NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 633.

Jest úmyslným a veřejným užíváním šlechtických titulů (§ 6 zákona ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n.), byla-li poštou rozeslána v otevřené obálce svatební oznámení, obsahující šlechtické tituly rodin snoubenců.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1921, Kr I 1280/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal o zmateční stížnosti vznesené generální prokuraturou na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu v M. ze dne 14. července 1920 a rozsudkem krajského jako odvolacího, soudu v P. ze dne 2. listopadu 1920 porušen byl zákon v ustanovení třetího odstavce § 475 tr. ř. a § 6 odstavec prvý čís. 1 zákona ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n.
Důvody:
Trestním oznámením četnictva předloženo bylo okresnímu soudu v M. tištěné svatební oznámení, datované dne 20. května 1920, v němž oznamovali otec nevěsty a bratr ženichův sňatek své dcery pokud se týče bratra, užívajíce při tom svých bývalých šlechtických titulů. Funkcionář státního zastupitelství navrhl potrestání pro přestupek § 6 čís. 1 zákona ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n. Rozsudkem okresního soudu v M. ze dne 14. července 1920 sproštěn byl dle § 259 čís. 3 tr. ř. otec nevěsty z obžaloby pro zmíněný přestupek, jehož se dle obžaloby dopustil tím, že v květnu 1920 v M. ve svatebním oznámení své dcery úmyslně a veřejně hleděl naznačiti své bývalé šlechtictví. Dle odůvodnění rozsudku vzal okresní soud za prokázáno, že obžalovaný v květnu 1920 v M. dal poštou rozeslati svým známým svatební oznámení svrchu uvedeného obsahu a že v dotyčném oznámení bylo naznačeno bývalé šlechtictví obžalovaného a jeho choti. Naproti tomu okresní soud nevzal za prokázáno, že by se tak bylo stalo úmyslně a veřejně, neboť jedná prý se tu o záležitost rodinnou a čistě soukromou a v zaslání tištěného oznámení poštou na adresu určitých osob nelze spatřovati nic veřejného, třeba se bylo stalo v nezalepených obálkách, ježto slušný člověk nenahlédne ani do nezalepeného dopisu, není-li adresátem, a před neslušnými lidmi neobstojí po případě ani dopis zavřený. Proto se prý označení bývalého šlechtictví stalo soukromě a nikoliv veřejně:. Ale nestalo se prý ani úmyslně, ježto trestní zákon v § 1 vyžaduje ku každému positivnímu přestoupení zákona úmyslnost. Vyžaduje-li zákonodárce přes to v § 6 čís. 1 cit. zákona jako náležitost tohoto nového činu trestného úmyslnost, lze označení bývalého šlechtictví pokládati jen tenkráte za »úmyslné«, má-li se uskutečniti přes tento zákaz a má-li se jím tudíž dáti na jevo nevážnost k tomuto zákonu. Konečně uvádí rozsudek, že označení šlechtictví nemělo zde jiného účelu, nežli označiti rodinu, ze které svatebčané pocházejí, jak děje se i v rodinách občanských. K odvolání veřejného obžalobce byl rozsudek ten rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 1920, s poukazem na důvody prvého soudu potvrzen s tím dodatkem, že odvolací soud sám má vědomost o tom, že v Čechách jest několik rodin téhož jména a že obžalovaný nechtěl si přivlastniti titul šlechtický, nýbrž že pouze chtěl, oznámiti, ze které rodiny nevěsta pochází. Rozsudky obou stolic porušují zákon. Zákonem ze dne 10. prosince 1918, čís. 61 sb. z. a n. bylo zrušeno šlechtictví a ustanoveno, že bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem anebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví. Tato lex imperfecta obdržela doplnění zákonem ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n., dle něhož dopouští se přestupku, soudem trestného, 1. dle § 6, odstavec prvý čís. 1, kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví, 2. dle téhož § odstavec prvý čís. 3, kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický. Proti oběma těmto zákonným předpisům prohřešuje se zřejmě tištěné a poštou rozeslané svatební oznámení tím, že otec nevěsty označuje sebe jako Jana L. z rodu říšských hrabat L., svobodných pánů z B., že označuje dále svou choť jako rozenou princeznu ze Sch. a nastávajícího svého zetě Františka Rudolfa jako syna zvěčnělého Františka Josefa, říšského hraběte ze S. a A. a jeho manželky S., rozené hraběnky z W. Stejně počíná si na témže svatebním oznámení bratr ženichův, jenž označuje se jako Josef S. z rodu říšských hrabat ze S. a A. Ohledně skutkové podstaty dle § 6 odstavec prvý čís. 3 cit. zák. nebyl ovšem učiněn návrh veřejného obžalobce, jenž zní výslovně jen na přestupek dle odstavce prvého čís. 1 § 6 cit. zák. a ve směru tom nelze tedy rozsudku ani té, ani oné stolice ničeho vytýkati. Pokud se však týče bratra ženichova, na něhož se všeobecně učiněný návrh na potrestání pro přestupek § 6 odstavec prvý ve smyslu § 457 tr. ř. také vztahoval, nebyla rozsudkem okresního soudu žaloba vyčerpána (§ 281 čís. 7 tr. ř.) a odvolací soud, nezjednav nápravy, porušil tím ustanovení třetího odstavce § 475 tr. ř. Oba rozsudky pak, neshledávajíce v závadném jednání nevěstina otce vůbec přestupku dle § 6 odstavec prvý čís. 1 cit. zák., ježto tu prý není úmyslnosti a veřejnosti, spočívají zřejmě na názoru právně mylném. Uvádí-li rozsudek okresního soudu, že šlo o záležitost čistě soukromou a že v zaslání tištěného oznámení v nezalepených obálkách poštou na adresu určitých osob nelze spatřovati nic veřejného, ježto slušný člověk nenahlédne ani do nezalepeného dopisu, není-li mu adresován, nebyla tím nikterak vyvrácena možnost, by i jiné osoby než adresáti vzaly obsah dopisu na vědomí, a přehlíží se, že poštovní orgány mají dokonce z důvodů fiskálních úřední povinnost, by obsah nezalepených dopisů kontrolovaly. Zasláním otevřeného dopisu poštou jest tedy obsah dopisu učiněn veřejnosti přístupným. Pokud se otázky úmyslnosti týče, vyslovuje okresní soud mylný názor, že trestní zákon v § 1 vyžaduje ku každému positivnímu přestoupení zákona úmyslnost a že označení bývalého šlechtictví lze pokládati jen tenkráte za úmyslné, má-li se uskutečniti přes tento zákaz a má-li se jím tudíž dáti na jevo nevážnost k tomuto zákonu, takového úmyslu však že obžalovaný neměl, nýbrž že chtěl označiti pouze rodinu, ze které svatebčané pocházejí. Avšak § 1 tr. z. nelze se vůbec dovolávati při přestupcích a, vyžaduje-li § 6 odstavec prvý čís. 1 cit. zák. přes zásadu, v § 238 tr. zák. vytknutou, náležitost úmyslnosti pro spáchání tohoto přestupku, nemá požadavek ten jiného významu, než že dopustiti se ho nelze na př. při neznalosti zákona (§ 233) anebo ze zapomětlivosti nebo roztržitosti. Jinak však ku jeho spáchání stačí, aby tu bylo vědomí, že šlechtictví jest zrušeno a že bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodového jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví. Zejména však motiv »dáti na jevo nevážnost k tomuto zákonu« jest s hlediska § 1 tr. zák. zcela bezvýznamný. Odvolací soud, přikloniv se úplně k rozhodovacím důvodům prvního soudu, a dodav, Že otec nevěstin chtěl asi jen oznámiti, ze které rodiny L-ských nevěsta pochází, projevil názor právně stejně mylný jako okresní soud, neboť oznámení takové nesmělo se díti způsobem, ve svatebním oznámení voleným, kterýmž bývalé šlechtictví Jana L-а zřetelně a nepochybně jest naznačeno.

Citace:

č. 633. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 476-478.