Authors:
= Slovník veřejného práva československého, sv. 2
PDF
Kongresy a konference mezinárodní. — Kongrua a platy duchovních.

Kongrua a platy duchovních.


I. Pojem, historický náčrtek, zásady a přehled kongruového zákonodárství. II. Platné právo. A. Část všeobecná. B. Vymezení kongruálních církví, podmínky pro nabytí a přiznání kongruy. C. Doplňování místních příjmů duchovenstva církví a nábož. společností kongruálních. a) Společná ustanovení. b) Doplňování místních příjmů duchovenstva katol. církve všech ritů v Čechách a v zemi Moravskoslezské. c) Doplňování místních příjmů duchovenstva církve pravoslavné (řecko-východní) v Čechách a v zemi Moravskoslezské. d) Doplňování místních příjmů duchovenstva kongruálních církví a nábož. společností na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. e) Platy duchovních zaměstnaných při vyšší statutární administrativě církví a nábož. společností kongruálních, dále představených kněžských seminářů, členů kapitul, kapitulních vikaristů a konsistorních úředníků. III. Platy duchovních církví a nábož. společností dotačních. IV. Kompetence. V. Kongruální fond a příspěvek velkoprebendátů ke kongruálnímu fondu.
Zkratky: K. = kongrua; k. zákon = kongruový zákon č. 122/1926 Sb.; k-é nařízení = vládní nařízení č. 124/1928 Sb.
I. Pojem, historický náčrtek, zásady a přehled kongruového zákonodárství. V právní terminologii se vžil pro označení existenčního minima, nepostrádatelného k slušnému živobytí duchovního s ohledem na jeho postavení, pojem k. (congrua sustentatio, pars).
V našich zemích možno o k-e v přibližném dnešním smyslu mluviti teprve od dob císaře Josefa II., jenž se založením náboženských fondů položil základ k vlastnímu kongruálnímu systému. Náboženské fondy, utvořené Josefem II., převzaly povinnost zajišťovati k-u resp. doplňovati tuto však Kongrua a platy duchovních.
jen pokud šlo o fary tehdy nově zřízené, duchovním na starých farách nepříslušel v zásadě doplněk k-y z náboženských fondů, nýbrž, pouze náhrada za zkrácení jejich k-y vzniklé na základě státních opatření, jimiž zaručila státní správa duchovním na starých farách náhradu škody ve formě přídavků z milosti z prostředků náboženských fondů do výše stanovené k-y. Než ani výše k-y na nových a starých farách nebyla tehdy stejná. Na starých farách činila k. pro samostatného duchovního správce 300 zl., pro pomocného duchovního 150 zl., na farách nových pro faráře 400 zl., pro kaplana 200 zl. ročně. Od dob Josefa II. byla také opuštěna zásada, že štolové příjmy nemusejí býti započítávány do k-y a byly naopak pokládány za hlavní výnos beneficií; pouze u beneficií, jichž k. byla hrazena nebo doplňována z náboženských fondů, byla později vyloučena ze započtení do k-y štola, pokud nepřesahovala ročně 50 zl. k. m. částečně již za Josefa II. a důsledně pak v pozdější době byl do k-y započítáván i výnos nadací, zřízených při tom kterém beneficiu. Ze započtení vyloučen byl pouze výnos těch nadací, které byly později zřízeny, avšak jen pro onoho beneficiáta, za jehož úřadování byly zřízeny, nástupci jeho v úřadě byl však výnos takové nadace již započten. Teprve min. nař. z 29. XII. 1851 byl vyloučen ze započtení do k-y výnos nadací, které budou budoucně zřízeny.
Pokusy o úpravu k-y, zamýšlené již v posledním desítiletí XVIII. stol. a opětující se několikráte do let sedmdesátých XIX. stol., nebyly tehdy realisovány jednak pro částečnou neochotu vlády, jednak pro nedostatek finančních prostředků. Teprve stále rostoucí bída kněžstva a s tím spojený nedostatek duchovenstva objevivší se v některých diecésích v sedmdesátých letech minulého století přiměl vládu k tomu, aby se otázkou úpravy k-y počala zabývati vážněji. V souvislosti s touto akcí byly od r. 1872 vkládány do státního rozpočtu určité částky, jichž mělo býti užito ke zmírnění bídy kněžstva. Konečně r. 1885 došlo k vydání prvého kongruového zákona, zvaného provisorním kongruovým zákonem.
Provisorní kongruový zákon č. 47/1885 ř. z. odstranil rozdíl mezi starými a novými duchovními stanicemi a přiznal zásadně všem samostatným duchovním správcům a systemisovaným pomocným duchovním nárok na doplněk k-y z náboženského fondu.
pokud se týče ze státní dotace tomuto fondu poskytované. Nehledě k této positivní výhodě nepřinesl však zákon č. 47/1885 ř. z. vzhledem k nízkým sazbám k-y valného zlepšení hmotného postavení duchovenstva. Zejména znamenalo zhoršení dřívějšího stavu, že v § 3, I, lit. g), bylo stanoveno, že do k-y dlužno započísti i výnos nadací mešních a též nadací pro jiné bohoslužebné funkce, zřízených do jeho účinnosti, pokud nadační list nevylučoval započtení nadačního výnosu. Klérus však nebyl s úpravou k-y tímto zákonem provedenou uspokojen a také v praksi vyskytlo se při jeho provádění mnoho pochyb, jež neodstranila ani judikatura nejvyššího soudu ani nejvyššího správního dvora. Než mohlo dojíti k vydání definitivního kongruového zákona, o němž bylo jednáno již od r. 1892, byl zákon č. 47/1885 ř. z. dvakráte novelisován a to zákonem č. 65/1890 ř. z. a zákonem č. 16/1894 ř. z. o zvýšení k-y pro systemisované pomocné duchovní, exponované na služebních místech, ležících mimo sídlo farního úřadu.
Provisorní kongruový zákon byl zrušen zákonem č. 176/1898 ř. z., jenž byl proveden min. nař. č. 205/1898 ř. z. Zákon tento, jenž částečně posud platí, stanovil výši k-y různě podle míst a zemí, kde ta která duchovní stanice byla systemisována. Ježto pak k. samostatných duchovních správců byla vyšší než k. pomocných duchovních, určil také tento zákon v § 1, koho sluší pokládati za samostatného duchovního správce a koho za duchovního pomocného. S ohledem na území RČS. činila nejvíce k. samostatného duchovního správce v Praze a v Brně (1 200 zl.), v Opavě (1 000 zl.), k. samostatných duchovních správců na ostatních místech byla nižší (900, 800, 700 zl. ročně) a rozhodnou pro její výši byla vzdálenost duchovní stanice od zemských hlavních měst, nebo drahotní poměry (lázně) nebo konečně skutečnost, je-li při takové stanici systemisováno místo pomocného duchovního, čili nic. K. pomocných duchovních v Praze a v Brně činila 400 zl., a ostatních místech 350 zl. ročně. Vedle toho stanovil zákon ten také, jaké platy náležejí provisorům uprázdněných obročí a odměny excurrendo provisorů, jakož i odměny za zastávání uprázdněných systemisovaných míst pomocných duchovních samostatnými duchovními správci. Jinak zůstaly zásady tohoto zákona podstatně v platnosti a bude o nich pojednáno v souvislosti se zák. č. 122/1926 Sb. Další zvýšení Kongrua a platy duchovních.
k-y přinesl pak zák. č. 56/1907 ř. z., provedený min. nař. č. 63/1907 ř. z., jenž zavedl 8 pětiletých služebních přídavků po 100 K do pense započítatelných a to jak pro samostatné duchovní správce, tak i pro duchovní pomocné.
V důsledku druhotních poměrů válečných a poválečných doznala k. duchovenstva dalšího zvýšení zákony č. 115/1918 ř. z. a č. 246/1920 Sb. První tento zákon, k němuž bylo vydáno prováděcí nař. č. 228/1918 ř. z., přinesl zvýšení k-y samostatných duchovních správců vesměs o ročně 1 000 K, k-y pomocných duchovních o ročních 600 K. Vedle toho přiznával duchovním místo 8 kvinkvenálek, zavedených zákonem č. 56/1907 ř. z., 10 služebních přídavků po 200 K, do pense započítatelných, z nichž prvých pět byly trienálky, ostatní kvadrienálky. Zákon č. 246/1920 Sb. zvýšil pak k-u duchovenstva vesměs o 1 200 Kč ročně. Na podkladě resolucí přijatých Nár. shromážděním při projednávání tohoto zákona a schválených již napřed vládou, byly vypláceny duchovenstvu, pokud bylo přímo nebo nepřímo dotováno nebo aspoň podporováno z náboženských fondů, od 1. X. 1919 ještě druhotní přídavky ročně 1 200 Kč a nákupní přídavek ročně 500 Kč a posléze od 1. X. 1920 též i nouzové výpomoci měsíčně 240 Kč, kteréžto nouzové výpomoci byly pak po vydání zákona č. 394/1922 Sb. sníženy od 1. IV. 1923 na měsíčně 220 Kč. Konečně sluší se tu dotknouti ještě zákona č. 245/1920 Sb., jímž byla duchovním, kteří byli za světové války povoláni k vojenské službě a konali ji nejméně 6 měsíců, započtena polovina doby v této- službě ztrávené jak pro zvýšení příjmu tak i pro výměru odpočivného.
V této souvislosti dlužno se zmíniti stručně též i o předpisech, jimiž byla upravena k. kanovníků metropolitních, katedrálních a konkatedrálních kapitul. Již v důvodové zprávě k provisornímu kongruovému zákonu č. 47/1885 ř. z. bylo upozorňováno na to, že při definitivní úpravě k-y by měly býti upraveny i dotace residenčních kanovníků. K úpravě jich došlo však ještě dříve, než byl vydán zákon č. 176/1898 ř. z., a to zákonem č. 15/1894 ř. z., jenž zaručoval (pokud jde o Čechy a Moravu) prvním dignitářům dotaci ročně 2 000 zl., ostatním dignitářům 1 800 zl. a prostým kanovníkům 1 600 zl. ročně. Zákon č. 115/1918 ř. z. přinesl zvýšení těchto dotací vesměs o 1 200 K, přiznal kanovníkům 5 služebních přídavků po 400 K, ponechav
jim při tom služební přídavky, na něž nabyli nároku ve veřejné duchovní správě dříve, než se stali kanovníky. Zákonem č. 246/1920 Sb. byly kanovnické dotace zvýšeny o dalších 1 200 Kč ročně a mimo to byly kanovníkům administrativně přiznány mimořádné drahotní přídavky a nouzové výpomoci za stejných podmínek a ve stejné výši jako duchovenstvu z veřejné duchovní správy, placenému nebo aspoň podporovanému z náboženského fondu.
Konečně se zřetelem k tomu, že podle § 1 vlád. nař. č. 124/1928 Sb. patří v Čechách a v zemi Moravskoslezské mezi církve kongruální též i církev pravoslavná, třeba se zmíniti i o ustanoveních, jimiž byla upravena k. duchovenstva církve pravoslavné (řecko-východní). Prvé úpravy k-y dosáhlo duchovenstvo zmíněné církve při regulaci far r. 1853; k. faráře činila tehdy 300 zl., kaplana 200 zl., faráře s nižším předběžným vzděláním pak 250 zl., a kaplanů 150 zl. ročně. Pak šla úprava k-y duchovenstva církve pravoslavné vždy ruku v ruce s úpravou k-y duchovenstva katolického a je s ním téměř úplně shodná. Provisorní kongruový zákon pro pravoslavnou církev č. 142/1887 ř. z., novelisovaný zákonem č. 17/1894 ř. z., se sice opozdil o 2 léta, další zákony č. 177/1898 ř. z. a č. 116/1918 ř. z. vyšly pak vždy současně s kongruovými zákony pro církev katolickou a jsou s nimi téměř úplně shodné.
Nejposléze byla otázka k-y duchovních a to jak pro církev katolickou tak i pro církev pravoslavnou v Čechách a v zemi Moravskoslezské upravena zákonem č. 122/1926 Sb.,jenž byl proveden vlád. nař. č. 124/1928 Sb.
Literatura.
Mischler-Ulbrich: „Österreichisches Staatswörterbuch“; Manz: „Kultusgesetze“, II. díl.
V zemích uherských se zákonodárství v otázkách kongruových proti Rakousku o něco opozdilo. Kdežto v zemích rakouských byla k. zprvu spjata téměř pojmově s církví katolickou, bylo duchovenstvo této církve v Uhrách poslední z církví recipovaných učiněno účastným k-y. (Srov. též část V. tohoto pojednání.) Značný majetek uherské náboženské základny dovoloval této poskytovati chudému duchovenstvu podpory, a když došlo v Uhrách k prvé úpravě k-y zák. čl. XIV/1898, týkal se tento pouze ostatních kongruálních církví recipovaných zák. čl. XLIII/1895 a nikoli církve katolické, které až do další úpravy Kongrua a platy duchovních.
provedené na to zák. čl. XIII/1909 bylo zaručeno pouze pojetí přiměřené zvláštní částky do státního rozpočtu, aby mohly bytí provisorně doplněny příjmy duchovních, byvších tehdy v neutěšeném hmotném postavení. Podle prve uvedeného zák. článku, pro který byly učiněny předběžné přípravy již nařízením min. kultu a vyučování ze 17. III. 1896, č. 878 pres., dnes ovšem již neplatným, bylo doplňků k-y přímo ze státních prostředků účastno duchovenstvo evangelické církve reformované a evangelické církve augsburského vyznání, pak církve řecko-východní srbské, řecko-východní rumunské, církve unitářské a posléze náboženské společnosti židovské. Když pak zák. čl. XIII/1909 byla k. přiznána i duchovenstvu církve katolické všech tří ritů (římsko-katolického, řecko-katolického a arménsko-katolického), stalo se tak za podmínky, že k tomu cíli přispěje uherská náboženská základina ročně částkou 1 200 000 K, a vyšší církevní beneficia aspoň částkou ročně 700 000 K. Z příjmů těch utvořen byl pak t. zv. kongruální fond, k němuž stát přispíval částkou, jíž bylo třeba k plné úhradě k-y katolického duchovenstva. K. uvedenými zák. články zavedená činila pro samostatného duchovního správce s plnou kvalifikací ročně 1 600 K, pro duchovního správce s neúplnou kvalifikací 800 K, pro pomocného duchovního 1 000 K ročně. Pokud oba uvedené zák. články zůstaly po vydání zákona č. 122/1926 Sb. v platnosti, bude o nich pojednáno dále v oddílu platného práva. Zák. čl. XXXVIII/1913 přiznal pak samostatným duchovním správcům nárok na 4 věkové doplňky po 400 K, třetí však činil pouze 200 K, a příslušely po 5., 10., 15. a 25. služebním roce. Pomocní duchovní neměli nároku na tyto věkové doplňky, mohly však jim býti přiznány aktem milosti, byly-li tu okolnosti zvláštního zřetele hodné.
Další zvýšení požitků duchovenstva kongruálních církví a náboženských společností v býv. Uhrách přinesl zák. čl. XXXV/1912, pozměněný zák. čl. IX/1917, podle něhož příslušel duchovním nárok na t. zv. rodinný doplněk, a to po 400 K ročně na každé dítě, pokud se týče na členy rodiny, žijící ve společné domácnosti a nemající vlastního důchodu a to pro dva členy rodiny jako na jedno dítě, pro tři členy jako na dvě děti, na čtyři členy jako na tři děti, na pět členů jako na čtyři děti a konečně na šest členů a více jako na pět dětí. V důsledku mimořádných válkou přivoděných poměrů vyplácela se posléze kongruálnímu duchovenstvu v býv. Uhrách na základě nařízení býv. uherské vlády z 1. VI. 1918, č. 2500 M. E., podpora na opatření šatstva a to pro duchovního 1 000 K, pro manželku a každé jednotlivé dítě po 400 K ročně. Aby pak byla aspoň částečně odstraněna disparita, jež vznikla mezi požitky duchovenstva církve římsko-katolické v Čechách, na Moravě a ve Slezsku proti příjmům duchovenstva kongruálních církví a náboženských společností na Slovensku a Podkarpatské Rusi v důsledku vydání zákona č. 246/1920 Sb. a resolucí přijatých Nár. shromážděním o poskytnutí nákupních a drahotních přídavků, jakož i nouzových výpomocí duchovenstvu katolické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, byly zároveň tehdy na základě dalších resolucí přijatých Nár. shromážděním přiznány duchovním kongruálních církví a náboženských společností na Slovensku a Podkarpatské Rusi s předchozím souhlasem vlády t. zv. platové zlepšení ročně 1 500 Kč a nákupní přídavek ročně 500 Kč, jakož i nouzové výpomoci měsíčně 240 Kč, snížené od 1. IV. 1923 na 220 Kč měsíčně. Duchovenstvo náboženské společnosti židovské na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo však z posléze uvedených mimořádných přídavků účastno pouze nouzových výpomocí, platová zlepšení a nákupní přídavky se mu nevyplácely. Nejposléze byla otázka k-y pro kongruální církve a náboženské společnosti na Slovensku a Podkarpatské Rusi upravena zákonem č. 122/1926 Sb., jenž byl proveden vlád. nař. č. 124/1928 Sb.
II. Platné právo.
A. Část všeobecná. Zákon č. 122/1926 Sb. zavedl proti posavadnímu právnímu stavu několik podstatných změn. Nejpronikavější jeho novotou je, že odstranil dřívější rozdíl mezi církvemi, t. z v. dotačními a subvenčními, vzhledem k čemuž jsou dnes všechny církve a náboženské společnosti, které do 1. I. 1926 byly zákonně uznány, dotačními (pokud ovšem nejsou církvemi nebo náboženskými společnostmi kongruálními). Jako další změny zavedené tímto zákonem jsou pak zejména zvýšení kongruální hranice, zavedení úplné parity co do platů kanovníků, samostatných duchovních správců a pomocných duchovních, zaručení nároku na výslužné duchovním pro případ nezpůsobilosti k zastávání funkce, rozšíření okruhu osob účastných k-y o kanovníky kapitul kolegiátních, o úředníky ustanovené při konsistorních kancelářích Kongrua a platy duchovních.
a při vyšší církevní administrativě, pokud jsou duchovními, o představené kněžských seminářů, dále rozšíření platnosti čl. I. a III. zákona č. 189/1920 Sb. na profesory theologických diecésních učilišť na Slovensku a Podkarpatské Rusi a konečně změna při oceňování místních příjmů obročních kongruálního duchovenstva a zavedení lustra pro stanovení výše kongruových doplňků.
K. zákon, jak bylo již dříve uvedeno, ponechal částečně v platnosti posavadní zákony kongruové, pokud s ním nejsou v odporu. Vlád. nař. č. 124/1928 Sb., vydané k jeho provedení, recipovalo všechna v platnosti ponechaná ustanovení těchto dřívějších kongruových zákonů, takže se ve svém celku jeví jako kodifikace všech norem kongruových nebo v platnosti ponechaných v důsledku vydání k-ého zákona. Vzhledem k tomu přidržuje se toto pojednání k dalšímu výkladu platných předpisů kongruových tohoto vládního nařízení. K-é nařízení dělí se na 7 částí. V prvé části (§§ 1 až 26) pojednává se o kongruálních platech duchovenstva všech církví a náboženských společností kongruálních a o podmínkách pro nabytí a přiznání nároku, na k-u, druhá část (§§ 27 až 79) jedná o odpočivných a zaopatřovacích platech kongruálních duchovních a jejich pozůstalých, třetí (§§ 80 až 181) o doplňování místních příjmů kongruálních duchovních, část čtvrtá (§§ 182 až 195) o platech duchovních zaměstnaných při vyšší statutární administrativě církví a náboženských společností kongruálních, dále představených kněžských seminářů, členů kapitul, kapitulních vikaristů, konsistorních úředníků a profesorů theologických učilišť diecésních katolické církve, pátá část (§§ 196 až 215) o církvích a náboženských společnostech dotačních, část šestá (§ 216) o vydržování duchovního správce náboženských společností státem uznaných a sedmá část (§§ 217 až 220) obsahuje ustanovení derogační a závěrečná. Předmětem těchto výkladů jsou pouze části 1., 3., 4., a z části 5. O části 2. a částečně o části 5. pojednává se pod heslem „Pense duchovních“.
B. Vymezení kongruálních církví a náboženských společností a podmínky pro nabytí a přiznání kongruy. Podle dnešního stavu přiznává se nárok na k-u v Čechách a v zemi Moravskoslezské duchovním církve katolické (všech 3 ritů) a církve pravoslavné (řecko-východní), na Slovensku a Podkarpatské Kuši duchovenstvu
církve katolické (všech 3 ritů), evangelické augsburské, evangelické reformované a řecko-východní (pravoslavné), jakož i náboženské společnosti židovské (§ 1). Tento stav neodpovídá však úplně stavu právnímu, poněvadž, jak bylo již také dříve uvedeno, patří podle zák. čl. XLIII/1895 mezi církve kongruální též církev unitářská, a z církví řecko-východních je podle téhož zák. článku kongruální (recipovanou) církev řecko-východní srbská a řecko-východní rumunská. Církev unitářská není však na území RČS. vůbec organisována a sotva lze očekávati, že v dohledné době tak učiní. Církev řecko-východní je v k-m nařízení bez bližšího označení, poněvadž její náboženské obce, pokud jsou na Slovensku a Podkarpatské Rusi, tíhnou svou organisací k jurisdikci srbské, církev řecko-východní rumunská není v RČS. organisována, náboženské obce církve řecko-východní jiné jurisdikce, než právě uvedených, nejsou jednak posud řádně organisovány, jednak nepatří k církvím kongruálním. Tím, že výpočet kongruálních církví v § 1 k-ého nařízení se neshoduje úplně s posavadním právním stavem, není ovšem nikterak řečeno, že by kongruálním církvím v ustanovení tom neuvedeným byla k. odpírána. Která církev je kongruální, o tom platí příslušná zákonná ustanovení, jež ovšem k-m nařízením nemohou býti měněna. Bude-li se v budoucnosti na území RČS. organisovati některá kongruální církev od dřívějška již recipovaná, pak ovšem její duchovenstvo má nárok na k-u jako duchovenstvo ostatních kongruálních církví.
K otázce kongruálnosti pravoslavné církve v Čechách a v zemi Moravskoslezské je účelno uvésti toto:
Proti kongruálnosti této církve bylo v praksi dříve namítáno, že prve citované zákony, jimiž byla upravena k. duchovenstva církve řecko-východní, měly platnost pouze v Dalmácii a, bylo-li jich použito rakouskou vládou také na území mimo Dalmácii, že je otázkou, byl-li postup takový správný. Také při zřízení první české náboženské obce pravoslavné v Praze, jejíž statut byl schválen výnosem ministerstva školství č. 28362/1922, nebyla tato církev pokládána za církev kongruální, nýbrž za církev dotační.
Před utvořením Čsl. republiky nebyla na území Čech, Moravy a Slezska organisována žádná náboženská obec pravoslavná. Příslušníci této církve, kteří zde žili roztroušeně, tvořili diasporu řecko-východní Kongrua a platy duchovních.
náboženské obce u sv. Sávy ve Vídni. Farář této srbské náboženské obce vykonával jurisdikci nad těmito věřícími až do r. 1922, kdy, jak bylo již výše podotčeno, byla v Praze zřízena česká náboženská obec pravoslavná, jejíž obvod tvoří území Čech a země Moravskoslezské. Příslušnost faráře u sv. Sávy ve Vídni, pokud jde o vedení matrik, byla výslovně stanovena výnosem býv. ministerstva vnitra z 28. V. 1897, č. 16141, jež se v tom směru odvolávalo na nařízení dolnorakouského místodržitelství z 1. V. 1893, č. 27055, publikované v zemském zákoníku dolnorakouském z r. 1893 pod č. 19, kterýmžto nařízením byla příslušnost vyznavačů církve řecko-východní upravena tak, že farní jurisdikce příslušela
1. ohledně všech příslušníků tohoto vyznání národnosti řecké, macedonsko-valašské a albánské, kteří byli tureckými státními příslušníky náboženské a farní obci u sv. Jiří ve Vídni;
2. ohledně všech oněch, kteří nebyli tureckými státními příslušníky a nebyli Slovany, náboženské a farní obci u sv. Trojice ve Vídni a
3. ohledně oněch, kteří byli slovanské národnosti, srbské řecko-východní náboženské a farní obci u sv. Sávy ve Vídni.
Pravoslavní Češi patřili tedy pod jurisdikci faráře u sv. Sávy ve Vídni a jeho prostřednictvím pod jurisdikci srbského episkopa v Zadru. Tento biskup vykonával vždycky biskupskou jurisdikci nad pravoslavnými Čechy, tak na př. uděloval církevní dispense od překážky příbuzenství při sňatcích, povoloval oddavky v době postní, schvaloval poplatky štolové a pod.
Právní názor, že církev pravoslavná byla a je kongruální i v Čechách a zemi Moravskoslezské a že platnost dříve vzpomenutých kongruálních zákonů byla právem rozšířena i na naše země, byl akceptován vládním nařízením č. 124/1928 a sdílen již zpravodajem rozpočtového výboru poslanecké sněmovny N. s. k zákonu č. 122/1926 (tisk č. 429 z r. 1926). Jest důvodně za to míti, že kdyby zákonodárce býval měl nějaké pochybnosti o kongruálnosti pravoslavné církve v Čechách a v zemi Moravskoslezské, že by byl této církvi zajistil k-u výslovným ustanovením pojatým do k-ého zákona.
Ovšem nynější úřední název dotčené církve „církev pravoslavná“ není v souhlase s úředním názvem církve řecko-východní,
s níž je vázána historickou i právní souvislostí. Označení církve řecko-východní bylo dáno srbské pravoslavné církvi nařízením stát. ministerstva č. 91/1864 ř. z., vydaným na základe rozhodnutí býv. panovníka z 26. XI. 1864. Nové pojmenování bylo pro českou náboženskou obec pravoslavnou v Praze zavedeno statutem této náboženské obce, pokud se týče výnosem ministerstva školství, jímž byl tento statut schválen.
K. duchovenstva kongruálních církví a náboženských společností, činného při správě farních úřadů, jakož i při jiné veřejné duchovní správě na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové stanovena je v § 1 k-ého zákona jednotnou částkou 9 000 Kč a zvyšuje se po každých třech letech započítatelné služby, nejvýše však celkem desetkrát, o 972 Kč. Již v tomto ustanovení rozšiřuje se okruh osob účastných doplňků kongruových o duchovní při jiné veřejné duchovní správě na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové. Sem patří zejména duchovní ustanovení ve veřejných nemocnicích, trestnicích, ústavech pro choromyslné a pod. Místa tato byla posud systemisována pouze pro obor zákona č. 48/1902 ř. z., t. j. duchovní na nich ustanovení měli za určitých podmínek pro případ nezpůsobilosti nárok pouze na odpočivné z náboženského fondu, kdežto nositelem jejich hmotného zaopatření v činné službě byl subjekt jiný. Nyní rozšiřuje se účinnost systemisace těchto míst i pro k-u po dobu aktivity.
Dotčená zvýšení k-y však se nepřiznávají duchovním z moci úřední, nýbrž musí se tito o ně přihlásiti a prokázati svůj nárok na ně. Ustanovení o tom (§ 2/2 k-ého nařízení) je založeno na čl. V zákona č. 115/1918 ř. z. a č. 116/1918 ř. z., které bylo k-m zákonem ponecháno v platnosti.
Na k-u má nárok pouze takový duchovní, jenž je čsl. státním občanem, může prokázati předepsané předběžné gymnasijní studium a splnil-li mimo to ještě jinaké další podmínky, předepsané pro ustanovení ve veřejné duchovní správě, jako je na př. farní zkouška konkursní, slib poslušnosti podle § 2 zák. č. 64/1918 Sb., jazyková kvalifikace (§ 3 zák. čl. XIII/1909) a pod. Nárok na k-u není naprosto v žádné souvislosti s propůjčením stolního titulu, z náboženského fondu (srov. heslo „Pense duchovních“), pro jehož propůjčení se vyžaduje průkaz o fysické způsobilosti kandidáta Kongrua a platy duchovních.
stavu duchovního; avšak k. zákon platí nejen pro církev katolickou, nýbrž i pro ostatní církve a náboženské společnosti/ kongruální, u nichž ústav stolního titulu z náboženského fondu není zaveden, a proto požaduje se, s ohledem na zákonný nárok kongruálních duchovních na odpočivné ze státních prostředků analogicky podle předpisů pro státní pragmatikální úředníky (§ 2 k-ého zákona), aby již při vstupu do duchovní správy podali průkaz o své tělesné způsobilosti k zastávání funkce. Ježto k. zákon, mluvě o k-e, přiznává na ni nárok duchovenstvu činnému při správě farních úřadů, jakož i při jiné veřejné duchovní správě na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové bez rozdílu, odstraňuje k-é nařízení (§ 4) v tom směru právem starý rozdíl mezi duchovenstvem sekulárním a řeholním. Dřívější kongruové zákony buď vůbec vylučovaly řeholníky působící ve veřejné duchovní správě z nároku na k-u (srov. § 18 zák. čl. XIV/1898) nebo přiznávaly jim na ni nárok jen potud, pokud působili na duchovních stanicích inkorporovaných některé řeholní komunitě, jež však musila prokázati svou insuficienci k vydržování takového duchovního (§ 15 zák. č. 176/1898 ř. z.), nebo konečně přiznávaly řeholním duchovním, působícím na systemisovaných světských místech pomocných duchovních, nárok na odměnu (nikoli na k-u samu) ve výši k-y pomocného duchovního (§ 1, odstavec 6., téhož zákona). Řeholníci, působící na světských duchovních stanicích jako samostatní správci, neměli posud vůbec nároku ani na k-u, ani na nějakou odměnu (srov. Boh. adm. č. 5063,též § 18 zák. čl. XIV/1898). Ustanovování řeholníků ve veřejné duchovní správě na světských místech jest ovšem míněno jako nouzové opatření z důvodu nedostatku světského kněžstva. Vyžaduje se proto v § 5 k-ého nařízení v souhlase s § 1/6 zákona č. 176/1898 ř. z., aby ustanovení takové stalo se se souhlasem státní správy kultové. Požadavek tento rozšiřuje se na základě zmocnění daného § 7 k-ého zákona i na Slovensko a Podkarpatskou Rus a na ostatní kongruální církve, pokud je u nich pojem řeholníka vůbec praktický. (U církve pravoslavné užívá se místo označení „řeholník“ pojmenování „klášterník“.)
Nárok na k-u předpokládá, že ustanovení duchovního ve veřejné duchovní správě nesmí se státi proti vůli státní správy kultové a že místo, o nějž jde, bylo systemisováno s jejím souhlasem. Za systemisováná místa pokládají se bez dalšího průkazu ona místa, jež byla dne 1. ledna 1926 trvale obsazena, a z těch, jež nebyla onoho dne obsazena, pak ona, jež byla považována za systemisovaná na základě § 1/4 zákona č. 176/1898 ř. z. a § 2 zák. čl. XIV/1898 a § 2 zák. čl. XIII/1909. U všech ostatních míst musí býti prokázáno, že byla systemisována podle platných předpisů. K systemisaci dalších nových míst, jakož i ke zřízení nových duchovních stanic vyžaduje se v § 8 jako posud souhlas ministerstva školství a ministerstva financí. Nutným předpokladem pro nárok na k-u je tudíž uznání duchovní stanice, o niž jde, za systemisovanou se souhlasem státní správy kultové (srov. Budw. č. 4097). Uznání takové může se ovšem státi i mlčky (srov. Budw. č. 3851, 4159, 5562). Dodati dlužno, že udělení státního povolení k systemisaci nové duchovní stanice leží ve volném uvážení státní správy (srov. Budw. č. 7282). Upravení fase nemůže však býti pokládáno za prejudic pro uznání duchovní stanice za státně systemisovanou (srov. Budw. č. 7282). V náboženských obcích židovských je zaměstnáno náboženskými úkony více funkcionářů (jako na př. košeráci, obřezavači, kantoři a pod.); pro obor k-ého nařízení pokládá se však za duchovního v židovských náboženských obcích jen rabín bez ohledu na to, jaký titul mu in concreto přísluší (vrchní rabín, podrabín, dajan a pod.). Nárok na k-u ztrácí podle zák. č. 50/1874 ř. z. duchovní, který přestal míti náležitosti pro ustanovení v duchovní službě § 2, t. z. požadované, a který se provinil podle § 8 cit. zák. Státní správa je tu vůči takovému duchovnímu ve slabší posici, nežli podle býv. práva uherského má na Slovensku a Podkarpatské Rusi (viz dále).
Kongruálním duchovním náleží vedle k-y a zvýšení jejích též i nárok na výchovné, které činí při jednom nezaopatřeném dítěti 1 224 Kč, při více nezaopatřených dětech 1 800 Kč ročně. Výchovné tvoří vlastní a přímou součást k-y, což prakticky znamená, že výše k-y pro nárok na její doplnění se zvyšuje o částku příslušející duchovnímu na výchovném (argum. citace odst. 1. a 2. v § 1/4, lit. a, k-ého zákona). Pokud jde o nárok na výchovné, jeho trvání a zánik, platí pro duchovenstvo tytéž předpisy jako pro státní zaměstnance a proto reprodukuje § 10 k-ého nařízení téměř doslovně, pouze se změnami nutnými se zřetelem na právní poměry duchovenstva, ustanovení § 144 a Kongrua a platy duchovních.
částečně i § 151, jmenovitě jeho odst. 9. platového zákona č. 103/1926 Sb.,
K. zákon v § 1/3 obsahuje ustanovení, že do platů podle něho stanovených převádějí se duchovní podle služební doby ztrávené před jeho účinností ve veřejné duchovní správě, nemá však bližšího ustanovení o tom, co je započítatelnou služební dobou. K-é nařízení v § 11 odstraňuje tuto mezeru, stanovíc, že služební dobou započítatelnou pro zvýšení nejnižšího příjmu jest nejen doba v kterékoli církví státem uznané skutečně bez přerušení ztrávená v činné veřejné duchovní správě nebo v činné službě naznačené v § 182 k-ého nařízení, nýbrž i doba ztrávená v jiné veřejné církevní službě a válečná léta, započítatelná podle zásady zákona č. 245/1920 Sb. K-é nařízení ponechává tu v platnosti posavadní ustanovení § 1, čl. II, zák. č. 115/1918 ř. z. a ustanovení § 1, čl. II., zák. č. 116/1918 ř. z., podle nichž byla započítávána pro zvýšení k-y i doba ztrávená v jiné veřejné církevní službě (na př. služba katechetská, profesorů bohosloví a náboženství). Léta ztrávená v klášteře nelze samozřejmě započísti pro zvýšení nejnižšího příjmu, poněvadž tu nejde o veřejnou duchovní službu. Platnost právě citovaných ustanovení byla po rozumu § 7 k-ého zákona rozšířena na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jako novum proti dřívějšku obsahuje § 11 k-ého nařízení to, že uznává za započítatelnou služební dobu i léta ztrávená ve veřejné církevní službě kterékoli církve nebo náboženské společnosti (ovšem jen zákonně uznané); vyžaduje se pouze, aby obojí služba následovala časově bezprostředně za sebou, poněvadž služební doba, má-li býti započítatelnou pro zvýšení k-y, musí býti nepřetržitá. Odst. 2., § 11 umožňuje však v případech zcela výjimečných prominouti následky takového přerušení. Ke služební době, která byla započtena pro zvšení k-y podle posud platných předpisů před účinností k-ého zákona, se ovšem plně hledí. V ostatku platí, pokud jde o započítatelnost služební doby i pro duchovní, zásada vyslovená v § 207 zákona č. 103/1926 Sb. Dovolená, třeba bezplatná, se ovšem do služební doby nezapočítává, avšak tuto nepřerušuje. Zdravotní dovolená se ovšem započítává plně. Dobu ztrávenou ve veřejné duchovní správě, byť i tuzemské, před nabytím čsl. státního občanství nelze ovšem započísti. Výjimku v tom směru stanoví ustanovení § 13/2 k-ého nařízení se zřetelem k ustanovení § 6 ústav. zák. č. 152/1926 Sb.
a rozšiřuje její platnost na základě ustanovení § 7 k-ého zákona na celé území RČS.
Paragrafy 14 až 17 k-ého nařízení provádějí blíže ustanovení § 1/4, lit. a až c, k-ého zákona, podle něhož přísluší nárok na k-u v plné výši jen takovému duchovnímu, který vykonal s úspěchem maturitní zkoušku na tuzemském gymnasiu státním nebo s právem veřejnosti. Duchovní, který absolvoval s úspěchem jen 6 tříd gymnasijních, má nárok pouze na 2/3 k-y a posléze duchovní, který se může vykázati, že s prospěchem absolvoval aspoň 4 třídy gymnasijní, jen na 1/3 plné k-y. V uvedeném poměru snižují se i tříletá zvýšení k-y a výchovné. Duchovní kongruálních církví a náboženských společností na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kteří požívali podle posud platných předpisů k-y snížené (§ 5 zák. čl. XIV/1898), obdrží za platnosti k-ého zákona podle § 19 k-ého nařízení k-u ve výměře stanovené § 1/4, lit. c, k-ého zákona, leč by vyhovovali podmínkám ustanovení § 1/4, lit. b, k-ého zákona. Tím přiznává se řadě duchovních positivní výhoda, poněvadž někteří z nich, což platí zejména o duchovních náboženské společnosti židovské, neměli by vzhledem k svému předchozímu vzdělání nároku ani na k-u v nejnižší výměře. Za studium na tuzemském gymnasiu pokládá se samozřejmě i studium vykonané před vznikem RČS. na gymnasiu rakouském, uherském nebo bosensko-hercegovském (na těchto posledních však až od anekse v r. 1908). K uznání platnosti maturitní zkoušky dosažené v cizině nebo na jiném učilišti, než gymnasiu, vyžaduje se nostrifikace nebo uznání takového studia za rovnocenné se studiem gymnasijním.
Sluší ještě dodati, že min. nařízení z 12. XII. 1909, č. 49645 (věstník min. kultu a vyuč. z r. 1910, č. 2, str. 30), připouštělo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ke studiu na theologických fakultách a diecésních bohosloveckých učilištích, jakož i na theologických učilištích řecko-východních (pravoslavných) pouze absolventy klasických gymnasií. Nyní pro obor k-ého zákonodárství vyžaduje se pouze maturitní zkouška na gymnasiu státním nebo s právem veřejnosti, vzhledem k čemuž nutno míti za to, že k. zákon měl na mysli gymnasia typu jakéhokoliv.
K. zákon v § 1/5 stanoví, že doplněk nejnižšího příjmu (k-y) se snižuje o jiný stálý příjem, jehož duchovní požívá z veřejných prostředků. Toto ustanovení se Kongrua a platy duchovních.
však nevztahuje na odměny a čestné za vyučování náboženství a na platy členů Národního shromáždění. K-é nařízení v § 18 interpretuje blíže pojem veřejných prostředků, a aby se bylo vyvarováno pochybností, vyslovuje v odst. 3. a 4., co nemá býti pokládáno za stálý příjem z veřejných prostředků. §§ 20, 21 a 22 k-ého nařízení o způsobu výplaty doplňků k-y, o počátku a zastavení jich jsou jen obdobou ustanovení §§ 196, 139 a 140 zákona č. 103/1926 Sb. §§ 22 a 23 nahrazují mimo to také úplně ustanovení posud platného min. nař. č. 7/1904 ř. z., jež platilo však jen pro církev římsko-katolickou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Aby úřady poukazující k-u mohly míti v patrnosti osobní data duchovních, lhůty rozhodné pro zvýšení jejich nejnižšího příjmu a započítatelnou služební dobu, jednak z důvodů evidenčních, jednak pro případ odchodu duchovního na trvalý odpočinek, zavádí k-é nařízení v §§ 24 až 26 evidenční listy pro duchovní kongruálních církví, které jsou důvěrnými spisy. Dotčená ustanovení jsou obdobou min. výnosu z 3. II. 1914, č. 902/m. v., o osobních výkazech státních zaměstnanců.
C. Doplňování místních příjmů duchovenstva církví a náboženských společností kongruálních. a) Společná ustanovení. Doplňování místních příjmů duchovenstva bylo posud jinak upraveno v Čechách a v zemi Moravskoslezské, jinak na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tyto odlišné předpisy nebyly k-m zákonem zcela unifikovány, nýbrž byly většinou i nadále ponechány v platnosti (§ 3/3 k-ého zákona). Tímto zákonem byla částečná unifikace provedena pouze pokud jde o všeobecné zavedení pětiletého lustra, zjišťování výnosu nemovitostí, výnosu dávek placených u příležitosti úředních výkonů duchovních, k-ým nařízením pak i pokud jde o úpravu fasí.
Ministerská nařízení, která prováděla k-é zákony posud platné, obsahovala různé podrobné předpisy o doplňování místních příjmů duchovenstva a upravovala ovšem tytéž věci jinak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jinak na Slovensku a Podkarpatské Rusi. K-m nařízením byla tato posavadní ministerská nařízení zrušena a jich obsah, pokud byl upotřebitelný při nové právní úpravě, byl do něho převzat.
Část třetí k-ého nařízení, upravující doplňování místních příjmů duchovenstva, dělí se na 4 díly. První díl obsahuje ustanovení
společná všem kongruálním církvím v celém území RČS. Jsou to předpisy o lustru a přiznávce příjmů. Druhý díl obsahuje speciální předpisy o doplňování místních příjmů duchovenstva katolické církve v Čechách a v zemi Moravskoslezské. Jsou v něm uvedena zejména nezrušená ustanovení zákona č. 176/1889 ř. z. a některé předpisy převzaté z min. nařízení č. 205/1898 ř. z., jež bylo celé zrušeno. Třetí díl obsahuje předpisy o doplňování místních příjmů duchovenstva pravoslavné církve v Čechách, a v zemi Moravskoslezské. Tato část obsahuje zejména nezrušené předpisy k-ého zákona č. 177/1898 ř. z. a některá ustanovení převzatá z min. nařízení č. 206/1898 ř. z., které bylo rovněž celé zrušeno, čtvrtý díl obsahuje předpisy o doplňování místních příjmů duchovenstva kongruálních církví na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Jsou to zejména nezrušené předpisy zák. čl. XIV/1898 a zák. čl. XIII/1909 a některá ustanovení, převzatá z uherských min. nařízení ze 17. III. 1896, č. 878 pres., a ze dne 24. X. 1898, č. 4433 pres., která byla cele zrušena. Tento čtvrtý díl týká se všech kongruálních církví a náboženských společností na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Na stanovenou kongruální mez, počítaje v to i příslušné výchovné, doplňuje se ryzí příjem duchovního spojený bezprostředně s příslušným duchovním místem a funkcí a zaokrouhlený dolů tak, aby příslušný kongruální doplněk, pokud se týče jeho dvě třetiny resp. jedna třetina byly dělitelný dvanácti. Tento příjem stanoví se vždy na pět let (lustrum) napřed, podle průměru posledních tří let lustru předcházejících. První pětiletí počalo běžeti dnem 1. ledna 1926 (§ 80 k-ého nařízení).
Ryzí příjem duchovního stanoví se podle přiznávky (fase), kterou povinen je podati každý duchovní, který žádá o doplněk k-y. (Srov. Budw. č. 6839; Hye IX, 521, 533, 578, 583, X, 667 a 840.) Předložení přiznávky v každém případě není tudíž povinné, platí tu jako posud princip dobrovolnosti; kdo však žádá o kongruový doplněk, je povinen podati fasi. Fasi je podati u příslušného nadřízeného úřadu církevního (kde takového není, u představenstva náboženské obce) a to pro I. lustrum ve lhůtě 4 měsíců po vydání k-ého nařízení, pro další lustra pak v posledních dvou měsících před počátkem následujícího lustra. Tato lhůta může býti úřadem poukazujícím kongruální doplněk prodloužena z důležitých Kongrua a platy duchovních.
příčin nejvýše o další 4 měsíce. Není-li přiznávka podána ve lhůtě pravidelné nebo prodloužené, zastaví se duchovnímu, který bral v předchozím lustru kongruální doplněk a přiznávky včas nepodal, výplata kongruálního doplňku od počátku měsíce, následujícího po dni, kdy uplynula pravidelná nebo prodloužená lhůta.
Podá-li duchovní dodatečnou přiznávku po uplynutí předepsané lhůty, má nárok na doplněk k-y teprve až od prvního dne měsíce následujícího po dni, kdy byla přiznávka podána. Přijetí jeho opožděně podané fase nemůže však býti odepřeno (srov. Budw. č. 2290, 6839, 9156; Hye IX, 561, 572). V takovém případě nese náklady spojené s místním úředním šetřením o tom, přísluší-li fatujícímu duchovnímu doplněk k-y čili nic, duchovní, jehož opominutí zavdalo příčinu k tomuto šetření. Uvedené zásady jsou převzaty, jak bylo již dříve uvedeno, z min. nař. č. 205/1898 ř. z. a č. 206/1898 ř. z. a účinnost jejich byla rozšířena na základě § 7 k-ého zákona i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Fase dlužno podati na předepsaných formulářích (§ 85 k-ého nařízení).
b) Doplňování místních příjmů duchovenstva katolické církve všech ritů v Čechách a v zemi Moravskoslezské. O tom, má-li býti a v jaké výši přiznán doplněk k-y podle § 80 k-ého nařízení, přísluší rozhodovati zemskému úřadu. Postup pro předběžné zkoumání správnosti podané přiznávky předepsán je v § 87/2 k-ého nařízení. Přiznávka musí vykazovati příjmy spojené s místem a funkcí fatujícího duchovního, pak výdaje spojené s tímto místem a posléze resultující schodek v jeho k-e. Jako příjem dlužno v přiznávce podle § 88 k-ého nařízení vykázati:
a) skutečný výnos nemovitostí (mimo farní budovu);
b) výnos z jistin, z práv požitečných a ze živnostenských závodů;
c) pevné důchody (renty) a dotace v penězích, v hodnotě peněžité nebo v přírodninách;
d) příjem z přebytků kostelního jmění, pokud takových přebytků může býti použito k doplnění k-y;
e) dávky placené u příležitosti úředních výkonů duchovních.
Do fase nutno vložiti nikoli jen ony místní příjmy, jichž duchovní je skutečně účasten, nýbrž i všechny ony příjmy, na něž má právní nárok, byť i mu nebyly odváděny (srov. Hye X, 594). Z ceny přírodnin,
převedené na peníze, má duchovní právo sraziti si 20% pro horší jakost těchto přírodnin a jakožto náklad na jejich vydobývání. Výjimkou lze z ohledů slušnosti povoliti také při požitcích uvedených výše pod lit. b) a c) za příčinou nákladu na dobývání jistinných úroků nebo důchodů přiměřenou srážku. Právní nárok na srážku nákladů spojených s dobýváním těchto posléze uvedených příjmů duchovnímu ovšem nepřísluší (srov. Hye X, 629) a povolení takové srážky leží ve volném uvážení administrativních úřadů (srov. Budw. č. XXVI, A 917, XXVII, A 1919). Ze započtení do fasovních příjmů je vyloučen výnos nadací s určitou částkou zřízených za mše a jiné bohoslužebné úkony. Taktéž výnos z majetku, který přibyl štědrými úkony některému obročí nebo přibude po účinnosti zákona č. 176/1898 ř. z., t. j. po 1. X. 1898, je ze započtení vyloučen. (Ustanovení §§ 88 až 90 k-ého nařízení jsou reprodukcí ustanovení §§ 3 až 6 zákona č. 176/1898 ř. z. a § 5 min. nař. č. 205/1898 ř. z., ovšem se změnami resultujícími z k-ého zákona.)
K. zákon v § 3/3, lit. a, stanoví, že výnos nemovitostí (mimo farní budovu) má býti započten výnosem skutečným. K-é nařízení zachovává v § 91 tuto zásadu jen pokud jde o nemovitosti propachtované nebo pronajaté, kde přihlíží k sjednanému pachtovnému a nájemnému, pokud ovšem odpovídá místním poměrům, u pozemků vedených ve vlastní správě přihlíží však místo ke skutečnému výnosu k obvyklé pachtovní hodnotě pozemků podobné bonity v témže místě nebo okolí podle průměru posledních, tří let lustru předcházejících. Má-li politický úřad I. stolice, jenž je povolán přezkoumati správnost udaného výnosu, pochyby o správnosti udaných dat, je oprávněn tato data přezkoušeti. Ustanovením § 91/4 k-ho nařízení je však ministerstvo školství pověřeno vydati v dohodě s ministerstvem financí směrnice ohledně zjednodušení zjišťování výnosu nemovitostí uvedeného v odst. 3. téhož paragrafu. Podle výnosu ministerstva školství z 1. VIII. 1928, č. 98911/28, vydaného na základě dohody s ministerstvem financí, mají okresní úřady upustiti od takového šetření u pozemků jak propachtovaných tak vedených ve vlastní režii, přizná-li duchovní výnos pozemků v takové výši, že se rovná nejméně desateronásobnému katastrálnímu výtěžku a zároveň nejméně dvakráte převyšuje souhrn všech daní, přirážek, dávek a Kongrua a platy duchovních.
příspěvků, jež mohou býti v přiznávce uvedeny jako fasovní výdaj. Při pronajatých místnostech je duchovní oprávněn odečísti 10% z nájemného na útraty vznikající jeho vymáháním. U pronajatých budov může dále duchovní, avšak jen pro I. lustrum, odečísti od nájemného též i zákonitou částku na udržování budov a na amortisaci; pro další lustra je však odečtení částky na udržování budov vyloučeno, poněvadž od účinnosti zákona č. 76/1927 Sb. vyměřuje se podle jeho § 151 domovní daň z hrubého nájemného. Výsledek šetření o správnosti údajů o výnosu nemovitostí musí politický úřad I. stolice sděliti duchovnímu, o nějž jde, aby k němu mohl zaujmouti stanovisko. Užitek z farní budovy a nepronajatých hospodářských budov a nádvoří se do fase vzhledem k výslovnému ustanovení § 3/3, lit. a, k-ého zákona nezapočítává.
Aby bylo usnadněno případné šetření o výnosu nemovitostí, předpisuje k-é nařízení v § 93, že duchovní jsou od platnosti tohoto nařízení povinni vésti podrobné záznamy o příjmech z nemovitostí a o jejich výdajích a předložiti tyto záznamy na požádání politickému úřadu I. stolice. Taktéž duchovní jsou povinni oznámiti včas každou trvalou změnu kultury pozemků, aby mohl býti znovu odhadnut jejich katastrální výtěžek.
Výnos dávek placených u příležitosti úředních výkonů duchovních (štola) započítává se do fase u far, které nemají podle posledního úředního sčítání lidu více než 12 000 přifařených, částkou 50 h za každého příslušníka vyznání, u far s více než 12 000 přifařených průměrem skutečného výnosu posledních tří let lustru předcházejících, který se zjišťuje přiznáním percipientovým. Ježto § 6 k-ého zákona byly zrušeny posavadní předpisy o poplatcích štolových, jest nyní ponecháno ujednání stran, aby se dohodly s duchovním na výši poplatku za vyžádaný bohoslužebný úkon. Duchovní na farách s více než 12 000 přifařenými jsou povinni vésti přesné výkazy o štolových příjmech, kteréžto výkazy musí předložiti na požádání politickému úřadu I. stolice, jež jsou povolány k přezkoušení správnosti fatovaných štolových příjmů. Přizná-li takový duchovní aspoň 1 Kč z příslušníka vyznání, není však povinen vésti dotčené výkazy a také šetření o správnosti fatované částky odpadá. V tom směru obsahuje k-é nařízení úlevu proti ustanovení § 3/3, lit. b, k-ého zákona, jenž počítá u duchovních
na farách s více než 12 000 přifařenými se skutečným průměrným výnosem štolových poplatků.
Nejspornějším fasovním příjmem byly v posledních dobách naturální dávky, které mají duchovním odváděti buď politické obce, nebo přifaření nebo patroni. Dávky ty, ačkoli namnoze nebyly plněny, počítaly se duchovním do příjmů tak, jakoby byly odváděny. Vymáhání jich bylo velmi odiosní a při časté jejich nepatrné hodnotě resp. jich výnosu činily náklady řízení více, než hodnota takových dávek. Přináší proto k-é nařízení v § 98 podstatnou úlevu v tom, že ministerstvo školství může k žádosti oprávněného duchovního a za souhlasu subjektů k dávkám povinných zmocniti politický úřad II. stolice, aby z fasovních příjmů vyloučil naturální dávky veřejné i soukromoprávní povahy, které nebyly již po dobu 40 let odváděny, jakož i dávky, jichž skutečná nynější peněžitá hodnota nepřesahuje u žádného z povinníků 20 Kč ročně. Vyžaduje se však, aby oprávněný duchovní se vzdal za sebe a své právní nástupce trvale nároku na tyto dávky a aby biskupská konsistoř takové vzdání schválila. Ostatní naturální dávky, jichž hodnota je vyšší než 20 Kč, možno pak do konce r. 1930 vykoupiti peněžitou částkou, která se rovná aspoň třem čtvrtinám skutečné nynější peněžité hodnoty těchto dávek kapitalisovaných 6%. K takovému výkupu je však třeba státního souhlasu podle ustanovení § 51 zákona č. 50/1874 ř. z. a min. nař. č. 162/1860 ř. z. Po r. 1930 možno takové dávky vykoupiti jen za normálních podmínek. Dodati jest, že ustanovení §§ 98 a 99 k-ého nařízení nemají na mysli jen naturální dávky, nýbrž i různé služby a jiné prestace.
Naproti příjmům prve uvedeným mohou duchovní podle § 100 k-ého nařízení započísti ve fasi jako výdaje:
a) z přiznaných příjmů vybírané státní daně, zemské, okresní a obecní přirážky nebo dávky a jiné příspěvky k účelům veřejným na základě některého zákona placené, jakož i poplatkový ekvivalent, pokud duchovnímu byly předepsány v posledních třech letech lustru předcházejících;
b) kancelářské výdaje na vedení matrik, leč by tyto výdaje byly zapravovány z kostelního jmění nebo od některé jiné osoby k tomu zavázané a to u duchovních správ s počtem přifařených do 12 000 duší částkou 30 h a u duchovních správ s více než 12 000 přifařených částkou 40 h za každého Kongrua a platy duchovních.
příslušníka vyznání podle posledního úředního sčítání lidu;
c) výdaje spojené s vedením úřadu okresního vikáře v jednotné částce 2 000 Kč. Výdaje tyto tíží v prvé řadě jmění obroční, náboženský fond jen subsidiárně (srov. Budw. č. 8247);
d) výdaje na penězích a hodnotě peněžité spočívající na závazku, který by na příjmu vázl. Sem náležejí zejména dávky pomocným duchovním, které na základě určitých titulů právních zavazují příjem obroční. Dávky tyto jest naproti tomu pomocný duchovní povinen uvésti ve své fasi jako příjmy (srov. Budw. č. 7018). Posavadní povinnost, vydržovati pomocného duchovního, váznoucí na obročním příjmu není dotčena nijak k-m zákonem (analog. Hye X, 797, kde byla vyslovena tato zásada při příležitosti vydání zákona č. 47/1885 ř. z.). Co se tkne rozsahu této povinnosti, sluší upozorniti na to, že povinnost vydržovati pomocného duchovního poskytováním přírodnin nezavírá v sobě zároveň povinnost poskytovati mu i příslušný doplněk k-y (srov. Hye IX, 565, naproti tomu Budw. XXVI, A 1211). Jestliže však na obročí vázne povinnost poskytovati pomocnému duchovnímu doplněk k-y, musí při jeho stanovení býti odpočteny místní příjmy, náležející tomuto pomocnému duchovnímu (srov. Budw. č. 5101). Do uvedené položky náležejí také výdaje za povozy potřebné do filiálních kostelů a p., avšak jen potud, pokud výdaj takový vázne na farním obročí. Jinak výdaje takové nelze vložiti do přiznávky (srov. Budw. č. 4208).
e) nařízená náhrada za mše náboženského fondu, které váznou na doplňku k-y;
f) stálé kromobyčejné výdaje na zaopatření potřebné vody (a to nejen pitné, nýbrž i vody užitkové — srov. Budw. XXXV, A 7944). (§ 100 je se změnou § 3/3, lit. c, k-ého zákona převzat doslovně s ustanovení § 7 zákona č. 176/1898 ř. z.)
Odchylkou od ustanovení § 3/2 k-ého zákona připouští k-é nařízení v § 101, aby již v I. lustru mohlo býti do fase zařáděno jako výdaj pojistné připadající na zaměstnavatele podle § 30 zákona č. 221/1925 Sb., ačkoli nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců a duchovních vešlo v život teprve od 1. VIII. 1926, vzhledem k čemuž nemělo by při rigorosním posuzování patřiti mezi výdaje spadající do tříletí předcházejícího I. lustru. Taktéž připouští citované ustanovení, aby již v I. lustru byl započten do fase jako výdaj poplatkový
ekvivalent, jenž bude duchovním případně předepsán od 1. I. 1926 v důsledku zvýšeného odhadu místních příjmů obrněních.
§ 6 k-ého zákona, zrušiv všeliké posavadní příplatky ke k-e, odstranil tím zároveň i t. zv. „remunerationes vacante cooperatore“, na něž měli podle posavadních předpisů duchovní správci nárok v případě, že systemisované místo pomocného duchovního při duchovní stanici, na níž působili, se uprázdnilo. Než uprázdněním takového místa pomocného duchovního uvolňují se i případné místní příjmy spojené s takovým místem, jako na př. výnos nadací určených pro kaplana, štolové příjmy (t. zv. malá štola), výnos naturálních dávek, jež přifaření jsou povinni plniti pomocnému duchovnímu a pod. (Posléze uvedené dávky sluší pokládati za místní příjem obroční a přifaření jsou povinni plniti je i když místo pomocného duchovního je uprázdněno — srov. Budw. č. 8507.) K-é nařízení neřeší otázku, co se má státi s těmito místními příjmy, t. j. náležejí-li po dobu neobsazení kaplanského místa samostatnému duchovnímu správci a je-li tento povinen za účelem snížení případného doplňku k-y vykázati je ve své fasi jako příjem, či jak jinak má býti s nimi naloženo. Dlužno však zastávati, že s těmito místními příjmy dlužno naložiti analogicky jako s příjmy uprázdněných samostatných duchovních stanic, t. j. že o použití jich rozhoduje diecésní biskup.
V § 103 k-ého nařízení byly podstatně zvýšeny nedostatečné sazby paušálu na kancelářské výdaje na vedení matrik, stanovené min. nař. č. 170/1885 ř. z. § 104 k-ého nařízení valorisoval pak průměrně sedmkrát posavadní paušály na vikariátní výdaje stanovené min. nař. č. 107/1886 ř. z. podle velikosti obvodů částkou 260 až 300 K ročně.
Naproti tomu nepřipouští § 102 k-ého nařízení, aby byly ve fasi započteny jako výdaje:
a) všeliké výdaje, které se vztahují k osobní výživě (domácnosti);
b) výdaje, které podle platných předpisů vznikají udržováním farských budov v dobrém stavu;
c) daň důchodová (bývalá daň z příjmu);
d) pensijní příspěvek;
e) poplatkový paušál podle zákona č. 295/1921 Sb.;
f) pojištěnecký příspěvek k nemocenskému pojištění podle zák. č. 221/1925 Sb. Kongrua a platy duchovních.
g) případná domovní daň a přirážky k ní, předepsané z farní budovy.
Domovní daň a přirážky k ní nemohou býti vloženy do fase jako výdaj z důvodu, že duchovní není také povinen přiznati jako fasovní příjem případné nájemné docílené z pronajaté části obytné farní budovy. Rovněž nelze započítávati do fase výdaje spojené s obděláváním pozemků a s jejich správou, poněvadž se na ně bere zřetel při zjišťování skutečného výnosu tím, že u pozemků propachtovaných připouští se 10% srážky z pachtovného a u pozemků vedených ve vlastní režii hledí se k pachtovní hodnotě místo ke skutečnému výnosu.
Posud platné předpisy o tom, kdy farář konkuruje při stavebních opravách na farních budovách, specielně dekret dvor. kanceláře z 18. IV. 1806, č. 22616 ex 1805, publikovaný oběžníkem býv. čes. zem. gubernia z 23. V. 1806, § 5 zákona č. 11/1864 mor. z. z. a § 5 zákona č. 2/1863 ex 1864 slez. z. z. stanovily, že beneficiát, vynáší-li jeho obročí určitou částku, má býti přidržen k částečnému hrazení nákladu spojeného s opravami farních budov. Poněvadž tyto částky, odpovídající kdysi níz¬ kým sazbám kongruovým, jsou dnes značně pozadu za kongruovou hranicí zavedenou k-m zákonem, stanoví k-é nařízení v § 105, že duchovní, jenž je účasten doplňků k-y, nepřispívá ničím na větší opravy dotčených budov.
Fatující duchovní je povinen doložiti přiznávku, fasovní příjmy a vydání v ní uvedené doklady zmíněnými v §§ 107 až 109 k-ého nařízení, kterážto ustanovení jsou jen doplněnou reprodukcí § 4 min. nař. č. 205/1898 ř. z. Jako novum obsahuje § 109 zejména to, že vyžaduje též doklady o tom, že dávky z farského příjmu, jež náležejí pomocnému duchovnímu, byly tomuto řádně odváděny, a pak že neobsahuje restriktivních ustanovení pokud se týká hrazení nákladů na zaopatření vody, obsažených v cit. min. nařízení, poněvadž ustanovení ta byla nezákonná (srov. Budw. č. 767 A).
Jak bylo již svrchu naznačeno, provádějí šetření o správnosti údajů obsažených ve fasi politické úřady I. stolice. Náklady tohoto šetření hradí se ze státní pokladny, vyjma případy, kdy bylo nutno na základě provedeného šetření příjmové položky zvýšiti nebo výdajové položky snížiti nejméně o 20%, než jak byly přiznány. V takových případech hradí náklady šetření duchovní ze svého. Kdyby vyšlo najevo, že některý
příjem, jenž měl býti přiznán, byl zamlčen, nebo že některý výdaj byl vědomě nesprávně započten, má býti osobám odpovědným ze správnosti přiznávky uložena pokuta až do té částky, o kterou byl náboženský fond nebo státní pokladna zkráceny. Pokuty ty plynou do pokladny státní. Vedle toho musí býti náboženskému fondu nahrazena též veškerá způsobená škoda, zejména musí býti vráceny též veškeré přeplatky. Zaplacení uložené pokuty není náhradou škody. Trestní řízení provádí politický úřad I. stolice. Jde-li zároveň o čin trestný, učiní úřad, který tento čin zjistil, o tom oznámení státnímu zastupitelství.
O tom, přísluší-li duchovnímu vůbec resp. v jaké výši kongruální doplněk, rozhodují zemské úřady. Proti rozhodnutí jejich je možná stížnost k ministerstvu školství ve lhůtě stanovené předpisy o správ¬ ním řízení. Tím změněno je posavadní ustanovení § 8 min. nař. č. 205/1898 ř. z., které stanovilo pro stížnosti ve věcech fasovních odvolací lhůtu dvouměsíční. Zemský úřad zašle stížnost ordinariátu, aby se o ní vyjádřil a pak s vlastním svým posudkem o stížnostních bodech předloží ji se všemi spisy ministerstvu školství (§§ 110 až 112 k-ého nařízení) k rozhodnutí. Výslovně se dodává, že při rozhodování o podaných stížnostech je přípustná reformatio in peius (srov. Budw. č. 4869). Pokud pak jde o legitimaci k podání stížnosti do úpravy přiznávky, sluší upozorniti, že samostatný duchovní správce je oprávněn stěžovati si i do úpravy přiznávky svého pomocného duchovního v případě, vázne-li na farním obročí povinnost vydržovati pomocného duchovního (srov. Budw. č. 4837).
Výplata k-y děje se jako posud v měsíčních lhůtách napřed. Pomocným duchovním, jimž byly doplňky k-y vypláceny posud prostřednictvím příslušných samostatných duchovních správců, mohou býti, požádají-li o to, doplňky k-y vypláceny přímo. Při počátku nového lustra, pokud nebyly upraveny nově podané fase, vyplácejí se duchovním zúčtovatelné zálohy na doplněk k-y ve výši doplňku vyplaceného v předchozím lustru. Doplněk k-y, vyplacený napřed duchovnímu z náboženského fondu, je po smrti duchovního jeho pozůstalost povinna vrátiti pro rata temporis (srov. Gl.-U. XLIV, 3750).
Duchovní je podle § 117 k-ého nařízení povinen oznámiti prostřednictvím ordinariátu zemskému úřadu každou změnu v podstatě jmění obročního nebo v příjmech Kongrua a platy duchovních.
místních, mající vliv na doplnění k-y z náboženského fondu a to nejdéle do tří měsíců, kdy se o změně dověděl. Opominutí takového oznámení má v zápětí tytéž následky jako uvedení nesprávných dat ve fasi.
Posavadní kongruové zákony měly přesné předpisy o tom, jaký plat přísluší správcům uprázdněných obročí. K. zákon neobsahuje v tom směru nic bližšího. Ježto při vyměřování doplňků k-y stanoví se tyto se zřetelem k určité duchovní stanici pro běžící lustrum bez ohledu na to, kdo právě na ní vykonává duchovní správu, měl by býti provisorům uprázdněných obročí vyplácen doplněk k-y stanovený pro takovou stanici, jako se dálo a děje i dále na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Ovšem bylo by nutno přihlédnouti při tom k tomu, jaká zvýšení nejnižšího příjmu náležejí dočasnému správci, vzhledem k čemuž by posavadní doplněk k-y doznal samozřejmě snížení nebo zvýšení podle toho, působí-li dočasný správce kratší nebo delší dobu ve veřejné duchovní správě než posavadní duchovní, na základě jehož fase byl vyměřen pro obročí to doplněk k-y. Vzhledem však k tomu, že pro nedostatek kněžstva jsou ordinariáty nuceny dáti obstarávati duchovní správu na uprázdněných stanicích přespolními provisory (excurrendo administrátory), kteří by se musili při tom spokojiti s mnohdy nepatrnými místními příjmy uprázdněného obročí, vyšla vláda v § 118 k-ého nařízení vstříc přáním biskupského sboru tím, že ponechává lokálním správcům uprázdněných obročí doplňky k-y, které měli na stanici, na které dříve působili. Ustanovení to obsahuje podstatnou mezeru potud, že nestanoví, z jakých prostředků se doplní lokálnímu správci uprázdněného obročí doplněk k-y, příslušející mu z bývalého jeho působiště a ponechaný mu na novém jeho služebním místě. Vzhledem k tomu, že náboženský fond je pouze supletorně povinen doplňovati k-u duchovních na minimum zákonem stanovené, dlužno zastávati, že doplněk k-y, o němž byla řeč, má býti doplněn na kongruální hranici z místních příjmů uprázdněného obročí. Nestačí-li tyto, doplní náboženský fond teprve zbytek nedostávající se částky. Jestliže však místní příjmy obroční převyšují spolu s doplňkem k-y, který si místní administrátor přinesl z dřívějšího svého působiště, kongruální mez, přísluší rozhodnouti biskupskému ordinariátu o tom, jak se má naložit! s takovým přebytkem. Podotýká
se, že v tom směru bylo aspoň úmyslem biskupského sboru zříditi z takových přebytků fondy, z nichž mají býti odměňováni přespolní administrátoři. K. zákon zrušil v § 6 všechny posavadní předpisy o separaci plodin uprázdněných nižších beneficií, pokud se týkají součinnosti administrativních úřadů při separaci a účasti náboženských fondů na výnosu zmíněných beneficií. (Za nižší beneficia prohlašuje § 120 k-ého nařízení všechna beneficia, jichž držitelé jsou podřízeni biskupovi.) Ovšem §§ 57, 107 a jiné cís. patentu č. 208/1854 ř. z. o řízení ve věcech nesporných, které se týkají činnosti soudů při uprázdnění církevních beneficií, nejsou ustanovením § 6 k-ého zákona nijak dotčeny. Co se stane s příjmy uprázdněného obročí, pokud nepříslušejí ani předchůdci, t. j. duchovnímu na této stanici posud ustanovenému, ani jeho nástupci, určí, jak bylo již výše uvedeno, diecésní biskup. (Příjmy tyto plynuly posud podle ustanovení § 59 zákona č. 50/1874 ř. z. do náboženského fondu.) Odst. 2. § 118 k-ého nařízení opakuje jen zásadu vyslovenou již v § 12 zákona č. 50/1874 ř. z.
Nárok na zvýšení nejnižšího příjmu, t. j. na tříleté přídavky po 972 Kč, má duchovní uplatniti u zemského úřadu prostřednictvím ordinariátu ve lhůtě dvou měsíců ode dne nápadu. Tuto lhůtu může zemský úřad ze závažných důvodů pro-dloužiti. Podle § 121/3 k-ého nařízení přísluší takové zvýšení, pokud se týče jeho část, neuhrazená místními příjmy, od prvního dne měsíce jdoucího po dovršení rozhodné služební doby, bylo-li oznámení podáno v pravidelné (dvouměsíční) nebo prodloužené lhůtě. Bylo-li oznámení podáno po uplynutí pravidelné nebo prodloužené lhůty, přizná se zvýšení od prvního dne měsíce, jdoucího po dnu, kdy oznámení došlo k politickému úřadu II. stolice. § 122 k-eho nařízení podržuje ustanovení § 3, čl. II, zák. č. 115/1918 ř. z. o tom, kdy výplatu zvýšení nejnižšího příjmu možno duchovnímu zastaviti navždy nebo na určitý čas, bylo-li tak rozhodnuto v řádném řízení (§ 27 zákona č. 50/1874 ř. z.). Prominouti následky takového nálezu je přípustno za souhlasu diecésního biskupa.
K. zákon neobsahuje ustanovení o tom, kdo je povinen nésti náklad spojeny s jeho provedením. V souvislosti s dřívějším právním stavem dlužno tudíž zastávati, že v té příčině nenastaly proti minulosti žádné změny. Náklad spojený s výplatou kongruových Kongrua a platy duchovních.
doplňků katolických duchovních v Čechách a v zemi Moravskoslezské, působících ve veřejné duchovní správě, hradily náboženské fondy ze svých prostředků, pokud se týče z dotací státem jim poskytovaných, pokud ovšem k. těchto duchovních nebyla uhrazena z místních příjmů obročních nebo jinakým způsobem. Zásadu tuto zachovávají §§ 123 a 125 k-ého nařízení beze změny. Pro úplnost se dodává, že přebytků kostelního jmění k úhradě k-y může býti použito jen se souhlasem orgánů povolaných k disposici s kostelním jměním. Výslovný souhlas patrona k tomu není však podmínkou (srov. Budw. č. 1750, 3044, 5959, 6310, 12538). Rovněž ponechalo k-é nařízení v § 124 v platnosti ustanovení § 15 zák. č. 176/1898 ř. z.o tom, že při inkorporovaných duchovních stanicích má korporace, jíž stanice ta je inkorporována, nárok na doplněk k-y pro duchovní obstarávající při takové stanici veřejnou duchovní správu v případě, že korporace ta prokáže, že není s to, aby svým duchovním, činným při správě duchovní, skutečně a trvale poskytovala nejnižší příjem přiměřený jich stavu. K tomu cíli jsou tyto korporace povinny přiznati před počátkem každého lustra ve lhůtě stanovené pro předložení fasí veškeré skutečné příjmy nejen vlastní, nýbrž i obročí, o něž jde, jakož i nutné skutečné výdaje na nich váznoucí a to přehledně za poslední tři léta a vykázati mimo to za týž čas stav osob.
Značnou úlevu přinášejí pro posavadní vydržovatele duchovních na stanicích, při kterých povinnost hraditi k-u duchovního stíhá podle farní zakládací listiny jednu nebo více politických obcí (farní obec), §§ 126 a 127 k-ého nařízení. V případě, že souhrn všech přímých státních daní v obci takové nebo v obcích těch předepsaných nedosahuje dohromady dvojnásobku ročních kongruálních platů, jež těmito obcemi měly býti skutečně placeny r. 1926 po rozumu § 2 k-ého nařízení, má na příště schodek k-y, neuhrazený místními příjmy, převzíti na sebe náboženský fond. Podmínkou tu je, že v náhradu za to zruší diecésní biskup některé systemisované, avšak neobsazené místo ve veřejné duchovní správě, vydržované posud z prostředků náboženského fondu. Činí-li daňová základna obcí zavázaných k placení doplňku k-y místního duchovního více než dvojnásobek platů podle § 2 k-ého nařízení, nebo se aspoň rovná tomuto dvojnásobku, převezme se doplněk k-y duchovního, o nějž
jde, na účet náboženského fondu, jestliže obce ty o to požádají se souhlasem diecésního biskupa do doby jednoho roku od vydání k-ého nařízení a zároveň zaplatí výkupné rovnající se třem čtvrtinám částky vypočtené 6% ním kapitalisováním všech posavadních platů, náležejících místnímu duchovnímu před 1. lednem 1926. Jestliže místo takové bylo r. 1926 uprázdněno, mají se vzíti za základ výpočtu výkupného platy, které by náležely r. 1926 duchovnímu na místě tom posledně působivšímu. Jestliže dotčené místo nebylo r. 1925 buď vůbec a nebo ne po celý rok obsazeno, vypočte se patřičná částka výkupného podle toho, co by bylo bývalo v r. 1925 placeno, pokud se týče co by bylo mělo býti placeno, kdyby bylo toto místo bývalo po celý r. 1925 obsazeno duchovním, jenž na tomto místě byl před tím naposledy ustanoven. V případech zvláštního zřetele hodných může býti povoleno splacení výkupní částky v několika, nejvýše však pěti ročních částkách, splatných ke konci kalendářního roku, při čemž nedoplatek se úročí 5 % ně. V zásadě ovšem nemůže býti pochyby o tom, že obce, které se zavázaly hraditi k-u svého místního duchovního, jsou povinny nésti náklad spojený s jejím zvýšením podle zák. č. 122/1926 Sb. (srov. analog. Budw. č. 3668, 3850). Nedojde-li k výkupu, může se jednati o převzetí neuhrazeného kongruového schodku na náboženský fond teprve od doby, kdy bude zrušeno nějaké systemisované, avšak neobsazené místo duchovního, placeného z náboženského fondu.
c) Doplňování místních příjmů duchovenstva církve pravoslavné (řecko-východní) v Čechách a v zemi Moravskoslezské. Díl III. části třetí k-ého nařízení, obsahující předpisy o doplňování místních příjmů duchovenstva církve pravoslavné v Čechách a v zemi Moravskoslezské, shoduje se téměř úplně s předpisy, jimiž se upravuje doplňování místních příjmů duchovenstva církve katolické v Čechách a v zemi Moravskoslezské, o nichž bylo právě pojednáno. Podstatnou výjimkou je tu vlastně jen to, že k. duchovenstva církve pravoslavné hradí se nikoli z náboženského fondu, nýbrž přímo z prostředků státních. Ostatní odchylky významu zcela podružného mají základ jen v rozdílnosti organisace obou církví. Aby bylo vyvarováno případným pochybám a hlavně také z důvodu, že všichni pravoslavní v Čechách a v zemi Moravskoslezské nejsou organisováni v české Kongrua a platy duchovních.
náboženské obci církve pravoslavné v Praze zřízené na podkladě jurisdikce srbské, předpisuje k-é nařízení výslovně v § 128, že nárok na k-u podle zákona č. 122/1926 Sb. mají pouze duchovní organisované církve pravoslavné (řecko-východní), kteří měli nárok na k-u podle posud platných zákonných předpisů, zejména podle zákona č. 177/1898 ř. z. a č. 116/1918 ř. z. Konečně se upozorňuje, že v § 137 k-ého nařízení není výslovně uvedena obdobná platnost ustanovení § 101 k-ého nařízení z důvodu, že zaměstnavatelský příspěvek na nemocenské pojištění podle zákona č. 221/1925 Sb. není u církve pravoslavné fasovním výdajem, poněvadž placení jeho tíží náboženskou obec, při níž fatující duchovní je ustanoven, jako jeho zaměstnavatele. O tom bude ještě šíře promluveno v dalším oddíle tohoto pojednání v souvislosti s ostatními nekatolickými kongruálními církvemi a náboženskými společnostmi na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
d) Doplňování místních příjmů duchovenstva kongruálních církví a náboženských společností na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Řízení v kongruových věcech příslušelo podle posavadních předpisů v býv. Uhrách a následkem toho i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ministerstvu kultu resp. školství. Zásadu tuto nepřevzalo však k-é nařízení, nýbrž v důsledku zřízení zemských úřadů na Slovensku a Podkarpatské Rusi na podkladě reformy správy přeneslo agendu v kongruových věcech, zejména pokud jde o úpravu fasí a vyměřování doplňku k-y na tyto zemské úřady. Opatření toto bylo dodatečně rektifikováno vlád. nař. č. 187/1929 Sb. V některých směrech přísluší agenda v kongruových věcech dále do kompetence ministerstva školství.
Rozhodnutí o tom, zda a komu přísluší doplněk k-y, náleží tudíž nyní podle § 144 k-ého nařízení zemským úřadům. Předběžné řízení i vlastní řízení neodchyluje se nikterak od řízení platného v tom směru v zemích českých.
Duchovní, žádající o doplněk k-y, je povinen předložiti zemskému úřadu prostřednictvím nadřízeného úřadu církevního (§ 6 k-ého nařízení) přiznávku na předepsaném formuláři, v níž musí uvésti příjmy a výdaje spojené s jeho duchovním místem. Jako fasovní příjmy se čítají (§ 145 k-ého nařízení):
1.skutečný výnos nemovitostí (mimo farní budovu);
2. čistý důchod z požitečných práv a oprávnění, jakož i ze živnostenských závodů, jako jsou držba mlýna, mlýnské měřičné, rybolov, právo na odběr dřeva, spásání žaludů v lesích, přívozné atd., podle pronájemní smlouvy nebo podle úřední listiny vykazující výnos podle průměru posledních tří let lustru předcházejících;
3. důchod z dávek poskytovaných každoročně přímo věřícími nebo církevní (náboženskou) obcí, jakož i patronem v penězích, v přírodninách, ruční nebo tažné práci (přípřeže, koblina a rokovina), při čemž 1/6 tohoto důchodu se odečte jako úhrada dobývacích útrat (§ 150/2 k-ého nařízení);
4. dávky placené u příležitosti úředních výkonů duchovních;
5. úroky z mešních nadací, z nadací zřízených na úkony bohoslužebné a z jiných nadací, avšak jen potud, pokud započtení nezakazuje nadační listina;
6. důchod z pokladny politické obce (města), z diecésního nebo z nějakého jiného veřejného fondu braný jako doplněk k-y, stálá podpora, paušál na vydržování koní nebo z nějakého jiného důvodu;
7. příjem z přebytku místního kostelního jmění, pokud tento přebytek může býti podle platných předpisů použit na dotaci duchovního.
Pro zjišťování výnosu nemovitostí platí tytéž zásady, které byly uvedeny dříve v oddílu pojednávajícím o doplňování místních příjmů katolické církve všech ritů v Čechách a v zemi Moravskoslezské. (V ohledu tom jsou ustanovení § 146 k-ého nařízení úplně shodná s ustanoveními § 91.) § 147 k-ého nařízení, založený jednak na ustanovení § 3/3, lit. a, k-ého zákona, jednak na ustanovení § 11, I., č. 1., odst 2., zák. čl. XIV/1898 přináší duchovním kongruálních církví na Slovensku a v Podkarpatské Rusi proti duchovenstvu církve katolické v Čechách a v zemi Moravskoslezské tu výhodu, že vylučuje ze započtení do fasovních příjmů výnos farní zahrady, nepřesahuje-li její výměra 134 kat. jitra (kat. jitro obnáší 1 600 čtver. sáhů); přesahuje-li však zahrada tuto výměru, započítává se do příjmu výnos pouze z části přesahující tuto výměru. §§ 148, 149, 151 až 155 jsou úplně shodné s §§ 93 až 99 k-ého nařízení a poukazuje se v tom směru na to, co bylo řečeno v oddílu jednajícím o doplňování místních příjmů katolického duchovenstva v Čechách a v zemi Moravskoslezské o povinnosti vésti záznamy o příjmech z nemovitosti, o povinnosti hlásiti Kongrua a platy duchovních.
změny jakostní třídy pozemků, o způsobu započtení výnosu dávek placených u příležitosti úředních výkonů duchovních, dále o tom, za jakých podmínek možno připustiti vyloučení výnosu z naturálních dávek (plnění) z fasovních příjmů a vykoupiti takové dávky. Za naturální dávky naznačené v §§ 154 a 155 k-ého nařízení se nepokládají a nelze tudíž vykoupiti církevní daně, na kterých se čas od času usnáší náboženská obec a které se odvádějí v přírodninách. Při tom nerozhoduje okolnost, že takové daně jsou zpravidla určeny pouze k tomu, aby z nich byl placen duchovní podle služební smlouvy (povolací listiny, vocatoru) ani okolnost, že tyto církevní daně v přírodninách jsou někdy placeny přímo duchovnímu a nikoli náboženské obci (§ 156 k-ého nařízení).
Jako výdaje mohou pak býti v přiznávce započteny (§ 157 k-ého nařízení):
1. státní daně z přiznaných příjmů vybírané, zemské, okresní a obecní přirážky nebo dávky a jiné příspěvky k účelům veřejným nebo na základě některého zákona placené dále náklady na vodní regulaci, jakož i poplatkový ekvivalent, pokud duchovnímu byly předepsány v posledních třech letech lustru předcházejících a mimo to posavadní příspěvky na diecésní podpůrné, pensijní a jiné fondy ve výměře a za podmínek naznačených v § 159 k-ého nařízení kromě výjimky v § 164, odst. 1., lit. c a g;
2. výdaje zatěžující příjem duchovního podle určitého závazku, jako je zaopatření pomocného duchovního, amortisace dluhů na nemovitostech váznoucích a paušál za úřední povozy (na vydržování koní a na výdaje za povozy);
3. příjem z mešních nadací, z nadací na jiné úkony bohoslužebné, jichž konání byl duchovní nucen přenechat! jiným duchovním. Počet mší a bohoslužebných úkonů, jež mají býti konány, vykáže a stanoví příslušný nadřízený církevní úřad (biskup);
4. kancelářské výdaje na vedení matrik v částce 20 h za každého příslušníka dotyčného vyznání podle posledního úředního sčítání lidu (§ 162 k-ého nařízení. — Právě uvedená částka je nižší než částky uvedené v § 103 k-ého nařízení z důvodu, že duchovní na Slovensku a Podkarpatské Rusi nevedou pro stát matrik již od 1. října 1895);
5. výdaje spojené s vedením úřadu dekanátního (okresního vikářství) v jednotné částce 2 000 Kč (§ 163 k-ého nařízení).
Rovněž možno již v I. lustru zařaditi
do fase jako výdaj zaměstnavatelský příspěvek na nemocenské pojištění podle § 30 zák. č. 221/1925 Sb., ač nebyl placen v posledních třech letech lustru předcházejících a poplatkový ekvivalent, byl-li předepsán za celé lustrum (§ 158 k-ého nařízení). Stylisace § 158/1 k-ého nařízení, shodného úplně s § 101/1 k-ého nařízení, může ovšem sváděti k mylné domněnce, že zaměstnavatelský příspěvek na nemocenské pojištění podle § 30 zák. č. 221/1925 Sb. mohou do fase vložiti duchovní všech kongruálních církví na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Názor takový nelze však pokládati za správný. Povinnost platiti tento příspěvek stíhá zaměstnavatele duchovních a nemůže tudíž býti přesunována na stát. § 4/1 vlád. nař. č. 145/1926 Sb. stanoví, že za zaměstnavatele podle zák. č. 221/1925 Sb. je považovati ten právní subjekt, v jehož službách jest osoba pojistné povinnosti podléhající, nebo který je povinen vypláceti jí normální služební, odpočivné nebo zaopatřovací požitky. Pro stanovení pojmu zaměstnavatele je podle cit. ustanovení rozhodnou v prvé řadě skutečnost, v čích službách jest osoba pojistné povinnosti podléhající a teprve, kdyby toto kriterion nestačilo k určení pojmu zaměstnavatele, má býti sekundárně za zaměstnavatele pokládán ten, kdo je povinen vypláceti normální služební, odpočivné nebo zaopatřovací platy. S výjimkou povinnosti platiti duchovním kongruálních církví a jich pozůstalým odpočivné a zaopatřovací platy není u státu v poměru k duchovním dána žádná náležitost, z níž by mohlo býti vyvozováno, že stát je povinen platiti za kongruální duchovní zaměstnavatelský příspěvek na nemocenské pojištění. Duchovní nejsou ve službách státu a stát také není povinen platiti jim normální služební platy. Povinnost státu, pokud jde o aktivní služební platy, je pouze supletorní, stát je pouze povinen doplňovati platy (k-u) duchovních do kongruálního minima, pokud tyto nemohou býti uhrazeny z příjmů spojených s místem a funkcí, jež duchovní zastává, nebo od jiných subjektů k tomu případně zavázaných. Nemůže býti pochybností o tom, že duchovní jsou zaměstnanci té které církve, kterou tudíž dlužno pokládati za jejich zaměstnavatele a kterou stíhá tudíž povinnost platiti za své duchovní zaměstnavatelský příspěvek na nemocenské pojištění. Pochyby nemohou při tom nastat! tam, kde církev je organisována jako samostatný celek uvnitř státního Kongrua a platy duchovních.
území, jako je tomu na př. u církve evangelické a. v., u evangelické církve reformované nebo u náboženské společnosti židovské. Církve tyto tvoří samostatné autonomní celky a nejsou odvislé od žádného dalšího vyššího ústředí. Základy jejich spočívají na ústavách schválených státní správou. Pravidlem při tom je, že církve ty skládají se z náboženských (církevních) obcí, které samy si volí své duchovní a zaručují jim dekretálně (na př. na základě povolacích listin, vocatoru a pod.) jisté příjmy, upravují jim jejich práva a povinnosti. Duchovní jsou v důsledku toho zaměstnanci příslušných náboženských (církevních) obcí, tyto jsou jejich zaměstnavateli a tudíž je také stíhá povinnost platiti za ně zaměstnavatelský příspěvek na nemocenské pojištění.
U církví však, které nejsou organisovány teritoriálně nebo v církevních obcích, jako je tomu u církve katolické, nelze ovšem postupovati způsobem právě uvedeným. Církev katolická je mezinárodní organisací a není tudíž možno pro tuto její povahu vymáhati na ní jako na celku zaměstnavatelský příspěvek na nemocenské pojištění jejích duchovních. V tuzemsku jsou jejími representanty biskupové, které však přes to, že ustanovují, překládají a jinak disponují duchovními, nelze pokládati za jich zaměstnavatele. Právní postavení biskupů v tomto směru lze srovnati s postavením přednostů zemských a centrálních úřadů státních. I tito jsou pravidlem oprávněni jmenovati, povyšovati, překládati a jinak disponovati úředníky jim podřízenými, přes to však nelze tyto přednosty pokládati za zaměstnavatele úředníků jim podřízených. Dotčení přednostové representují v této své činnosti stát, který je zaměstnavatelem státního úřednictva. Vzhledem k tomu nelze u duchovenstva církve katolické určovati zaměstnavatele podle toho, v čích službách toto stojí. Nutno tudíž pro účely zák. č. 221/1925 Sb. pokládati ve smyslu § 4/1 vlád. nař. č. 145/1926 Sb. za zaměstnavatele duchovních katolické církve onen právní subjekt, který je povinen vypláceti jim normální služební, odpočivné nebo zaopatřovací platy. Vydržovati katolické duchovní je povinen úřad, při němž je duchovní ustanoven. Úřad tento zavírá v sobě dvě složky: officium (stránku duchovní) a beneficium (stránku hmotnou). Hmotná součást církevního úřadu (beneficium, obročí), t. j. příjmy spojené s místem a funkcí duchovním zastávanými, mají tedy opatřiti
výživu tomuto duchovnímu. V důsledku toho dlužno pokládati pro účely zák. č. 221/1925 Sb. za zaměstnavatele katolických duchovních jejich beneficium (obročí). Nepostačují-li však místní příjmy obroční k plné úhradě existenčního minima stanoveného kongruovými zákony, má katolický duchovní nárok na doplněk k-y. Poněvadž pak dále zaměstnavatelský příspěvek k nemocenskému pojištění je dávkou placenou na podkladě zákonném, jsou katoličtí duchovní oprávněni vkládati tento příspěvek ve smyslu § 100, lit. a, a § 157, odst. 1., do svých přiznávek jako fasovní výdaj.
Příspěvky na diecésní sirotčí, pensijní a jiné fondy lze započísti do výdajů pouze tehdy, neslouží-li pro duchovního, který je platí, k nabytí nároků na odpočivné a zaopatřovací platy vedle nároků na odpočivné a zaopatřovací platy podle zákona č. 122/1926 Sb. Pokud lze tyto příspěvky započísti, lze je započísti do výdajů pouze tou částkou, jakou byly započteny v poslední upravené přiznávce z r. 1896, pokud se týče 1898, leč by bylo prokázáno, že potomto roce ministerstvo (kultu, nyní školství) podle § 14 zák. čl. XIV/1898 projevilo souhlas s tím, aby příjmy spojené s místem oznámeným k doplňku kongruálních platů byly sníženy o zvýšené příspěvky ve prospěch výše uvedených fondů. Příspěvky tyto lze započísti do výdajů fasovních pouze pod tou podmínkou, že fondy, pro něž příspěvky ty jsou určeny, předloží nejpozději do 6 měsíců po vydání k-ého nařízení platné stanovy ministerstvu školství a že mimo to každoročně témuž ministerstvu výkazem počtu zaopatřovaných (podporovaných) osob, svým rozpočtem a účetní závěrkou prokážou, že příspěvků použijí, pokud se týče použily pouze k účelům naznačeným ve stanovách. Zmenší-li se časem počet duchovních a jich pozůstalých beroucích posud odpočivné a zaopatřovací platy z těchto fondů, lze pro příští lustra do výdajů v přiznávce započísti pouze příspěvky poměrně snížené, jejichž výši určí ministerstvo školství podle počtu zaopatřovaných (podporovaných) osob, podle stavu příslušných fondů a podle výše odpočivných a zaopatřovacích platů placených před vydáním k-ého zákona.
Podle § 11, II., č. 2, odst. 2., zák. čl. XIV/1898 bylo přípustno započítati v přiznávce do výdajů na zaopatření pomocného duchovního částku 500 K, t. j. polovinu k-y plně kvalifikovaného pomocného duchovního, stanovené v § 2 zák. čl. XIII/1909. Kongrua a platy duchovních.
Poněvadž podle k-ého zákona činí k. plně kvalifikovaného pomocného duchovního nyní 9 000 Kč ročně, zachovává § 160 k-ého nařízení proporci výše uvedenou a zvyšuje částku započítatelnou na zaopatření pomocného duchovního na polovinu nynější k-y, t. j. na 4 500 Kč.
Zák. čl. XIV/1898 připouštěl v § 11, II., bod 2., aby do fasovních výdajů byl vložen též paušál za úřední povozy (na vydržování koní a na výdaje za povozy) nejvýše částkou 200 K. Ustanovení to bylo blíže provedeno min. nařízením z 24. X. 1898, č. 4433 pres. uh. min. osv. K. zákon zvýšil v § 3/3, lit. d, paušál ten na 1 000 Kč. § 161 k-ého nařízení provádí toto ustanovení v ten smysl, že akceptuje sazby uvedeného min. nařízení, ovšem zvýšené s ohledem na nejvýše přípustnou částku tohoto paušálu 1 000 Kč, jakož i ostatní zásady tohoto min. nařízení, stanoví, že na jednu filiálku (filiální sbor), vzdálenou přes 5 km, lze povoliti započtení pouze 250 Kč, za dvě filiálky 500 Kč, za tři 750 Kč a za 4 a více plných 1 000 Kč. Žádá se, aby duchovní při tom prokázal, že filiálky (filiální sbory) a počet věřících k nim příslušejících činí tento výdaj nutným a že věřící nejsou povinni dodávati mu povozy. Rozhodnutí o tom, zda a v jaké výši smí býti paušál za úřední povozy započten, přísluší politickému úřadu I. stolice, který o tom rozhoduje na podkladě odůvodněné žádosti duchovního. Výjimkou z těchto ustanovení může ministr školství na odůvodněnou žádost duchovního, doporučenou příslušným nadřízeným úřadem církevním (§ 6 k-ého nařízení), povoliti zcela nebo z části paušál za úřední povozy také v jiných případech odůvodněných mimořádnými okolnostmi (na př. mimořádnými nesnázemi komunikačními a pod.). Stylisace § 3/3, lit. d, k-ého zákona nemůže opravňovati k domněnce, že duchovním náleží v každém případě paušál za úřední povozy v plné částce 1 000 Kč, bez ohledu na to, jsou-li povinni obstaráváti duchovní správu v jedné filiálce (filiálním sboru), či více. Ustanovení to, poněvadž používá obratu „posavadní“ paušál, má zřejmě na mysli výše dotčený předpis zák. čl. XIV/1898. Akceptoval-li tudíž zákonodárce tento právě uvedený zákonný předpis, není důvodu pro domněnku, že spolu s ním neakceptoval i proporcionelní sazby a zásady svrchu zmíněného min. nařízení č. 4433/1898 pres.
Jako výdaje nemohou býti v přiznávce započteny (§ 164 k-ého nařízení):
a) všeliké výdaje, které se vztahují k osobnímu zaopatření (domácnosti);
b) výdaje, které podle platných předpisů vznikají udržováním farských budov v dobrém stavu;
c) daň důchodová;
d) pensijní příspěvek;
e) poplatkový paušál;
f) pojistné (příspěvky k nemocenskému pojištění) podle § 30 zák. č. 221/1925 Sb., pokud připadá na duchovního jakožto zaměstnance;
g) případná domovní daň a přirážky k ní, předepsané z farní budovy.
Do fase nelze ovšem započísti také výdaje spojené s obděláváním pozemků a jich správou, poněvadž se na ně bere zřetel při zjišťování skutečného výnosu tím, že u pozemků propachtovaných připouští se 10% srážky z pachtovného a u pozemků vedených ve vlastní režii hledí se k pachtovní hodnotě místo ke skutečnému výnosu. Fatující duchovní je povinen doložiti přiznávku, fasovní příjmy a vydání v ní uvedené doklady zmíněnými v §§ 165 až 167 k-ého nařízení.
Pokud jde o řízení o předložené fasi, o výplatu doplňků k-y a záloh na tuto při počátku nového lustra, jakož i o tresty za vědomé zamlčení příjmů nebo započtení výdajů neexistujících a o náhradu škody, platí totéž, co bylo dříve uvedeno v části pojednávající o doplňování místních příjmů duchovních katolického duchovenstva v Čechách a v zemi Moravskoslezské.
Obdobou s ustanovením § 14 zák. čl. XIV/1898 stanoví § 174 k-ého nařízení, že příjmy spojené s duchovním místem, oznámeným k doplňku k-y, nemohou býti církví (náboženskou společností) sníženy bez předchozího souhlasu zemského úřadu. Rovněž každý přírůstek těchto příjmů má býti do 3 měsíců ohlášen státní správě kultové. Jestliže však takovýto přírůstek příjmů vznikl tím, že náklad na duchovní místo byl dobrovolně převzat bud náboženskou obcí nebo jednotlivci nebo takovými nově zřízenými nadacemi, při nichž zakladatel zakázal započtení úrokového důchodu (§ 145, č. 5, k-ého nařízení), nelze kongruální doplněk přiznaný z pokladny státní snížiti. Zatajil-li duchovní přírůstek příjmů, ztrácí v důsledku toho vůbec nárok na doplněk kongruálních platů po tu dobu, po kterou setrvá na místě, jehož přírůstek příjmů zatajil. O této ztrátě nároku na doplněk kongruálních platů rozhoduje ministerstvo školství. Kongrua a platy duchovních.
Zmenší-li se příjem duchovní stanice, s níž je spojen doplněk kongruálních platů, pro takové okolnosti stálé povahy, které příslušné církevní úřady a náboženská obec nemohou odstraniti, může příslušný církevní úřad žádati, aby duchovnímu takto postiženému bylo poskytnuto ze státní pokladny další zvýšení kongruálních platů. Prokáže-li se, že příjem poklesl a že neodstranitelné okolnosti tento pokles způsobivší jsou stálé povahy, nemůže býti zvýšení doplňku k-y odepřeno, leč by malý počet věřících a blízkost jiné, k témuž vyznání patřící náboženské obce, odůvodňovaly připojení náboženské obce k jiné náboženské obci. V tomto případě je ministerstvo školství oprávněno vyzvati příslušný nadřízený církevní úřad, aby zrušil samostatnost takové náboženské obce. Povolí-li se však zvýšení doplňku k-y, poukáže se zvýšený doplněk od té doby, kdy nastalo zmenšení příjmu. Ustanovení právě zmíněná, pojatá do § 175 k-ého nařízení, jsou převzata z § 15 zák. čl. XIV/1898. Není jistě překážky, proč ustanovení těch nedalo by se použíti též i při úbytku místních příjmů obročních následkem neodvádění kobliny a rokoviny. Tyto dávky zrušili de facto věřící sami již v době války, kdy přestali je odváděti, poněvadž následkem stálých rekvisic nemohli učiniti zadost svým povinnostem. Duchovenstvo proti tomu nic nenamítalo, jednak proto, že bylo přesvědčeno o tom, že platiti skutečně není z čeho, jednak proto, že tento stav považovalo za přechodný a mimo to dostávalo od vlády ve formě válečné podpory jistou rekompensaci. Uváděti, co předcházelo vydání zákona č. 290/1920 Sb. o zrušení kobliny a rokoviny a jaká byla jeho „ocasio“, vymyká se z rámce tohoto pojednání. Zákon č. 290/1920 Sb. chtěl zachrániti ještě to, co se za daných okolností ještě dalo zachrániti, nelze však říci, že by se mu bylo podařilo. Skutečnosti té je si státní správa vědoma a z důvodu toho nepokusila se ještě také o jeho provedení a sotva kdy k jeho provedení dojde. Ohled na vnitropolitické poměry na Podkarpatské Rusi nedovoloval také, aby se na podkladě uvedeného zákona přistoupilo k výkupu kobliny a rokoviny, nebo aby se přistoupilo k exekučnímu vymáhání těchto dávek na věřících. Nehledě k neproveditelnosti zákona o zrušení kobliny a rokoviny, je zákon ten též neúplný a to hlavně potud, že zrušuje koblinu a rokovinu pouze v církvi řeckokatolické, ač tyto se vyskytují i v církvi
římsko-katolické a u evangelické církve reformované. Ovšem tímto způsobem nelze nahraditi postiženým duchovním veškerý úbytek jejích příjmů, pramenící v neodvádění kobliny a rokoviny, poněvadž hranicí, do které tu možno jíti, je kongruální mez, nad kterou nějaké další doplnění příjmů není podle zásad kongruového zákonodárství možné.
Vedle trvalé ztráty doplňku k-y následkem zatajení přírůstku místních příjmů, o němž byla již dříve řeč, znalo uherské kongruové zákonodárství též i dočasnou ztrátu kongruového doplňku. Předpisy o tom obsažené v § 7 zák. čl. XIV/1898, pozměněném § 4 zák. čl. XIII/1909, dále v § 8 zák. čl. XIV/1898 a v § 9 téhož zák. čl., doplněném § 5 zák. čl. XIII/1909, zůstávají i za platnosti zákona č. 122/1926 Sb. nadále v platnosti (§ 177 k-ého nařízení).
Podle dotčených ustanovení nemůže býti doplňků kongruálních platů účasten a byl-li jich účasten, ztrácí je takový duchovní, který
a) byl pravoplatným rozsudkem trestního soudu odsouzen k vedlejšímu trestu znějícímu na ztrátu úřadu; ztráta kongruálního doplňku trvá pokaždé ode dne pravoplatnosti trestního rozsudku po dobu, na kterou byla ztráta úřadu vyslovena;
b) dopustil se těžkého mravního přečinu nedůstojného jeho stavu, nebo dal najevo chování státu nepřátelské a byl proto odsouzen rozsudkem trestního soudu nebo disciplinárním nálezem. Dočasná ztráta doplňku k-y nemůže však tu trvati déle než tři roky.
Byl-li však duchovní, odsouzený již pro činy uvedené právě pod bodem b), opětovně trestním rozsudkem nebo disciplinárním nálezem odsouzen pro mravní přečin anebo pro chování státu nepřátelské a to v době dotčených tří let, ztrácí pro svou osobu trvale nárok na kongruální doplněk.
Jestliže byl na místo duchovního, který takto ztratil doplněk k-y, ustanoven jiný duchovní, vyhovující zákonným podmínkám, poukáže se mu doplněk k-y, který náležel dříve prvnímu duchovnímu. Duchovní, který pozbyl kongruálního doplňku, může po uplynutí lhůty, na kterou mu byl tento odňat, zažádati znova o kongruální doplněk, ustanovila-li ho církev (náboženská společnost) opětně v duchovní správě.
Co je považovati za chování státu nepřátelské, stanoví § 22, bod 1, lit c, zák. čl. XXVII/1907.
Uchází-li se o doplněk k-y takový duchovní, Kongrua a platy duchovních.
proti němuž může býti vznesena námitka pro těžký mravní přečin stavu nedůstojný nebo pro chování státu nepřátelské, má býti příslušný církevní úřad vyzván ministerstvem školství, aby proti takovému duchovnímu zavedl disciplinární řízení, ačli o věci nebylo posud disciplinárně rozhodnuto. V takovém případě bude o přiznání nebo odepření doplňku k-y rozhodnuto teprve tehdy, když disciplinární řízení bylo ukončeno a jeho výsledek ministerstvu sdělen.
Byla-li u ministerstva školství podánna duchovního beroucího doplněk k-y stížnost pro těžký mravní přečin stavu nedůstojný, nebo pro chování státu nepřátelské, má toto ministerstvo vyzvati příslušný církevní úřad, aby proti duchovnímu tomu zavedl disciplinární řízení a zašle mu při tom opis předložené stížnosti. Nezavedl-li církevní úřad proti duchovnímu tomu disciplinárního řízení, ač k tomu byl vyzván, rozhodne jmenované ministerstvo po uplynutí 3 měsíců ode dne doručení výzvy o odnětí doplňku k-y. Toto ministerstvo rozhodne o odnětí doplňku kongruálních platů i tehdy, jestliže příslušný nadřízený církevní úřad disciplinárního řízení, které podle vyzvání ministerstva bylo zavedeno, do 4 měsíců ode dne doručení tohoto vyzvání neukončí a vynesený disciplinární nález nepředloží. Ministerstvo školství však může duchovnímu, i když byl v disciplinárním řízení osvobozen, odejmouti doplněk k-y a to na základě údajů, které má po ruce (srov. Boh. č. adm. 5026). Ministerské rozhodnutí, kterým byl doplněk kongruálních platů odňat, nemůže však se dotknouti ostatních ustanovení disciplinárního nálezu, vydaného církevním úřadem.
Podle zásad v předchozím odstavci uvedených má býti postupováno i tehdy, neplní-li duchovní, beroucí doplněk k-y ty povinnosti, které vyplývají ze státních zákonů nebo z těch zákonných nařízení, která vláda vydala nebo vydá na ochranu státních zájmů, naznačených v bodě 1., lit. c, § 22 zák. čl. XXVII/1907.
Doví-li se ministerstvo školství, že se takový čin aneb opominutí duchovního stalo podle nařízení, které nadřízený církevní úřad vydal pro celý svůj církevní obvod, a nezmění-li tento církevní úřad ono nařízení do 3 měsíců od té doby, kdy byl tímto ministerstvem o tom uvědoměn, může toto ministerstvo v těch případech, kde jsou těžce dotčeny zájmy státní, naznačené v ustanovení bodu 1., lit. c, § 22 zák. čl. XXVII/1907,
zadržeti se souhlasem vlády v celém tomto církevním obvodu výplatu kongruálních platů z pokladny státní po tu dobu, po kterou dotčené nařízení církevního úřadu zůstane v platnosti. (Ustanovení bodu 1., lit. c, § 22 zák. čl. XXVII/1907 pokládá za jednání státu nepřátelské zejména každé jednání proti státní ústavě, proti národnímu charakteru, jednotě, nazávislosti nebo teritoriální integritě státu, dále proti užívání zákonem stanoveného státního jazyka a proti znaku, emblémům a vlajce státu. Sem patří i delikty podle zák. č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky. — Srov. Boh. adm. 7879).
Dotčená ustanovení platila vzhledem k § 18 zák. čl. XIV/1898 dříve ovšem jen pro duchovenstvo světské. Ježto však k-é nařízení činí v § 4 účastným doplňků k-y i duchovenstvo řeholní, není zákonné překážky, proč ustanovení těch nemohlo by za platnosti k-ého zákona býti použito i na duchovenstvo řeholní, pokud toto působí ve veřejné duchovní správě, ať na farách světských nebo inkorporovaných, a pokud je účastno doplňku k-y ze státních prostředků.
Dodává se, že ustanovení právě dotčených nelze ovšem použíti na profesory diecésních bohosloveckých učilišť z důvodu, že jak zák. čl. XIV/1889, tak i XIII/1909 platí jen pro duchovní ve veřejné duchovní správě. Změnu v té příčině nepřinesl ani k. zákon ani k-é nařízení, jež o ustanoveních těch mluví v § 177 v souvislosti s kongruálním duchovenstvem (část třetí, díl IV.), kdežto o profesorech bohosloveckých diecésních učilišť pojednává se v nařízení tom v části čtvrté. Na profesory tyto nelze však použíti ani předpisů zák. č. 319/1917 ř. z. o disciplinárním řízení, poněvadž § 211 platového zákona rozšířil platnost ustanovení jeho, týkajících se profesorů státních škol středních na profesory diecésních bohosloveckých učilišť jen pokud jde o platy a nikoli též v ostatních směrech. Podobně i zákon č. 189/1920 Sb., jehož platnost byla na území Slovenska a Podkarpatské Rusi rozšířena § 4/1 k-ého zákona, neznamená v tom směru žádnou změnu.
O oznámení nároků na zvýšení k-y, jakož i o doplňování místních příjmů duchovních, ustanovených na inkorporovaných duchovních stanicích, platí obdobně totéž, co bylo uvedeno dříve v části pojednávající o doplňování místních příjmů katolického duchovenstva v Čechách a v zemi Moravskoslezské. Kongrua a platy duchovních.
Doplňky k-y duchovních na Slovensku a Podkarpatské Rusi hradí se zálohou ze státní pokladny, odpočivné a zaopatřovací platy těchto duchovních a pozůstalých po nich pak přímo ze státní pokladny. § 181 k-ého nařízení zachovává v platnosti ustanovení § 1 zák. čl. XIII/1909 o povinnosti větších katolických církevních obročí a náboženské základiny přispívati určitými částkami na doplňky kongruálních platů duchovenstva katolické církve. Výši příspěvků pro každé z těchto větších obročí a pro náboženskou základinu stanoví ministerstvo školství podle celkové výše nákladu na kongruální doplňky katolického duchovenstva na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, a to tím procentem, jakým tato obročí a náboženská základina přispívaly na celkovou výši nákladu na kongruální doplňky tohoto duchovenstva v r. 1909. Výše tohoto příspěvku stanoví se pro každé lustrum napřed podle průměru celkového nákladu na kongruální doplňky katolického duchovenstva v uvedených zemích v předcházejícím lustru, za dobu před r. 1926 však podle skutečného průměrného celkového nákladu v příslušných letech. Až do definitivní úpravy majetkových poměrů těchto obročí a náboženské základiny lze však vymáhat! pouze část tohoto příspěvku, která je úměrná majetkovým poměrům těchto obročí a náboženské základiny v příslušné době.
Po úplném zaplacení všech těchto příspěvků stanoví ministerstvo školství, zda a jakým poměrem mají činitelé, kteří přispívají k úhradě kongruálních platů tohoto duchovenstva, býti účastni podle § 7 zák. čl. XIII/1909 při rozhodování o těchto kongruálních doplňcích. (O této věci bude pojednáno ještě dále v části V.)
e) Platy duchovních zaměstnaných při vyšší statutární administrativě církví a náboženských společností, dále představených kněžských seminářů, členů kapitul, kapitulních vikaristů a konsistorních úředníků. K-é nařízení v § 182, založeném na § 4/1 k-ého zákona, přiznává nárok na doplněk k-y na podkladě zásad prve uvedených také představeným kněžských seminářů, členům kapitul katedrálních i kolegiátních a kapitulním vikaristům (kapitulním kaplanům, na Slovensku chórovým kaplanům), dále konsistorním úředníkům, ordinariátním sekretářům, aulistům, pokud jsou duchovními, jakož i při vyšší statutární administrativě kongruálních církví a
náboženských společností zaměstnaným duchovním úředníkům (na př. seniorům evangelické církve na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, protodiakonům pravoslavné církve), pokud jde o místa systemisovaná se souhlasem státní správy kultové. (Ač § 182 k-ého nařízení o tom výslovně neustanovuje, přísluší nárok na k-u zásadně ovšem i kanovníkům metropolitních kapitul. Dodati sluší, že ustanovení § 182 k-ého nařízení týká se všech církví kongruálních, na církve dotační se však nevztahuje. K objasnění nároku protodiakonů pravoslavné církve na k-u třeba uvésti toto: Protodiakoni, t. j. první jáhnové pravoslavné církve, jsou ustanoveni při diecésní administrativě. V církvi této zachovalo se jáhenství jako samostatný úřad hierarchický, v němž se setrvává až do smrti. Je to první stupeň vyšší hierarchické hodnosti. V pravoslavné církvi nesmí službu jáhenskou konati kněz (presbyter), ačkoli každý kněz musil dříve býti vysvěcen na jáhna, než byl vysvěcen na kněze. Je tím zdůrazněn význam stupně jáhenského. Specielně v sídle episkopa musí býti a je vždy ustanoven protodiakon, kterému přísluší v eparchiální administrativě význačné místo. Na protodiakonu vyžaduje se také vyšší vzdělání, než na venkovských kněžích pravoslavných. Poněvadž protodiakon zastává tedy význačné služební místo při vyšší statutární administrativě a je duchovním, vztahuje se i na něho ustanovení § 4/1 k-ého zákona, ovšem vyhovuje-li i jinak všem ostatním zákonným podmínkám.
Za kněžské semináře označuje § 183 k-ého nařízení katolické semináře (seminaria), zřízené pro theologické fakulty a theologická učiliště diecésní a Českou kolej v Římě. V pojmu semináře (seminaria) jsou zahrnuty i chlapecké semináře, ač tyto ovšem nelze považovat! za kněžské semináře v pravém smyslu. K. nařízení učinilo účastnými nároku na doplněk k-y z náboženské matice resp. státních prostředků i jejich představené, jednak s ohledem na vnitřní souvislost těchto chlapeckých seminářů se semináři kněžskými, jednak s ohledem na to, že místa představených těchto chlapeckých seminářů byla již systemisována státní správou kultovou k účelům zákona č. 48/1902 ř. z. Představenými kněžských seminářů jsou pak podle § 184 k-ého nařízení rektor, vicerektor, spirituál a další představení (na př. prefekti a pod.), pokud jsou ustanoveni na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové. Kongrua a platy duchovních.
O systemisaci těchto míst platí obdobně totéž jako o systemisaci stanic ve veřejné duchovní správě (§ 7 k-ého nařízení). O systemisaci nových míst rozhoduje ministerstvo školství v dohodě s ministestvem financí k návrhu příslušného církevního úřadu.
§ 186 k-ého nařízení přiznává kanovníkům katedrálních kapitul a seniorům evangelických církví kongruálních, kteří jsou spolučinni při správě diecése (po př. distriktu) nebo při dozoru nad duchovními správami (na př. jako konsistorní referenti, visitátoři, inspektoři, revisoři, kontroloři far a záduší a pod.), právo, aby vložili do svých přiznávek jako výdaj spojený s těmito jejich funkcemi částku ročně 4 000 Kč. Ustanovení to vztahuje se beze všech pochyb i na kanovníky kapitul metropolitních.
Doplňky k-y duchovních naznačených v § 182 k-ého nařízení platí se nejprve z fondů pro tyto účely zřízených a z jiných církevních důchodů k tomu věnovaných; zbytek nákladu takto nekrytý uhradí se z náboženského fondu, pokud se týče ze státní pokladny (§ 195 k-ého nařízení). Ustanovení toto ovšem nemůže založiti podklad pro domněnku, že posavadní vydržovatelé těchto duchovních nejsou za platnosti zákona č. 122/1926 Sb. více povinni uhrazovati platy dotčených duchovních a že povinnost tato přešla na náboženský fond resp. státní pokladnu. K. zákon nezavedl v tomto směru změny a i za jeho platnosti jsou v prvé řadě posavadní vydržovatelé dotčených duchovních povinni se starati o úhradu jejich k-y.
III. Platy duchovních církví a náboženských společností dotačních. Zákon č. 122/1926 Sb. odstranil, jak zpředu bylo již řečeno, také posavadní rozdíl mezi církvemi dotačními a subvenčními. Všechny církve (náboženské společnosti), pokud do účinnosti tohoto zákona byly v RČS. již zákonně uznány a nejsou církvemi (náboženskými společnostmi) kongruálními, jsou dnes církvemi (náboženskými společnostmi) dotačními, t. j. mají zákonný nárok na paušální dotaci ze státní pokladny k úhradě osobních platů svého duchovenstva. Zásadní nárok na tuto dotaci bylo podle § 5/1 k-ého zákona uplatniti zvláštním podáním u ministerstva školství do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, t. j. do 31. XII. 1926. Církve a náboženské společnosti, jež do uvedené lhůty neuplatnily dotčeného nároku, nemohou tento již nikdy dodatečně uplatniti. Také církve (náboženské společnosti),
které po 1. I. 1926 dosáhly nebo budoucně dosáhnou zákonného uznání, nemohou uplatňovati nároku na státní dotaci (§ 197 k-ého nařízení).
§ 5 k-ého zákona, týkající se církví a náboženských společností dotačních, není však v úplném souladu s ostatními paragrafy tohoto zákona. Vzhledem ke klausuli v § 8 o účinnosti jeho od 1. I. 1926, jakož i s ohledem na stejnou zásadu ovládající všechny současné platové zákony, dlužno míti bez jakékoli pochyby za to, že zákon č. 122/1926 Sb. — pokud jde o církve a náboženské společnosti kongruální — upravuje platy jen onoho duchovenstva, které v den 1. I. 1926 bylo v aktivitě, dále duchovních, kteří vstoupili za jeho účinnosti na odpočinek a jejich pozůstalých a konečně i pozůstalých po aktivních duchovních, kteří zemřeli v době od jeho účinnosti. Ustanovení k-ého zákona nemohou tudíž býti rozšiřována i na ony kongruální duchovní, kteří odešli na trvalý odpočinek před 1. I. 1926. Naproti tomu však § 5/2 k-ého zákona předpisuje, že při výpočtu dotací pro tu kterou církev a náboženskou společnost dotační má býti brán po srážce odpočitatelných položek v něm uvedených zřetel k souhrnu veškerých kongruových doplňků a odpočivných a zaopatřovacích platů všemu kongruálnímu duchovenstvu ze státní pokladny skutečně vyplácených. Následkem toho má býti brán při výpočtu dotací zřetel i k odpočivným a zaopatřovacím platům vypláceným kongruálním duchovním, kteří vstoupili na trvalý odpočinek před 1. I. 1926, což prakticky znamená, že § 5/2 k-ého zákona svým dosahem involvuje i dotační duchovní, kteří odešli na trvalý odpočinek před 1. I. 1926. Dlužno také vytknouti, že dikce tohoto ustanovení, pokud předpisuje, že při výpočtu dotací má se bráti zřetel k souhrnu veškerých kongruových doplňků a odpočivných a zaopatřovacích platů všemu kongruálnímu duchovenstvu ze státní pokladny skutečně vyplácených, není přesná a mohla by při slovném pojetí jejím vésti k závěrům, které zákonodárce patrně nepředvídal. Kongruální doplňky duchovenstva katolické církve v Čechách a v zemi Moravskoslezské, jakož i odpočivné platy téhož duchovenstva, pensionovaného před 1.1.1926, nejsou totiž, jak známo, placeny z pokladny státní, nýbrž z prostředků náboženského fondu, vzhledem k čemuž při doslovném pojetí tohoto ustanovení neměl by býti brán na ně zřetel při stanovení výše dotací. Ježto Kongrua a platy duchovních.
však zákonodárce při výpočtu dotací připouští jako odpočitatelnou položku vlastní příjmy náboženského fondu, je zřejmo, že chtěl, ač přesně to nevyjádřil, postihnouti i kongruální doplňky a odpočivné platy, placené z náboženských fondů resp. z dotací jemu státem poskytovaných.
Dotací vypláceních z prostředků státních dotačním církvím a náboženským společnostem smí býti podle § 198 k-ého nařízení použito pouze na doplnění platů a odpočivných a zaopatřovacích požitků jejich du¬ chovenstva činného ve veřejné duchovní správě na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové. O tom, jak dotace bylo použito, má církev resp. náboženská společnost podati vždy do konce roku, jehož se dotace týká, ministerstvu školství podle předepsaného vzorce vyúčtování, k němuž musí býti připojeny i příslušné doklady (§ 198/2 k-ého nařízení). Na rozdělení dotace mezi jednotlivé duchovní nemá státní správa kultová vlivu; v tom směru ponechává se církvím a náboženským společnostem volná ruka. V důsledku toho nemají tudíž duchovní dotačních církví a náboženských společností proti státní správě kultové žádného nároku na příslušnou částku této dotace (§ 199 k-ého nařízení).
Výše paušální dotace, vymlácené církvím a náboženským společnostem, stanoví se podobně jako kongruální doplňky vždy na pět let (lustrum) napřed podle průměru posledních tří let lustru předcházejících, pro I. lustrum (1926 až 1930) však podle r. 1926 a je splatna ve čtvrtletních předem jdoucích lhůtách. Tato dotace má se k souhrnu veškerých kongruových doplňků a odpočivných a zaopatřovacích platů všemu kongruálnímu duchovenstvu ze státní pokladny skutečně vyplácených, zmenšenému o celkovou sumu zaplaceného pensijního příspěvku, o vlastní příjmy náboženského fondu, o úhrnnou sumu výchovného, jakož i vdovských a sirotčích zaopatřovacích platů tak, jako počet příslušníků jednotlivých církví a náboženských společností nekongruálních k úhrnnému počtu příslušníků všech církví a náboženských společností kongruálních dohromady, jak se příslušná čísla jeví podle výsledků posledního úředního sčítání lidu (§ 201 k-ého nařízení). Bylo-li nové úřední sčítání lidu provedeno sice před počátkem nového lustra, ale jeho definitivní výsledky nejsou včas známy, poukáže se dotačním církvím a náboženským společnostem zúčtovatelná záloha na
dotaci podle předběžných výsledků úředního sčítání lidu, nebo kdyby ani tyto nebyly včas známy, podle předchozího úředního sčítání lidu a případné přeplatky nebo nedoplatky se vyrovnají při příštích čtvrtletních výplatách dotace nejdéle do roka po tom, kdy definitivní výsledek úředního sčítání lidu byl publikován. Při výpočtu celkové dotace podle § 201 k-ého nařízení nepřicházejí však v úvahu jiné platy kongruálních duchovních, než které byly výše uvedeny, tedy na př. nikoli odměny za vyučování náboženství a pod. Vlastní příjmy náboženského fondu odečítají se celé bez ohledu na to, byla-li část těchto příjmů použita snad nejen na výdaje osobní, nýbrž í na výdaje věcné (§ 203 k-ého nařízení). To, co bylo výše řečeno o poskytování záloh na dotaci při novém úředním sčítání lidu, platí obdobně i při počátku každého nového lustra, pokud nejsou známy výsledky nákladu na kongruální církve za poslední rok lustru předcházející (§ 206 k-ého nařízení).
Podle § 205 k-ého nařízení je při výpočtu paušální dotace církví a náboženských společností, uznaných před účinností k-ého zákona, rozhodný počet příslušníků té které církve nebo náboženské společnosti, zjištěný na celém státním území, a to i tehdy, nevztahovalo-li se uznání to na celé státní území.
Vedle paušální dotace, právě zmíněné, jest státní správa povinna po rozumu ustanovení § 5/3 k-ého zákona poskytovati dotačním církvím a náboženským společnostem ještě další částku (superdotaci) v takové výši, aby dotčená nekongruální církev nebo náboženská společnost mohla svým duchovním vyplatiti výchovné, jakož i vdovské a sirotčí zaopatřovací platy a to za stejných podmínek, jako by byli duchovními kongruálními (§§ 207, 208 a 213 k-ého nařízení). Tyto doplatky dotace poskytnou se nekongruálním církvím a náboženským společnostem na zvláštní žádost a nikoli přímo duchovním a jejich pozůstalým. Duchovní, o něž jde, a jejich pozůstalí nemají proti státní správě kultové žádného nároku na doplatek této dotace (§ 207 k-ého nařízení).
IV. Kompetence. Pojem k-y nelze zaměňovati nebo stotožňovati s pojmem kompetence, jíž rozuměti je určitou výměru příjmů, která za příčinou úhrady živobytí duchovní osoby stavu přiměřeného musí zůstati osvobozena od dávek, určených k jistým účelům. Dávky ony sloužily převážně Kongrua a platy duchovních.
a nyní výhradně k rozmnožení příjmů náboženských fondů a v rámci jich k částečné úhradě k-y onoho duchovenstva, jehož místní příjmy obroční nepostačují k plné úhradě existenčního minima (k-y). Specielně tyto dávky, zvané příspěvky k náboženskému fondu, jsou starého data a spadají svým vznikem do doby zřízení náboženského fondu. Otázka tato byla upravena posledně zákonem č. 51/1874 ř. z., jenž v § 4 zmocňuje státní správu kultovou stanoviti tyto příspěvky s ohledem na místní poměry po slyšení příslušného biskupa. Kde k účelům doplnění kompetence poskytuje se z veřejných fondů subvence, odpadá podle § 7 téhož zákona vyměřování příspěvků z náboženských fondů. Výše dnešní kompetence byla stanovena původně výnosem býv. ministerstva kultu a vyučování ze 4. IV. 1875, č. 4975, různými dalšími výnosy pak opětně měněna a činila pro pražského arcibiskupa 30 000 zl., pro biskupy v Litoměřicích a v Hradci Králové po 12 000 zl. a pro světícího biskupa v Praze částku 8 000 zl. (Kompetence pražského arcibiskupa byla zvýšena výnosem téhož ministerstva z 21. VI. 1901, č. 7732/1900, na ročně 80 000 K.) Kompetence českobudějovického biskupa, ježto je úplně dotován z náboženského fondu, stanovena nebyla. Kompetence pak olomouckého arcibiskupa byla stanovena na 30 000 zl. a brněnského na 14 000 zl. U metropolitních kapitul v Praze a v Olomouci byla stanovena kompetence prvního dignitáře na 8 000 zl., ostatních dignitářů na 4 000 zl. a kanovníků na 3 000 zl. Výnosem ministerstva kultu z 11. II. 1897, č. 28591, byla stanovena kompetence pro celou metropolitní kapitulu u sv. Víta v Praze částkou 40 000 zl., mimo probošta a včetně kompetence kapitulního děkana per 8 000 zl. Podobně byla stanovena kompetence i pro katedrální a kolegiátní kapituly, církevní řády a kláštery, jakož i světské duchovenstvo, pro toto v částkách odpovídajících výměře k-y podle provisorního kongruového zákona č. 47/1885 ř. z. s tou jedinou odchylkou, že pro fary v menších místech byla kompetence stanovena jednotnou částkou 600 zl. bez ohledu na to, bylo-li při faře té systemisováno místo pomocného duchovního čili nic. Státní správa kultová RČS. nezměnila posud nic na výši posavadních kompetencí. V býv. Uhrách nebyl nikdy vydán zákon podobný zákonu č. 51/1874 ř. z., leč přes to setkáváme se i tam s příspěvky duchovenstva k jistým účelům, jako tomu
bylo v Rakousku. Již Karel III. (VI.) zřídil resolucí ze 7. III. 1733 t. zv. „cassa generalis“ a nařídil, aby do ní byly odváděny důchody toho času uprázdněných a některých velkoprebend v budoucnosti se uprázdnivších, leč opatření toto bylo opatřením jen mimořádným. Týž panovník nařídil však dále, aby důchod biskupství varadinského byl stanoven částkou 17 000 zl. a zbývající jeho část aby byla „ad ulteriorum resolutionem“ odvedena svrchu jmenované generální pokladně „ad praenotatam Cassam dari et pro parochiis erigendis et instruendis“. Marie Terezia nařídila pak regulaci důchodů jednotlivých biskupství a ustanovila, aby zbývajících částek bylo upotřebeno k církevním účelům („ut relictis pro concedente Episcopi subsistentia sufficientibus annuis reditibus, ex ilhs, quos superfluos censebamus, tam dioecesanis, quam allis quoque at promovendam orthodoxam religionem occurentibus neccessitatibus prospiceremus“). Nařízením z 2. IX. 1769 ustanovila jmenovaná panovnice dále, aby větší církevní beneficia zaplatila do pokladny farářů 10% svého důchodu. Taktéž Josef II. vydal nařízení ze 7. X. 1782, vydané pak i místodržitelskou radou (24. IV. 1783), jímž osobil si právo rozhodovati o přebytcích jednotlivých církevních obročí („superfluorum ab hac congrua subsistentia remanentium pro- ventuum dispensationem summo terrae principi, qua supremo ecclesiae tutoři et canonum custodi competere de plenitudine potestatis regio-apostolicae“).
Než Leopold II. resolucí ze 7. IV. 1790, publikovanou místodržitelskou radou dne 20. IV. 1790, č. 1375/13032, zrušil úplně opatření Josefa II. („nonnulla etsi a priori gubernio pro norma praescripta, legibus tamen adversaria, immutare aut plane tollere“) a stanovil „Onus vero quotae procentualis clero catholico, qua primo Regni statui publicis legibus ab omni collecta aut impositione immuni, hucdum seu ad cassam Fortificatorii, seu ad fundum Religionis impositum, virtute etiam d. Rescripto Regii dtto 28. januarii a. c. elargiti, — suapte cessare (declaravit)“.
Avšak František I. nařídil znovu regulaci biskupství a stanovil, aby náboženské základině byly odváděny částky důchodů, převyšující u ostřihomského primasa 150 000 zl. a u biskupů 40 000 zl. ročně. Dále měly býti téže základině odváděny přebytky důchodů kapitul, určené podle návrhu královské kanceláře a konečně všechny Kongrua a platy duchovních.
interkalární důchody jednoduchých heneficií (beneficia simplicia). Proti tomuto nařízení protestovaly však církevní kruhy a ozval se i sněm. Biskupský sbor uherský, aby tuto záležitost urovnal, nabídl r. 1856 panovníkovi jako výkupné za příspěvek k náboženské základině a fortifikačnímu fondu částku 3 mil. zl. František Josef I. tuto dohodu přijal a osvobodil biskupy i kapituly od povinnosti přispívati k fondu fortifikačnímu, k pokladně regulovaných biskupství a k náboženské základině a to s platností od 1. V. 1848. Dohoda tato byla pak schválena brevem apoštolské stolice z 3. XII. 1858, a uvedená částka 3 mil. zl. byla připojena k náboženské základině jako seminářský fond.
V. Kongruální fond a příspěvek velkoprebendátů ke kongruálnímu fondu. K tomu, co bylo již dříve uvedeno o příspěvku velkoprebendátů ke kongruálnímu fondu v býv. Uhrách resp. nyní na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, dodává se ještě toto: Ustanovení zák. čl. XIV/1898 nevztahovala se, jak bylo také již dříve podotčeno, původně na katolické duchovenstvo. § 1 zák. čl. XIII/1909 rozšířil platnost prve uvedeného zákonného článku, doplněného zák. čl. XIII/ 1909, i na katolické duchovenstvo, avšak s tou podmínkou, že náboženská základina přispěje k t. zv. kongruálnímu fondu částkou 1 200 000 K a větší církevní beneficia ze svých důchodů částkou aspoň 700 000 K. Ustálení příspěvku velkoprebendátů ke kongruálnímu fondu v uvedené částce bylo provedeno po dlouhých vyjednáváních mezi vládou a biskupským sborem, kterážto vyjednávání se táhla již od r. 1892. Výška tohoto příspěvku byla stanovena na základě důchodových popisů jednotlivých velkoprebend po rozumu nařízení z 21. IV. 1896, č. 1252, vydaného min. kultu v dohodě s min. financí a vnitra na podkladě rozhodnutí panovníkova ze 16. IV. 1895. Příspěvky velkoprebendátů plynuly do t. zv. kongruálního fondu, ve skutečnosti však do státní pokladny. Rozhodnutím panovníkovým z 24. IX. 1909, vydaným k provedení zák. čl. XIII/1909, byla zřízena t. zv. zemská katolická kongruální rada, která za předsednictví úřadujícího ministra kultu scházela se čtyřikrát do roka. V nutných případech mohl předseda svolati kdykoli mimořádné zasedání. Ministr mohl se dáti zastupovati některým členem rady, majícím hodnost biskupskou. Kongruální rada měla 15 členů, jmenovaných vždy na 3 roky a to 4 jako zástupce sboru biskupů,
5 členů v zastoupení náboženské základiny a 6 členů v zastoupení státních financí. Panovník měl právo změniti poměr členů uvedených jednotlivých skupin podle poměru výše jejich příspěvku k celkovému nákladu na kongruální fond. Kongruální rada měla zejména rozhodovati o nároku samostatných a pomocných duchovních správců na doplněk k-y, rozhodovati o opravě důchodů spojených s místy těchto duchovních, jednati o poskytnutí doplňku k-y pro nově zřízené fary, zkoumati vyúčtování vyplacených doplňků k-y, projednávati námitky vznesené proti rozdělování doplňků k-y, starati se, aby příspěvek velkoprebendátů byl správně odváděn a činiti návrhy na úpravu k-y katolického duchovenstva. Z celkového kongruálního nákladu nesli v býv. Uhrách velkoprebendáti 17/32, náboženská základina 12/32 a státní pokladna 13/32. Některé otázky byly řešeny též v podvýborech kongruální rady. Z velkoprebend, které leží na území RČS., nebo mají tu aspoň nemovitý majetek, platily příspěvek velkoprebendátů ke kongruálnímu fondu: arcibiskupství ostřihomské 81 760 K, biskupství nitranské 22 750 K, biskupství spišské 8 400 K, biskupství košické 4 350 K, biskupství báňskobystřické 3 250 K, biskupství mukačevské 2 000 K, biskupství prešovské 1 860 K, kapituly: ostřihomská 30 800 K, nitranská 4 000 K, spišská 2 000 K, báňskobystřická 600 K, bratislavská 3 600 K, rožňavská 2 100 K, prešovská 1 200 K, košická 4 550 K, opatství lekýrské 650 K, probošství bratislavské 1 380 K a proboštství v Novém Městě n. V. 1 200 K.
Poněvadž nárok katolického duchovenstva na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na kongruové doplňky je v podstatě založen stále na zák. čl. XIV/1898 a XIII/1909, mělo by duchovenstvo to býti placeno i nyní z prostředků kongruálního fondu. Na skutečnost tu pamatuje také k-é nařízení v § 181. Fond takový však pro tyto země nebyl posud zřízen a je proto katolické duchovenstvo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi placeno nyní fakticky přímo ze státní pokladny. Důvody, proč nemohlo býti posud přikročeno ke zřízení kongruálního fondu, jsou zejména naprostá pasivita náboženské základiny, jejíž téměř všechno jmění zůstalo v Maďarsku, Rumunsku a Jugoslávii, a pak posavadní neuspořádanost majetkově-církevních otázek na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Tomáš Kudláček.
Citace:
Kongrua a platy duchovních.. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 306-331.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).