NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 4

Služebnost užívání
(usus) (§§ 504 — 508 o. z. o.) je věcné právo к cizí nezuživatelné (movité neb nemovité) věci, dle kterého smí oprávněný věci cizí, šetře její podstaty, s obmezením na vlastní potřebu užívati a požitky z ní bráti. Náleží ke služebnostem osobním (viz čl. Služebnosti). Dle rak. práva liší se služebnost užívání (usus) od služebnosti požívání (ususfructus) jen kvantitativně (nikoliv kvalitativně) a zavírá v sobě tedy usus i právo vybírání plodů. V římském právu byla otázka ta spornou. Rozdíl je tu dnes ten, že míra požívání (ususfructus) obmezena je na potřebu oprávněného. Potřeba oprávněného určuje se podle stavu, živnosti a domácnosti jeho (i členové rodiny i služebnictvo může užívati a požívati) v čas zřízení služebnosti bez ohledu na jeho ostatní jmění. Pozdější změny ve stavu a živnosti nerozšiřují objem požívání, ale ovšem změny v domácnosti, zejména vzrůst rodiny (rozh. nejv. s. ze dne 15. října 1878, sb. »Gl. U.« č. 7172, ze dne 16. dubna 1861, sb. »Gl. U.« č. 1306, ze dne 16. listopadu 1893 časop. »Jur. Bl.« č. 3 z r. 1894 a j. § 504 nn. а § 506 o. o. z., v němž schází slovo »domácnost« [Hauswesen] protivou k § 505 о. о. z.). V těchto mezích může oprávněný cizí věci pořádně (analogie dle § 972 o. o. z.) užívati a požívati. Veškery užitky, jež služebností zabrány nebudou, náležejí vlastníkovi věci služebné. Služebnost užívání je právem čistě osobním, proto nelze ji úplatně nebo bezplatně na jiné osoby převáděti, propachtovati nebo pronajati. Měniti podstatu oprávněný nesmí (jinak při služebnosti požívání § 513 o. o. z.). Bylo-li těchto předpisů opomenuto, ručí oprávněný dle § 515 o. o. z. Převyšují-li však náklady udržovací užitek vlastníkovi ještě zbývající, musí oprávněný přebytek buď sám nésti neb se svého práva vzdáti. Vlastník věci může na uživateli (podobně jako na usufruktuáři) žádati pojištění podstaty, kdyby pro ni nastávalo nějaké nebezpečí. Nedá li poživatel jistoty, buď věc vlastníkovi za slušné odbytné ponechána neb dle okolností v soudní správu vzata (§ 520 o. o. z.). Za zhoršení věci následkem řádného užívání povstalé oprávněný neručí (§ 1305 o. o. z.). Právo užívací, pokud záleží ve vybírání plodů, jest potud dílným, že je přípustno, by je spoluvlastník jen ku své části zřídil. Též se připouští, by vlastník jen k části své věci usus zřídil, na př. k určitému pozemku. Ostatně je služebnost ta nedílnou (srj. Krainz, System § 51, Unger I. § 67 pozn.). V římském právu platila zásada »frui possumus, uti non possumus.« Tyto předpisy platí jen potud, pokud nic jiného nebylo umluveno (§ 504 o. z. o.), odchylky se však nepředpokládají, nýbrž musí býti dokázány tím, kdo je tvrdí (§ 479 o. z. o.). Ostatně platí povšechné předpisy o služebnostech (viz čl. Služebnosti) zejména o nabytí, pozbytí a ochraně, též ohledně služebnosti užívání. Jak sluší naložiti se služebností užívání v konkursu a analogicky při exekuční dražbě věci služebné, viz § 32 konk. ř. a ex. ř. (zejména § 216 ex. ř.) a čl. Služebnost bytu. Služebnost užívání naskytuje se v praxi skoro jen při zřizování výminků (viz čl. Výminek), ať již jednáním mezi živými nebo pro případ smrti a sice zejména v podobě služebnosti bytu (viz tento čl.). Analogicky dle služebnosti užívání k věcem nezuživatelným vytvořilo rak. právo též usus k věcem zužívatelným a pohledávkám, zvaný »quasiusus« (§ 510 o. o. z.). Quasiusuář stane se vlastníkem věcí a je obligačně zavázán navrátiti po skončeném užívání hodnotu, kterou měly věci v čas zřízení služebnosti (anal. § 990 o. o. z.) (srj. Stubenrauch § 510). Je-li uložený kapitál předmětem služebnosti, smí oprávněný jen úroky požadovati. Poplatky za zřízení služebnosti užívání vyměřují se dle předpisů daných pro služebnosti vůbec a pro
ususfructus zvláště (viz čl. Poplatky z převodu majetku, Služebnosti
a Požívání).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Služebnost užívání. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 482-483.