Čís. 9328.
Byla-li do soudního smíru pojata lhůta, ve které může ta i ona strana odvolati smír, jde o lhůtu smluvní, pro niž platí předpisy §§ 902 a 903 obč. zák., nikoliv § 89 org. zák.
Námitka věci (smírem) vyrovnané jest námitkou hmotněprávní, nikoliv námitkou věci právoplatně rozhodnuté, k niž by bylo přihlížeti z úřadu.
(Rozh. ze dne 30. října 1929, R I 854/29.)
Návrh vymáhajícího věřitele, by na základě smíru byla povolena exekuce, soud prvé stolice zamítl, ježto byl smír žalovaným odvolán a věc dosud není skončena. Rekursní soud exekuci povolil a zároveň zrušil z úřadu další řízení ve sporu jako zmatečné, počínajíc nařízením roku na den 12. června 1929. Důvody: Stížnost byla shledána opodstatněnou. Ve sporu týchž stran u prvého soudu zn. sp. С IX 4397/28 o 1770 Kč s přísl. uzavřen byl dne 15, května 1929 podmíněný smír, podle něhož zavázal se žalovaný, že zaplatí žalující na úplné vyrovnání žalobního nároku 900 Kč a na útratách částku 1.273 Kč 26 h do 10. června 1929 pod exekucí. Smír ten měl se státi pravoplatným, nebude-li žádnou stranou do čtrnácti dnů odvolán. Při nedodržení platební lhůty smírem stanovené oživuje celá pohledávka původně žalobou požadovaná 1770 Kč s přísl. Poněvadž při soudním smíru jde o smlouvu stran, jest ve smíru stanovená lhůta k jeho odvolání lhůtou práva hmotného a mohl smír stranami býti odvolán nej později dne 29. května 1929 včetně. Strana žalovaná odvolala však smír podáním došlým na soud podle podacího razítka teprve dne 31. května 1929, tedy opožděně a jest nerozhodno, kdy podání to bylo dáno na poštu, poněvadž předpisy § 126 c. ř. s. a § 89 zák. o org. soudní o započtení běhu podání na poště při lhůtě práva procesního, nemají tu místa, nýbrž platí tu předpisy § 902 a 903 obč. zák., ježto jde o lhůtu hmotného práva. Na prvním soudu bylo, by vyrozuměl strany, že se smír stal následkem jeho opožděného odvolání pravoplatným a jest ustanovení roku na 12. června 1929 ve sporu a další ústní jednání, a jmenovitě připuštění důkazu o tom, kdy podání smír odvolávající dáno bylo na poštu, zbytečným a z matečným. Bylo proto odůvodněné stížnosti vyhověno, mobilární exekuce byla povolena a zároveň bylo další řízení ve sporu, počínajíc nařízením roku na den 12. června 1929, jako zmatečné z úřadu zrušeno.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu dlužníka potud, že zrušil napadené usnesení, pokud jím bylo ve sporu zrušeno z úřadu pro zmatečnost další řízení, počínajíc nařízením roku na 12. června 1929,
v ostatním dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
V soudním smíru, uzavřeném dne 15. května 1929, praví se výslovně: »Smír tento stane se pravoplatným, nebude-li žádnou stranou do 14 dnů odvolán.« Správně uvedl rekursní soud, že nejde o lhůtu procesního práva, určenou k procesním úkonům stran, nýbrž o lhůtu práva hmotného, při níž neplatí předpis § 89 org. zák. o tom, že se do lhůty nevčítají dny poštovní dopravy. Smír náleží ke smlouvám oboustranně závazným (§ 1380 obč. zák.) a lhůta k prohlášení v něm určená jest lhůtou smluvní, pro niž platí předpisy §§ 902 a 903 obč. zák. (srv. také rozh. čís. 6968 sb. n. s. o případu obdobném). Bylo tedy podati prohlášení o odvolání smíru nejdéle do 29. května 1929, tento den v to čítajíc, protože to byl den všední. Mylně tudíž tvrdí dovolací rekurs, že šlo o lhůtu soudcovskou a že stačilo, byl-li spis podán na poštu dne 28. května 1929. Jest bez významu, zda došla doporučená poštovní zásilka k poštovnímu úřadu v Praze již 29. května 1929 a zda mohla býti. téhož dne soudu listonošem doručena. Mylným jest i názor stěžovatelův, že odnášení poštovních zásilek, určených soudu, zřízencem spočívá na vnitřním, stranám neznámém ujednání mezi soudem a poštovním úřadem. Takový způsob odnášení zásilek (poštovní odnášecí knihou) jest pravidlem předepsaným v § 63 jed. ř. ze dne 5. května 1897, čís, 112 ř. zák. a v min. nař. ze dne 11. ledna 1914, čís. 4 ř. zák., jakož i ve výnosu min. sprav, ze dne 11. ledna 1914, čís. 2 věstníku. Jediné rozhodnou skutečností jest, že spis, obsahující odvolání smíru, došel k soudu podle předpisů o nakládání s poštovními zásilkami až 31. května 1929, tedy po lhůtě. S těmito předpisy musí strana počítati a zaslati podání buď tak včasně, by.normální cestou ještě ve lhůtě k soudu došlo, nebo učiniti opatření, by poštovní úřad zásilku hned po dojití sám soudu doručil (expres, srv. také § 345 jed, ř.). Uplynutím lhůty byla splněna odkládací podmínka, na níž byla pravoplatnost smíru vázána a smír stal se vykonatelným. Jest pravda, že ve smíru nebylo řečeno, zda má býti odvolání smíru prohlášeno k soudu, či k spolusmluvníku a mohl by o to býti spor. Ale v tomto případě stály obě strany souhlasně na stanovisku, že se odvolání smíru mělo státi u soudu. Vždyť stěžovatel poslal podání soudu a ještě při ústních jednáních dne 12. a 19. června 1929, když se již zástupce druhé strany ohradil proti konání roku a tvrdil, že se odvolání smíru stalo po uplynutí lhůty, ani slovem se nezmínil, že poslal také dopis zástupci odpůrce s odvoláním smíru a přednesl toliko, že odvolal smír včasně, protože podal zásilku u poštovního úřadu v Teplicích-Šanově již dne 28. května 1929 a že tato došla do Prahy dne 29. května 1929. Jsou tedy dotyčná tvrzení dovolacího rekursu i přiložený opis dopisu ze dne 28. května 1929 i nabízené další důkazy nepřípustnými novotami, k nimž; nelze v rekursním řízení přihlížeti.
Naproti tomu jest stěžovatel v právu, pokud vytýká, že »rekursní soud překročil meze své příslušnosti, když nejen povolil exekuční návrh prvním soudem zamítnutý, ale také ještě současně z moci úřední zrušil celé jednání, týkající se této sporné věci, počínajíc rokem dne 12. června 1929, jako zmatečné«. V této exekuční věci jde jen o to, zda měla býti povolena navržená exekuce podle soudního smíru ze dne 15. května 1929, čili nic. První soud návrh zamítl. Vymáhající strana podala rekurs, v němž navrhovala toliko, by žádost o povolení exekuce byla kladně vyřízena a jí byly přisouzeny útraty exekuční žádosti i rekursu. jiného návrhu, zejména na zrušení dalšího řízení tam nebylo. Rekursní soud vyhověl rekursnímu návrhu a tím byl jeho úkol vyčerpán. Okolnost, že procesní soud po odvolání smíru nařídil ústní jednání na den 12. června 1929 a pak zase na den 19. června 1929 a že jednal jak o včasnosti odvolání smíru, tak ve věci, nezakládá žádného z důvodů zmatečnosti, vypočtených přesně v § 477 c. ř. s., k nimž by bylo přihlížeti z úřadu. Rekursní soud také žádného z těchto důvodů neuvádí. Při ústním jednání dne 12. června 1929 ohradil se zástupce žalující strany proti nařízení roku, poukazuje na smír, který byl odvolán až po uplynutí lhůty. V tom jest obsažena námitka smlouvy o obnovu (věci vyrovnané), která není námitkou věci pravoplatně rozhodnuté (§§ 240 a 261 c. ř. s.), nýbrž námitkou hmotněprávní, o níž nutno rozhodnouti rozsudkem, ač nedohodnou-li se strany jinak (srv. také rozh. čís. 1744, 2527 sb. n. s. a také již rozh. 338 sb. Nowakovy dřív. nejv. s. dv. ve Vídni). V tom směru bylo tedy rekursu vyhovět! a příslušnou část usnesení rekursního soudu zrušiti.