NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2144.

Obhájce, jenž se súčastnil hlavního přelíčení, konaného v přítomnosti obžalovaného, jest oprávněn k opovědí a provedení opravných prostředků, třebaže své zvolení neprokázal listinou (plnou mocí) a opověď a provedení nebyly spolupodepsány též obžalovaným (§44 tr. ř.).
Porušení zákona (posl. odstavec §u 471 tr. ř.), nebyl-li takový obhájce obeslán k odvolacímu přelíčení. (Rozh. ze dne 17. října 1925, Zm I 593/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Neobesláním obhájce Dra Maxe В-ho к odvolacímu líčení, jež se konalo před zemským trestním soudem v Praze jako soudem odvolacím pro přestupky v trestní věci Josefa W-a pro přestupek §u 431 tr. zák. byl porušen zákon v ustanovení posledního odstavce §u 471 tr. ř., rozsudek tohoto soudu ze dne 20. března 1925 se zrušuje a odvolacímu soudu se ukládá, by o odvolání obžalovaného znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
V trestní věci proti Josefu W-ovi pro přestupek §u 431 tr. zák. nařídil okresní soud pro přestupky v Praze hlavní přelíčení na den 20. února 1925. Obžalovaný dostavil s k hlavnímu přelíčení s Drem Františkem L-em jako náměstkem Dra Maxe В-ho, advokáta v Praze. Dr. L. byl po celou dobu hlavního přelíčení přítomen a navrhl (po konečném návrhu veřejného obžalobce) sproštění obžalovaného z obžaloby. Z odsuzujícího rozsudku ze dne 20. února 1925 ohlásil Dr. Max B. jménem obžalovaného včas odvolání, žádal doručení opisu rozsudku k svým rukám a provedl, když se tak stalo, včas odvolání co do viny a trestu. Zemský trestní soud v Praze jako soud odvolací pro přestupky ustanovil odvolací líčení na den 20. března 1925 a obeslal k němu mimo státní zastupitelství soukromého účastníka a obžalovaného W-a, jemuž byla obsílka doručena k vlastním rukám. K odvolacímu líčení nedostavil se ani obžalovaný, ani Dr. В. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 20. března 1925 bylo odvolání obžalovaného zamítnuto a napadený rozsudek v celém rozsahu potvrzen. Tento postup odvolacího soudu, pokud jde o obsílku k odvolacímu líčení, byl pochybený a byl jím porušen předpis posledního odstavce §u 471 tr. ř., že jest obsílku k odvolacímu líčení, pojmenoval-li obžalovaný obhájce, doručiti tomuto obhájci. Nejvyšší soud připojuje se v podstatě k vývodům, jimiž jsou otázky, jakým způsobem pojmenuje (§ 471 tr. ř.), zvolí (§ 39 tr. ř.), ustanovuje (§ 44 tr. ř.) obžalovaný obhájce a čeho třeba, by zvolení bylo soudu prokázáno, řešeny v nálezu bývalého zrušovacího soudu vídeňského, uveřejněném pod čís. 628 úřední sbírky. Vývody tyto přijali v komentářích k trestnímu řádu za své i Storch (Řízení trestní rakouské 1887, I. sv. str. 324) a Mayer (Commentar zu der Oesterreichischen Strafprozes-Ordnung 1881, I. sv., k §u 44 pozn. 3 a pozn. 7), a řídí se jimi i zrušovací soud, který dle své stálé judikatury pokládá obhájce, jenž se súčastnil hlavního přelíčení, konaného v přítomnosti obžalovaného, za oprávněna k opovědí a provedení opravných prostředků, třebaže své zvolení neprokázal listinou (plnou mocí) a třebaže opověď a provedení opravného prostředku nebyly podepsány též žalovaným. V této trestní věci dal obžalovaný W. tím, že přišel osobně s koncipientem advokáta Dra Maxe В-ho k hlavnímu přelíčení, jehož se pak tento koncipient súčastnil jako obhájce, navrhuje ku konci líčení sproštění obžalovaného z obžaloby, vůči soudu, byť jen mlčky, na jevo, že si zvolil za obhájce Dra В-ho. Ustanovení tohoto obhájce bylo tak uvedeno ve známost soudu a dotyčnými záznamy protokolu o hlavním přelíčení osvědčeno, takže byl Dr. В. bez dalšího (listinného) průkazu oprávněn k opovědí odvolání, k přijetí opisu rozsudku а k provedení odvolání, a nezáleží na tom, že na opovědí a na odvolání není vlastnoručního podpisu obžalovaného. Postup odvolacího soudu, jenž ustanovil rok k veřejnému líčení o odvolání, jen Drem B-ym opovězeném a provedeném, avšak neobeslal k roku Dra В-ho, nýbrž jen obviněného, nebyl (nepředpokládá-li se, že se tak stalo z pouhého nedopatření) ani důsledným. Měl-Ji odvolací soud za to, že pouhá přítomnost a spolupůsobení koncipienta Dra В-ho při hlavním přelíčení není dostatečným průkazem, že obžalovaný zvolil a ustanovil (pojmenoval) Dra B-ho svým obhájcem, neměl ho pokládati za oprávněna ani k opovědí a provedení odvolání, nýbrž — obdobně, jak se stalo v případě, o němž jedná nález čís. 2051 úřední sbírky rozhodnutí bývalého zrušovacího soudu vídeňského — před dalšími úkony v §§ech 469, 470 tr. ř. zmíněnými, obzvláště ale před ustanovením odvolacího líčení opatřiti, čeho třeba k objasnění otázky, zda byl Dr. В. pověřen od obviněného úkolem, v nějž se uvázal.

Citace:

č. 2144. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 593-595.