Č. 3137.

Lesní hospodářství: I. * Povoluje-li úřad mimořádnou těžbu lesní ve smyslu §u 4 zák. ze 17. prosince 1918 č. 82 Sb., nemůže straně uložiti kauci k zajištění znovuzalesnění, pokud uložení kauce k tomuto účelu nemá opory ve zvláštním předpisu zákonném. — II. Povolení mimořádné těžby lesní může však úřad vázati na podmínky co do mezí a modalit výkonu oné těžby.
(Nález ze dne 19. ledna 1924 č. 18.130/23).
Věc: Vincenc D. v L. (adv. Dr. Lad. Špaček z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (zem. ředitel Dr. ing. Šiman a min. rada Václ. Maňhal) o zalesňovací kauci.
Výrok: Naříkáné rozhodnutí, pokud jím v bodu 6. uložena byla st-li kauce k zajištění znovuzalesnění, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím svolil žal. úřad na žádost st-lovu po rozumu § 4 zák. ze 17. prosince 1918 č. 82 Sb. k tomu, aby st-1 využitkoval svoje mniškou v roce 1921/22 zničené porosty a to holosečí celkem 169-10 ha a výběrem prožraných stromů na redukované ploše dohromady 9,85 ha, tedy úhrnem 178,95 ha a po odečtení normálního etátu na rok 1922 již využitkovaného 15,89 ha, úhrnem 163,06 ha plochy.
Povolení toto uděleno bylo s četnými podmínkami co do obmezení resp. zastavení normální těžby, vypracování návrhu na zašetření přeseče, vypracování nového hospodářského plánu, dále zalesňovacího plánu na znovuzalesnění vykácených ploch, opatření proti rozmnožení škodlivého hmyzu lesního. Dále předepsána byla podmínka, že k zajištění znovuzalesnění je lesní úřad v L. povinen postupně složiti u pří- slušné osp-č na základě kupních smluv s povinným hlášením stpú-u kauci do výše 500000 Kč, která se postupně po zajištění zmlazení v poměrných příslušných částkách na návrh okr. lesní inspekce vrátí.
O stížnosti, která směřuje jediné proti této podmínce o složení zalesňovací kauce, uvažoval nss takto:
Stížnost vytýká především, že příkaz, aby st-1 složil kauci k zajištění znovuzalesnění, nemá v žádné platné právní normě opory.
Žal. úřad je názoru, že podmínkou složení kauce v určené výši není žádné subjektivní právo st-lovo zasaženo, poněvadž ustanovení § 4 zák. o prozatímní ochraně lesů ze 17. prosince 1918 č. 82 Sb., jímž bylo min. zeměd. vyhrazeno právo v jednotlivých případech připustiti z důvodů veřejných výjimky z předpisů §§ 2 a 3, nepropůjčuje straně právního nároku, aby jí bylo výjimkou z předpisů těch povoleno překročení normální těžby lesní, oprávnění své k uložení kauce za splnění povinnosti k znovuzalesnění pak odvozuje z účelu a smyslu uvedeného zák.
Stanovisko žal. úřadu nelze uznati správným. Jest ovšem přiznati, že úřad, nejsa zákonem vázán, aby ono povolení za určitých předpokladů udílel, jest oprávněn, udělí-li povolení, stanoviti také jeho meze a modality jeho výkonu. V tomto smyslu může tedy povolení vázati na podmínky.
Z volnosti, jakou zák. č. 82 z r. 1918 úřadu ponechává při povolo- vání výjimek z předpisů §§ 2 a 3, nevyplývá však nikterak, že by úřad směl ukládati stranám zároveň s povolením jakékoli závazky a povin- nosti.
Povinnost st-li uloženou, by složil kauci, nelze pokládati za podmínku ve vlastním technickém smyslu slova. Požadavek záruky jest tu prostředkem zajišťovacím, kterým má již předem zabezpečeno býti řádné splnění povinnosti, kterou zákon straně ukládá a k jejímuž splnění určená lhůta ještě neuplynula. Záruka, kterou si veřejná správa předem zabezpečuje, že strana učiní zadost povinnosti, k jejímuž splnění zákon dává určitou lhůtu a která povinnému ukládá určité jednání nebo nějaké omezení, může býti ve státě, v němž svoboda osobní a svoboda majetková státních občanů ústavou jsou chráněny, veřejnou správou žádána jen na základě zmocnění zákonem k tomu daného.
Uložení jistoty peněžité jest omezením volné disposice majetkové, tedy zasažením do svobody majetkové, ústavní listinou v § 109 zaručené a je proto přípustné jen pokud se opírá o positivní normu zákonnou.
Bylo by proto možno také příkaz, aby strana dala peněžitou zákuku za znovuzalesnění vykácených ploch lesních, uznati za oprávněný jen, kdyby v zákoně ze dne 17. prosince 1918 nebo v jiném zákoně bylo možno nalézti normu zmocňující úřad, aby povinnost takovou stranám ukládal.
Oprávnění k složení jistoty za splnění povinnosti k znovuzalesnění nelze však v tomto případě — jak žal. úřad míní — odvoditi z účelu a smyslu zák. o prozatímní ochraně lesů ze dne 17. prosince 1918. Účelem zák. toho jest náležitá ochrana lesů proti drancování jich jednak mýtěním příliš mladých porostů, jednak mýtěním v přílišném rozsahu. Proto obsahuje zákon předpisy, jež mají zameziti loupeživé a neracionelní hospodaření lesní, stanoví tresty na jednání proti těmto předpisům a zmocňuje v § 6 min. zeměd., aby nařídilo sekvestraci lesů jednotlivého majitele, je-li důvodná obava porušování tohoto zákona.
Předpisů upravujících povinnost znovuzalesňovati vykácené plochy neobsahuje zákon ze 17. prosince 1918 ani se na jiný zákon v té příčině neodvolává, a nelze proto jediné z té okolnosti, že dává min. zeměd. právo, povolovati z veř. důvodů výjimky z předpisů o normální těžbě mýtní, usuzovati, že chtěl také úřad zmocniti, aby dle svého uvážení činil opatření k zajištění splnění povinnosti opětného zalesnění, strany v jejich volné disposici s majetkem omezující.
Proti takovému výkladu svědčí právě, že zákon připouští výslovně
jediný zajišťovací prostředek, totiž sekvestraci a to jen v případě dů-
vodné obavy porušování předpisů v témž zákoně daných.
Předpisy o zalesňování a zejména o znovu zalesňování částí lesa »čerstvě vykácených« obsahuje všeobecný lesní zákon z 3. prosince 1852 č. 250 ř. z., který také stanoví v § 3, pokud se týče § 2 tresty na nesplnění povinnosti znovuzalesnění, v § 22 ukládá majitelům lesů určité velikosti povinnost, aby zřídili ve věci sběhlé hospodáře lesní, jež vláda za způsobilé uzná, za tím účelem, aby se zákonná nař. o hospo- daření v lesích bedlivě zachovávala a dává v § 23 polit. úřadům pravomoc dohlížeti k hospodaření proti majitelům lesů, kteří jednají proti předpisům zákona, zejména i proti předpisu § 3 o znovuzalesňování. Lesní zákon poskytuje tudíž úřadu prostředky kárné a donucovací proti těm, kdož jednají proti předpisům zákona nebo proti nařízením úřadu dohlédacího v rámci zákonných předpisů daných, nemá však žádného předpisu, z něhož by se dalo usuzovati, že zákonodárce chtěl dohlédacímu úřadu propůjčiti právo žádati od majitelů lesů záruky za splnění povinnosti k znovuzalesnění, jak tomu jest na př. v § 37 stran splnění podmínek povolení k plavení dříví.
Poněvadž pak není ani jiné zákonné normy, z níž by zmocnění žal. úřadu k příkazu, by st-1 složil záruku úřadem ustanovenou, vyplývalo, bylo nař. rozhodnutí, pokud se jím v bodu 6. ukládá st-li složení kauce k zajištění znovuzalesnění, jako zákonu odporující dle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 3137. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 353-355.