NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 6533.

Příkaz §u 160 nesp. říz., podle něhož před vydáním odevzdací listiny nutno odkazy nezletilců buď složití na soudě nebo náležitě zajistiti, jest bezpodmínečným a nemohou se dědicové sprostiti této povinnosti pouhým popřením platnosti posledního pořízení.
Popírájí-li dědicové platnost odkazů, nelze použiti §u 125 nesp. říz. Dědicům jest však volno, domáhati se zápornou určovací žalobou určení, zda poslední pořízení jest plátno čili nic.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1926, R 2 295/26, R 2 393/26.)
Zůstavitel ustanovil dovětkem ze dne 11. září 1925 odkazovníky nezletilé Julii, Elišku a Bohumilu G-ovy a nezl. Vladimíra R-a. K pozůstalosti se přihlásila ze zákona pozůstalá vdova. Návrh některých dědiců, by dovětek ze dne 11. září 1925 byl prohlášen neplatným, soud prvé stolice usnesením ze dne 3. prosince 1925 zamítl. Usnesením ze dne 18. května 1926 schválil pozůstalostní soud projednání pozůstalosti notářem a poukázal odkazovníky na pořad práva. Do tohoto usnesení stěžoval si v prvé řadě zákonný zástupce nezl. Julie, Elišky a Bohumily G-ových. R e k u r s n í soud rekursu vyhověl a změnil napadené usnesení, vysloviv, že bude odevzdací listina vydána, jakmile bude prokázáno, že jsou odkazy náležitě zajištěny nebo splněny. D ů V o d y: Stížnosti nelze upříti oprávnění, neboť podle ustanovení §u 160 nesp. říz. jest potřebí, jedná-li se o nezletilé odkazovníky, by odkazy před odevzdáním pozůstalosti byly buď na soudě složeny nebo náležitě zajištěny. V projednávaném případě zanechal zůstavitel v posledním pořízení odkazy svým vnukům Julii, Elišce a Bohumile G-ovým, kteří jsou dosud nezletilí, následkem čehož jest ve smyslu ustanovení §u 160 nesp. říz. učiniti opatření v tomto zákoně ustanovená. Lhostejno jest, zdali dědici poslední pořízení, jímž odkazy zůstavitelem byly nařízeny, uznali či platnost jeho popřeli. Nelze tedy pozůstalost dědicům odevzdati před zajištěním odkazů pro nezl. odkazovníky. Do usnesení prvého soudu ze dne 18. května 1926 stěžoval si též zákonný zástupce nezl. Vladimíra R-a. Rekursní soud vyhověl i jeho rekursu a změnil napadené usnesení, vysloviv, že bude odevzdací listina vydána, jakmile bude prokázáno, že jsou odkazy náležitě zajištěny nebo splněny. D ů V o d y: Stížnosti nebylo lze upříti oprávnění. První soud již svým pravoplatným rozhodnutím ze dne 3. prosince 1925 správně rozlišuje odkazovníky, kteří jsou pod soudní ochranou (nezletilé, privilegované) a všechny ostatní (neprivilegované), a praví, že ohledně odkazovníků, kteří jsou pod soudní ochranou, jest podle §u 76, 83 a 160 nesp. říz. předepsáno, by cestou úřední byli vyrozuměni za tím účelem, by naléhali buď na složení odkazů jim připadlých anebo na zajištění jich nároku z odkazů, a § 160 nesp. říz. výslovně ustanovuje, že, je-li odkazovník nezletilým, nebo chráněným nebo jeho osoba nejistá, má býti odkaz jemu připadlý buď na soudě složen nebo náležitě zajištěn. Poněvadž v projednávaném případě nezl. Vladimír R. je ještě nezletilý, musí ve smyslu cit. zákonného ustanovení jeho odkaz býti pro něho na soudě složen anebo náležitě zajištěn dříve, než odevzdací listina může býti vydána. Dědicové popřením platnosti poslední vůle zůstavitelovy, která jest dovětkem, nemohou se sprostiti tohoto závazku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacím rekursům dědiců do napadených usnesení rekursního soudu.
Důvody: Napadená usnesení nejsou v rozporu s usnesením prvého soudu ze dne 3. prosince 1925. Ve výroku tohoto usnesení prvé stolice není vysloveno nic více, než že zamítá návrh Antonína G-а, Hedviky Š-ové a Anny H-ové, by poslední vůle ze dne 11. září 1925 byla prohlášena za neplatnou a oni byli poukázáni na pořad práva, by neplatnost této poslední vůle dokázali. O tom, že by nezletilým Julii, Elišce a Bohumile G-ovým a nezletilému Vladimíru R-ovi nepříslušel nárok na zajištění jich odkazů, není ani v důvodech tohoto usnesení řeči. Naopak v jeho důvodech jest výslovně uvedeno, že z moci úřední soud má dbáti také toho, zda šetřeno bylo předpisů nesporného řízení ohledně nezletilých odkazovníků. Stěžovatelé vlastně směsují otázku platnosti odkazů, kterou ovšem lze řešiti sporem, a otázku zajištění odkazů dle §u 160 nesp. říz., o kterouž otázku tuto jedině jde. Rozhodnutí rekursního soudu odpovídají úplně zákonu, a stačí odkázati stěžovatele na jejich důvody. Příkaz §u 160 nesp. říz., že před vydáním odevzdací listiny jest odkazy nezletilců buď na soudě složití nebo náležitě zajistiti, jest bezpodmínečný, a nemohou se dědicové z této povinnosti vyzouti pouhým popřením platnosti posledního pořízení, kteréžto popření se v tomto případě stalo dokonce od dědiců představujících jen 9 dvacetin pozůstalosti. К vůli úplnosti se podotýká, že otázkou vnitřních rozporů, v posledním pořízení prý obsažených, a otázkou, jak provedeno bude zajištění odkazů, nelze se v tomto období řízení obírati. Jest ovšem pravda, že v případě, o nějž jde, nelze zavěsti řízení podle § 125 nesp. říz. a že nelze dědice s účinky tam uvedenými odkázati, by pořadem práva popírali platnost odkazů. Tím není řečeno, že po dobu zůstavenou do vůle odkazovníků jsou vystaveni nejistotě, jak otázka platnosti odkazů bude rozřešena ve sporech, kterými odkazovnici budou se domáhati splnění odkazů. Není zajisté dědicům bráněno, by se na př. za podmínek §u 228 c. ř. s. zápornou určovací žalobou nedomáhali určení, zda poslední pořízení jest platné čili nic, a aby svou činností přivedli pozůstalostní řízení ku konci.

Citace:

č. 6533. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 741-743.