Č. 2546.

Pozemková reforma. — Trestní právo policejní:
I. Koho postihuje soupisová povinnost podle § 9 vl. nař. č. 61/1920. —
II. Promlčení přestupku nesplnění soupisové povinnosti počíná teprve splněním této povinnosti.
(Nález ze dne 25. června 1923 č. 9964).
Prejudikatura: Boh. 1616 a 16619 adm.
Věc: Marie C. ve F. (adv. Mat. Dula z Turč. Sv. Martina) proti županu bývalé župy Novohradské v Lučenci stran trestního nálezu pro přestupek nesplnění soupisové povinnosti ohledně zabraného majetku pozemkového.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — —
Stížnost brojí pouze proti výroku o vině; co do výroku o trestu nemá stížnost stížného bodu (§ 18 zák. o ss). Mohl tudíž soud přezkoumávati naříkané rozhodnutí pouze, pokud jde o výrok o vině.
Brojíc pak proti výroku o vině namítá st-lka:
1. že nebyla tu vůbec dána skutková podstata přestupku nesplnění soupisové povinnosti, jí za vinu kladeného,
2. že přestupek ten byl v době, kdy bylo proti st-lce zahájeno trestní policejní řízení, již promlčen.
Obě námitky jsou bezdůvodné.
Skutková podstata přestupku § 9, odst. 2. vl. nař. č. 61/1920 záleží v tom, že osoba, která jest podle toho nařízení (§§ 1,2 a 3) povinna soupisem nemovitého majetku, nepředloží soupis ve lhůtě stanovené v § 5 téhož nařízení.
Jak plyne ze srovnání §§ 1 a 2 cit. nař. s jedné strany s § 3 se strany druhé, rozeznává pak cit. nař. a) jednak osoby, které jsou soupisem povinny přímoze zákona, aniž by se k založení jejich soupisové povinnosti vyhledávalo, aby byly stpú-em vyzvány, by soupis předložily — to jsou osoby označené v §§ 1 a 2 cit. nař. a b) jednak osoby, jichž soupisová povinnost nastává teprve, když byly stpú-em k soupisové povinnosti přidrženy zvláštním vyzváním, — to jsou osoby označené v §u 3 cit. nařízení.
K osobám, jež postihuje soupisová povinnost přímo ze zákona,
náležejí pak podle §§ 1 a 2 cit. nař. v první řadě vlastníci nemovitého majetku, který již před vyhlášením tohoto nařízení (4. února 1920) měl povahu zabraného majetku pozemkového (§ 2 č. 1 cit. nař.).
Z ustanovení § 2č. 1., § 3 a § 5 cit. nař. jde zcela nepochybně na jevo, že lhůty stanovené k předložení soupisu v §u 5 cit. nař. počítají se, pokud jde o osoby, jež postihuje soupisová povinnost přímo ze zákona podle §§ 1 a 2 č. 1 cit. nařízení, ode dne, kdy nařízení nabylo účinnosti, t. j. vzhledem k § 10 ode dne 18. února 1920, pokud pak jde o osoby, jichž soupisová povinnost nastává nikoliv již přímo ze zákona, — nýbrž teprve, když k ní byly stpú-em ve smyslu § 3 cit. nař. přidrženy, ode dne, kdy jim byl doručen výměr stpú-u, kterým se teprve jejich soupisová povinnost zakládá.
Jak patrno z nař. rozhodnutí, vycházel žal. úřad, uznav st-lku vinnou přestupku § 9, odst. 2. cit. nař. z předpokladu, že st-lka je vlastnicí nemovitého majetku ve výměře 863 ha, který měl již před vyhlášením cit. nař. povahu zabraného majetku pozemkového; pokládal tedy žal. úřad st-lku za osobu, kterou podle §§ 1 a 2 č. 1 cit. nař. postihovala soupisová povinnost přímo ze zákona a počítal lhůtu, v níž st-lka měla tuto svoji soupisovou povinnost — přímo ze zákona ji postihující — splniti, a která vzhledem k nesporné výměře majetku stěžovatelčina — 863 ha, — činila podle §u 5 lit. b) cit. nař. 60 dní, ode dne, kdy cit. nař. nabylo účinnosti, t. j. ode dne 18. února 1920; vycházeje pak ze skutkového zjištění, že st-lka v 60denní lhůtě počítané od 18. února 1920 a končící podle výpočtu žal. úřadu dnem 20. dubna 1920, soupis nepředložila, dospěl žaí. úřad k závěru, že byla tu dána skutková podstata přestupku § 9, odst. 2 cit. nařízení.
Že st-lka jest vlastnicí nemovitého majetku, který měl již před vyhlášením cit. nař. povahu zabraného majetku pozemkového, jest nesporno; rovněž není sporu o tom, že st-lka nepředložila soupis do 20. dubna 1920, nýbrž že tak učinila teprve po tomto dni — totiž, jak sama přiznává, teprve dne 16. srpna 1921.
St-lka odůvodňuje svoji námitku, že nebyla tu dána skutková podstata přestupku § 9, odst. 2. cit. vl. nař. tím, že její soupisová povinnost vůbec vznikla teprve dne 12. května 1921, ježto v tento den jí byl doručen výměr stpú-u z 22. dubna 1921, kterým byla prý teprve vyzvána soupis předložiti; podle mínění st-lčina slušelo pak teprve od tohoto dne počítati 60denní lhůtu stanovenou v § 5 lit. b) cit. nařízení.
Toto stanovisko stížnosti nemohl však soud sdíleti:
Zmíněný výměr stpú-u, který st-lka ke stížnosti připojila a jehož se dovolávala ijž v řízení správním, měl tento obsah: stpú tímto výměrem jednak vyrozuměl st-lku, že učinil proti ní ve smyslu § 9 cit. nař. opatření za účelem trestního stíhání z důvodu, že dosud soupis svého zabraného majetku nepředložila, jednak upozornil tímto výměrem st-lku, že nesplní-li do 31. května 1921 svoji soupisovou povinnost, bude nucen opětovně použíti proti ní trestních ustanovení cit. nař. Ve výměru tom není tedy nejmenší zmínky o tom, že by jím stpú byl st-lku ve smyslu § 3 cit. nař. teprve přidržel k soupisové povinnosti, která by ji již před tím přímo ze zákona nepostihovala; naopak z výměru toho plyne zcela jasně, že stpú pokládal v tomto výměru st-lku za osobu, kterou postihovala soupisová povinnost již přímo ze zákona a že právě proto, že st-lka této své povinnosti ze zákona ji postihující dosud nevyhověla, učinil na ni trestní oznámení pro přestupek § 9, odst. 2 cit. nař., o čemž ji zmíněným výměrem vyrozuměl.
Nelze tedy zmíněný výměr stpú-u vůbec pokládati za nějaké vyzvání tohoto úřadu vydané ve smyslu § 3 cit. nař., jehož doručením by byla soupisová povinnost st-lčina teprve založena.
Na tom nemůže ovšem nic měniti ani okolnost, že stpú ve zmíněném výměru určil st-lce novou lhůtu k předložení soupisu, upozorniv ji zároveň na trestní následky, které by ji mohly postihnouti, kdyby nepředložila soupis ani v této lhůtě, totiž na opětovné uložení pokuty ve smyslu § 9, odst. 1 věta 2. cit. nař.; lhůta, kterou ve zmíněném výměru stpú st-lce stanovil, byla pouze lhůtou k dodatečnému splnění soupisové povinnosti, kterou st-lka měla již dříve splniti, jsouc k tomu přímo ze zákona povinna.
Nelze-li však, jak plyne z toho, co bylo svrchu vyloženo, zmíněný výměr stpú-u vůbec pokládati za nějaké vyzvání tohoto úřadu ve smyslu § 3 cit. nař., kterým by soupisová povinnost st-lčina byla teprve založena, pak nelze ovšem také 60denní lhůtu k předložení soupisu počítati teprve ode dne, kdy tento výměr byl st-lce doručen. Opačné stanovisko stížnosti nemá tedy v zákoně opory; námitky stížnosti, že není tu dána skutková podstata přestupku st-lce za vinu kladeného, jest tudíž
bezdůvodná.
a) 2) — — — 1

Další odůvodnění jako u nálezu Boh. 1619 adm.

Citace:

Listárna redakce. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 2, s. 28-28.