Č. 8095.

Samospráva obecní. — Řízení správní (Podk. Rus): 1. Pronájem práva vybírati »stanečné«, t j. poplatek z místa na tržišti, může se státi také bez dražby. — 2. Veřejná dražba nebo veřejné řízení ofertní?
(Nález ze dne 10. září 1929 č. 16521.)
Věc: Antonín I. v B. proti civilní správě Podkarpatské Rusi o pronájem práva vybírati stanečné.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Správní komise města Berehova usnesla se dne 3. listopadu 1926 zužitkovati právo města Berehova na vybírání stanečného na trhu na dobu šesti let od 1. ledna 1927 do 31. prosince 1932 cestou pronájmu na veř. dražbě s dodatkem, že výsledek dražby, jejímž provedením byl pověřen vládní komisař a hlavní notář, jest oznámiti správní komisi, jež si vyhražuje právo volby vydražitele bez ohledu výšky nabízeného obnosu. Podle připojených draž. podmínek jest předmětem nájmu právo vybírati stanečné na výročních a denních trzích v obvodě města Berehova, které právo jest vymezeno rozhodnutími vydanými městem a schválenými dohlédacím úřadem. V bodě 24. podmínek jest stanoveno, že město s vydražitelem, podavším podle správní komise nejvýhodnější nabídku, uzavře nájemní smlouvu ve smyslu draž. podmínek.
Podle draž. vyhlášky vl. komisaře a správce notářského úřadu bylo uzvřené nabídky s určeným vádiem podati do 11 hodin před zahájením dražby u vlád. komisaře, s podotknutím, že do draž. podmínek lze nahlédnouti v místnostech polic, oddělení, a že výsledek dražby jest schváliti správní komisí města Berehova. Podle protokolu o dražbě, provedené dne 22. listopadu 1926, oznámil vlád. komisař, řídící dražbu, že do začátku dražby došly celkem dvě písemné nabídky, které budou otevřeny po ústní dražbě. Při ústní dražbě nabídl Samuel N. roční nájem 185 000 a 187 000 Kč. Hynek 1. a spol. 186 000 a 188 000 Kč. Pak otevřeny písemné nabídky, a to Jindřicha R., jenž nabídl 222 600 Kč a st-le, jenž nabídl 245 000 Kč.
V zasedání správní komise města Berehova dne 24. listopadu 1926 oznámil vlád. komisař výsledek dražby jakož i to, že Jindřich R. odevzdal mu dne 23. listopadu uzavřenou obálku s nadpisem »konečná nabídka, načež se správní komise usnesla vrátiti Samueli N. a Hynku I. složená vadia, ježto jejich nabídky nepřijdou vážně v úvahu, a dále vrátiti konečnou nabídku bez otevření Jindřichu R., jemuž jest oznámiti, že dá-li městu dosud nejvyšší částku nabídek, t. j. 245 000 Kč, pronajme mu město na dobu šesti let právo vybírati stanečné; uzavřití smlouvu, kterou jest předložití správní komisi, pověřen vlád. komisař Po té vrátil vlád. komisař Jindřichu R. nerozpečetěnou konečnou nabídku, a oznámil mu usnesení správní komise, načež Jindřich R. vzal oznámení na vědomí, uznal placení 245 000 Kč ročního nájemného a přijal veškeré smluvní podmínky.
Podle usnesení z 15. prosince 1926 schválila správní komise smlouvu, jíž se pronajímá Jindřichu R. právo vybírati stanečné na 6 let za roční nájem 245 000 Kč.
Z rozhodnutí správní komise z 24. listopadu 1926 podal st-l odvolání, uplatňuje v něm v podstatě, že pronájem práva vybírati stanečné mohl se po zákonu a podle usnesení správní komise z 3. listopadu 1926 státi jen cestou veř. dražby, podle jejíhož výsledku měla bytí nájemní smlouva uzavřena se st-lem jakožto vydražitelem, učinivším nejvyšší podání. V dalším obsahu odvolání brojil st-l proti usnesení správní komise »s hlediska mravnosti« a uvedl tu mimo jiné, že Jindřich R. snažil se st-le, nabízeje mu nejprve částku 15000, později 25 000 Kč, pohnouti k tomu, aby se dražby neúčastnil nebo aby podal nízkou nabídku.
O tomto posléze uvedeném tvrzení konal župní úřad v Mukačevě šetření, načež rozhodnutím z 23. března 1927 usnesení správní komise města Berehova z 24. listopadu 1926 zrušil a uložil správní komisi, aby dala provésti novou dražbu, vysloviv v důvodech, že šetřením bylo zjištěno, že na interesenty o pronájem práva vybírati tržní poplatky byl jinými interesenty vykonán nátlak, aby se dražby neúčastnili, čím byla porušena čistota dražebního řízení.
Z tohoto rozhodnutí podal odvolání jak Jindřich R., tak i st-l. Nař. rozhodnutím civ. správa Podk. Rusi odvolání Jindřicha R. vyhověla a rozhodnutí župního úřadu v Mukačevě zrušila.
O stížnosti uvážil nss takto:
Nutno předem zkoumati, zda obsahem nař. rozhodnutí mohlo býti zasaženo do subj. práv st-lových. Tu pak nutno uvážili, že ve stížnosti proti nař. rozhodnutí nevystupuje st-l jako poplatník města Berehova, dovozující, že obsahem výroku žal. úřadu jest spor, jejž bylo žal. úřadu řešiti, vyřešen na úkor majetkových zájmů města, což pak přirozeně bude vrhati reflex na st-lova práva, resp. povinnosti poplatnické, nýbrž vystupuje, jako již vystupoval ve správním procesu, jen jako účastník řízení o pronájmu práva vybírati stanečné. Nutno si proto ujasniti, jaká byla právní povaha onoho řízení, což bude pak podkladem pro další úvahy o možné existenci subj. práv (účastníků řízení takového.
V daném sporu šlo o pronájem městu příslušejícího práva vybírati stanečné. Správní komise města Berehova usnesla se dne 3. listopadu 1926 zužitkovati toto právo »cestou pronájmu na veř. dražbě«, avšak s dodatkem, že výsledek dražby jest oznámiti správní komisi, jež si vyhrazuje právo volby z vydražitelů bez ohledu výšky nabízeného obnosu.
Dovolávaje se ustanovení § 120 zák. čl. 22 :86, jenž dle slov stížnosti dovoluje pronájem obecního majetku zpravidla jen veř. dražbou, a poukazuje na obrat »cestou pronájmu na veř. dražbě«, jehož použilo usnesení správní komise ze 3. listopadu 1926, jakož i na znění bodu 24. dražebních podmínek, podle něhož město Berehovo s vydražitelem, podavším podle správní komise nejvýhodnější nabídku, uzavře nájemní smlouvu ve smyslu draž. podmínek, dovozuje st-l, že v konkrétním případě šlo o pronájem cestou veř. dražby, při níž vydražitel, to jest ten, kdo podal nejvyšší nabídku, v daném případě st-l, má nárok na to, aby mu pronájem dražebního práva byl zadán. Tu ovšem jest st-l na omylu, jak patrno z těchto úvah:
Zákon z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. o přechodné úpravě fin. hospodářství obcí stojí v § 44 na stanovisku, že poplatky podle tohoto zákona, mezi něž patří i stanečné jakožto poplatek z místa, vybírá, pokud v jednotlivých pravidlech, jež však o stanečném nebyla vydána, není nic jiného stanoveno, starosta obecními orgány. Proto není žádné obecné normy, jež by jednala o pronájmu práva stanečného a přikazovala, že pronájem takový smí býti proveden pouze veř. dražbou, takže by výhrady připojené k vypsání dražby a příčící se svým obsahem podstatě a účelu řízení dražebního, jako jest výhrada volby vydražitele bez ohledu na výšku nabízené částky, bylo pokládati za nedoložené. Předpisem takovým není ani ustanovení § 120 zák. čl. 22 :86, a to již proto nikoliv, že ustanovení to bylo zrušeno zákonem č. 329/21 (§ 57 cit. zák. a čl. 1. vl. nař. č. 216/22, vydaného na základě § 59 odst. 3 cit. zák. č. 329/21) a není jím ovšem také předpis 3. odst. § 23 uvedeného zákona č. 329/21 o fin. hospodářství obcí.
Nebyla-li však obec města Berehova, pronajímajíc právo vybírati stanečné, vázána žádným předpisem učiniti tak veř. dražbou, pak nelze ovšem výhrady, jež k vypsání dražby připojila, pokládati za nedoložené, třeba výhrady ty mohou podstatu dražby alterovati a účelu dražebního řízení se příčiti.
Sluší proto zkoumati, jaká jest skutečná podstata usnesení správní komise ze 3. listopadu 1926, a to na základě celého jeho obsahu, jenž jedině může podati jasný obraz o pravé vůli, jež usnesením tím měla býti vyjádřena.
Jest pravda, že usnesení to praví, že zužitkování práva vybírati stanečné stane se »cestou pronájmu na veřejné dražbě«, a nemůže býti pochybnosti o tom, že kdyby k projevu tomuto nebylo přičiněno dalších dodatků, šlo by o vypsání skutečného řízení, dražebního s účinkem, že by ten, kdo by — vyhovuje ostatním dražebním podmínkám — učinil nejvyšší podání, měl nárok, aby mu dražené právo bylo přiřknuto. Než již shora bylo uvedeno, že správní komise, usnášejíc se o pronájmu práva vybírati stanečné, neomezila se na právě uvedený projev, nýbrž přičinila k němu dodatek, že si vyhražuje právo volby z vydražitelů bez ohledu výšky nabízeného obnosu. Jest očividno, že obsah tohoto dodatku jest neslučitelný s pojmem dražby ve vlastním a technickém slova smyslu, a nemůže proto, když jej nelze pokládati za nedoložený, býti kladen vedle pojmu dražby, nýbrž k bližšímu jeho vysvětlení.
Tu pak jest zřejmo, že usnesení správní komise, jež zajisté chtělo míti svůj určitý smysl, má jej jen tehdy, vylož-li se tak, že správní komise nechce býti vázána výsledkem dražby, aby musila uznati za nájemce toho, kdo nejvíce podá, že tedy nehodlá uskutečniti pronájem dražbou ve vlastním a technickém syslu, nýbrž že jen formou draž. řízení chce si veřejně zjednati přehled o nabídkách a podklad pro své rozhodnutí, aniž tomu, kdo učiní nejvyšší nabídku, přiznává předem nárok, aby mu pronajímané právo bylo přiřknuto. Ale pak nutno dojiti k závěru, že přes odchylnou dikci usnesení správní komise nešlo o pronájem dražbou, nýbrž o pronájem veř. ofertním řízením.
Na tom nic nemůže měniti ani pasus bodu 24. draž. podmínek, pravící, že s vydražitelem, podavším podle správní komise nejvýhodnější nabídku, uzavře město nájemní smlouvu ve smyslu draž. podmínek, neboť jím nikterak není dotčeno právo, jež si komise vyhradila, zvolí ti si z dražitelů, t. j. oferentů uchazeče bez ohledu na výšku nabízeného obnosu.
Tím byla vymezena právní povaha řízení, jímž právo vybírati stanečné melo býti pronajato, jako řízení nikoli dražebního ve vlastním a technickém smyslu, nýbrž veř. řízení oferetního, a možno přikročiti k úvaze závěrečné.
Kdežto účelem řízení dražebního jest opatřiti nikoliv jen přehled o nabídkách kupců nebo nájemců draženého předmětu nebo práva, nýbrž opatřiti z uchazečů přímo již sama kupce nebo nájemce, jehož osoba jest určena nejvyšším podáním, omezuje se účel řízení ofertního právě jen na podání přehledu o interesentech a jejich nabídkách, o nichž pak volně může býti rozhodnuto tím, jenž věcí nebo právem, o něž jde, disponuje. Z toho pak plyne ten důsledek, že v řízení dražebním nabývá z aktu, jímž dražba byla vypsána, vydražitel, t. j. ten, kdo učinil nejvyšší podání, (vyhověl-li ovšem ostatním draž. podmínkám), právního nároku, aby dražené právo bylo mu přiřknuto, na druhé straně však účastník řízení ofertního, třeba jeho oferta zněla na nejvyšší částku, nároku takového nemá a míti nemůže.
Nároku toho neměl tedy ani v tomto případě st-l. Ale pak nemohlo býti nař. rozhodnutím, nechť již jeho obsah jest jakýkoli, zasaženo do jeho subj. práv jako účastníka řízení o uvedený pronájem, a podává-l do tohoto rozhodnutí stížnost právě jako účastník onoho řízení, jeví se jeho stížnost pro nedostatek zásadního předpokladu nepřípustnou.

Citace:

Č. 8095. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 99-102.