— 370 —
Kdo je „sousedem“ dráhy ve smyslu § 99. dopr. řádu železn. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. ex 1852 a jaké povinnosti mu z toho plynou? K výkladu § 1042. obč. z.
Dvěma písemnými ofertami ze dne 22. listopadu 1905 nabídl M. L. ředitelství tehdy ještě nepostátněné sev. dráhy cís. Ferdinanda ve Vídni za lesní porost určený k vykácení
1. na knihovních p. č. 7885 a 7886 v B., pak 6975 a 6976 ve V. 6800 K, — 371 —
2. na tělese železničním p. č. 4850 v B. a 6718 ve V. 5200 K.
Vyklizení (»Räumung«) obojích pozemků zavázal se provésti nejdéle do konce r. 1909; ohledně pozemků ad 2. však zavázal se pro případ postátnění dráhy provésti vyklizení na žádost úřadů ihned a podrobili se při kácení nařízením orgánů dráhy ohledně bezpečnosti trati a provozování jízdy.
Dodatkem k těmto pís. nabídkám pak prohlásil M. L. přípisem ze dne 25. listopadu 1905, že dřevo na pozemcích železničních (»auf Bahngrund«) vykácí do konce r. 1906.
Nabídky tyto byly přijaty, M. L. pak vskutku koupené dříví během r. 1906 vykácel, resp. bez vědomí dráhy prodal dále jiným osobám, které vykácení předsevzaly.
Po tomto vykácení zůstaly na příslušných pozemcích poděl trati četné odpadky a roští, které na jaře r. 1907, když nastala veliká parna, pro svou vyschlost a snadnou zápalnost hrozily nebezpečím požáru. Dráha — zatím postátněná — proto M. L. několikráte vyzvala, aby tyto odpadky a roští odklidil, tento také slíbil, že o odklizení to se postará, ale neučinil tak, a když zprávy varovné místních orgánů železničních stávaly se stále naléhavějšími, dala dráha — pohrozivši tím dříve bez výsledku M. L-ovi — odpadky ty a roští na jeho účet odkliditi, a když se M. L. vydaný za to obnos 500 K 08 h zdráhal zaplatiti, podala na něj žalobu.
Žaloba opírala se zprvu jen o zák. důvod § 99. dopravního řádu železn. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. ex 1852, jenž ukládá sousedům (»Anrainer«) pozemků železničních zdržovati se resp. odkliditi všecka zařízení ohněm hrozící, a důsledně o ustanovení § 1042. obč. z.
Žalovaný při líčení namítal, že dřevo nepokácel on, nýbrž jeho subkontrahenti, a že prací odklizovacích v tom objemu nebylo potřebí.
Za příčinou předsevzetí nabídnutých důkazů bylo líčení odročeno: při opětném líčení pak navrhla fin. prokuratura za žalující dráhu (c. k. erár) změnu resp. připuštění dalšího důvodu žalobního, totiž smlouvy uzavřené svéčasným přijetím ofert hořejšího obsahu. Proti připuštění tohoto důvodu žalobního se žalovaný ohradil a soudce ho nepřipustil, žalobu pak zamítl z těchto
důvodů.
Žalující erár odvozuje svůj nárok na náhradu 500 K 08 h z toho důvodu, že žalovaná firma jako sousedka dráhy (Anrainerin) bezprávně ponechala ležeti roští, které hrozilo odletujícími jiskrami požárem se vznítiti. Tím vznikla žalobci (eráru) škoda, tím že roští ono, aby uvaroval se požáru lesního, musil dáti odkliditi, nebo jak žalobce usuzuje, že žalovaná jako »sousedka« měla po zákonu povinnost positivní k odklizení roští. Tuto povinnost, která po zákonu — 372 —
žalované jako sousedce příslušela, vykonal erár, a přísluší mu prý dle § 1042. obč. zák. náhrada nákladu.
Avšak toto právnické posouzení žalobcovo neodpovídá skutečnosti, jsouc z části i nesprávno:
1. Předně nelze považovati žalovanou firmu za »sousedku« ve smyslu § 99. dopravního řádu ze dne 16. listopadu 1851 (cís. nařízení č. 1 ř. z. roč. 1852). Byloť zjištěno, že žalovaná firma lesní porost v roce 1906 a 1907 prodala různým osobám, zejména Leopoldu K.,. a sama neměla v čase, kdy erár odklizoval roští, žádného dřeva ani roští v trati podél dráhy. Neměla tedy v sousedství dráhy v této době pro posouzení věci rozhodné (v červenci 1907) žádných práv věcných ani obligačních, jež by ji k užívání prostoru s dráhou sousedícího opravňovaly. Vždyť prodavši dřevo přestala míti odevzdáním ho při licitaci, kterou provedla, disposiční právo nad ním.
2. Žalobce ukládá svým názorem právním žalované resp. sousedům positivní povinnost k odvezení roští, nebo jeho odstranění. Avšak zákonný předpis zná jen negativní povinnost souseda, nezřizovati ničeho ohněm nebezpečného.1
3. Odvolání se tedy na ustanovení § 1042. obč. zák. není již z toho důvodu místné. Avšak i kdyby se tato positivní povinnost žalované resp. sousedům mohla uložiti, zřejmo jest z toho, že erár svými orgány (c. k. severní dráhy) vyzýval žalovanou, aby roští odklidila a nechav odkliditi roští, věděl, že vykonává záležitost cizí, totiž že tak koná za žalovanou. Slušelo by tedy pro tento případ užiti předpisů práva objektivního o nepřikázaném jednatelství (§ 1035. obč. z.) a nikoli zásady § 1042. obč. z.
4. Žalující erár odvolává se na dopis žalované z 21. května a 27. června 1907, v nichž prý žalovaná povinnost k odstranění roští převzala. Avšak tento úsudek zřejmě odporuje slovnému znění dopisů, v nichž žalovaná prostě sděluje, že postará se o odstranění, ale zároveň odmítá zejména v druhém dopisu takovou povinnost. To zřejmě svědčí, že se jedná jen o projev ochoty se strany žalované a ne o převzetí nového závazku smlouvou, resp. že není dopis onen ani přijetím nabídky smluvní o odstranění roští ani takou nabídkou. A i v tom případě by se byla zavázala žalovaná jen k tomu, že vykoná co bude v její moci oproti svým kontrahentům — ale ne, že odstraní sama roští ono. Tak zřejmo je z dopisů samých, ale i z okolnosti té, že žalovaná neměla disposičního práva se dřevem a — 373 —
roštím, jež mělo být odklizeno, což bezpochyby i orgánům dráhy známo bylo.
A kdyby i soudce měl za to, že těmito dopisy žalovaná na se vzala závazek k odstranění roští, byl by to závazek smluvní a náhrada za splnění tohoto závazku za žalovanou erárem nemohla by opřena býti o § 1042. obč. zák., který týče se jen závazků zákonných.
Z uvedených důvodů — ježto zejména odklizení roští nelze považovati za záležitost žalované — nepustil se soudce do hlubšího rozboru otázky, pokud erár při odstraňování roští zachoval se dle § 1036. a § 1037. obč. zák.
Co se konečně týká důvodu, který žalobce při 2. roku uvedl, že se žalovaná zavázala smlouvou s dřívějším majitelem dráhy, společností c. k. priv. severní dráhy cís. Ferdinanda, z níž všecka práva — zejména i k uposlechnutí nařízení dráhy — koupí dráhy přešla na c. k. erár, jest jednak obsah smlouvy té sporný, jednak i přechod právě dotčeného práva popřen — a vzhledem k těmto okolnostem, jichž vyšetření by řízení značně stížilo a protáhlo, soudce změnu důvodu žalobního nepřipustil, pokládaje změnu důvodu žalobního místo deliktu (§ 99. dopr. řádu) o smlouvu opíraného za změnu žaloby ve smyslu § 235. odst. 3 c. ř. s., jež přípustná jest jen tehdy, když řízení se nestíží a neprotáhne.
Do tohoto rozsudku podala fin. prokuratura odvolání, jemuž krajský soud v U. H. vyhověl, rozsudek I. instance dle § 496. č. 2 a 3 s. ř. zrušil a věc c. k. okresnímu soudu v U. O. vrátil, aby také o změněné žalobě znovu jednal, a to dle pokynů dole uvedených a pak nový rozsudek vynesl, v němž mu také o útratách II. instance vzešlých rozhodnouti uložil.
Důvody:
Odvolání žalobcovo jest ospravedlněným. V první řadě stěžuje si odvolatel proti usnesení prvního soudce, kterýmž navrhovaná měna žaloby připuštěna nebyla. Dle názoru II. instance nejedná se tu vlastně o změnu žalobního důvodu, ježto žalobce žalobní důvod v platnosti ponechal, v protokolu ze dne 8. ledna 1909 č. j. C II 294/8 jenom svůj nárok také ještě na smlouvu opřel.
Dle žaloby tvoří žalobní důvod ta okolnost resp. tvrzení, že žalobce za žalovaného práci konal a výlohy dělal, které žalovaný sám konati resp. vynaložiti měl.
Kdežto však v žalobě bylo tvrzeno, že povinnost žalovaného plyne ze zákona, totiž císařského nařízení ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. pro rok 1852, odvolal se žalobce během líčení také na to, že tato povinnost též ze smlouvy pro žalovaného nastala. Žalobní důvod nedoznal tím tedy vlastně žádné změny dle § 235. civ. ř., nýbrž toliko další podpory. Avšak i kdyby se věc pojímala se stánoviska — 374 —
§ 235. civ. ř. s., neshledává soud odvolací, že by se připuštěním této změny jednání značným způsobem stížilo neb protáhlo, poněvadž připuštění listinného, svědeckého a znaleckého důkazu v žalobě nabídnutého třeba jest již za příčinou zjištění, jsou-li po ruce podmínky § 99. cit. nařízení ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z.. z r. 1852 a zda-li konané, dle tvrzení žalující strany sem spadající práce měly rozsah jí udaný a způsobily vydání jí čítaná — i jedná se tedy dále jen o to, aby jednání doplněno bylo ještě tvrzenou smlouvou resp. ofertami dotyčnými z r. 1905, čímž jednání značným způsobem stiženo a protáhnuto býti nemůže.
Bylo tedy povinností prvního soudce, aby navrhované doplnění resp. navrhovanou změnu žaloby připustil a o ní projednával a potřebné důkazy dotyčnými ofertami připustil a poněvadž se tak nestalo, bylo na soudě odvolacím, aby změnu tuto připustil a předložené v tomto směru oferty ku protokolu připojil.
Řízení první instance trpí však také i pokud již provedeno bylo, takovými vadami, které důkladnému posuzování věci zabraňují.
Uváží-li se, že § 99. shora uvedeného císařského nařízení nejenom o sousedech mluví, nýbrž vůbec o chování se v blízkosti dráhy, a přihlíží-li se k tomu, že kdyby pro žalovaného byla vznikla povinnost odkliditi roští, žalovaný se nemohl této povinnosti jednostranně vyhnouti tím, že svá práva ohledně roští dále odprodal — pak jeví se provedení všech žalobcem nabízených důkazů o objemu této povinnosti a o přiměřenosti výloh za dotyčné práce nutným, pročež také připuštění a provedení těchto důkazů nutným jest.
Konečně podotýká II. instance, že nesdílí názor I. soudce, že zákonný předpis § 99. nařízení citovaného zná jen negativní povinnost souseda nezřizovati ničeho, což by s nebezpečím ohně spojeno bylo.
Okresní soud v U. O. na to v hořejším smyslu jednání znovu provedl resp. doplnil a pak žalobu novým rozsudkem opětně zamítl, a to z těchto
důvodů:
Pokud se týče předem důvodu, zda žalovaná byla povinna ze zákona odkliditi roští, nařizuje § 99. dopr. ř. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. r. 1852 cís. nař.: »V okolí dráhy nesmějí sousedé ničeho zřizovati nebo stavětí, co by dráze nebo příslušenství jejímu nebo co by pravidelnému a bezpečnému užívání jí mohlo býti nebezpečné nebo co by mohlo způsobiti nebezpečí ohně.«
»Věci snadno chytlavé nemají se v obvodu dráhy pro nebezpečí ohně za nebezpečný prohlášeném bez opatření skládati (Freilagerung). Úroda polní připravená k odvážení, má se co nejdále od dráhy uložiti.« Lze-li nazvati žalovanou firmu sousedem (Anrainerin) dráhy? — 375 —
Tuto otázku nemůže soudce kladně zodpověděti. Slovně a dle pravidel § 7. občanského zákona vyloženo, slovo »soused« nemůže se vztahovati na žalovanou. Máť obecná mluva slovo »soused« jen pro ony osoby, které z důvodu věcného práva nebo i obligačního práva na pozemku vedle ležícím stále se stýkají — jsou tedy sousedy ku př. při pozemcích vlastníci, usufruktuaři, pachtéři — ale obecná mluva neužije nikdy slova »soused« pro onoho, kdo ku př. koupí úrodu na stojatě a hned ji dále prodá. Proto by jistě také mluva obecná neoznačila firmu žalovanou za souseda dráhy po té, když ono dříví stojící vedle trati, prodala jinému. Vždyť tímto prodejem pozbyla žalovaná veškeré disposice nad prodaným dřívím a přestal tím také všechen důvod nějakých sousedských styků.
Stejně v obecné mluvě a názorech lidu i kupec samého pozemku tím, že jej prodá a odevzdá, sousedem majitelů vedlejších pozemků býti přestává. Z toho důvodu tedy, že žalované v době rozhodné, když roští žalujícím erárem bylo sbíráno — nepříslušelo k užívání vedlejšího pozemku dráhy žádné právo ani věcné ani obligační — nelze jí považovati za sousedku dráhy dle § 99. dopravního řádu.
Že pak žalované skutečně takové právo k užívání sousedního prostoru nepříslušelo v době od 11.—18. června 1907, vysvítá jednak z konsignace žalovanou předložené, dle níž ona dřevo na všech prostorách p. č. 7885, 7886 v B. a 6975, 6976 ve V. měla již prodané a odevzdané, jak to i svědci G. a K. potvrdili — a jak to i sám žalující erár doznal. Na dílkách pak, ze kterých žalovaná sama si dřevo odvezla, roští žalujícím erárem, jak plyne z ohledání místa a situačních nákresů — nebylo ani sbíráno.
Žalovaná tedy mohla jako sousedka míti nejvýše povinnost k odklizení roští na těch částech, kde sama kácela, a to tam, kde roští erárem sbíráno nebylo, a proto jí také povinnost náhrady z toho důvodu nestíhá.
Z důvodu s 99. dopr. ř. mohl tedy erár žalovati na odklizení roští nebo na náhradu nákladu za to nejvýše jen ty, kteří jako kupitelé dřevo tam koupili a které tedy z toho důvodu, že do styku s dráhou při kácení přišli, sousedy nazvati možno, nikoliv ale žalovanou samu, která již sousedkou nebyla, prodavší dřevo v době rozhodné již dávno poražené a odevzdavši je při prodeji.
Stejně jest tomu z důvodů v odst. 2. a 3. citovaného § 99. uvedených, které by platily jen pro sousedy.
V druhé řadě zkoumati dlužno důvod žalujícím erárem uvedený, zda jest vůči němu žalovaná smlouvou zavázána k odkl zení roští v době rozhodné.
Tu rozeznávati pak dlužno, zavázala-li se žalovaná vůči společnosti c. k. priv. sev. dráhy cís. Ferdinanda a je-li zavázána vůči jejímu nastupiteli, c. k. eráru. — 376 —
V prvním směru k odůvodnění závazku odvolal se erár žalující na přijaté oferty z 22. listopadu 1905 a dodatek z 25. listopadu t. r. Jak zřejmo jest jednak z textování ofert samých — »Bahnparzellen« contra »Parzellen« — týče se oferta znějící na 5200 K a na porost parcel trati č. 6718 ve V. a č. 4850 v B. — »parcel trati«, a oferta znějící na 6800 K na porost p. č. 6975 a 6976 ve V. a p. č. 7885 a 7886 v B. parcel »soukromčho majetku« spol. akciové c. k. priv. sev. dráhy cís. Ferdinanda, které tedy nejsou částicemi »dráhy a trati«. Dodatek pak z 25. listopadu 1905 týče se, jak to výslovně v něm podtržením poznačeno, částic (parcel) trati či dráhy (»Bahnparzellen«). Jak tedy z toho je zřejmo, zůstala v platnosti ohledně porostu částic soukromého majetku jmenovaných shora původní lhůta k odklizení (Ráumung) až do konce roku 1909 v platnosti, nejsouc měněna dodatkem ofertním z 25. listopadu, který se jen vyklizení parcel »trati« týče.
Stejné rozlišování plyne i z výpovědí svědka KA skutečně jsou také parcely soukromého majetku společnosti dosud zapsány v knize pozemkové B-cké a V-ské (p. č. 7885 a 7886 v B. a 6975 a 6976 ve V.) a také svědek K. a samo c. k. ministerstvo železnic prohlásilo, že do majetku eráru nepřešly. — Témuž svědčí také sama úmluva z 3. března 1906,2 dle níž přešly na erár jen trati s pozemky »Bahngrund« — kdežto parcely uvedené shora a v žalobě, na nichž roští mělo býti odklizeno, mezi zvláště převzatými věcmi (přílohy úmluvy citované) uvedeny nejsou — také po smyslu § 2. zák. o knihách železničních z 19. května 1874 č. 70 ř. z. nebyly, nepříslušejíce k dráze a nejsouce do železniční knihy zapsány, kdežto naopak p. č. 4850 v B. a 6718 ve V. jako trať zapsány jsou v knize železniční.
Když tedy již původní smlouvou se žalovaná firma nezavázala k odklizení dřeva a roští do termínu dřívějšího než do roku 1909 s parcel soukromého majetku společnosti, nemohl takového práva ani erár nabýti přechodem práv ze smlouvy té ze společnosti na sebe.
Konečně pak dle znění § 10. odst. 12. cit. úmluvy přešly na erár jen závazky a práva z oněch smluv společnosti, jež se týkají tratí samých nebo jiného majetku, který na stát přešel. Když tedy parcely, jež dle žaloby vyklidil (uklizením roští) erár, nepřešly na erár — jak ukázáno — nemohlo ani právo na požadování vyklizení jich na erár přejíti.
Třetím důvodem žalobního návrhu jest pak, že žalovaná zavázala se k odklizení roští dopisy ze dne 21. května a 27. června 1907. Ale slovné znění dopisů těch (psaných na vyzvání k odklizení roští — 377 —
se strany c. k. severní dráhy) nesvědčí nijakému převzetí závazku. Jest snad možno, že tehdy žalovaná myslila, že k odklizení roští je povinna — ale není to dokázáno — vždyť dopisy ony jsou psány v ochotě k eráru a správě dráhy a píše se v nich jen, že se žalovaná chce postarati o odklizení — ne však, že odklidí sama, zejména v druhém dopise odmítá žalovaná výslovně takovou povinnost. Jsou tedy ony dopisy pouhým projevem ochoty a nelze z nich souditi, že by žalovaná měla úmysl nějaký nový závazek převzíti — a také není ani tvrzeno, že by tu nějaká nová smlouva — oboustranný shodný projev vůle — byla učiněna. Z dopisů oněch nejvýše by se dalo souditi, že žalovaná převzala povinnost, že vykoná, co bude v její moci oproti svým kontrahentům (kupcům dřeva), ale jistě ne, že odstraní sama roští ono. To plyne z dopisů samých i z té okolnosti, že žalovaná už v té době roštím disponovati nemohla — když bylo prodáno, že psala K-ovi, aby roští odklidil, a z toho, že to bez toho také orgánům dráhy známo bylo, že žalované roští nepatří.
Z uvedeného zřejmo tedy, že žalovaná ze žádného z tvrzených důvodů neměla povinnost k odklizení roští.
Jestliže tedy nebyla žalovaná k tomu povinna, pak žalující erár, dav roští odkliditi, neopatřil záležitost žalované, nýbrž jiného, kdo roští ono měl odkliditi.
Zda základem jejího nároku jest to anebo ono ustanovení objektivného práva — ovšem rozdílu nečiní.
Dle náhledu soudcova byl by důvod závazku pro žalovanou — pro ten případ ovšem, že by jí náležela povinnost k odklizení roští — jen v nepřikázaném jednatelství (§ 1035. ob. z. a násl.) — ježto skutečně byla opatřena záležitost cizí a pro jiného. Naproti tomu nehodil by se na případ ten předpis 1042 obč. z., který směřuje dle slov »ohne Geschäftsführung« na ony případy, kde není podmínek nepřikázaného jednatelství. To má ovšem potud význam, pokud § 1036 obč. z. nařizuje hraditi jen náklad nutný a účelný, kdežto § 1042. omezení takového nemá. Byla by tedy dle náhledu soudcova žalovaná po smyslu § 1036. obč. z. povinna hraditi jen ten náklad, který byl nutný a účelný a ne náklad všechen.
Ostatně § 1042. obč. z. o hrazení všeho nákladu by se žalobce nemohl aspoň pro ty případy domáhati, kde odvolává se na smluvn í povinnost žalované — neboť § 1042. obč. z. předpokládá povinnost zákonnou, aspoň dle výkladu prakse (kniha jud. č. 81). Leč otázku tuto lze ponechati vzhledem k hořejším vývodům nerozřešenou.
Stejně nepustil se soudce do rozebírání ocenění práce vykonané a otázky, zda náklad je nepřiměřený, nezjišťoval tedy dle plánků předložených a dle místního ohledání výměru porostu, kde bylo roští odklizeno, nezjišťoval množství roští v pevných metrech ani množství práce dle odhadu znalce k tomu potřebné. — 378 —
I do tohoto rozsudku podala fin. prokuratura odvolání, jemuž krajský soud v U. H. opětně vyhověl a rozsudek v ten smysl změnil, že žalobě v celém rozsahu dal místa.
Důvody:
Odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci jest odůvodněn.
Jak II. instance již ve svém usnesení ze dne 5. března 1909 č. j. Bc I 23/9 4 vyslovila, považuje ona žalovaného za souseda ve smyslu § 99. cís. nařízení ze dne 16. listopadu 1851 c. 1 ř. z. na rok 1852, a byla vlastně I. instance dle § 499. odst. 2. s. ř. tímto právním názorem vázána. Je-li tomu tak, tedy se nemohl žalovaný povinnosti mu ve shora uvedeném § 99. citovaného cís. nař. z veřejno-právních důvodů uložené tím vyhnouti, že svá práva ohledně roští dále odprodal. Ostatně uznal žalovaný tuto svou osobní povinnost sám ve svých dopisech ze dne 21. května 1907 a 27. června 1907. Z těchto dopisů, jakož i ze všech příloh vysvítá, že žalovaný c. k. eráru ani neoznámil, že on roští to dále prodal, a považoval tedy c. k. erár vším právem žalovaného za onu osobu, která dle § 99. citovaného cís. nař. povinna jest roští odkliditi.
Nebylo tedy věcí c. k. eráru dále po tom pátrati, zda-li žalovaný ještě sousedem ve smyslu shora uvedeného § 99. cit. cís. nař. je čili nic, nýbrž bylo by věcí žalovaného bývalo, další odprodej lesního porostu c. k. eráru oznámiti.
Na c. k. eráru by pak záleželo, zda-li by chtěl žalovaného povinnosti jeho sprostiti čili nic. Vstupem nového kupitele nenastalo sproštění žalovaného jeho veřejnoprávní povinnosti, nýbrž spíše solidární závazek obou osob, totiž žalovaného i nového kupitele roští.
Žalovaný jeví se tedy býti pro žalobu passivně legitimován již z důvodu § 99. cís. nař., a byl on povinen roští odstraniti, k čemuž se také, jak ze shora uvedených dopisů vysvítá, sám uvolil.
Když však roští neodstranil, byl c. k. erár oprávněn, na jeho útraty roští odstraniti dáti, a jest žalovaný dle § 1042. obč. z. povinen příslušné výlohy c. k. eráru nahraditi.
Arciť namítá žalovaný, že c. k. erár není k žalobě oprávněn, protože některé parcely, z nichž lesní porost byl odprodán, do vlastnictví c. k. eráru nepřešly. V tom ohledu má však druhá instance za to, že nerozhoduje o aktivní legitimaci k žalobě vlastnictví těch pozemků, z nichž lesní porost prodán byl, nýbrž vlastnictví železniční tra ti, které bylo roštím ohroženo, a jejíž vlastnictví nepopřené na c. k. erár přešlo. C. k. erár sám dotyčné výlohy učinil, a jest tedy také oprávněn náhradu žádati.
Mimo to namítá ještě žalovaný, že ohledně všech parcel lhůta k odklizení roští ještě neuplynula. Avšak zde sluší uvážiti, že veřejnoprávní povinnost § 99. cit. cís. nař. vůbec časového omezení — 379 —
nezná, následkem čehož také tato námitka odpadá. To vše plyne již z ustanovení citovaného nařízení.
Dle názoru druhé instance vyplývala však povinnost žalovaného roští odstraniti také ze smluvního poměru jeho se severní dráhou, jak to ze dvou dopisů, totiž ze dne 22. listopadu a 25. listopadu 1905 vysvítá. Neboť slovo »Räumung« nelze jinak vykládati než tím způsobem, aby na oněch parcelách vše bylo úplně vyklizeno, tudíž také roští. Žalovaný také tuto svou smluvní povinnost uznal, jak to z dopisů ze dne 21. května a 27. června 1907 vysvítá.
Co se výše žádané náhrady týče, nebylo popřeno, že skutečně žalovaný obnos c. k. erárem vyplacen byl. Žalovaný sice tvrdí, že dělníci snad zároveň jiné práce vykonávali a že dle doslechu bylo by bývalo možno roští odstraniti za 50 K. V tomto ohledu sluší však poukázati na dobrozdání znalců, dle něhož přiměřené výlohy za odklizení roští byly jen o nějaký malicherný obnos menší než skutečně vydány byly. Pokud však žalovaný neprokázal, že c. k. erár při vykonání té práce buď dolosně, neb alespoň kulposně zbytečné výlohy činil, nemůže žádati, aby c. k. eráru jen přiměřený, po případě znalci ustanovený obnos nahražen byl, nýbrž přísluší mu dle § 1042. obč. zák. náhrada skutečných výloh a bylo proto také co se týče výše přisouzeného obnosu, žalobě úplně vyhověti.
Dovolání žalovaného, opírající se o důvody § 503. s. ř. č. 4., resp. 3. a 2., c. k. nejvyšší soud zamítl z těchto
důvodů:
Dovolání pokládá především právní názor soudu odvolacího potud za nesprávný, pokud uznává povinnost žalovaného k odklizení roští ležícího podél trati — ačkoliv prý přece žalovaný onen lesní porost, který r. 1905 od c. k. priv. sev. dráhy cís.. Ferdinanda koupil, již v zimě 1905/6 a 1906/7 třetím osobám prodal, tudíž prý i přenesením jeho práv na nové kupce M;éž veřejnoprávní závazek k odklizení roští ve smyslu § 99. cís. naříz. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1. ř. z. ex 1852 na ně přešel a jemu již nenáleží, poněvadž rozhodnou je doba dráhou předsevzatého vyklizení, toto však nastalo teprve v letě 1907.
Avšak názor soudu odvolacího nelze nazvati omylným. Právem vyslovil, že prodejem dříví (porostu) žalovaný povinnosti své se nesprostil, a že tím spíše byl založen společný závazek nových kupců, na kteréž se obraceti měla dráha tím méně příčiny, že jí žalovaným nebyli ani oznámeni.
Při uzavření smlouvy s dráhou r. 1905 byl žalovaný kontrahentem, a pro obligační poměr právní, ve který vůči dráze vstoupil, slušelo jej pokládati až do úplného odklizení příslušného porostu za souseda této později postátněné dráhy. Náležela mu tedy také po vykácení porostu povinnost odkliditi včas požárem hrozící roští — 380 —
ve smyslu cit. § 99. dopr. řádu železn., a to zejména i ohledně těch parcel, které při postátnění dráhy zůstaly soukromým vlastnictvím akc. společnosti priv. sev. dráhy cís. Ferdinanda — ohledně kterých však žalujícímu eráru jako nynějšímu vlastníku dráhy na odklizení roští i tam pozůstalého musilo záležeti, jakmile nutnost toho ik odvrácení nebezpečí ohně ve smyslu cit. nařízení byla shledána. Proto také je bezdůvodnou námitka žalovaného, že erár nemá legitimace k žalobě a že žalovaný k odklizení roští v letě 1907 nebyl vůbec povinen, maje k tomu dle smlouvy lhůtu až do konce 1909.
Jelikož tedy slušelo pokládati žalovaného vůči žalobci za souseda, a on tedy ve smyslu cit. naříz. i předpisům bezpečnostním tam stanoveným podléhal — přes to však, ačkoliv v dopise svém ze dne 27. května 1909 c. k. ředitelství sev. dráhy zaslaném ochotu k žádanému vyklizení projevil, nechal dojiti k tomu, že dráha je předsevzala, uznala II. stolice právem, že žalovaný jest povinen náklad s tím spojený a dráhou učiněný jí nahraditi.
Náhradní nárok žalujícího eráru jako jednatele bez příkazu jest tedy nárokem plynoucím ze závazku sousedského, v často cit. cís. naříz. stanoveného, a nalézá v předpise § 1042. obč. z. plného odůvodnění, poněvadž za žalovaného učiněn byl náklad, který by byl musil on dle cit. nařízení sám učiniti.
Náklad skutečně učiněný je ciferně zjištěn, a jest odůvodněno, jak soud odvolací správně dokládá, náhradu jeho uložiti žalovanému v celé požadované výši. Již z těchto úvah nelze výtku nesprávného posouzení rozepře rozsudku odvolacímu činěnou uznati za oprávněnu, a jelikož nelze i shledati nějaké vady řízení, a v záměně slov »porost« a »roští« — zjevném to nedopatření — nelze spatřovati nějakého »odporu se spisy« ve smyslu a dosahu č. 3. §u 503. s. ř., není tu také dovolacích důvodů č. 2. a 3. 1. c., a slušelo dovolání zamítnouti.
Rozh. c. k. nejvyššího soudu ze dne 16. března 1910 (č. ?). Dr. Peka.

1. Pozn. zasíl. Ona positivní povinnost plyne patrně nutně z toho zákazu : „nezřizovati“. Cit. § 99. zní: „In der Umgebung der Bahn dürfen von der Anrainern-Anstalten nicht getroffen oder Herstellungen nicht ausgeführt werden, welche . . . eine Feuersgefahr herbeiführen könnten . . Die freie Lagerung von leicht feuerfangen der Stoffen im Bereiche der Feuersgefahr der Bahn ist zu vermeiden ...“
2. Podklad zák. o postátnění sev. dráhy ze dne 31. října 1906 č. 212 ř. z. (Pozn. zasil.)