Č. 2559

.
Spolkové právo: Důvod uvedený v § 113, odst. 2. úst. listiny
pro rozpuštění spolku může býti též podkladem pro zákaz utvoření nového spolku.
Řízení před nss-em: Pokuta pro svévoli uložená právnímu
zástupci stěžovatele.
(Nález ze dne 27. června 1923 č. 14.842/22).
Věc: Jan M. v Ústí n./L. proti ministerstvu vnitra stran zákazu utvoření spolku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Právnímu zástupci stěžovatele ukládá se pokuta pro svévoli ve výši pěti set korun.
Důvody: Dne 23. června 1922 došlo na min. vnitra oznámení st-lovo o zamýšleném založení spolku »Deutschbóhmen-Tschechovien«,
jeho účelem dle § 2 připojených stanov měla býti podpora historického bádání o průběhu jazykové hranice v Čechách, aby bylo lze přezkoumati, zda požadavek Palackého po rozdělení Čech na »Deutschböhmen« a »Tschechovien« jest historicky odůvodněn.
Nař. výnosem zakázalo min. vnitra podle § 113 úst. listiny a předpisů zákona spolkového utvoření ohlášeného spolku, poněvadž již název spolku ie tendenčního rázu, směřuje proti svrchovanosti čsl. republiky, takže používání tohoto názvu, jakož i činnost spolku, o jejímž směru a tendenci již název sám nezanechává pochybnosti, by ohrožovaly veřejný pokoj a řád. O stížnosti na rozhodnutí to podané a vytýkající jemu nezákonnost uvážil nss toto:
Stížnost tvrdí nejprve po stránce formální, že žal. úřad, zakazuje utvoření spolku, nebyl oprávněn dovolati se ustanovení § 113, odst. 2 úst. listiny, poněvadž ustanovení toto se vztahuje pouze na rozpuštění spolku již existujícího, kdežto pro zákaz utvoření spolku nového platí ve smyslu odst. 1 §u 113 úst. list. výhradně ustanovení zák. spolkového.
Názor tento spočívá však na mylném výkladu cit. §u 113 úst. listiny.
V odst. prvním praví se tu doslovně: » Výkon práva spolčovacího — tedy jistě i zřizování spolku nového — upravují zákony«. Mluví se tu
všeobecně o zákonech vůbec a není tu jmenován žádný specielní zákon, zejména tedy ne specielní zákon spolkový. Ježto ústavní listina jest také zákonem, vztahuje se přirozeně ustanovení toto také na ni, a tedy také na její předpis § 113, odst. 2. Kdyžtě pak podle tohoto ustanovení může býti spolek rozpuštěn, byl-li jeho činností porušen veřejný pokoj a řád, nelze o tom pochybovati, že stejná činnost, kterou nově tvořící se spolek svými předloženými stanovami za svůj program prohlašuje, jest také dostatečným důvodem pro zákaz jeho utvoření.
Tím však vyvrácena jest i další námitka nezákonnosti, kterou stížnost spatřuje v tom, že žal. úřad nedovodil, že by spolek dle svého účelu neb zařízení byl protizákonný, protiprávní nebo státu nebezpečný. Dle toho, co shora dovoděno, stačí, dovodil-li, že zamýšlená činnost jeho jest taková, že by jejím provozováním mohlo dojíti k porušení veřejného pokoje a řádu.
Pokud se stížnost dále brání domnělému podezření, že snad závadným shledáno zařízení zakládaného spolku — čímž zřejmě míní vnitřní jeho organisaci — netřeba se námitkou tou zabývati, neboť něco takového v nař. rozhodnutí vysloveno nebylo.
Zbývá tudíž zkoumati, měl-li žal. úřad pro svůj výrok o ohrožení veřejného pokoje a řádu dostatečnou oporu.
Jak zřejmo ze znění nař. rozhodnutí, vycházel žal. úřad z notoricky známé skutečnosti, že název, jejž si nově zakládaný spolek za svůj zvolil, není ničím jiným než heslem oné známé činnosti, kterouž už dávno před převratem vyvíjela určitá část obyvatelstva tehdejšího království českého za tím účelem, aby roztrhla toto království české ve dva
správní celky a tak znemožnila snahy českého obyvatelstva pro státoprávním uznání království českého v jeho hranicích historických. Jest samozřejmé a nebylo tedy třeba dokazovati, že činnost taková, jež za dob Rakouska byla pouhou činností českému národu nepřátelskou, stala
se utvořením samostaného státu čsl. činností protistátní a tím i činností ohrožující veřejný pokoj a řád.
Na zcela nemístné a příliš průzračné zneužívání jména Palackého k účelům zakrytí pravé činnosti spolkové není vlastně vůbec třeba odpovídati, jen tolik budiž řečeno, že nelze v tom shledávati nijakou nesrovnalost, když to, co znamenalo za poměrů v r. 1849 politický ústupek, se kvalifikuje v samostatném státě čsl. jako čin ohrožuiící veřejný pokoj a řád.
Jest tedy stížnost zřejmě bezdůvodná, ba svévolná a slušelo ji proto zamítnouti.
Výrok o uložení pokuty zakládá se na ustanovení § 41 zák. o ss.

Citace:

č. 2559. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 391-392.