NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 23 (1914) - Vyloučení stálého přísežného znalce z listiny znalců jest věcí správní a nepodléhá žádnému pořadu opravných prostředků právních.

Čís. 11435.

Odevzdal-li zůstavitel vkladní knížku ještě za svého života, ponechav si až do své smrti právo volně s ní nakládati a prohlásiv zároveň, že, co na ní zbude, bude náležeti tomu, komu byla knížka odevzdána, jde o darování na případ smrti podle prvé věty § 956 obč. zák. Darovanou věc, nebyla-li zachována forma předepsaná pro odkaz, jest vrátiti do pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 3. března 1932 Rv I 15/31.) — Čís. 11435 —
Žalobce, dědic Jana J-a, domáhal se na žalované, by byla uznána povinnou vydati do pozůstalosti po Janu J-ovi vkladní knížku, jíž jí zůstavitel ještě za svého života odevzdal. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací soud shoduje se s odvolatelem v tom, že nejde o darování mezi živými, nýbrž o darování na případ smrti. Prvý soud zjistil, že zůstavitel za svého života odevzdal vkladní knížku žalované, že si ji ponechal až do své smrti k disposici, a že prohlásil, co zbude že bude patřiti žalované. Úmysl, jenž byl podkladem tohoto jednání, přesněji vynikne z doslovu výpovědi svědka Stanislava P-a, podle níž zůstavitel řekl žalované, že jí knížku dává, by si ji vzala k sobě do uschování, když bude on potřebovati, tak že žalovaná mu knížku tam — totiž do jeho bydliště — vezme, když bude moci, že zůstavitel jí na knížku ještě něco přidá a že zůstavitel prohlašoval, že ty peníze budou žalované až po jeho smrti a že proto svědek peníze z knížky nevybral za živa zůstavitele. Z řečeného vyplývá jasně, že zůstavitel odevzdal žalované vkladní knížku do uschování po dobu svého života, však za tím účelem, by si ji po jeho smrti podržela. Účinek zůstavitelem zamýšlený, by se knížka dostala žalované straně, měl nastati teprve po zůstavitelově smrti, nikoli hned za jeho života. Šlo tedy o darování podle ustanovení § 956 obč. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení darování takové platí za odkaz, bylo-li šetřeno předepsaných, t. j. pro odkaz předepsaných formálností. Toho nebylo. Přes to však má soud odvolací za to, že žalovaná nemůže býti nucena k vydání knížky. Nemůže býti sporu o tom, že dědic může plniti odkaz neplatný pro nedostatek formy; kdyby plnil takovýto odkaz, nebyl by oprávněn jej žádati zpět (§ 1432 obč. zák.). V souzeném případě ovšem nesplnil odkaz dědic, nýbrž knížku odevzdal žalované sám zůstavitel za svého života, by jí po jeho smrti připadla do vlastnictví. Plnil tedy předem odkaz neplatný pro nedostatek formy. Není zákonné překážky, by zůstavitel odkaz takto předem neplnil. Dědic představuje se zřetelem k dědictví podle § 547 obč. zák. zůstavitele a oba považují se proti třetí osobě za jedinou osobu. Z toho vyplývá, an zůstavitel za svého života odkaz neodvolal a strana žalovaná měla vkladní knížku v době jeho smrti s jeho vůlí v rukou a tedy odkaz byl již předem splněn, že plnění to dědicem nemůže býti zpět požadováno (§§ 547 a 1432 obč. zák.). (Srovnej Ehrenzweigovo pojednání o darování na případ smrti ve slavnostním spise ke stoletému výročí obecného občanského zákonníka.)
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Pokud dovolání vytýká napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), nelze mu upříti oprávnění. Nižší soudy zjistily, že zesnulý Jan J., otec žalované, odevzdal vkladní knížku, jejíhož vrácení do pozůstalosti se žalobce domáhá, ještě za svého života žalované, ponechav si však až do své smrti právo, volně nakládati s touto vkladní knížkou a prohlásiv zároveň, že, co na ní zbude, bude patřiti žalované. Odvolací soud posoudil věc správně po stránce právní jen potud, pokud spatřuje v tomto jednání Jana J-a darování na případ smrti podle první věty § 956 obč. zák., neboť nejsou tu předpoklady druhé věty tohoto ustanovení zákona a ke splnění darování mělo dojíti teprve po smrti dárcově. Darování takové však platí jako odkaz jen tehdy, šetřeno-li předepsaných náležitostí (§§ 577 až 601 obč. zák.). Jak nižší soudy zjistily, nebyla zachována forma předepsaná pro poslední pořízení (odkaz), darování není tedy platné a žalovaná je povinna vrátiti předmět darování na případ smrti — vkladní knížku — do pozůstalosti. Dovolací soud nemůže souhlasiti s názorem soudu odvolacího, že v souzeném případě nelze žalovanou nutiti k vrácení vkladní knížky do pozůstalosti proto, že, an zůstavitel za svého života neodvolal odkaz a žalovaná měla v době jeho smrti vkladní knížku podle jeho vůle v držení jako schovatelka, byl odkaz již předem splněn a splnění odkazu, neplatného jen pro nedostatek formy, nemohl zůstavitel a důsledně nemůže ani dědic podle §§ 547, 1432 obč. zák. požadovati zpět. Má sice toto odůvodnění odvolacího rozsudku pro sebe částečně nauku (srovnej Ehrenzweig: Familien und Erbrecht 1924, str. 532), ale přece nelze s ním souhlasiti. Především není zcela správný názor, že v takovém případě zůstavitelovým úmrtím přechází věc, kterou dosud odkazovník měl v držení jako schovatel, do jeho držení jako plnění odkazu. Plnění závazku ze smlouvy jest právě tak smlouvou, jako uzavření smlouvy a vyžaduje proto volnost, vážnost a srozumitelnost jednání ve smyslu § 869 obč. zák. (Sedláček, Obligační právo I. 1924 str. 253 a násl.). Tyto náležitosti však chybějí právě v okamžiku úmrtí zůstavitele, kterýžto okamžik má podle onoho názoru býti okamžikem plnění. Nelze také nepřihlížeti k tomu, že podle § 961 obč. zák. jest schovatel povinen vrátiti věc ukladateli po skončeném uschování a že podle § 319 obč. zák. není schovatel oprávněn sám o své újmě si změniti právní důvod držby. Nelze dále ponechati bez povšimnutí důsledky, které by onen právní názor měl v zápětí, neboť by pak z důvodu § 1432 obč. zák. ani zůstavitel sám nemohl kdykoliv požadovati předmět darování (odkazu) zpět, čímž by bylo umožněno obcházeti předpisy o odvolatelnosti posledních pořízení. Konečně sluší připomenouti, že ustanovení o formách posledních pořízení jest vykládati přísně, neboť předepsaná forma jest zárukou skutečného projevu zůstavitelovy vůle, kterou jinak lze těžko po jeho smrti zjišťovati.

Citace:

č. 11435. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 231-233.