NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1286.

Notářský spis se vyhledává pro každé uznání dluhu mezi manželi, nechť stane se v kterékoliv formě a z kteréhokoliv důvodu.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1921, Rv II 270/21.)
Žalující manželka obeslala za účelem uspořádání vzájemných majetkových poměru svého manžela do advokátní kanceláře Dr. L., kdež se pak manželé porovnali tak, že žalovaný se zavázal zaplatiti žalobkyni za konanou sedmiletou práci a za vystoupení jednou pro vždy 1000 K v určité lhůtě. Ježto lhůty nedodržel, domáhala se manželka plnění žalobou, již procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že ujednání stran bylo uznáním dluhu, jež vyžaduje formu notářského spisu. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Zcela správně poukazuje odvolání na to, že zákon ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák., jenž byl vydán proto, by manželé nezřídili mezi sebou jednoduchým způsobem platné závazky na úkor třetích osob, extensivně vyložiti nelze, že pravidelně každé porovnání obsahuje uznání dluhu, takže by při výkladu prvého soudce manželé o svých vzájemných nárocích se nemohli smířiti jiným způsobem než notářským spisem. Dle § 1380 obč. zák. jest narovnání smlouvou obnovovací, kterou strany určují práva sporná nebo pochybná, zavazujíce se navzájem, že strana dá něco straně, nebo že strana něco vykoná pro stranu, nebo že strana k vůli druhé straně něco opomene. Narovnání jest smlouvou, která zavazuje obě strany, a jest ji posuzovati dle pravidel vytknutých pro smlouvy takové. O takový případ tu jde, ježto žalovaný zmíněnou úmluvou se zavázal platiti žalobkyni jako náhradu za sedmiletou práci a za vystoupení jednou pro vždy 1000 Kč, načež obě strany prohlásily, že veškeré vzájemné nároky jsou navzájem vyrovnány. Nejedná se tedy pouze o uznání dluhů na jedné straně, nýbrž o úplné vyrovnání sporných nároků, a k platnosti takovéto smlouvy netřeba notářského spisu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání, opírající se o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. je oprávněno z důvodu nesprávného právního posouzení. Žalobní nárok uplatňován jest na základě narovnání, které sporné strany dle informace ze dne 10. března 1920 v adv. kanceláři Dra. L. mezi sebou ujednaly a dle něhož se žalovaný zavázal žalobkyni do dne 10. června 1920 zaplatiti jednou pro vždy 1000 K jako »náhradu za konanou sedmiletou práci a za vystoupení«. Toto narovnání jest tedy právním důvodem žaloby a teprve ve svém odvolacím spise, tudíž v období sporu, kdy jakákoli změna žaloby jest již vyloučena (§ 483 odstavec třetí c. ř. s.) uvádí žalobkyně, že se žalobní nárok nezakládá na závazku z tohoto narovnání, nýbrž na tom, že žalobkyně od února 1920 za žalovaného a na jeho účet živila jejich společné dítě Františka. Narovnání to nelze však uznati za platné, neboť, ač obsahuje uznání dluhu jednoho manžela vůči druhému, není sepsáno ve formě not. spisu, jak to předpisuje § 1 zákona ze dne 25. čer- vence 1871, čís. 76 r. zák. Opačný náhled soudu odvolacího jest mylný, neboť zákon mluví o uznání dluhu všeobecně, takže nutno ustanovení to vztahovati na každé »uznání dluhu«, nechť stane se v kterékoli formě i z kteréhokoli důvodu. Přiznává-li odvolací soud sám, že tímto zákonem čeleno býti melo fraudulósním jednáním manželů, nebylo by lze pochopiti, proč právě narovnání, které bývá dosti obvyklou formou fraudulósních právních jednání, mělo by z předpisu zákona býti vyjmuto. Když tedy narovnání toto pokládati jest dle tohoto jasného a určitého předpisu zákona za neplatné, vyplývá z toho důsledně i neoprávněnost žalobního nároku uplatňovaného právě z tohoto právního důvodu.

Citace:

č. 1286. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 777-778.