NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 19 (1910) - Přípustnost pořadu právního pro škody stavbou neb provozováním dráhy způsobené (§ 10. b.) a 13. zák. o konc. žel. ze dne 14. září 1854, č. 238 ř. ž.).

— 364 —

Praktické případy.

Přípustnost pořadu právního pro škody stavbou neb provozováním dráhy způsobené (§ 10. b.) a 13. zák. o konc. žel. ze dne 14. září 1854, č. 238 ř. z.). Ručení vlastníka dráhy (koncessionáře) či provozovatele jízdy ? Novoty vedlejším intervenientem do sporu uváděné.
Františka S. podala na c. k. erár jako majitele sev. dráhy žalobu na náhradu škody 2700 K, kterou prý utrpěla tím, že její domek v B., stojící těsně vedle trati místní dráhy Z.—C.—H. sev. drahou provozované, tímto provozováním, zejména způsobeným otřásáním byl opětně a značně poškozen, takže vyžadoval nákladných oprav.
Fin. prokuratura v zast. žalovaného eráru namítala proti žalobě především nepřípustnost pořadu právního vzhledem k ustanovení § 13. zák. o koncessích železn. ze dne 14. září 1854 č. 238 ř. z. a opětným rozhodnutím správního soudu (Budw. č. 5342, 10442, 14094) — dále pak nedostatek passivní legitimace na straně žalovaného eráru, protože zmíněná místní dráha je vlastnictvím samostatné společnosti akciové (= koncessionáře) a sev. dráha na ní jen provozuje jízdu na základě zvi. ujednání, které se jeví pouhou smlouvou o zmocnění, pročež je »podnikatelem« dle cit. zák. o konc. žel., ev. za škodu ručícím, nikoliv erár, nýbrž místní dráha, to tím spíše, že domněle škodlivý poměr resp. vztah místní vznikl již stavbou místní dráhy a ne teprve provozováním jízdy. Ohledně jisté části nároků náhradních namítnuto promlčení — in merito pak poukázáno k tomu, že škoda, vzešla-li jaká, nezaviněna dráhou, nýbrž následkem chatrného materiálu, z něhož domek sporný jest postaven; při svéčasném komis, šetření (1897) k vůli zjištění účinku provozování dráhy na dům žalující postavena v něm na okno sklenice vody až po kraj naplněná, která při přejíždění těžkého nákladního vlaku ani se nezakolísala a nepřetekla.
Po provedených důkazech svědeckých a znaleckých, a když byla místní dráha Z.—C.—14. na ohlášení sporu fin. prokuraturou k tomuto jako vedlejší intervenient přistoupila, vynesl zem. soud v B. rozsudek ze dne 21./5. 1909 č. Cg I. 132/9 / 16, kterým námitku nepříslušnosti pořadu práva zamítl, ve věci samé pak uznal právem, že žalovaný erár jako majitel sev. dráhy jest povinen žalující 840 K s přísl. (70% útrat) zaplatiti.
Odvolání i dovolání žalovaného c. k. eráru i vedlejšího intervenienta vyšší instance nevyhověly, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Neprávem uplatňuje dovolání žalovaného c. k. eráru předem dovolací důvod §u 503. č. 1 c. s. ř., tvrdíc, že prý tato sporná záležitost nepatří na pořad práva, pročež prý rozsudky obou nižších — 365 —
soudů, jakož i provedené soudní řízení vůbec stiženy jsou zmatečností po rozumu §u 477. č. 6 c. s. ř. Arciť nepostačuje odvolání se k nejvyššímu rozhodnutí ze dne 26. června 1864, by ospravedlněn byl názor odvolacího soudu, že změny doznal § 13. min. nař. ze dne 14. září 1854 č. 238 ř. z. Nařízení to vydáno bylo za absolutistického období vládního, nastavšího po zrušení ústavy z roku 1849, na základě Nejvyššího rozhodnutí ze dne 8. září 1854 a bylo v říšském zákonníku vyhlášeno. Má tudíž platnost »zákona« a bylo by mohlo jen »zákonem« býti změněno. Za zákon takový nelze považovati cit. Nejvyšší rozhodnutí z r. 1864, nižšími stolicemi dotčené, jež vydáno bylo pro určitý případ u vykonávání nejvyššího práva rozhodovacího Jeho Veličenstvu při kompetenčních konfliktech přiznaného, kteréžto Nejvyšší rozhodnutí nebylo v říšském zákonníku vyhlášeno, ba rozhodnutí to nemůže z tohoto důvodu přicházeti v úvahu ani jako »autentický výklad« §u 13. zák. o koncessování železnic, poněvadž zákonu dostati se může »autentického« výkladu zase jen projevem zákonodárcovi vůle, účinností zákona nadaným. Nicméně nutno onomu Nejvyššímu rozhodnutí přiznati význam velmi závažné pomůcky vykládací pro vystižení smyslu §u 13. Z jeho obsahu lze souditi, že dotčené zákonné ustanovení již od prvopočátku nemělo za účel,, by vyloučena byla příslušnost soudu v čistě soukromoprávních záležitostech, o něž se tuto jedná, a by povšechná zásada §u 1338 ob. zák. obč. byla vymýtěna. Vskutku ustanovuje § 13. žel. konc. zák. pouze, že z pořadu práva vyloučeny jsou záležitosti k provedení těchto (t. j. v §§ech 1. až 12. obsažených) ustanovení se vztahující, náležejíce k úřadům správním. Jest tudíž příslušnost těchto úřadův arciť i tehda dána, když jedná se o »provedení« §u 10. písm. b). Než § 10. ukládá koncessovaným podnikům železničním za oprávnění jim v §u 9. propůjčená, kromě závazku, jak v povšechných zákonech jsou obsaženy, jako vzájemné plnění »vůči správě státní« ještě povinnosti, označené písmenami a) až i). Pokud tedy jedná se o splnění těchto zvláštních závazků »vůči správě státní«, jest ovšem řádný pořad práva vyloučen a opodstatněna výlučná příslušnost úřadu správního. Ze závazku, jenž v §u 10. písm. b) železničním podnikatelstvům vůči správě státní jest uložen, plyne však čistě soukromoprávní povinnost železnic k náhradě škody vůči těm soukromým osobám, pokud se týče soukromoprávním podmětům, jichž pozemky, budovy nebo jinaký statek soukromý buďsi stavbou dráhy, buďsi napotom, tudíž zejména též železniční dopravou škody doznal. K vymáhání těchto nároků na náhradu škody ustanovení §u 13. shora dotčeného nařízení se nevztahuje. Jako před tím, tak i nyní rozhodují o takovýchto nárocích soudy, jak uznal též říšský soud v rozhodnutí ze dne 20. října 1896 č. 342 a vyslovil nejvyšší dvůr soudní již v judikátu ze dne 28. října 1862.
Dovolací důvod čísla 1 §u 503., pokud se týče zmatek §u 477., č. 6 c. s. ř., nejsou tudíž dány. — 366 —
Dále tvrdí, dovolávajíc se revisního důvodu č. 2, jak dovolání vedlejší intervenientky, tak žalovaného eráru kusost odvolacího řízení, než neprávem. Co předem onoho dovolání se týče, dlužno podotknouti, že pro otázku, zda dovolenými, či nedovolenými novotami jsou nové skutečnosti a nové důkazy odvolatelem v odvolacím spise přednesené a nabízené, rozhodno jest pouze ustanovení §u 482. odst. 2 c. s. ř., nikoli však procesuální postavení odvolatelovo. Nové skutečnosti a důkazy v odvolacím spise vedlejší intervenientky týkaly se látky rozepře, již právnímu posouzení dlužno podrobiti a k jejímuž sebrání určeno jest procesní řízení prvé stolice; nebyly však určeny k dolíčení uplatňovaných důvodův odvolacích, tedy k dolíčení nedostatků, jimiž dle odvolatelova domnění řízení před prvým soudcem nebo rozsudek jsou stiženy. Byly tedy nedovolenými novotami, jichž odvolacím soudem právem nebylo si povšimnuto. Na tom ničeho nemění se tím, že odvolatelka teprve po vynesení rozsudku prvého soudce byla s to, ku sporu jako vedlejší intervenientka se přidružiti. Neboť dle §u 19. c. s. ř. musí intervenient převzíti právní rozepři v tom stavu, v jakém jest v době, kdy ku sporu přistoupil. Může proto útočné a obranné prostředky jen potud uplatňovati, důkazy jen potud nabízeti a procesní úkony předsebráti, pokud dle procesuálních zásad dopouští to stav právní rozepře v čase, kdy ku sporu se přidružil. Z toho plyne, že § 482. c. s. ř. platí také oproti vedlejšímu intervenientovi, který teprve za odvolacího řízení k rozepři se byl přidružil. Vady, vedlejším intervenientem vytýkané, zde tedy není. Ostatně i tehda, kdyby vada zde byla, nebylo by lze jí si povšimnouti, poněvadž stěžovatelka neučinila dovolacího návrhu na zrušení stiženého rozsudku, kteréhožto návrhu k odklizení vady nutně bylo by třeba (§§ 506. č. 2 a 510. odst. 1. c. s. ř.).
Ale ani ve směru, žalovaným erárem naznačeném, dovolacího důvodu č. 2 zde není. Znalec zmínil se ovšem ve svém posudku o tom, že by také více vlhkosti v hloubce půdy mohlo škodlivě působiti (najmě na pevnost stavení), že se to však nedá zjistiti. K tomu, by pokynu toho se uchopili a další šetření konali, měli nižší soudové tím méně podnětu, že žalovaný erár ve směru tom nejen nic skutkového nepřednesl, nýbrž ani pohnuta se neviděl, by svým zástupcem při provádění důkazu přítomným, příslušnými dotázkami k tomu působil, by věc byla objasněna. Ostatně odhadl znalec škodlivý vliv železniční vozby na domech žalobkyně na 70%, vliv všech ostatních nepříznivých okolností na 30% a také jen v tomto poměru, t. j. 70% byla nižšími soudy žalobkyni náhrada škody přisouzena. Jest tudíž nepochopitelno, jak tvrzený nedostatek by se byl mohl státi závadou zevrubného rozboru a důkladného posudku sporné záležitosti.
Posléze nelze ani o nesprávném právním posouzení záležitosti mluviti.
To platí především o námitce nedostatku passivní legitimace, žalovanou stranou vznesené. Jest zjištěno — a na tomto skutkovém — 367 —
zjištění nelze v dovolacím řízení ničeho měniti, že nikoli stavbou místní dráhy Z.—H., nýbrž železniční dopravou na této trati, najmě vozbou smíšených a nákladních vlaků způsobeny byly otřesy země, jimiž domek žalobkyně ve shora uvedeném poměru byl ohrožen. Jest dále zjištěno, že c. k. severní dráha jako právní nástupce c. k. priv. severní dráhy císaře Ferdinanda na základě dohody, učiněné kdysi s koncessionáři místní dráhy, pokud se týče s akciovou společností ke sporu se přidruživší železniční dopravu obstarává. Tím vstoupila dráha, dopravu provozující, v závazky, dle §u 10. písm. b) žel. konc. zák. předem arciť koncessovaným podnikům železničním uložené, pokud jsou v souvislosti se železniční dopravou právě tak, jako vstoupila v oprávnění, dle §u 9. d) koncessionářům propůjčená pokud k dopravě se vztahují. Dle toho postihuje dráhu, dopravu provozující, také ručení ze škod na věcech z dopravy sousedícím vlastníkům vcházejících a jest tudíž passivní legitimace žalovaného eráru ovšem opodstatněna.
K provedení dovolacího důvodu č. 4 v dovolání vedlejší intervenientky budiž podotčeno, že o »zavinění« žalovaného c. k. eráru nebo vlastnice dráhy arciť nemůže býti řeči. Ale toho také není třeba. Neboť žalobní nárok dovozuje se z §u 10. písm. b) ministerského nařízení, jehož úvodem bylo se dotčeno. Nařízení to obsahuje úchylku ze zásady §u 1295 ob. zák. obč., povinnost k náhradě škody ze »zavinění« odvozující.
V případech §u 10. písm. b) stačí právě příčinná souvislost mezi stavbou pokud se týče provozováním dráhy a škodou na majetku osob třetích, by opodstatněna byla povinnost železničního podnikatelstva k náhradě škody. Tato souvislost jest v tomto případě neodporovatelně zjištěna, výše škody se v dovoláních více nepopírá a jest proto rozsudek odovolacího soudu zákonem opodstatněn. (Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 3. února 1910 č. j. Rv III. 371/9. Dr. Peka.

Citace:

Přípustnost pořadu právního pro škody stavbou neb provozováním dráhy způsobené (§ 10. b.) a 13. zák. o konc. žel. ze dne 14. září 1854, č. 238 ř. ž.).. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, číslo/sešit 8, s. 388-391.