost k jeho osobě, za píli a svědomitost v úřadě a rozloučil se s každým jednotlivcem stiskem ruky, slíbiv, že věnuje pro galerii prvních presidentů Nejvyššího soudu svůj krásně provedený portrét.
Odešel v něm z činné služby vynikající právník a šlechetný člověk vřelého národního cítění, otuženého dlouholetým pobytem ve Vídni. Všichni, kdož s ním pracovali, zachovají mu vřelou upomínku! —cha.

Citace:

Pro lhůty k námitkám proti výpovědi z nájmu nebo z patchu platí předpisy §§ 125 a 126 c. ř. s. a § 89 zákona o soudní organisaci.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, s. 430-432.