Č. 4192.
Pozemková reforma: Vlastníku, jenž nabyl vlastnictví k pozemku na základě zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům z 27. května 1919 č. 318 Sb., vzchází dle před. čl. I. § 1 f) lit. f zák. z 1. dubna 1921 č. 166 Sb. povinnost přijati na místě onoho pozemku směnou pozemek jiný jen za předpokladu, že stpú převzal zabraný majetek, jehož částí byl pozemek dle cit. zák. č. 318/1919 vlastníku připadlý, že pozemku toho jest zapotřebí za tím účelem, aby se zamezilo tříštění přídělů z tohoto majetku, a s tou další podmínkou, že se vlastníku dostane náhrady v pozemku jiném stejné hodnoty.
Nález ze dne 3. prosince 1924 č. 21554).
Věc: Marie K. a Sidonie P. v Č. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o směnu pozemku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 17. září 1923 žádala správa akciové společnosti pro zužitkování dřeva v O., aby úřad použil svého práva podle čl. I. § 1 f) lit. F. zák. z 1. dubna 1921, č. 166 Sb. a Marii K. ai Sidonii P. v Č. uložil, aby pozemky č. , jichž nabyly podle zák. z 27. května 1919 č. 318 Sb., směnily za pozemek č. —, aby tím umožněn byl příděl, resp. prodej těchto pozemků spolu s pozemkem č. — třetímu uchazeči k stavbě domku. Žal. úřad rozhodnutím z 10. dubna 1924 prohlásil, že zaměňuje parcely st-lek za pozemek akciové společnosti č. — vyzval st-lky, aby příslušnou směnnou smlouvu do 14 dnů podepsaly, a doložil, že — nepřijmou-li nabízené směny a listiny vkladné nepodepíší v udané lhůtě — zakročí podle zákona o zápis této směny do knih pozemkových.
Tomuto rozhodnutí vytýká stížnost nezákonnost a řízení vadnost těmito námitkami:
1) žal. úřad nemá právo o věci rozhodovati, ježto majetek akciové soplečnosti jest již vyňat ze záboru a tím i z pravomoci žal. úřadu, který takto není příslušný ani jednati, ani rozhodovati o otázce scelování pozemků;
2) předpisů čl. 1 § 1 f) lit. F zák. z 1. dubna 1921 č. 166 Sb. lze použíti jen během řízení o výkupu dlouhodobých pachtů. Doba ta již uplynula, a jest proto řízení i rozhodnutí opožděné;
3) řízení trpí podstatnou vadou: st-lům nebylo sděleno, kde a jaké pozemky chce jim úřad dáti; st-lky nebyly vůbec o věci slyšeny;
4) pro rozhodnutí není zákonných podmínek ani z důvodu scelování pozemků, o němž stpú-u rozhodovati nepřísluší, ani z důvodu zamezení tříštění přídělu z převzatého zabraného majetku. Existence podmínek těch v nař. rozhodnutí není prokázána a ani prokázána býti nemůže, ježto na velkostatku není podobné řízení zahájeno, a není ani nutnosti scelování a směny.
Rozhodutí ve věci samé založil nss na těchto úvahách:
Z obsahu nař. rozhodnutí jest zřejmě patrno, že není opřeno o třetí odstavec připojený článkem I § 1 f) lit. F zák. č. 166/21 ku § 22 zák. č. 318/19, v němž se mluví o povinnosti nabyvatele pozemku ex titulo dlouhodobého pachtu vůči úřednímu scelovacímu řízení, nýbrž o odst. čtvrtý téhož zákonného předpisu, jenž věnován jest otázce směny takového pozemku k cíli zamezení tříštění přídělů z převzatého zabraného majetku, jehož částí byl pozemek nabyvatelem dle tohoto zákona nabytý.
Jest proto stížnost, pokud své výtky čerpá z předpokladu, že účelem nař. rozhodnutí jest podpora úřední akce scelovací (námitka č. 1 a č. 4), v rozporu se spisy a tudíž bezdůvodná resp. bezpředmětná.
Vzhledem k cit. již odst. čtvrtému zákona zde k platnosti přicházejícího jest jediné rozhodno, aby šlo o příděl z převzatého majetku zabraného; lhostejno jest, zda bývalému vlastníku tohoto majetku zbývá ještě tolik pozemků, aby tím míra § 2 záb. zák. byla naplněna. Jest proto úplně bezvýznamná námitka č. 1, poukazující na to, že majetek akciové společnosti pro zužitkování dřeva v O. již ze záboru vyšel.
Ježto častěji již cit. odstavec čtvrtý vsunutý k § 22 zák. č. 318/19 přímo předpokládá, že dlouhodobý pachtýř již pozemku, o nějž jde, výkupem dle tohoto zákona nabyl, jest námitka ad 2), že použití tohoto předpisu jest možno jen před ukončením řízení výkupového, tedy vlastně před nabytím onoho pozemku, docela nemístná.
Pokud jde však o ostatní výtky stížnosti uplatněné ad 3 a 4, bylo uvážiti následující:
Zákon z 27. května 1919 č. 318 Sb poskytl pachtýřům zemky ty byly postoupeny do vlastnictví.
Vlastnictví to však bylo §em 22 cit. zák., zákonem z 15. dubna 1920 č. 311 Sb. i § 1 f) lit F či. I zák. z 1. dubna 1921 č. 166 Sb. omezeno, mezi jiným i povinností vlastníka přiiati na místě zabraného pozemku, jehož již nabyl, i později pozemek jiný směnou. O potřebě a podmínkách této směny rozhoduje stpú. Toto rozhodování neděje se dle neobmezené volné úvahy stpú-u, nýbrž může se pohybovati jen v mezích zákonem vytčených. Žal. úřad může totiž práva toho použíti jenom tehdy, převzal-li majetek zabraný, jehož částí byl pozemek nabyvatelův, a potřebuje-li pozemku toho, aby bylo zamezeno tříštění přídělů z tohoto majetku. Podmínkou směny pak jest, aby se vlastníku dostalo náhrady v pozemku jiném stejné hodnoty.
Žal. úřad, vycházeje z mylného právního názoru, že nabyvatel pozemku musí bezpodmínečně a za všech okolností přijmouti nabízenou mu směnu, nevyšetřoval, jsou-li zde dány uvedené zákonné podmínky této povinnosti, ani neposkytl možnosti st-lkám, aby v řízení správním zaujaly stanovisko ke skutkovým okolnostem, pro posouzení jejich povinnosti ke směně právně relevantní, zejména pokud se týče zjištění hodnoty náhradního pozemku; tím vším zavinil, že řízení zůstalo podstatně kusým a proto vadným.
Nedostatek skutkového zjištění ztížil obranu st-lkám, a také nss-u znemožnil, aby mohl bezpečně posouditi, srovnává-li se nař. rozhodnutí se zákonem.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.