Č. 10740.
Honební právo (Čechy). — Železniční právo: O pojmu »nádraží« a »železnice« s hlediska ustanovení § 2 odst. 3 honeb. zák. čes. stran přerušování spojitosti pozemků.
(Nález ze dne 29. září 1933 č. 15149.)
Věc: Dr. Jan P., advokát ve S., jako správce konkursní podstaty Josefa V. v L. proti zemskému úřadu v Praze o zánik vlastní honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Usnesením osk ve S. z 30. března 1925 zřízena byla vlastní honitba Josefa V., majitele velkostatku v L. a zbytkového statku v St., na souvislých pozemcích těchto objektů, a k ní současně přikázány jako enklávy jednak pozemky gruntovníků ze St., jednak pozemky gruntovníků z L. pro období od 1. února 1925 do 30. ledna 1931. Odprodejem zbytkového statku v katastru obce St. v roce 1930 Josefem V. omezeno bylo území vlastní honitby na pozemky jeho velkostatku v katastru obce L. ležící. Když Josef V. žádal o přiznání enklávy i pro další honební období a zároveň František T. podal žádost o úpravu honebních poměrů v obci L„ poněvadž Josef V. nemá již v katastru této obce souvislých pozemků ve výměře 115 ha a tím jeho vlastní honitba zanikla, bylo provedeno místní šetření ve dnech 12. ledna 1931 a 20. ledna 1931, jehož se v zastoupení Josefa V. zúčatsnil Jaroslav S., adjunkt cukrovaru v K.
Výměrem z 31. ledna 1931 rozhodl okresní úřad ve Slaném ná základě § 23 hon. zák.,přihlížeje k výsledkům místního řízení provedeného ve dnech 12. a 20. ledna 1931, že vlastní honitba ve smyslu ustanovení § 2 cit. zák. zanikla a že nutno tudíž podle ustanovení § 4 téhož zák. zřídili v osadě L. honitbu společenstevní a k ní přikázati podle § 5 téhož předpisu výkon práva myslivosti na enklávách. V důvodech uvedeno v podstatě, že, jak bylo zjištěno při místním šetření, pozemky patřící Josefu V. jsou v katastru obce L. rozloženy na 25 dílů, které tvoří dva souvislé komplexy, a to část severní a část jižní od dráhy Praha-Moldava, první ve výměře 83 ha, 73 a, 41 m2 a druhá ve výměře 44 ha, 65 a, 1 m2. Avšak mezi částí severní a částí jižní není souvislosti ve smyslu ustanovení § 2 hon. zák.; mezi dílem 16. (severním) a dílem 20. (jižním) nalézá se oddělující pozemek č. kat. 248, náležející státní dráze, o šíři 31 m, který ruší souvislost mezi parcelou č. kat. 273/1 a parcelou č. kat. 273/2 Josefa V., ježto jest pozemek č. kat. 248 v těchto místech ohraženou součástí nádraží. Stanoví-li § 2 odst. 3 hon. zák. zásadu, že cesty, silnice, železnice, potoky a řeky, které jdou souvislými pozemky honitby, spojitosti jejich nepřerušují, nelze tohoto ustanovení užití tam, kde — jako v daném případě — přerušení komplexů pozemků jest způsobeno ohražením nádražním. Slovem »železnice« vyrozumívá se v mluvě obecné, pokud nemá býti jím označen celý souhrn podniků železničního zvláště, pouze trať, t. j. volná a vlastní dráha železniční, a v tomto smyslu užívá výlučně § 2 odst. 3 hon. zák. výrazu »železnice«, ježto se mluví o železnici »jdoucí« mezi pozemky, kteréhožto výrazu nelze užiti o ohraženém nádraží. V této souvislosti poukazuje se na ustanovení § 3 téhož zák., podle kterého nutno pohlížeti na pozemky ohražené jako na samostatné objekty, způsobilé právě pro tuto vlastnost přerušiti dokonale souvislost honitby. Pokud se týče klenutého propustku pod nádražním pozemkem č. kat. 248, nelze ani jim sjednati spojitost mezi parcelami č. kat. 273/1 a 273/2, ježto propůstek slouží výlučně odvodu vod srážkových a nikoliv účelům komunikačním. Propůstek tento není ani přímo z parcel č. kat. 273/1 a 273/2 přístupným, ježto pozemek dráhy sahá na pravé straně 7 m od záhlaví propustku, na levé straně 6 m od záhlaví, takže jest nutno přejíti k parcele č. 273/1 přes nádražní pozemek č. kat. 248 a pak propustkem opět na nádražní pozemek č. kat. 248, z kterého lze teprve vstoupiti na parcelu č. kat. 273/2. Vzhledem na úplné oddělení pozemků části severní od části jižní nedosahuje výměra souvislých pozemků Josefa V. v osadě L., přicházejících v úvahu pro ponechání vlastní honitby, výměry stanovené v § 2 odst. 1 hon. zák., a bylo tudíž nutno prohlásiti vlastní honitbu Josefa V. v L. za zaniklou.
Proti právě uvedenému rozhodnutí podal odvolání Dr. Jan P. jako správce konkursní podstaty Josefa V. uváděje, že řízení před 1. instancí jest vadné a zmatečné, protože k řízení nebyl přizván správce konkursní podstaty a prohlášení Josefa V., učiněné v řízení správním jsou po právu bezúčinná, ježto týž nemá práva disposičního nad podstatou. In merito bylo uvedeno v podstatě, že vlastní honitba Josefa V. po právu existuje, ježto část ležící severně od železniční trati souvisí s částí položenou na jih od této trati prostřednictvím parcel č. kat. 273/1 a 273/2, kteréžto parcely jsou odděleny od sebe železniční parcelou č. kat. 248. Veřejná železnice pak podle odst. 3 § 2 cit. zák. souvislostí nepřerušuje. Názor okr. úřadu, že zmíněné parcely spolu nesouvisejí, protože jsou odděleny ohraničeným nádražím, jest nesprávný, neboť český zákon o myslivosti nečiní rozdílu mezi nádražím a volnou tratí, pokládaje vše za veřejnou železnici. Dále poukázáno k tomu, že lze se z pozemku č. kat. 273/1 na pozemek č. kat. 273/2 dojati propustkou, mostem, který se nalézá pod tělesem dráhy, a že není závadou, že most nesahá až ke hranicím honitby. Okr. úřad také přehlédl, že spojitost mezi zmíněnými parcelami jest dána veřejnou cestou č. kat. 281/5 a 279, která nádraží od volné trati dělí a pozemek č, kat. 248 není nádražím, nýbrž železniční tratí, která jde od nádraží na západ až ku hranicím katastrální obce.
Nař. rozhodnutím bylo toto odvolání zamítnuto a v odůvodnění k námitce formální podotknuto, že bylo povinností správce konkursní podstaty, ve vlastním zájmu zpraviti okresní úřad o uvalení konkursu na jmění Josefa V., případně při místním šetření dne 12. ledna 1931, při němž byl odvolatel přítomen, tak učiniti, ježto okresní úřad není povinen soukromoprávní změny nastalé s pozemkovým majetkem tvořícím vlastní honitbu zkoumati z moci úřední, nýbrž jest povinen k nim přihlíželi toliko při podání stranou učiněném ve smyslu § 19 vl. nař. č. 8/28 Sb. Podle odst. 3 § 2 čes. zák. o myslivosti cesty, silnice, železnice, potoky a řeky, kteréžto jdou pozemky souvislými, spojitosti těchto nepřerušuji. Železnice musí býti veřejná, ohražené železniční stanice však spojitost přerušují. Konaným šetřením bylo zjištěno, že železniční parcela č. kat. 248, vklíněná mezi pozemky č. kat. 273/1 a 273/2, tvoří v místě vklínění ohraničený staniční, nádražní pozemek stanice Z., a že volná trať počíná až 150 m za osou železničního propustku směrem severním. Jest tudíž souvislost pozemků č. kat. 273/1 a 273/2 přerušena ve smyslu odst. 3 § 2 zák. z 1. června 1866 č. 49 z. z. ohraženou železniční stanicí. Také propustek železniční v místě vklínění pod tělesem dráhy vedený napříč a ústící na obou stranách do železniční parcely č. kat. 248, nezprostředkuje souvislosti, ježto železniční parcela č. kat. 248 v místě vklínění tvořící ohraničenou železniční stanici, není tvořena toliko příslušnou částí povrchu zemského, nýbrž také půdou ohraženou v sloupci kolmém k povrchu a směřujícím ke středu zemskému. Stavby v tomto sloupci se nalézající jsou příslušenstvím pozemku. Nelze proto tvrditi souvislost pozemkových parcel č. kat. 273/1 a 273/2, když leží tak, že se může jíti s jedné strany na druhou toliko, vstoupí-li se na pozemek cizí, pak na stavbu, tvořící jeho součást, a opět na pozemek cizí, než se dosáhne pozemku vlastního. Poslední pak námitku, že totiž jest souvislost uvedených parcel dána veřejnou cestou č. kat. 281/5 a 279, sluší odmítnouti jako bezdůvodnou, protože veřejná silnice sice nepřerušuje souvislost pozemků na obou stranách ležících, lze-li přejíti z pozemku na jedné straně silnice ležícího na pozemek na druhé straně ležící přímým přechodem silnice, avšak také nezprostředkuje souvislosti dvou pozemků od sebe oddělených a na jedné straně silnice ležících přechodem po své podélné ose. O stížnosti uvážil nss: —
Ve věci samé vyslovil žal. úřad, dovolávaje se ustanovení § 2 odst. 3 hon. zák., že ohražené železniční stanice přerušují souvislost pozemků, a že jak konaným šetřením zjištěno v daném případě předpoklady toho jsou splněny. Žal. úřad neklade zde důraz na ohražení proto, že tím se znemožňuje přechod s jedné strany přes železniční pozemek na druhou, nýbrž zřejmě poukazuje na tuto okolnost jen za tím účelem, aby zdůraznil pojem železniční stanice naproti pojmu volné trati, a nedovolává se také vůbec ustanovení § 3 odst. 2 hon. zák., pročež jdou námitky stížnosti v tomto směru vznesené zcela mimo.
Stížnost nehájí již stanovisko v odvolání zastávané, že honební zákon nerozlišuje mezi železnicí jako takovou, totiž kolejemi, a nádražím, a že ani nádraží nepřerušuje souvislosti pozemků, nýbrž uvádí proti důvodům nař. rozhodnutí toliko, že předpoklad, že jde o nádraží, jest nesprávný, poněvadž mezi oběma částmi honitby jsou položeny pouze koleje, není tam však vůbec žádných budov ani skladišť, a že oplocení této části trati stalo se jen z důvodů bezpečnostních; že nejde o nádraží, plyne prý i z toho, že pruh železničního pozemku jest sotva 10 m široký. Konečně vytýká stížnost, že o tom, je-li část trati, o kterou jde, nádražím či železnicí, měla býti dotázána správa dráhy. Vzhledem k takto formulované námitce jest předmětem sporu toliko otázka, je-li část trati, probíhající mezi severním a jižním komplexem pozemků st-lových, nádražím čili nic.
Stížnost vznášejíc uvedenou námitku vykládá si pojem »nádraží« tak, že se jím rozumí toliko ona plocha, na které jsou vystavěny nádražní budovy a skladiště a které se užívá obecenstvem při nastupování nebo při vybavováni železničních zásilek. Tu však nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Právní normy železniční znají sice pojem »nádraží« a rozeznávají je jako zvláštní část železničního tělesa, nepodávají však definici tohoto pojmu. Dlužno proto slovo »nádraží« bráti v onom smyslu, jaký má podle odborné terminologie železniční. Podle této terminologie však »nádraží« zahrnuje nejen zařízení určená pro styk železničního podniku s obecenstvem, nýbrž i všechna ta zařízení, v nichž se bezprostředně připravuje provoz dráhy (sestavování a posunování vlaků, topírny a pod.) a z nichž se bezprostedně řídí. Podle toho dlužno nádražím rozuměti nejen ona zařízení, v nichž se rozvíjí styk železničního podniku s obecenstvem, nýbrž celou onu plochu, která jest určena k tomu, aby se na ní konal technický a adm. provoz nádražní ve shora uvedeném smyslu, na rozdíl od volné trati, která slouží v prvé řadě pouze jízdě vlaků (srov. v tomto směru Roli: Enzyklopädie des Eisenbahnwesens, sv. I. heslo »Bahnhofe«, str. 383 a »Služební předpis č. 19 pro službu dopravní na drahách státních a státem provozovaných«, čl. 11 bod 2). Záleží tudíž na tom, zdali ta která plocha byla správou železniční určena a věnována k provozu nádražnímu, a nepřestává býti součástí nádraží již proto, že jsou na ní pouze koleje a není přístupná obecenstvu při používání dráhy, poněvadž provoz nádražní — jak uvedeno — se neomezuje toliko na nádražní budovy a skladiště, v nichž se koncentruje styk s obecenstvem dráhy používajícím.
Je-li určitá plocha tomuto provozu věnována, jest otázkou skutkovou. Že plocha oddělující parcely č. 273/1 a 273/2 je nádražím, popírá stížnost toliko s hlediska svého výkladu pojmu »nádraží«, který však shora byl uznán mylný, a není proto vadou podstatnou, že snad rozhodné znaky pojmu nádraží ve smyslu st-lově nebyly zjištěny postupem zcela bezvadným. Že by sporná plocha nebyla určena k provozu nádražnímu ve smyslu, jak jej nss shora vyvodil, v tom směru stížnost nic neuvádí a nss ani ex offo nemohl shledati, že by žal. úřad pro svoje zjištění neměl dostatečného podkladu, když se, jak ze spisů plyne, opíral o úřední údaje, a to jednak o skizzu předloženou 1. odborem pro udržování trati v L., kde jest tato část železnice vyznačena jako součást nádraží, jednak o zprávu technického oddělení okr. úřadu ve S., kde se praví, že jde o ohraničený nádražní pozemek stanice Z. a že běžná trať počíná 150 m za osou propustku železničního směrem severním.
Stížnost dovozuje však dále, že spojitost mezi severním a jižním komplexem pozemků Josefa V. jest sjednána propustkem pod železniční tratí, který není zahražen a jímž lze se dostati s jedné strany honitby na druhou bez překročení kolejí, takže nelze mluviti o tom, že obě části honitby jsou od sebe odloučeny a že nemají souvislosti. Tu však stížnost přehlíží, že žal. úřad také vyslovil, že přechod s komplexu severního na jižní jest možný jen tím způsobem, že se s pozemku vlastního, totiž Josefa V., vstoupí nejprve na pozemek cizí (totiž železniční pozemek č. 248), pak na stavbu, propustek, pak opět na pozemek cizí (č. k. 248) a teprve potom zase na pozemek vlastní. Tím vyslovil žal. úřad, že i v tom případě, kdyby propustek sám o sobě zjednával spojitost, což se ovšem v prvé části odůvodnění popírá, by oba komplexy nebyly souvislé, poněvadž při přechodu s jedné strany na druhou nutno vstoupiti na cizí, železniční pozemek, aby se vůbec přecházející dostal k propustku. Správnost tohoto skutkového stavu stížnost nepopírá, a padá již proto shora uvedená námitka, aniž musel nss zkoumati, zda propustek mohl by vůbec tvořiti ve smyslu zákona spojení mezi oběma komplexy. —