Čís. 4264.

I při zrušení veřejné společnosti, do rejstříku dosud nezapsané, jest přípustnou likvidace po rozumu čl. 133 a násl. obch. zák. Popíráno-li společníkem zrušení společnosti, lze o přípustnosti likvidace rozhodnouti jen pořadem práva.
(Rozh. ze dne 14. října 1924, R II 178/24.)
Návrh Františka W-a, by byl jmenován soudní likvidátor veřejné obchodní společnosti, utvořené navrhovatelem Františkem W-em a Klementem B-em pod firmou »Klement B. a spol.«, avšak před zápisem do obchodního rejstříku opět zrušené, rejstříkový soud zamítl. Rekursní soud potvrdil napadené usnesení. Důvody: Jest sice správným názor stěžovatele, že veřejná společnost jest tu dle ustanovení čl. 85 obch. zák. když i jen dvě osoby obchodní živnost pod společnou firmou provozují a u žádného ze společníků není účastenství obmezeno na vklady majetkové a že není zapotřebí k platnosti takovéto smlouvy jejího písemného sepsání aneb jiných formalit, tudíž ani zápisu do obchodního rejstříku; než z tohoto ustanovení nelze ještě nikterak dovoditi, že ustanovení čl. 133 a 134 obch. zák. platí také pro takovou veřejnou obchodní společnost, jež do obchodního rejstříku dosud není zapsána. Naopak z ustanovení článku 86 obch. zák., jenž bezvýminečně nařizuje, že zřízení veřejné obchodní společnosti musí býti ohlášeno u příslušného obchodního soudu k zápisu do obchodního rejstříku, jakož i ze zařadění ustanovení článku 133 a 134 obch. zák. za ustanovení čl. 86 ohledně povinnosti k zápisu veřejné obchodní společnosti do obchodního rejstříku a konečně z ustanovení článku 135 obch. zák., jež předpisuje zápis likvidátorů veřejné obchodní společnosti do obchodního rejstříku, vyplývá zcela jasně správnost názoru prvního soudu v napadeném usnesení vysloveného, že obchodní soud jest příslušným, jmenovati likvidátora, jen tenkráte, když veřejná obchodní společnost jest v obchodním rejstříku skutečně zapsána. Jmenovitě ustanovení čl. 135 obch. zák. mluví zřejmě pro správnost názoru prvního soudu, že obchodní soud teprve tehdy jest příslušným, rozhodovati o návrhu na ustanovení likvidátora veřejné obchodní společnosti, když tato jest zapsána v obchodním rejstříku, poněvadž tento zápis nutně předpokládá, že zřízení veřejné obchodní společnosti jest již v obchodním rejstříku zapsáno. Neboť jen za tohoto předpokladu možno soudu náležitě posouditi, zda jde o veřejnou obchodní společnost ve smyslu čl. 85 obch. zák. a zda jsou splněny podmínky pro ustanovení likvidátora. Konečně neobsahuje obchodní zákon, pokud jedná o veřejné obchodní společnosti, ustanovení, jež by výslovně připouštělo zápis do obchodního rejstříku o okolnostech, jež jsou předmětem takovéhoto zápisu, dříve, než jest utvoření veřejné obchodní společnosti samo zapsáno do rejstříku toho. A právě ta okolnost, že obchodní zákon ihned bezprostředně za čl. 85, obsahujícím zákonné podmínky veřejné obchodní společnosti, stanoví v čl. 86 povinnost k zápisu utvoření obchodní veřejné společnosti do obchodního rejstříku, mluví proto, že všechny zápisy, veřejné obchodní společnosti se týkající, do obchodního rejstříku předpokládají, že utvoření této společností jest v obchodním rejstříku již zapsáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze sděleti právní názor rekursního soudu, že při zrušení veřejné společnosti, v obchodní rejstřík posud nezapsané, není přípustnou likvidace po rozumu čl. 133 a násl. obch. zák., neboť zákon zápis veřejné společnosti do obchodního rejstříku nečiní podmínkou ani její platnosti (čl. 85 a 110 obch. zák.), ani provedení likvidace dle předpisů obchodního zákona (čl. 133, 135 obch. zák.). Likvidace jest nutným důsledkem zrušení veřejné společnosti, i když tato v obchodní rejstřík dosud nebyla zapsána, pakli ovšem společníci souhlasně nezvolili jiný způsob konečné úpravy společenského poměru. Příkaz protokolace v obou směrech (čl. 86 a 135 obch. zák.), tkví v zájmu veřejném, protokolace sama o sobě nejeví však vůči třetím osobám civilněprávních účinků, mezi společníky pak má účinek jen jako každé jiné prohlášení, týkající se jich vnitřního poměru. Nedostatek protokolace veřejné společnosti, o niž jde, nebyl by tudíž překážkou, aby návrhu nebylo vyhověno. Leč ze spisů okresního soudu, týkajících se návrhu na povolení prozatímného opatření, k nimž také navrhovatel poukazuje, vyplývá, že druhý společník B. popírá zrušení společnosti, tedy podmínku její likvidace vůbec (čl. 133 obch. zák.). Lze tedy rozhodnouti o přípustnosti likvidace vůbec a ustanovení likvidátorů soudem zvláště, jen v řízení sporném. Pou- hým osvědčením ve spisech oněch, nad to ještě neúplným a proto složením jistoty podpořeným, jež stačilo pro povolení prozatímného opatření, zde vystačiti nelze. Odmítnutím návrhu žadatelova nebyl tudíž zřejmě porušen zákon a není dovolací rekurs v §u 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. na místě.

Citace:

Čís. 10592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 327-328.