NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

— Čís. 7404 —
Čís. 7404.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
K tomu, zda se na určitou skupinu zaměstnanců vztahuje zákon o osmihodinné pracovní době, dlužno přihlížeti z úřadu.
Nemocenské pokladny jsou »ústavem« ve smyslu § 1 čís. 2 zák.
Uvolilo-li se úřednictvo a zřízenectvo nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců při zásadním ponechání šestihodinné pracovní doby pracovati v dobách návalu práce přes čas a nežádati za to zvláštní odměny, zřekli se zaměstnanci nároku na odměnu za práci mimo pravidelnou šestihodinovou pracovní dobu a neměli právního nároku na zvláštní odměnu za práci přes čas ani tehdy, když skutečná pracovní doba přesahovala třeba osm hodin denně, avšak pouze tenkráte, prokázala-li nemocenská pokladna, že mohli vykonati veškeré jim uložené práce v úřední době po 8 hodinách denně (a 48 hodinách týdně).
(Rozh. ze dne 14. října 1927, Rv I 1956/26.)
Žalobce, úředník nemocenské pokladny, domáhal se na ní mimo jiné též odměny za práci přes čas. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Námitkou odvolatelovou, že bylo povinností prvého soudu zabývati se otázkou, zda byl žalobce vůbec povinen pracovati přes čas a zda byl 84 Kč za práci přes čas dostatečně odměněn, netřeba se siřeji obírati. Stačí v tomto směru poukázati na to, že bylo dokázáno, že se uvolilo úřednictvo žalované firmy při zásadním ponechání 6hodinové doby pracovní pracovati v dobách návalu práce přes čas a nežádati za — Čís. 7404 —
to zvláštní odměny a že žalovaná za to slíbila zvláště pilným úředníkům zvýšenou vánoční remuneraci. Dospěl-li první soudce k přesvědčení, že žalobci právě pro jeho zjištěnou sníženou služební kvalifikaci nepříslušela tato zvýšená remunerace, posoudil věc po stránce právní zcela správně.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Prováděje dovolací důvod nesprávného posouzení po stránce právní, vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda žalobce byl povinen pracovati přes čas, dále zda byl 84 Kč za práce přes čas dostatečně odměněn, a prohlašuje za mylný jeho názor, že žalobce pozbyl nároku na odměnu za vícepráce tím, že pracoval poněkud nepřesně a povrchně. Podle zjištění odvolacího soudu uvolilo se úřednictvo žalované firmy při zásadním ponechání šestihodinové pracovní doby pracovati v dobách návalu práce přes čas a nežádati za to zvláštní odměny. Žalovaná strana za to slíbila úředníkům zvláště pilným zvýšenou vánoční remuneraci. Z toho vyplývá, že se úřednictvo zřeklo nároku na odměnu za práci mimo pravidelnou šestihodinnou dobu pracovní za to, že mu žalovaná strana v zásadě ponechala tuto kratší dobu pracovní (§ 1380 obč. zák.). Tím byla vzájemně ujednána bezúplatnost prací »přes čas« (§ 1152 obč. zák.) a důsledkem toho neměli by úředníci žalované strany — tedy ani žalobce — právního nároku na zvláštní odměnu za práci »přes čas« ani tehdy, když skutečná doba pracovní přesahovala třebas 8 hodin denně, předpokládajíc ovšem, že dohoda byla platně ujednána. Při tom nutno ovšem zdůrazniti, že žalobce opíral svůj nárok o výslovný slib správcův, že dostane zvláštní odměnu za hodiny konané mimo osmihodinnou pracovní dobu, že však podle zjištění nižších soudů žalobci za tuto práci žádná zvláštní odměna přislíbena nebyla. Nárok na tuto odměnu nelze tedy vyvoditi ze slibu, o který jej žalobce opírá, ale přes to jest uznati, že nižšími stolicemi nebyla věc posouzena správně v tom směru, zda žalobce byl povinen konati bezplatně práce »přes čas«, pokud spadaly mimo osmihodinnou dobu pracovní. Ani žalobce ani nižší soudy nepřihlíželi ku předpisům zákona o osmihodinné době pracovní ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., ježto však tento zákon obsahuje předpisy rázu velícího, k nimž jest hleděti také z moci úřadu, nutno v tomto sporu řešiti otázku, zda platí tento zákon i pro zaměstnance nemocenských pokladen. Soud dovolací odpovídá na ni z důvodů níže uvedených kladně. Nejvyšší soud, zabývaje se již ve svém rozhodnutí čís. 4173 sb. n. s. výkladem předpisů § 1 čís. 1 a 2 tohoto zákona, dovodil, že se předpisy zákona o osmihodinné době pracovní vztahují nejen na práce rukou, nýbrž i na práce duševní, poukázal však zároveň na to, že sice zákon žádného druhu duševních pracovníků z dobrodiní svého nevylučuje, že však klade důraz na živnostenskou povahu podniku. Nejvyšší soud připouští tamtéž, že by při — Čís. 7404 —
výkladu předpisu § 1 čís. 1 pochybnosti byly možny, zdůrazňuje však, že zákon v témž paragrafu čís. 2, by jich nebylo, dodává hned, že předpis ten platí také pro podniky, závody a ústavy provozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky, fondy, spolky a společnostmi, ať jsou rázu výdělečného, všeužitečného nebo dobročinného. Při svém výkladu, na který se odkazuje, přihlížel nejvyšší soud jmenovitě k ustanovením čl. V. vyhl. pat. k živn. řádu a vývody jeho jsou také v souhlasu s prováděcím nařízením ze dne 11. ledna 1919, čís. 11 sb. z. a n., pokud se toto vztahuje na nemocnice, porodnice, ústavy pro choromyslné, trestnice, donucovací pracovny a polepšovny (čl. IV. čís. 15, čl. V. čís. 9 a čl. VI. čís. 6). V souzeném případě nemůže býti pochybnosti, že nemocenské pokladny nelze zařaditi pod ustanovení § 1 čís. 1, ježto nejsou ani podnikem živnostenskému řádu podrobeným ani podnikem po živnostensku provozovaným (srov. čl. IV. а V. vyhl. pat. k živn. řádu). Ani výrazy »podnik« a »závod«, jichž bylo užito v § 1 čís. 2 zákona čís. 91/1918, nehodí se na nemocenské pokladny. Jde tedy pouze o to, lze-li nemocenské pokladny zařaditi mezi »ústavy«, o nichž se tamtéž děje zmínka, a proto třeba zkoumati, v jakém smyslu bylo tohoto výrazu v zákoně použito. Celá úprava § 1 tohoto zákona svědčí zřejmě o tom, že tvůrci jeho přihlíželi k ustanovením vyhlašovacího patentu k živnostenskému řádu, jmenovitě ke čl. IV. а V. Ustanovení tato mohou tudíž býti vhodnou pomůckou při výkladu pojmu »ústavy«. Vyhlašovací patent užívá tohoto slova v čl. V. na několika místech. Pro sporný výklad jest nejdůležitějším bod k), v němž jsou uvedeny podniky úvěrních ústavů, bank, zastaváren, pojišťoven, ústavů zaopatřovacích, důchodových, spořitelen atd. Dovolací soud jest sice toho názoru, že zákonodárce, uváděje tyto podniky, měl v prvé řadě na zřeteli podniky a ústavy provozované po živnostensku, které tudíž patří pod ustanovení § 1 čís. 1 zákona čís. 91/1918, avšak, poněvadž podle § 1 čís. 2 zákona čís. 91/18 tato náležitost u podniků, závodů a ústavů tam naznačených není podstatnou, ježto mezi ně patří i ty, jež nejsou provozovány podle zásad výdělečných a spekulačních, sluší zajisté míti za to, že podle zřejmého úmyslu zákonodárcova jest pod ustanovení § 1 čís. 2 zařaditi i nemocenské pokladny jako ústavy rázu všeužitečného, které plní podobný úkol jako ústavy pojišťovací v čl. V. vyhl. pat. k živn. řádu uvedené, byť i nebyly provozovány po živnostensku. Když tomu tak, vztahuje se zákon čís. 91/18 také na zaměstnance nemocenských pokladen a žalobci bylo by přiznati nárok na odměnu za práce mimo osmihodinnou dobu pracovní v tom případě, že by strana žalovaná nedokázala, že mohl vykonati veškeré jemu uložené práce v úřední době po 8 hodinách denně (a 48 hodinách týdně) počítané. Nárok ten má oporu v §§ 6 a 7 zákona čís. 91/1918, které jsou rázu velícího a nemohl zaniknouti dohodou soudem odvolacím zjištěnou, poněvadž úředníci nemocenské pokladny nemohli se tohoto nároku za trvání služebního poměru platně vzdáti, a jest onu dohodu, pokud se týká nároku na odměnu za práce v době mimo osmihodinnou dobu pracovní, považovati za nicotnu (§ 879 obč. zák.). Nižší soudy nezjistily, zda mohl žalobce práce jemu uložené vykonali — Čís. 7405 —
v osmihodinné době pracovní. Zjistí-li se opak, bude nutno zabývati se výší odměny, která žalobci přísluší za práce mimo osmihodinnou dobu pracovní.

Citace:

AR.. Na účet vystěhovalce. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 40, s. 481-481.