NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1277.

Rozhodnutí soudu o tom, zda jistota, složená ku zajištění dědických poplatků, jest postačitelnou, netřeba odkládati až finanční úřady rozhodnou o výši poplatků.
Spoludědic nemůže žádati v řízení nesporném, by dědic, prodavší svůj podíl na pozůstavší nemovitosti, dal mu přiměřenou jistotu za poplatky pozůstalostní atd., tížící pozůstalost, dosud neodevzdanou.
Není povinností soudů, by samy od sebe staraly se o zajištění dávky z majetku a z přírůstku na majetku; to vyhrazeno správě finanční.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1921, R I 1318/21.)
Pozůstalostní soud přijal k soudu za souhlasu úřadu pro vyměřování poplatků jistotu 100000 K složenou kupujícím a schválil po té kupní smlouvu, jíž jeden z dědiců prodal svůj podíl na pozůstavší nemovitosti. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by ve věci dále jednal a rozhodl. Důvody: Stěžovatelé napadají usnesení soudu prvé stolice proto, že jistota 100000 Kč, jakožto záruka za dávku z přírůstku hodnoty, za dědické poplatky, převodní poplatky, jakož i za daň z majetku, kteréž veškeré platy stihnou pozůstalost a za něž tudíž celá pozůstalost jest zavázána, nestačí k jich krytí a zajištění, a dále proto, že nebyli všichni dědicové o návrhu na schválení trhové smlouvy ze dne 30. července 1920 vyslechnuti před soudním rozhodnutím. Jak ze spisů zřejmo, nebyli vskutku všichni dědicové vyslechnuti o návrhu spoludědice Josefa H-a, zdali souhlasí s tím, aby Josef H. složil jako jistotu ku krytí všech těchto poplatků 100000 Kč, ač všichni dědicové pozůstalosti této, jak správně stěžovatelé uvádějí, solidárně za tyto poplatky ručí. Výpočty zástupce dědiců a stěžovatelů, který jest zároveň vykonavatelem poslední vůle, a dědice Josefa H. se značně liší, neboť onen vypočítává poplatky ty na 545231 Kč, kdežto tento toliko na 114757 Kč 11 h. Soud prvé stolice, nezjednav si podkladu pro posouzení, mnoho-li budou poplatky vskutku činiti, spokojil se se složením jistoty 100000 Kč, ačkoliv navrhovatel nabídl se složití jistotu 200000 Kč, která však dle názoru stěžovatelů nikterak ještě nestačí. Dokud nebude příslušnými finančními úřady právoplatně rozhodnuto o výši poplatku, které z této čtvrtiny domu mají býti zaplaceny, nelze tvrditi, že složená jistota 100000 Kč k jich zaplacení stačí, i když úřad pro vyměřování poplatků ve přípisech ze dne 7. a 15. března 1921 prohlásil, že proti vyhovění žádosti zástupce kupujících manželů, by složil kauci toliko 100000 Kč za uvedeným účelem, ničeho nenamítá. Právem proto vytýkají stěžovatelé řízení soudu prvé stolice tyto vady, kteréž nutno napraviti doplněním řízení v obou právě uvedených směrech.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody:
Neprávem zrušil rekursní soud usnesení prvého soudu a uložil mu, by doplnil řízení a po té znova rozhodl. Neodůvodněna jest především výtka, že nebyli všichni dědicové slyšeni o návrhu Josefa H-a, neboť ze spisů je patrno, že notář Dr. Č. byl o návrhu slyšen nejen jako vykonavatel poslední vůle, nýbrž i jako plnomocník stěžujících si dědiců. Taktéž nelze sdíleti názoru rekursního soudu, že, dokud nebude příslušnými úřady finančními právoplatně rozhodnuto o výši poplatků, jež z čtvrtiny domu mají býti zaplaceny, nelze tvrditi, že složená jistota stačí, neboť tím byla by omezována volnost zcizováni předmětů právního obchodu, což by se příčilo platným zákonným ustanovením. Co do ostatního dlužno uvážiti toto: Cís. patent ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. neobsahuje ustanovení, opravňujícího dědice, žádati v řízení nesporném, by spoludědic, jenž prodal svůj podíl na nemovitosti patřící do pozůstalosti, dal jim jistotu z toho důvodu, že všichni ručí rukou společnou a nedílnou za poplatky pozůstalostní a jinaké veřejné dávky, tížící pozůstalost, dosud neodevzdanou. Takové zajištění mohou žádati jen veřejné korporace (stát, země, obec atd.) pro nárok na poplatky a dávky, po případě úřady pověřené jich vyměřováním. K tomuto zajištění dlužno arciť hleděti po případě i z moci úřední. V tomto případě přicházejí v úvahu a) poplatky dědické, jež z pozůstalosti budou vyměřeny, b) dávka z majetku a dávka z přírůstku majetku, které dluhuje zůstavitelka, pokud se týče její pozůstalost a která dosud nebyla ještě předepsána, c) dávka z přírůstku hodnoty dle příl. 2 cís. pat. ze dne 29. prosince 1915, čís. 83 z. zák. a vyhl. presidenta zemské správy politické v Praze ze dne 2. ledna 1920, čís. 1 z. zák., kterou je zcizitel po případě nabyvatel (§ 15) platiti povinen. K dávce pod c) netřeba míti více zření, poněvadž byla dle předloženého platebního rozkazu magistrátu hlavního města Prahy z 29. března 1921 nejen vyměřena, nýbrž také již zaplacena. Co do poplatků dědických lit. a) spokojil se poplatkový úřad v Praze složenou jistotou 100000 Kč a to musí soudu stačiti. Dávky pod b) uvedené nevyměřuje poplatkový úřad, nýbrž berní správa (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n.); ohledně těchto dávek tedy poplatkový úřad nemohl se vyjádřiti a také se skutečně nevyjádřil. Uváží-li se však, že tyto dávky požívají dle § 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. aspoň do jisté míry na nemovitostech ohledně částky, na ně vypadající, zákonného práva zástavního, jemuž přísluší přednost přede všemi na nemovitosti váznoucími právy a pohledávkami ze soukromoprávních nebo zákonných titulů, a že dle § 59 téhož zákona a dle zákona ze dne 17. února 1920, čís. 134 sb. z. a n. finanční správa může podle ustanovení tohoto zákona žádati a vymáhati zajištění těchto dávek, dlužno uznati, že není povinností soudů, by samy od sebe staraly se o zajištění zmíněných dávek, nýbrž že náleží finanční správě, by žádala za jejich zajištění, pokládá-li to za potřebné. Z toho, co uvedeno, plyne, že nebylo třeba složiti další jistotu, že tedy šetření, nařízené soudem rekursním, jest zbytečným a že dovolací rekursy, napadající zrušovací usnesení rekursního soudu, jsou odůvodněny.

Citace:

č. 1277. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 760-761.