Zprávy Právnické Jednoty Moravské V BRNĚ.O náhradě nákladů řízení trestního.Píše rada zemského soudu Dr. Synek.(Dokončení.)Těmito vývody dospívá se pak k tomu výsledku, že § 389. tr. ř. stanoví povšechně náhradní povinnost obžalovaného, když byl trestním rozsudkem odsouzen, a § 390. tr. ř. zásadně náhradní povinnost státu (když veřejný žalobce zakročil) a soukromých nebo subsidiárních žalobců (když tito zakročili) pro ty případy, když trestní řízení skončilo jiným způsobem než výrokem odsuzujícím, tedy buď rozsudkem osvobozujícím, buď definitivním zastavením.Z toho vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů trestního řízení řídí se pouze a jedině konečným výsledkem trestního řízení co do viny obžalovaného, tak že odsouzený obžalovaný má nésti útraty celého trestního řízení a osvobozený obžalovaný nebo obviněný, ze stíhání propuštěný, nemá nésti vůbec žádných útrat, tak že je musí buď stát místo veřejných žalobců, buď soukromí, resp. subsidiární žalobci sami nésti, resp. nahraditi. Osvobozený obžalovaný není tedy povinen státu žádné útraty řízení trestního nahražovati, není však také oprávněn náhradu svých vlastních útrat od státu požadovati. Na soukromém nebo subsidiárním žalobci může požadovati náhradu svých útrat obhajovacích, není však povinen nahražovati soukromému nebo subsidiárnímu žalobci vůbec nějaké útraty. Následkem toho nemá osvobozený obžalovaný ani býti odsouzen, aby soukromému nebo subsidiárnímu žalobci nahradil útraty stížnosti proti usnesení o stanovení útrat podané, i když tato stížnost měla plný výsledek.1Stejným způsobem nemá odsouzený obžalovaný práva požadovati na soukromém nebo subsidiárním žalobci náhradu nějakých útrat, byť i snad jednotlivý jím podniknutý a s útratami spojený úkon processuální, ku př. odvolání co do trestu nebo soukromoprávních nároků, nebo stížnost co do stanovení útrat, sám o sobě měl výsledek úplný nebo částečný. Tak ani upuštění od obžaloby po vynesení rozsudku I. stolice ve smyslu § 530. tr. z. a nastalé následkem toho zmírnění trestu nemůže míti za následek odsouzení soukromého žalobce co do viny zvítězivšího k náhradě útrat odvolání, jen ohledně trestu podaného.2Okolnost, že byl právoplatně odsouzený obžalovaný v I. stolici osvobozen, nebo právoplatně osvobozený obžalovaný v I. stolici odsouzen, nemůže na zásadních předpisech §§ 389. a 390. tr. ř. ničeho měniti a zůstává pro povinnost k náhradě útrat úplně lhostejnou. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení trestního nesmí býti nikdy v odporu s výsledkem věci hlavní, totiž s konečným výrokem a vině obžalovaného. Totéž platí také pro rozhodnutí o útratách řízení II. stolice, neboť jak odsouzený obžalovaný, tak žalobce v případě osvobození obžalovaného mají právo dovolávati se rozhodnutí vyšší instance, při čemž odpůrce má zase právo právní prostředky ty potírati. Nároku na náhradu útrat těmito kroky vzešlých nabývá však jen ta strana, která konečným výrokem o vině právoplatně zvítězila, neboť dle toho sluší pak užiti buď § 389. tr. ř.3Nároku na náhradu útrat obhajování nabývá obžalovaný dle těchto zásad i tehdy, když byl teprve v mimořádném řízení dle §§ 33. a 292. tr. ř. k zachování zákona provedeném od soukromé obžaloby osvobozen, neboť tím u něho pozbyl platnosti § 389. tr. ř. a nastala dle § 390. tr. ř. povinnost soukromého žalobce k náhradě útrat.4Nároku na náhradu útrat ve smyslu § 390. tr. ř. nepozbývá osvobozený obžalovaný ani tehdy, když se jí při přelíčení výslovně nedomáhal a má právo i po rozsudku nárok ten uplatňovati. Příslušnému rozhodnutí soudnímu může pak býti odporováno stížností dle § 393., resp. 481. tr. ř.5K § 390. odst. 2. tr. ř. dlužno ještě vytknouti, že za řádné opravné prostředky jest považovati právní prostředky proti rozsudku zákonem připuštěné, tedy při zločinech a přečinech zmateční stížnost a odvolání, při přestupcích odvolání. Mluvíť se v §§ 389. a 390. tr. ř. o ukončení trestního řízení rozsudkem jednak odsuzujícím jednak osvobozujícím, tak že řádným opravným prostředkem ve smyslu § 390. odst. 2. tr. ř. možno nazývati jen takový, který má za předmět rozsudkové vyřízení sporu trestního ve věci samé.Ovšem v prvé řadě padají zde na váhu ty právní prostředky, které straně druhé, snažící seje vyvraceti, nové útraty způsobují a které také změnu soudcovského výroku o náhradě útrat přivodí ti mohou. Jsou to právní prostředky proti výroku o vině směřující, tedy při zločinech a přečinech, zmateční stížnost, při přestupcích odvolání co do viny nebo pro zmatečnost, které pravidelně k líčení před soudem II. instance vedou. Ostatní právní prostředky proti rozsudku směřující, ale pouze výroku o trestu neb o soukromoprávních nárocích se týkající, nezpůsobují odpůrci žádných nových útrat, tak že o novém upravení vzájemného poměru obou sporných stran co do útrat netřeba při nich vůbec jednati. Útraty odvolateli samému podáním takového jednostranného prostředku vzešlé mohou jakožto část útrat trestního řízení vůbec přiřknuty býti proti odpůrci jen tehdy, když odvolání mělo příznivý výsledek a odpůrce zároveň ve věci samé, totiž co do viny podlehl. Jinak musí odvolatel útraty svého odvolání nésti sám ze svého.6Totéž platí následkem nedostatku zvláštního zákonného ustanovení také o náhradě útrat stížností podaných do samostatných usnesení o náhradě nebo výši útrat, které dle § 392. tr. ř. možno podati v takových případech, kde se stížnost proti výroku o útratách nedá spojití s opravným prostředkem proti rozsudku směřujícím. Soudním výrokům o náhradě útrat nelze totiž vůbec odporovati řádnými opravnými prostředky proti rozsudku danými, nýbrž pouze stížností, kteráž ovšem tehdy, když stěžovatel také řádný právní prostředek proti rozsudku, jímž také o útratách bylo rozhodnuto, podává a když k rozhodnutí o tomto i o stížnosti týž soud jest povolán, s tímto řádným prostředkem právním spojena býti může. Jinak ovšem musí býti stížnost proti útratám podána v řízení před sborovými soudy I. stolice do 14 dnů a podléhá konečnému rozhodnutí sborových soudů II. stolice, totiž vrchních soudů zemských (§ 392. tr. ř.). Proti takovémuto rozhodnutí sborového soudu II. instance jest právo stížnosti na kassační soud vůbec vyloučeno a to i tehdy, když se jedná o útraty zastupování ve smyslu § 393. al. 3. tr. ř.7Pokud však takové stížnosti směřují proti usnesením soudu okresního, řídí se dle § 481. tr. ř., vázány jsou na lhůtu třídenní a podléhají rozhodnutí sborových soudů I. instance s platností konečnou.8Předpis § 392. tr. ř., stanovící lhůtu 14denní a kompetenci sborových soudů II. instance s konečnou platností, platí tedy jen ohledně usnesení sborových soudů I. instance, ale platí také ohledně usnesení sborových soudů I. instance, která tyto soudy učinily jakožto soudy odvolací ve věcech přestupkových o útratách odvolacího řízení, anebo o útratách celého trestního řízení avšak nikoliv následkem stížnosti, čili tam kde učinily o útratách té neb oné strany výrok prvý. Vysvítá to z ustanovení § 447. tr. ř., dle něhož ustanovení tr. ř. pro sborové soudy daná platí i ve věcech přestupkových tehdy, když předpisy tr. ř. pro řízení o těchto věcech neobsahují ustanovení zvláštního.9Útraty takovýchto stížností do usnesení o náhradě nebo výši útrat podaných musí tedy pravidelně nésti stěžovatel sám; mohou mu jakožto část útrat trestního řízení vůbec přiřknuty býti proti odpůrci jen tehdy, když stížnost měla příznivý výsledek a odpůrce zároveň ve věci samé, totiž co do viny podlehl.Co do číselného obnosu náhrady útrat mohou si soukromý žalobce a obžalovaný dle § 392. neb 481. tr. ř. stěžovati i tehdy, když se v případě vyrovnání o závazku jedné strany k náhradě útrat spolu dohodli a jen stanovení výše útrat soudcovskému usnesení ponechali.10Dále dlužno vytknouti, že při stížnostech do usnesení soudních během trestního řízení vydaných, pokud jsou trestním řádem vůbec přípustný, a při odporech proti rozsudkům za nepřítomnosti obžalovaných vyneseným (§ 427. a 478. tr. ř.) nelze útraty těchto právních prostředků vůbec přisouditi, nýbrž jest rozhodnutí o nich ponechati pozdějšímu rozhodnutí o útratách trestního řízení vůbec, poněvadž při nich konečný výsledek trestního řízení v otázce viny není ještě znám a tudíž zákonný podklad pro rozhodnutí o náhradě útrat není ještě dán.Ku konci dlužno si ještě všimnouti ustanovení posledního odstavce § 389. tr. ř. týkajících se rozsahu a způsobu závazku k náhradě útrat trestního řízení. Závazek tento stihá právoplatně odsouzeného jen pro jeho osobu a když po právní moci rozsudku zemřel, jeho pozůstalost, nikdy však třetí osoby, které se buď podle zákona, buď z povinnosti dobrovolně převzaté o jeho výživu mají starati. Není tedy k náhradě útrat trestního řízení povinen ani otec za odsouzeného nezletilého syna, ani manžel za odsouzenou manželku, byť i ještě nezletilou. Stejným způsobem nemůže býti zákonný zástupce nezl. soukromého žalobce pro svou osobu odsouzen, aby nahradil útraty trestního řízení dle § 390. tr. ř., neboť on jest jen zástupcem nezl. svého svěřence, který jest a zůstává přes svou nezletilost rozhodujícím soukromým žalobcem, zavázaným tedy i pro případ prohry osobně k náhradě útrat.11Rovněž musí soukromý žalobce, prohrav rozepři, nahraditi dle § 390. tr. ř. osvobozenému obžalovanému útraty obhajování i tehdy, když byl ve smyslu § 46. tr. ř. zastupován státním zástupcem. Totéž platí i tehdy, když soukromým žalobcem jest vládní orgán a zastupován jest státním zástupcem. Neboť i zde jest vládní zástupce jen splnomocněným zástupcem uraženého soukromého žalobce, který přes to zůstává pánem rozepře a rozhodovati může sám o dalším trvání neb odvolání obžaloby.12Naproti tomu nemůže býti soukromému účastníku, vystupujícímu jako subsidiární žalobce dle § 390. tr. ř., uložena náhrada útrat v tom případě, když během řízení státní zástupce opět stihání převzal (§ 49. tr. ř.), neboť pak nebylo trestní řízení ve smyslu § 390.1 tr. ř. výhradně a pouze na návrh soukromého účastníka prováděno.13Když bylo více účastníků najednou odsouzeno, má každý jednotlivý nésti ty útraty, které povstaly výhradně se zřetelem k jeho osobě, totiž vyživováním jeho ve vyšetřovací vazbě, jeho obhajováním, výkonem trestu, nebo zvláštními jen u něho nastalými událostmi, nebo jeho zvláštním zaviněním. K zaplacení všech ostatních útrat trestního řízení, tedy zvláště i útrat právního zastoupení soukromých účastníků nebo soukromých žalobců mají býti všichni spoluvinníci a účastníci rukou nedílnou odsouzeni, pokud soud neshledá v jednotlivém případě zvláštních důvodů k tomu, aby tento závazek nějak obmezil. Stejnou zásadu dlužno zajisté zachovat i tehdy, když se má více soukromým nebo subsidiárním žalobcům, v téže trestní věci vystupujícím, dle § 390. tr. ř. uložiti náhrada útrat trestního řízení, neboť není příčiny povinnost těchto žalobců k náhradě útrat posuzovati a upraviti jinak než u odsouzených obžalovaných. Dle toho mají tedy i soukromí nebo subsidiární žalobci osvobozenému obžalovanému útraty obhajování nahražovati rukou nerozdílnou čili solidárně, když soud v jednotlivém případě nenalezne zvláštních důvodů k tomu, aby tento závazek nějak obmezil.Tato zásada odpovídá také ustanovení § 1302. vš. obč. zák., kterého se na tyto případy vším právem dá použiti. Neboť poškození osvobozeného obžalovaného vynaložením útrat obhajování vzniklo zajisté při nejmenším nedbalostí (Versehen) soukromých nebo subsidiárních žalobců a podíl jednoho každého z nich na poškození tom nedá se pravidelně zjistiti, tak že pak žalobci takoví vším právem zodpovídají všichni za jednoho a jeden za všechny. Když se však podíl jednotlivcův na škodě způsobené útratami ohajování zjistiti dá, pak jest věcí soudu, aby povinnost k náhradě útrat obhajování u jednotlivých žalobců zvláště upravil.Ještě obtížnějším bývá správné rozhodnutí o náhradě útrat právního zastupování tehdy, když jest v téže věci několik obžalovaných více soukromými žalobci pro několik trestných skutkův žalováno a nastane částečné odsouzení jen některých obžalovaných. Věc stává se pak tím spletitější, když se částečné odsouzení — obyčejně i při zastoupení stran týmiž společnými zástupci — týká obžalob jen některých soukromých žalobců, tak že odsouzení obžalovaní zvítězivším žalobcům a prohravší žalobci zase osvobozeným obžalovaným poměrně k náhradě jsou povinni. Tu teprve se ukáže, jak důležitou jest otázka náhrady útrat trestního řízení, na níž ovšem i právní zástupci i osoby na trestním processu súčastněné vždy veliký mají zájem.Viz plenár. rozhod, ze dne 17. října 1900, č. 14 178 sb. 2528.Viz rozhod, sb. 2948 a plenár. rozhod, ze dne 15. června 1905, čís. 9674 sb. 3087.Viz rozhod. ze dne 7. května 1879, čís. 3723, plenár. rozhod, ze dne 12. března 1902, čís. 3239 sb. 2705, plenár. rozhod, ze dne 15. června 1905, čís. 9674 sb. 3087 a j. v.Viz rozhod, sbírky čís. 3148.Viz plenár. rozhod, ze dne 12. března 1902, čís. 3239 sb. 2705.Viz. plenár. rozhod, sb. čís. 2528 a 3037.Viz usnesení kass. s. ze dne 30. dubna 1904 čís. 5046 sb. 2931.Viz rozhod. kass. s. ze dne 25 května 1880 čís. 6018, ze dne 16. října 1884 čís. 5829 sb. 669 a plenár. rozhod. ze dne 12. března 1902 čís. 3239 sb. 2705.Viz plenár. rozhod, ze dne 16. dubna 1901 čís. 5173 sb. 25S0 a plenár. rozhod, sb. čís. 2705. 2473 a 2931.Viz plenár. rozhod. ze dne 20. října 1903 čís. 14 618 sb. 2883.Viz rozhod. kass. s. sb. čís. 1075.Viz rozhod. ze dne 28. dubna 1909 čís. Kr. V. 273/9 sb. 3573.Viz Ullmann „Lehrbuch des osterr. Strafprozessrechtes“ str. 738; S. Mayer „Handbuch“ sv. I. str. 963; Rulf „Praxis“ str. 162.