Č. 3597.

Nemocenské pojištění: Pracuje-li se v závoddě jen po dva dny v týdnu, jest denním pracovním výdělkem rozhodným pro zařadění pojištěnců do mzdových tříd ona částka, která vyjde, dělí-li se sedmi dvojnásobná mzda denní.
(Nález ze dne 10. května 1924 č. 8197).
Prejudikatura: Boh. 2367 adm.
Věc: Okresní nemocenská pokladna v N. proti ministerstvu sociální péče o zařazení pojištěnců do mzdových tříd.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná:
Důvody: Mezi firmou H., mechanickou tkalcovnou v N., a okr. nem. pokladnou v N. vznikl spor o to, jak má býti podle § 7 nemoc. zák. vypočítán denní pracovní výdělek, pracují-li zaměstnanci zmíněné firmy pouze 2 dny v týdnu. Osp v N. rozhodla, že zařadění do příslušné mzdové třídy se má státi nikoli na podkladě obnosu týdenního, nýbrž na podkladě denního výdělku, poněvadž § 7 zák. z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. výslovně bére za základ pro vypočtení příspěvku denní výdělek a také mzdové třídy zbudovány jsou na podkladě denního pracovního výdělku, nikoli týdenního. K odvolání firmy zrušila zsp v Praze rozhodnutím z 2. ledna 1923 výměr ten a vyslovila, že se zařaďování zaměstnanců na mzdové třídy má prováděti tím způsobem, že se skutečný týdenní pracovní výdělek rozdělí na 6 dílů, jedna šestina týdenní mzdy činí denní mzdu, dle jejíž výše se pak zaměstnanec zařadí do té které mzdové třídy. V § 7 nemoc. zák. z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z. jest týdenní pracovní výdělek stanoven šestinásobkem a měsíční 25ti násobkem denního výdělku. Z okolnosti té, že v § 7 zák. z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. není ani týdenní ani měsíční pracovní výdělek výslovně uveden, nelze vyvozovati, že by pro vypočtení denního pracovního výdělku mělo býti použito jiného postupu, než jaký byl zachováván posud.
Min. soc. péče rozhodnutím ze 17. srpna 1923 nevyhovělo odvolání okr. nemoc, pokladny v N., jež se domáhala obnovení výměru osp-é, a vyslovilo, že změna pracovního výdělku — trvá-li déle 4 neděl (§ 7 b), odst. 3) — má nutně za následek přeřazení pojištěnců ve mzdových třídách, pozměnilo však rozhodnutí v ten rozum, že smluvenou pracovní mzdu denní (8 hodinovou) jest násobiti počtem smluvených dnů pracovních v týdnu a výsledek dělen sedmi podává denní pracovní výdělek, který ve smyslu 1. odst. § 7 jest základem pro zařazení do mzdových tříd; otázku, které zaměstnance sluší podle těchto zásad přeřaditi do nižších mzdových tříd a po jakou dobu, bude řešiti v případě sporu cestou instanční.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest otázka, jak se má po rozumu § 7 zák. o nemoc. pojištění z r. 1920 pro zařazení pojištěnců do mzdových tříd vypočítati denní pracovní výdělek, pracují-li zaměstnanci pouze 2 pracovní dny v týdnu. Zákon otázku tu výslovně neřeší; zejména nelze přímou odpověď na ni vyčísti z předpisu § 7 b), jenž prohlašuje arciť pro zařazení do mzdových tříd za směrodatný pracovní výdělek, zajištěný pojištěncům za určité časové období (časovou mzdu), nestanoví však relaci, podle níž časová mzda — jejímž podkladem může býti časové období různé, — má se přepočítati v denní pracovní výdělek, jak mu rozumí schéma v odst. 1. § 7. Sluší proto rozluštění sporné otázky vyvoditi ze zásad ovládajících instituci nemoc, pojištění.
Předmětem nemoc, pojištění jest podle § 6 poskytování podpor pro případ nemoci, zejména nemocenského. Zákon přiznává pojištěnci, jenž onemocněním pozbyl schopnosti k výdělku, nemocenské zásadně po celou dobu nemoci, za každý den jejího trvání, bez rozdílu, zda jde o den pracovní čili nic. Poněvadž pak nemocenské, jež se vyplácí vedle zdarma poskytované lékařské pomoci a léčivy — jest odstupňováno podle mzdových tříd v určitém poměru k průměrnému pracovnímu výdělku dennímu, obnášejíc v podstatě 2/3 tohoto, jest zřejmo, že nemocenské jest určeno hraditi pojištěnci do určité míry škody, které mu vzešly z onemocnění, zejména zabezpečiti životní potřeby jeho, jichž uspokojení by onemocněním a následující z něho zpravidla ztrátou mzdy bylo ohroženo.
Vykonává takto nemocenské v hospodářském životě pojištěncově za nemoci a způsobené jí neschopnosti k výdělku stejnou funkci jako pracovní mzda, jež mu zajišťuje živobytí netoliko za dny pracovní, nýbrž i za dobu, kdy se nepracuje. Nutnou pak toho konsekvencí jest, že i základ nemocenského, jenž určuje jeho výši, t. j. denní výdělek pracovní ve smyslu schématu k prvému odstavci § 7 nemůže býti alikvotní částí smluvené mzdy časové, vypadající na den práce, nýbrž jest onou částkou, která ze smluvené mzdy časové vypadá na jeden den kalendářní období za základ vzatého.
Proto také zákon nemluví v prvém odstavci § 7 — ačkoli rozlišuje mzdové třídy — o denní mzdě, na den práce vypadající, nýbrž o denním pracovním výdělku, chtěje tím patrně naznačiti, že se tím má rozuměti ona kvóta celkového výdělečného příjmu za jisté období, která na jeden den jako »denní výdělek« vypadá. Je-li tedy smluvena časová mzda za den, vypočítati jest, kolik činí pracovní výdělek určený na živobytí pojištěnce na celé časové období týdenní, násobením smluvené mzdy denní počtem smluvených dnů pracovních, za zaměstnání po dva dny v týdnu násobením dvěma; násobek dělen sedmi podává pracovní výdělek určený k úhradě živobytí na den. Tento výdělek jest denním pracovním výdělkem ve smyslu prvního odstavce § 7 a tudíž základem pro zařazení do mzdových tříd, jak správně nař. rozhodnutí vyslovilo.
St-lka domáhajíc se obnovení výměru I. stolice, hájí stanovisko, že denní pracovní výdělek dle 1. odst. § 7 jest totožný s denní pracovní mzdou. Důsledkem tohoto náhledu by bylo, že by pojištěnec A s týdenním výdělkem 180 Kč za celých 6 dnů práce měl nárok na stejně vysoké nemocenské jako pojištěnec B s týdenním výdělkem 60 Kč za dva dny práce. Na podkladě denního pracovního výdělku 30 Kč byli by oba pojištěnci zařaděni do mzdové třídy XI. a měli by pro případ nemoci nárok na nemocenské po celou dobu nemoci denně 20 Kč, za týden tudíž 7X20 čili 140 Kč, tak že by pojištěnec B v případě nemoci spojené s neschopností k práci, obdržel za týden (140 — 60 Kč) o 80 Kč více, nežli vydělal v zaměstnání. jest zřejmo, že důsledek tento jest v přímém rozporu se zásadou obsaženou v § 6, podle níž nemocenské tvoří pouze alikvotní část průměrného denního výdělku pracovního a nemůže tudíž nikdy dosáhnouti a tím méně převyšovati skutečnou denní mzdu získanou v zaměstnání, které tvoří titul nemocenského a které tedy jediné zde může přicházeti v úvahu.
Jest tudíž stížnost, pokud vytýká nař. rozhodnutí, že věc mylně a nesprávně posoudilo, bezdůvodná.
Také tvrzených vad řízení tu není, jež spatřuje stížnost v tom, že úřad nevyšetřil a neurčil, za kterou dobu neb od které doby a které dělnictvo do nižších tříd zařaděno býti má.
Nss nemohl výtce té přiznati oprávněnosti, uváživ, že nař. rozhodnutím řešen byl toliko spor mezi stranami vzešlý abstraktně o to, jak vypočísti denní pracovní výdělek dle § 7/1 n. z., pracují-li dělníci podniku pouze po dva dny v týdnu. Nelze proto spatřovati vadu řízení v tom, že rozhodnutí se věcně nezabývalo otázkou, jež nebyla vůbec předmětem řízení a rozhodování podřízených stolic.
Jest tudíž i v tomto směru stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 3597. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1258-1260.