Č. 2444.

Školství: * Bylo-li zažádáno za povolení soukromé školy obené v určitých místnostech, nelze — byla-li žádost podána již v době předcházející výrok o nuceném nájmu — místnosti ty zabrati nuceným nájmem podle § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., pokud o žádosti oné nebylo rozhodnuto.
(Nález ze dne 2. června 1923 č. 9674).
Prejudikatura: Boh. 702 adm.
Věc: Spolek Deutscher Schulverein ve Vídni a Deutscher Kulturverband v Praze (adv. Dr. Lud. Krieg z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. koncipista Dr. Stránský) stran nuceného nájmu místností v Ž.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl, ježto dosavadní umístění české školy v Z. převzaté od 1. ledna 1921 podle § 2 zák. z 9. dubna 1920
č. 292 do správy min. škol. a bydlení jejího učitele jest nedostatečné, podle §u 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. a z 9. dubna 1920 č. 295, pak podle §u 2 zákona z 9. dubna 1920 č. 292, vysloven nucený nájem budovy německé školy v Ž. ve smyslu protokolu ze dne 27. ledna 1922.
O stížnosti uvážil nss takto: 1. — — — —
Pokud stížnost namítá, že vlastník budovy, totiž spolek D. Sch., nebyl pozván k řízení místnímu, tedy má sice v tomto směru pravdu. V této okolnosti nelze však spatřovati podstatnou vadu řízení ve smyslu §u 6 zákona o ss, poněvadž žal. úřad výměrem z 10. srpna 1922 zástupce spolku D. Sch. o záměru zabrati onu budovu zpravil za tím účelem, aby svoje stanovisko sdělil a poněvadž jmenovaný zástupce také skutečně podáním z 26. srpna 1922 svoje vyjádření podal, takže zásada slyšení stran i v tomto směru byla zachována.
2. Dále namítá stížnost, že budova v Ž. byla pronajata spolku D. K. v Praze k účelům vyučovacím, tedy k účelům veřejným a nemůže proto podléhati nucenému nájmu.
Ani tato námitka není důvodná, neboť jak rovněž vysloveno již v celé řadě nálezů, zejména v nálezu Boh. 841 adm., jest nucený nájem podle §u 7 zák. č. 189 ex 1919 přípustný ohledně každé budovy bez ohledu na to, slouží-li účelu soukromému nebo veřejnému s tou ovšem výhradou, že nuceným nájmem nebude ohrožen účel, kterému budova ta jest věnována. V tomto směru poukazuje se na vývody sub 3. 3. Dále namítá stížnost, že již 22. ledna 1922 byla spolkem D. K. podána žádost za povolení soukromé školy obecné, která zabraných místností potřebuje a pro které by jiných místností nebylo, pročež místnosti zabrati nelze.
V tomto směru jest uvésti toto:
V řízení nař. rozhodnutí předcházejícím bylo opětně uvedeno, a to jak zástupci spolku D. K. při místním šetření, tak zástupcem spolku D. Sch. ve zvláštním podání ze dne 26. srpna 1922, že spolek D. Sch. jako vlastník budovy pronajal ji spolku D. K., který podáním ze dne 22. ledna 1922 zažádal o povolení ke zřízení soukromé školy německé v zabraných místnostech.
Jak vysloveno již v nálezu Boh. 702 adm., dána jest výhrada §u 7 zák. č. 189 ex 1919, kterou se chrání »vlastní bydlení a vlastní živnost« nejen ve prospěch vlastníka reality, nýbrž též ve prospěch všech, jimž ať z jakéhokoliv právního titulu právo k užívání zabíraných místností náleží, při čemž je lhostejno, zda ten který interesent místností v době záboru skutečně již používá.
Podle §u 70 zák. z 19. května 1869 č. 62 ř. z. jest povoleno zřizovati soukromá učeliště pro děti školou povinné za určitých taxativně vypočtených podmínek; ke zřízení takového ústavu jest sice třeba povolení zšr-y, toto povolení nemůže však býti odepřeno, když podmínkám bylo vyhověno.
Podle §u 187 min. nař. z 29. září 1905 č. 49 ř. z. jest žádost za povolení soukromé školy doložiti údaji o umístění ústavu.
Uváží-li se dále, že podle §u 72 téhož zákona bylo možno takovýmto ústavům soukromým propůjčovati t. zv. právo veřejnosti a že zejména zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189 Sb. soukromým školám národním, státem po vydání tohoto zákona povoleným, propůjčil právo vydávati vysvědčení s touže platností jako národní školy veřejné, dospěje se k závěru, že spolek D. Sch. byl oprávněn žádati za povolení ke zřízení soukromé školy v Ž. a že podávaje takovouto žádost musil se vykázati o zamýšleném umístění ústavu, že úřad nemůže povolení to odepříti, splní-li žadatel podmínky §u 70 zák. o škol. nár. a že konečně stěžující si spolek jest ve svých disposičních zájmech v příčině oněch místností výhradou § 7 (porušení vlastního bydlení a vlastní živnosti) chráněn, třebas v době záboru zabraných místností ještě pro udaný účel nepoužíval a používati nemohl z toho důvodu, že úřad podanou žádost za povolení soukromé školy dosud nevyřídil.
Z tohoto stavu věci plyne, že by nucený nájem oné budovy byl možný toliko, jestliže ona škola soukromá nebude povolena nebo jestliže místností těch nepotřebuje, pokud se týče, jestliže jí bude poskytnuta náhrada.
Žal. úřadu bylo známo, že spolek onou místností po právu disponuje, že tam chce umístiti soukromou školu a že o povolení této školy zažádal. Přes to zabral žal. úřad místnost tu a v nař. rozhodnutí se příslušnými námitkami stěžujících si spolků nezaměstnával a to patrně proto, poněvadž měl za to (jak souditi lze ze spisů a z přednesu zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení), že okolnost, že místností zabíraných má býti použito pro účely soukromé školy, o jejíž zřízení již bylo zažádáno, jest bezvýznamná proto, poněvadž v době řízení škola ta ještě povolena a zřízena nebyla. Tento názor však jest dle shora vylíčeného nesprávný a bylo proto nař. rozhodnutí v celku zrušiti podle §u 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2444. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 192-194.