NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6704.

Cesty. — Lesnictví. — Administrativní řízení (Slovensko) : Komu přísluší rozhodovati o povinnosti přispívati k nákladům spojeným s úpravou lesní cesty?
(Nález z 8. září 1927 č. 18431.)
Věc: Desider P. v A. proti župnímu úřadu v Turčanském Sv. Martině o příspěvek k nákladům na opravu lesní cesty.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím z 9. září 1925 vyslovil okr. úřad v Turč. Sv. Martině, že majitelé lesů: 1. H.-ské panství v M., 2. P.-ské panství v B., 3. F.-ský kompessessorát, a 4. státní hřebčinec v T. jsou ve smyslu § 36 zák. čl. IX: 1840, resp. § 37 zák. čl. XII: 1894 povinni dáti do 30 dnů do pořádku společnou lesní cestu vedoucí G-skou Dolinou a nésti náklady spojené s opravou této cesty v tomto poměru: ad 1. 80%, ad 2. 19%, ad 3. 0,6%, ad 4. 0,4%. — Z tohoto rozhodnutí podal odvolání Alexander K. jakožto správce B-ského velkostatku st-le Desidera P.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání a potvrdil rozhodnutí okr. úřadu z jeho důvodů, k nimž dodal — mimo jiné — toto: Vozová cesta vedoucí G.-skou Dolinou byla před povodní dne 3. srpna 1925 jedinou v celém tomto údolí, po níž se dřevní výrobky povozem daly vyvážeti a sloužila i k tomu, že i cizí majitelé okolních »holí« povozy po ní jezdili, následkem čehož stala se tato cesta do jisté míry veřejnou obecní cestou. Ježto cesta byla uměle udržována a používali jí i sousední majitelé jako cesty na »hole«, spadá cesta pod ustanovení § 36 zák. čl. IX : 1840, pokud se týče § 54 zák. čl. I : 1890, kterou zúčastnění majitelé jsou povinni i ve smyslu § 37 zák. čl. XII : 1894 společně udržovati podle poměru svých majetků, kterýžto poměr jest úřad — v případě neshody — oprávněn stanoviti. Interes P.-ského panství na této cestě jest nepochybný; dobrý stav cesty zvyšuje hodnotu zásob dříví.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss:
St-l namítá především, že úřady správní nebyly v tomto případě vůbec příslušný ukládati st-li zmíněnou povinnost. Tuto námitku shledal nss důvodnou:
Jak patrno z odůvodnění nař. rozhodnutí, opřel žal. úřad svůj výrok po stránce právní o ustanovení § 36 zák. čl. IX : 1840, § 37 zák. čl. XII : 1894 a § 54 zák čl. I : 1890. V těchto právních normách shledával tedy žal. úřad také právní základ pro kompetenci úřadů správních k rozhodování o otázce, je—li st-l povinen přispěli k nákladům spojeným s opravou lesní cesty.
Ustanovení § 36 zák. čl. IX : 1840 nemůže se žal. úřad v daném případě vůbec dovolávati, když tento zákon byl ustanovením § 121 zák. čl. XII : 1894 výslovně zrušen, a když žal. úřad v nař rozhodnutí vůbec netvrdí, že by povinnost, kterou žal. úřad st-li podle §u 36 zák. čl. IX : 1840 ukládá, spočívala snad na nějakém pravoplatném úředním výroku, který byl již dříve vydán na základě tohoto zákona.
Žal. úřad nemůže však kompetenci úřadů správních k rozhodování o zmíněné otázce dovozovati ani z ustanovení § 37 zák. čl. XII: 1894. Toto ustanovení zařazené v hlavě V. cit. zák. (§§ 36 až 42) jedná, jak patrno z jeho doslovu, dále ze spojitosti s ustanovením § 36 a konečně i z nadpisu hlavy V. výhradně o společných polních cestách, t. j. o cestách sloužících zájmům polního hospodářství, tedy nikoliv o cestách lesních, t. j. o cestách, jež mají sloužiti zájmům hospodářství lesního (vide též § 36 nař. býv. uh. min. orby č. 48000 z r. 1894, Rendeletek Tára č. 183 ex 1874 — vydaného k provedení cit. zák.). Žal. úřad, jak jde zcela nepochybně na jevo z odůvodnění nař. rozhodnutí, vychází však sám z předpokladu, že cesta, o kterou jde v daném případě, jest cestou lesní sloužící zájmům lesního hospodářství, zejména dopravě lesních produktů.
Rovněž nemůže žal. úřad v daném případě dovozovati kompetenci úřadů správních k rozhodování o otázce, o kterou tu jde, z ustanovení § 54 zák. čl. 1:1890. Toto ustanovení ukládá určitým subjektům (jednotlivcům, společnostem neb společenstvům), kteří zřídili veř. cestu k účelu veř. dopravy, aby tuto cestu udržovali v dobrém stavu a ji opravovali. Ustanovení § 54 zák. čl. 1:1890 týká se, jak patrno z jeho doslovu, a dále z ustanovení § 1 č. 6 tohoto zákona a konečně ze srovnání tohoto ustanovení s ustanovením § 1 č. 5 téhož zákona, pouze oněch veř. cest, jež zřídil některý ze subjektů uvedených v § 54 cit. zákona jako cesty, jež mají sloužiti veř. dopravě — nikoli však veřejných obecních cest, t. j. cest, jichž zřizování náleží podle § 1 č. 5 a podle §§ 47 až 53 téhož zákona obcím. V daném případě netvrdí žal. úřad v nař. rozhodnutí vůbec, že by st-l, resp. jeho právní předchůdci ve vlastnictví velkostatku B-ckého byli zřídili cestu, o kterou jde, jako cestu, která má sloužiti veřejné dopravě; právě naopak žal. úřad sám vychází z předpokladu, že cesta, o kterou tu jde, jest veřejnou cestou obecní, tedy cestou, na níž se předpis 54 zák. čl. 1:1890, v nař. rozhodnutí dovolaný, vůbec nevztahuje.
Z těchto úvah plyne tedy, že kompetence úřadů správních k rozhodování o otázce, je—li st-l povinen přispívati k nákladům spojeným s úpravou lesní cesty, nemá základu ani v jedné z oněch právních norem, jichž se žal. úřad v nař. rozhodnutí dovolává, a podle nichž tuto otázku také s hlediska materielně-právního jedině posuzoval.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se nss mohl zabývati dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

č. 6704. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 160-162.